202     PARLAMENTNÍ A PREZIDENTSKÁ DEMOKRACIE
Literatura:
Almond, G. A. a kol (2001): Comparative Politics, A Theoretical '
Framework, New York: Longman. Almond, G. (200): Comparative Politics Today,
New York: Longman. Antoszewaki, A., Herbut, R. (2001): Systémy polityczne wspól-
czesnego šwiata. Gdansk: Arche. Belters, J., Kipke, R. (1996): Einführung in die Politikwissen-
schaft. München-Wien: R. Oldenbourg Verlag. Berg-Schlosser, D, Stammen, T (2000): Úvod do politické vědy.
Praha: ISE,
Cabada, L, Kubát, M. a kol. (2002): Úvod do studia politické védy.
Praha: Eurolex Bohemia. Döring, H. (1992): Parlament und Regierung. In: Gabriel, O.
W., Brettschneider, F. (Hrsg.): Die EU-Staaten im Vergleich,
Opladen: Westdeutscher Verlag, s. 338-358, Dvořáková, V. (2002): Spojené státy americké. Praha: Libit Hague, R., Harrop, M. (2001): Comparative Governments and
Politics. Basingstoke-New York: Palgrave, Hartmann, J. (1995): Vergleichende Politikwissenschaft.
Frankfurt: Campus. Ismayr, W. (2002): Die politischen Systeme Osteuropas im
Vergleich. In: Ismayr, W. (Hrsg.): Die politischen Systeme
Osteuropas. Opladen: Leske-Budrich, s. 9-67. Ismayr, W. (1999): Die politischen Systeme Westeuropas im
Vergleich. In: Ismayr, W. (Hrsg.): Die politischen Systeme
Westeuropas. Opladen: Leske-Budrich, s. 9-53. Janda, K. a kol.( 1998): Výzvo demokracie. Systém vlády v USA.
Praha: SLON.
Klokočka, V. (1996): Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde.
Richová, B. (2002): Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha: Portál.
Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumáni
struktur, podnětů a výsledků. Praha: SLON.
DEMOKRACIE
203
9. KONSENSUÁ.LNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
Vit Hloušek, Lubomír Kopeček
Z četných konceptů, modelů a typů možných demokracií
k tém nejznámějším a najdiskutovanejším patří demokratická paradigmata nizozemského poIitoIoga|Arenda Líjpharta; (1936). Přes rozsáhlou kritiku (a/nebo možná i díky ni) nechybí prakticky v žádné učebnici demokratické teorie. 1 v českých
poměrech se dočkala poměrně obsáhlé recepce (napr. Říchová 2000: 197-223), a to i té kritické (Novák 1998: 3-21, 131-144; Novák 2001).
Lijphartovy koncepty přitom prošly díky autorovu „zlepšovacímu" přístupu poměrně rozsáhlým vývojem, který, jak ukazují autorovy práce ze závěru 90. let 20. století, stále není zcela uzavřen. V teto kapitole se zaměříme především na popis a analýzu základních evolučních bodů jeho teorie konsociační demokracie a dále pak na novější dichotomii komsensuálni versus majoritní model demokracie. Pokusíme se rovněž o aplikaci jeho teorie na české, respektive československé poměry.
9. 1 Východiska lijphartovské teorie - konsociační demokracie
Arend Lijphart identifikoval ve druhé polovině 60. let 20. století několik typů demokratických režimů (Lijphart 1968b: 3......14).
Jeho typologie přitom zohlednila stav dvou prvků:
1) stupeň kulturní fragmentace dané společnosti, který může být jak vysoký, tak nízký. Jde tedy o to, nakolik je společnost kulturně homogenní;
2) soudržnost politické elity, což odráží buď soutěživý (kon-
204   KONSENSUÄLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
kurenčni) charakter elity, nebo naopak kooperativní (kon-sensuální). Jde tedy o to, jaké interakce uvnitř dané elity funguji (srov. kapitola 6. 7).
Ujphart pritom došel k následujícím typům demokracii:
1. demok raci© odstředivá - soutěživost elit se propojuje s vysokým stupněm kulturní fragmentace dané společnosti Výsledkem je nestabilita demokracie. Tento typ reprezentovala napr. první italská republika (1945-1993), čtvrtá f ran* • couzská republika [1945-1958) nebo výmarská republika (1918-1933);
2. demokracie dostředivá - soutěživost elit se tu propojuje s vysokým stupněm kulturní homogenností společnosti, přičemž v protikladu k odstředivé demokracii jde o stahům a účinný politický systém (k výrazu „účinnost" viz podkapitola 5. 2). Tento typ reprezentují napr. Velká Británie, USA, Austrálie, Nový Zéland či Spolková republika Německo;
3. demokracie konsociačni - konsensuálnost elit je propojena \ s vysokým stupněm kulturní fragmentace (fakticky segmentací) společnosti Přikladeni je třeba Rakousko, Belgie «'; Holandsko;
4. demok racie depotitizovaná - konsensuálnost elit; je tu propojena s nízkým stupněm kultúrni fragmentace společnosti. Výsledkem je, že zde politická soutěž téměř neexistuje.
Tato Líjphartova typologie, se inspirovala starším rozdělením politických systémů Gabriela ALmonda (Almond 1956), který rozlišil dva hlavni typy západních demokracií: stabilní angloamerický (Velká Británie a USA) a nestabilní kontinentální evropský (příklad tehdejší Francie nebo Itálie). Vedle toho pracoval ještě s třetím, který představoval jakýsi přechod mezi oběma hlavními typy, přičemž empiricky k němu přiřadil skandinávské země či Nizozemí. Angloamerický model v zásadě odpovídal Lijphartově dostředivé demokracii, kontinen- ' ': tálni model se pak blížil odstředivé demokracii. Depolitizo- . vana demokracie pak podle Lijpharta představovala spíše teoretický model, který v dané době neměl reálný příklad. (Autoři, kteří později pracovali s touto lijphartovskou typologií, do této kategorie pracovně řadili Švédsko, Norsko, Dánsko, Island a Finsko. Při praktickém výzkumu ovšem zjistili, že u těchto
DEMOKRACIE 205
zemí nelze zjistit větší rozdíl mezi konsociačni a depolitizo-vanou demokracií - srov. Fiala, Schubert: 2000: 112-1M),
Klíčovou pozornost Ujphart věnoval třetímu typu demokracií -^demokracii konsociačni j Vymezil ji přitom na kritice Almondovy typologie. Ta podle jeho názoru1 nedokázala vysvětlit fakt, že něktens společnosti, které jsou silné fragmento-yané (příklad Líjphartova rodného Nizozemí), se presto vyznačovaly vysokou mírou demokratické stability. Aby vysvětlil tento rozpor, rozpracoval svou konstrukci specifického konsa-ciačniho typu demokracie.
K pojmu konsociačni demokracie je třeba udělat krátkou terminologickou poznámku, která zohledňuje širší odborný kontext. Výraz konsociačni je nice dnes obecně akceptovaný, nicméně mnoho autoru používá vlastni termíny. Ty někdy nejsou obsahově zcela identické s Lijphartovým konceptem, přičemž někteří z nich s nimi pracovali už před širší popularizací pojmu konsociačni demokracie. Takže se užívá i výraz segmentovaný pluralismus (Val Lorwin), konkordačiú nebo proporční demokracie (Gerhard Lehmbruch) či kontraktační demokracie (Wilíam T. Bluhm). Analogicky ne zcela terminologicky ustálený je sám modelový protiklad konsociačni (konsensuálni) demokracie - westminsterská demokracie. Asi nejčastěji se používá právě termín westminsterská nebo většinová (majoritní) demokracie, někdy se ovšem mluví i o demokracii konkurenční jako to dělají u nás například Miroslav Novák (Novák 2000) nebo Vladimír Klukočka (Klokučka 1996).
Lijphart svou koncepci konsociačni demokracie propracoval
na základě analýzy jednotlivých najvýznamnejších příkladových zemi (nejpodrobněji na příkladu rodného Nizozemí) (Lijphart 1968a). Výsledek využil k syntéze podchycující hlavni obecné rysy konsociačni demokracie (Lijphart 1969). Vedle Nizozemska ke konsociačním demokraciím přiřadil i Belgii, Rakousko, Švýcarsko a z mimoevropských zemí Libanon (před
I) Který je ovšem třeba vnímat t s ohledem na to, že ch*p«>ti Almondovy kontinentální evropské a Lijphartovy odstředivé demokracie se zcela nekryji (srov. Novák 2001: 46).
í00    Ki >nsF MS 11 -\lk1 A Kí. ) NK i ■ I i ENl'MÍt) KM< )i\HAV •:
občanskou víUkou).1 Pro všechny byla pritom charakteristická vysoká míra segmentovanosti společnosti a tím i politické ob08 daného státu, ať už náboženská, etnická, jazyková či sociálni,
což se odrazilo ve vysoké míře fragmentace politického spektra. Existovaly tak nepříznivé podmínky pro fungování demokracie. Jak tedy vysvětlit stabilitu místních demokracii? Lijphart nastiňuje několik základních podmínek, které přály etablováni zvláštního konsociačniho typu. Podívejme se na ně blíže v kontextu jednotlivých „příkladových" zorni.
9. L 1 Pevná struklitrace společnosti
Nutnou (ale nikoliv postačující) podmínkou fungováni konso-ciační demokracie, jakýmsi základním raison ďétre vzniku této formy demokratické politiky, je historická skutečnost segmentované společnosti. Dobrým přikladeni je v tomto směru Rakousko. Rakouská společnost a politika se na prahu vzniku masové demokracie (k pojmu srov. kapitola 5) začala formovat podél jednotlivých konfliktních linii do několika více či měně integrovaných a uzavřených segmentů, které se v rakouském kontextu nejčastěji označují jako „tábory" (Loger). Hlavni konfliktní linie v rakouské společnosti již od 19. století, byly stát-církev (která poté částečně integrovala i konfliktní linie město-venkov a v éře První rakouské republiky po první světové valce také centrum-periferie) a práce-kapitál. V Rakousku se tak historicky vytvořily dva tábory s velmi silným integračním a segregačním potenciálem - katolický a socialistický, jejichž najvýznamnejším prvkem byla křesťansko* sociální, respektive sociálnědemokratická strana.
Rakouský dělník, vohč eventuelně přímo člen sociálnědemokratické strany se narodil v sociálnědemokratické porodnici, žil v dělnické čtvrti, choda do sociálnědemokratické školy, spor-
1} Později se objevily pokusy identifikovat konsociačm demokracii v některých zemích Třetího světa, např. v Kolumbu nebo v Malajsii. V těchto případech se ovšem Jste)!'.'.; jako u v textu zmiňovaného Libanonu) ukázala slab.lita místních demokratických konsociačních instituci jako zpravidla dočasná záležitost.
r li'
DEMOKRACIE
207
loval v sociálnědemokratickém klubu a ležel v nemocnici zřízené socialistickým odborovým svazem a byl pochován na hřbitově mezi sobě rovnými Obdobné to bylo s katolickým
voličem. Obě velké strany dokázaly s pomoci na ně navázaných zájmových skupin (odboru, různých zájmových sdruženi) zcela integrovat svého voliče v určitém prostředí a současně jej oddělit od jiného prostředí. V takové uzavřené komunitě byl člověk
pevně zakotven takřka „od kolébky až po hrob".
Tato struktura byla doplněna tzv. „třetím", národné-Mberálnim táborem, který však byl početné t svou integrační schopností slabší. Vysoká segmentace rakouské společnosti, se plně projevila v éře První rakouské republiky, kdy nesmiřitelný konflikt mezi silami katolického a socialistického tábora přerostl v likvidaci parlamentní demokracie a v občanskou válku. Po druhé světové válce sice zastala základní táborová struktura společností zachována, ale politické elity poučené minulostí zaujaly kompromisní postoje a orientovaly se na dosahování konsensu. Rakouská konsociačni demokracie pak postupně hypertrofovala do specifického modelu tzv. proporční demokracie (Proporz) (Hloušek 2001: 348-350 a 353).
Pevná integrace daného segmentu společnosti ovšem v podmínkách společenských proměn v desetiletích po 2. světové válce začala ve všech Lijphartových konsociačních demokraciích pomalu orodovat. Viditelné příznaky se projevily od 80. let 20. století nejprve v Nizozemsku (vznik úspěšných nových stran - například Demokraté 66), a později ve větší či menši míře ve všech čtyřech evropských zemích, které byly k tomuto modelu přiřazovány. Nicméně díky tornu, že elita usazená v daném prostředí měla zájem na zachování stávajícího modelu, mohl i nadále fungovat. Stalo se to i proto, že proces segmentace přetrval na úrovni tradičních politických stran (a zájmových skupin), které si přes určitou krizi stále udržely poměrné vysokou mobilizační schopnost ve vztahu k voličům. Průlom se tak vlastně stal spíše dlouhodobým evolučním pohybem. Lijphart to ještě v polovině 70. let považoval za projev schopnosti konsociačních demokracii přizpůsobovat se měnícím se podmínkám a za důležitý rys jejich vnitrní dynamiky (Lijphart 1977). Nicméně eroze celého modelu dosáhla v 90. le-
208   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
DEMOKRACIE
209
tecli značných rozměrů. Opět na rakouském příkladu je dobře vidět vzestup nových (Zelení, dočasně Liberálni fórum) nebo do té doby méně významných stran (Svobodomyslní - FPÔ), které „přetahovaly" voliče tradičním stranám (srov. Hloušek 2001: 356-359).
9. 1. 2 Ochota elit ke konsensu
Obecné je na úrovni politické elity důležité splnění několika základních požadavků (Lijphart 1969: 216). Elita musí:
1. být.seho.pna rozeznat nebezpečí plynoucí z fragmentace;
2. mít zájem na uchování demokratického systému;
3. být schopna překlenout hranice mezi subkulturami a elitami jiných komunit;
4. být schopna vypracovat vhodná řešení, která by akceptovala rozdílné zájmy a požadavky jednotlivých subkultur.
Pro fungováni konsociační praxe na vrcholcích společenské a politické pyramidy je v některých případech důležité křížové překrývání identit, což tvoří důležitý základ pro konsensus. Snad nejpříznačnějším je přiklad Švýcarska. Ve Švýcarsku žiji tří národnosti (německá francouzská a italská), existuje tu značná rozmanitost náboženství a velké rozdíly mezi jednotlivými kantóny (viz zvláštní význam některých mést). Aby byla zajištěna účinná kooperace a reprezentace pokud možno co nejvíce relevantních elit, vytvářejí se speciální formální i neformální pravidla na institucionální i procesní úrovni. V sedmičlenné švýcarské federální vládě (Spolkové radě) jsou tak zastoupeni reprezentanti rozmanitých segmentů švýcarské společnosti. Od roku 1959 jsou místa v ni obsazována na základě principu tzv. „magické formule" (2:2:2:1). Po dvou v ní zasedají zástupci křesťanských demokratů, liberálních demokratů a socialistů. Sedmé křeslo je vyhrazeno pro zástupce lidové strany. Platí přitom ještě dalši nepsané zvyklosti, podle nichž například musejí být rovnoměrně zastoupeny jednotlivé národnosti a náboženství Švýcarska a přihlíží se podstatným způsobem i ke složení vlády podle jednotlivých kantónu (musí být zastoupeny tři nejvétší kantóny Curych, Basilej a Vaud).
Tato složitá síť podmínek, kterou musejí členové švýcarské vlády splňovat, pak v praxí vede k tomu, že existuje poměrně silná personální kontinuita tohoto orgánu (není zkrátka jednoduché vybrat nové lidi tak, aby odpovídali všem požadavkům). Rozhodnuti ve vládě jsou přijímána kolegiálne. Šéf kabinetu - prezident - je čistě technicko-formalní funkce, přičemž je jím (na jeden rok) ustanovován jeden z členů vlády (jde o rotační funkci).
0. 1. 3 Význam politické kultury a tradice
K tomu, aby mohl v určité zemi úspěšné fungovat model blížící se konsociační (či konsensuální) demokracii, je důležité posoudit také vliv politické kultury a tradice. Zdaleka přitom neplatí jednoduchá a zdánlivé intuitivní vazba, která předpokládá, že konsociační model se utváři a reprodukuje pouze v těch zemích, které kooperační vztahy politických elit různých segmentů zažily již v éře před nástupem masové politiky nebo v „rané" éře masové politiky.
Příklad Rakouska ukazuje, že neméně silnou motivaci pro konsociační chování elit může být silně negativní zkušenost ostré konfrontace mezi společenskými segmenty a „jejich" politickými stranami. Rakouská První republika ztroskotala mimo jiné právě proto, že elity v silně segmentované společnosti nebyly schopny a ochotny hledat kompromisní politická řešení. Ryla to pravé tato negativní zkušenost, která vedla rakouské politické elity po roce 1945 ke změně vzájemného cho vání. Naopak, případná tradice politické k< x >perace byla velmi slabá, což souviselo nejen s polodemokratickým charakterem režimu pozdní Habsburské monarchie, ale také se skutečností, že (přes určité náznaky) jednomu z hlavních táborů - socialistickému - nebyla, otevřena cesta k podílu na moci a naopak druhý tábor - katolický - již v době před první světovou válku pozvolna „prorůstal" tehdejší politickou a byrokratickou elitou. Rovněž v případě Nizozemska dala podnět k ustavení vztahu kooperace v rámci elity politická krize. V tomto případě se jednalo o vliv složité mezinárodní situace Nizozemska za první světové války, která byla počátečním impulsem nastolení kon-sociačních mechanismů v nizozemském politickém systému.
T
210  KONSENSUÁLNf a konkurenční demokracie demokracie
211
V rakouském případě měla podobnou formující úlohu spojenecká okupace země po druhé svetové válce.
U konsociačni demokracie se projevuje rovněž silné napojení na tradici korporativního zprostředkování zájmů. Není rozhodně náhodou, že většina států, které jsou razeny k zemím se silným kor porati visme m (Rakousko, Belgie, Švýcarsko, Německo, Nizozemsko, Švédsko, Norsko - s/rov. kapitola 10), je zároveň považována za konsociačni systémy nebo systémy s výraznými konsociačnimi prvky (srov. Crepaz' 1996). Dalším faktem, na nějž je nutné upozornit, je úspěch konsociačni demokracie především v malých zemích. Jednou ze základních příčin je tu menší početnost politické elity jako takové, což umožňuje bližší neformální vztahy a může tak ve svém důsledku napomáhat kooperativnímu chováni těchto elit.
9, 2 Reforma konsociačni teorie - konsensuální demokracie
Lijphart ovšem svou teorii opakovaně modifikoval. Výsledkem byla nová verze, kterou nazval ^konsensuální demokracií. £ Přiznával přitom jen částečnou návaznost na svoji teorii konsociačni demokracie (Lijphart 1984: XIII.-XIV.), nicméně ve skutečnosti je mezi oběma koncepty evidentní velmi silný vztah. Konsensuální demokracie klade o něco větší důraz na instituce a politické procedury. Podstatné ovšem je především to, že Lijphart rozvedl předchozí prvky konsociačni demokracie a celou koncepcí univerzalizoval směrem k obecné nor-roa^vní teorii. Právě to mu ovšem vytýkají jeho kritikové, na předním místě Giovanni Sartori (Sartori 2001: 83-89), u nás například Miroslav Novák (Novák 1998; Novák 2001). Podle nich novou koncepci rozšířil ze států s fragmentovanou kulturou, pro něž byla jedinou možností, jak v nich vůbec může demokracie přežít, na fakticky všechny nebo alespoň většinu liberálních demokracií bez ohledu na jejich kulturní homogenitu (Sartori 2001:86). Mimo to ji dovedl do takové podoby, že by podle kriuků jeji uplatňování v „čisté" podobě vedlo k úplnému ochromení fungování výkonné mocí.
Lijphartovi zastánci1 - v české politologu napr. Michal Klima (Klima 1999: 180-181) - naopak oponují, že toto tvrzeni |e přehnané a je nutné brát Lijphartův model jen jako jeden - • dvou navzájem protikladných typů demokracie. Zůstává přitom podle nich zachována základní premisa konsociačni demokracie, že pro společnosti homogenní (s nízkým stupněm kulturní segmentace) je vhodný většinový (westnunsterský) model (viz dále) a pro společnosti pluralitní (tj. společnosti nábožensky, rasově, jazykově, etnicky, sociálně či kulturně ostře rozdělené do prakticky izolovaných subkultur) konsen-suálni model demokracie (Antoszewski 1997: 27).
Podle kritiků je ovšem problém v tom, že výklad pojmu pluralitní společnost, který Lijphart používá pro kulturně heterogenní společnosti, jež jsou ostře rozděleny podél nějaké dělící linie - náboženské, ideologické, etnické aj. (Lijphart , 1984: 22), může být někdy velmi vágní. Může tak být snadno vztažen i na společností, jejichž faktická heterogenita je více než diskutabilní {ve které společnosti se koneckonců nenacházejí nějaké menšiny a jak vůbec rozhodnout, že jsou či nejsou od okolí ostře odděleny?).
Základní|rysy konsensuální demokracie vymezuje Lijphart následovně (Lijphart 1984: 23-30):
» Sdílení exekutivní moci, tedy tvorba velkých koalic - široký podíl politických stran na výkonné moci. Zahrnuje tedy větší počet stran než ten, který je zapotřebí k většinové vládě. Na výkonné moci se tak dovedeno do důsledků podílejí všechny relevantní politické strany. (Velká koalice tak rozhodné není minimální vítěznou koalicí, tj. koalicí stran, které jsou nutné zapotřebí k vytvoření vlády s nejme uší nezbytnou vět-
I) Klasickým příkladem obhájce prednosti konsensuálniho modelu demokracie ;<.■ i»p.nk:<i.i Mstrkus M. i. Creptt/ i;-:u.-.y iro..:«-i:né %•> .jima Lijphartovu tezi o vyšší kvalitě konsensuábii demokracie v oblastech jako re prezentatwnost, zodpovědnost, rovnost a participace. Rozdíly mezí majoritní a konsensuální demokracii se snaží přezkoumat z hlediska chováni vlM [tedy vttvu polity na politics) a prokázat závěr, že koiiser....uáiiii vlády se chovají .zodpovědněji". Problém je, že výsledek Crepazova pokusu je rozpačitý i v odpovědi na platnost základní hypotézy ohledné přímého vlivu podoby instituci na vládní politiku. PresveduvostCVt-pazovyi i. údajů luka sune závisí na toni, k jakému modelu se chceme přiklánět. Pro zastánce konsensuálního modelu stačí .silná evidence", pro ty politology, kteří favorizují majoritní vzorce, bude Crepazova evidence příliš slabá.
m u    U< ).NS1:'.\SUALNJ A KC> NK U i 11ÍN ('" N1 D Ľ M OKRACIE DEMOKRACIE
213
šinou mandátů, v parlamentu.) Klesá tak výrazně vyznám volební soutěže a naopak stoupá role mezistranické spolupráce, které probíhá bez ohledu na volební výsledky. Lze tedy dodat, 2 že velké koalicí plně odpovídá například už výše zmiňovaná sedmičlenná švýcarská vláda či rakouské velké koalice tvořeno od poloviny 40. do poloviny 60. let 20. století.
• Formální i neformálnírozptýleni moci ve smyslu jejího rozděleni mezi parlament a vládu tak, aby došlo k výraznému oslabení exekutivy. Vláda tak nesmi dominovat ve vztahu k parlamentu a spíše se směřuje k jejímu oslabování. Rozptýlení moci se tak primárně týká moci výkonné.
• Vyvážený [symetrický) bikameralismus (tj. vyrovnané pravomocí obou komor parlamentu) propojený s výraznou reprezentací menšin. V Lijphartových pluralittách společnofr " těch musí mít menšiny zabezpečenu reprezentací svých zájmů, což westminsterský model nezajišťuje (viz niže). Proto je po-., třebné vytvářet horní komory parlamentů, které budou ustavovány na principu, který zabráni diskriminaci menšin a m-jistí respektování jejich zájmů.
• Multipartismus (vicestranický systém) - což ovšem nezná-mená jen existenci více než dvou relevantních stran, ale J především to, že žádná strana nemá schopnost vytvořit jednobarevnou vládu s většinovou podporou v parlamentu. V parlamentu tak zasedá větší počet (často malých) stran.
• Vlsa8^^é.rlaj8ftatócký■ systém, faktor mající silný dopad na povahu stranické soutěže. Znamená, že existuje více rovin neshody [konfliktních linii) dělicích jednotlivé politické strany, ,' Lijphart za tyto konfliktní linie považuje etnické, jazykové, náboženské, socioekonomické rozdíly ve společnosti, z nichž potom vyrůstají politické strany reprezentující určitý segment této pluralitní společnosti (víz rakouská konsociační demokracie a klíčový historický význam linií stát-cirkev a práce-kapitál).
• Poměrný volební systém - rozděleni parlamentních mandátů proběhne přesně podle voličských preferencí, což napo-máhá tomu, že i menšiny jsou proporčně reprezentovány. Poměrný volební systém má vylomit nadreprezentaci velkých stran. Tento princip je navíc rozšířen nejen na rovinu voleb, ale obecné na uplatnění proporcionality v celém politickém , systému, ve státní správě (kvóty pro zastoupení jednotlivých .
skupin) a ve veřejném financováni (viz i Lijphart 1977: 38-41).
• Teritoriální i neteritoriálni federalismus a obecně vysoká míra decentralizace. Opět je tu silný důraz na rozptýlení moci a posílení autonomie jednotlivých společenských skupin. Teritoriální federahsmus směřuje k rozděleni moci mezi ústřední vládu a regionální orgány (zemské, krajské, kanto-nální). Neteritoriálni federahsmus pak na základě tvorby Vhodných institucí chce řešit problémy menšin, které nelze lokalizovat podle místa pobytu.
• Psaná ústava a menšinové veto - ústava má mít takovou právní podobu, aby se zabránilo jejímu zneužití většinou. Její 6chválen! a případná změna nesmí být výsledkem dominance . It- většiny. Procedura schválení a m n má být proto přizpůsobena ochraně menšin (nutné vysoké kvalifikované většiny - např nezbytnost souhlasu 2/3 poslanců v obou komorách parlamentu, případně souhlas regionálních orgánů či zvláštní hlasování orgánů reprezentujících menšinu). Menšina tak vlastne /.iskavá určité právo veta, což je rovněž vztaženo na další životni zájmy menšin, t v tomto případě mají právo svým vetem zvrátit rozhodnuti většiny. Podle Líjpharta přitom nesmi toto právo menšina zneužívat k vydírám většiny.
V 90 letech 20. století se Lijphartův výčet základních znalců kunsunsuálni (a dichotoraicky i westminsterské) demokracie déle rozšiřoval. Jako dva nové znaky konsensuálni demokracie zavedl
• korppratiyismus (srov. k podstatě kapitola 10) a
• nezávislost centrální banky na výkonné moci (Lijphart
1999, převzato viz Novák 2001: 34-37).
Faktem ovšem je, že propojenost korporauvismu s konsensuálni demokracií byla předmětem politologíckého diskurzu už předtím, byť ji Lijphart jako znak výslovné neuváděl Zapojeni do obou modelů je ovšem především u centrální banky problematické (srov. Novák 2001: 36).
Lijphartův model konsensuálni demokracie je tak v mnoha ohledech poměrné nejednoznačný. Celá řada jeho rysů se dá v konkrétní situaci vykládat různé (napríklad není zřejmé, kdy lze bez pochybností říci, že při rozhodování jde o životní zajom menšiny, a lze proto uplatnit menšinové veto). Cílem celého konsensuálmho modelu je stručně řečeno maximální
T
214   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
DEMOKRACIE
215
omezení většinového principu, rozptýlení moci, setření rozdílů mezi vládou a opozicí, rozdělení (roztříštění) odpovědnosti za politická rozhodnutí a prosazení podílu menšin na
moci řadou různých způsobů.
Opakem Jkpnsenauálaid,em.Qtocie má být model ^xsgisjn-ster#ý'\feětšinqvý)!Jaha základní rysy vypadají následovné (Lijphart 1984: 4-9):
• Koncentrace výkonné moci v rukou jedné strany a „jednobarevná* vláda. Vládni koalice jsou výjimkou (potvrzující "\ pravidlo). Strana, která vyhraje volby, má v rukou veškerou výkonnou moc. Opozice má možnost působit jen na púdé parlamentu a vzhledem ke svému menšinovému parlamentnímu postavení nemá na výkonnou moc žádný přímý vliv.
• Fúze moci a převaha vlády nad parlamentem. I když je parlament oprávněn a povinen kontrolovat vládu, může ta rozhodujícím způsobem ovlivňovat rozhodnutí přijímaná parlamentem, a to diky tomu, že premiér je zároveň leaderem parlamentní většiny. Vláda tak dominuje nad parlamentem,
• Nevyvážený (asymetrický) bikameralismus - znamená narušení rovnováhy í v rámci parlamentu, kde dominuje dolní komora nad horní (pokud ta vůbec existuje). Horní komora má možnost nejvýše brzdit rozhodnutí dolní, nemá ale možnost je zvrátit. Bikamerálni struktura parlamentu tak není konstruována za účelem vyrovnáváni mocí a systém reálně funguje bez ohledu na existenci dvou komor jako jednokomorový (umkamerálni).
• Bipartismus (systém dvou stran) - většinu hlasů si mezi
sebe rozdělí dvě velké politické strany, které mezi sebou sou- '• těží o vítězství. Jedna z nich přitom získává absolutní většinu parlamentních mandátů (která jí zajišťuje ovládnutí výkonné
mocí). Jiné strany než zmiňované dvě velké nemají šanci se -příliš prosadit.
• Jednorozměrný stranický systém - mezi soutěžícími stra nami vystupuje pouze jedna konfliktní linie (hospodářská a so- • ciálni politika, tj. vlastně třídní štěpení neboli konfliktní linie práce-kapitál). Ostatní štěpící linie (náboženské, etnické aj.J nemají větší význam a v rozhodování voličů neselhávají pod- i statnou rolí. K tomuto Lijphartovu bodu tak lze dodat, že daný
Stranický systém je založen „pouze" na pravo-levém rozměru (Giovanni Sarton zde používá terminu jednorozměrné zjednodušeni, tj. reálná praxe stranické soutěže funguje jen na zaklade pravolevého vymezování stranických aktérů). « Většinový volební systém - nejlépe systém flrst-pasHiw-post (relativní většinový volební systém), tj. systém, v němž v prvním a současné jediném kole voleb zvítězí kandidát s nej-yětšim počtem hlasů, i když nezíská nadpoloviční většinu a získal třeba jen o jeden hlas více než druhý kandidát v pořadí (.vítěz bere vše").
♦ Unitární a centralizovaná vláda - veškera výkonná moc je soustředěna v centru, neprobíhá žádné přerozdělováni moci
regionům. Lokálni autonomie je omezená.
• Nepsaná ústava, a tím pádem ničím neohraničená suverenita parlamentu. Ten může přijmout jakýkoliv zákon, přičemž chybí další regulátor (ústavní soud), který by jej označil za neústavní.
» Vyloučení přímé demokracie - charakter demokracie je výhradně zastupitelský, nástroje přímé demokracie (napr. referenda) se neuplatňuji.
V závěru 90. let Lijphart k těmto rysům (dichotomicky ke konsensuálmmu modelu) připojil
* pluralismus a
♦ závislost centrální banky na výkonné moci.
Jak již výraz westminsterský napovídá (název sídla britského parlamentu), při jeho konstituci byl pro Lijpharta inšpiratívni zejména příklad politického systému Velké Británie, respektive států, které vlivem britského koloniálního působeni tuto politickou tradici převzaly. Mnohé z nich - typicfcy Nový Zéland - vybudovaly své politické instituce podle britského .westminsterského" vzoru. Mnohde ovšem - zejména v zemích pozdějšího Třetího světa - byly westminsterské instituce zavedeny čistě mechanicky bez náležitých předpokladů v rovině stratifikace a struktury společnosti a adekvátní politické kultury, což se projevilo na nízké nebo problematické „životnosti" těchto pokusů o demokratické režimy.
Westminsterský či konkurenční model demokracie tak stojí
216   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
: ■EM.OKRACIE
217
na co největší koncentraci moci na ústřední úrovni (nedochází k její dělbě s regiony) v rukou jedné strany, která nese jasnou (nedělenou) odpovědnost za výkon moci, a jež vyšla vítězně z konkurenčního volebního boje s drahou velkou politickou stranou. Je tak jasně odlišena vláda a opozice, přičemž bází rozdílu je „většina" a „menšina", což nevyžaduje komplikované a náročné vyjednávání a dosahování kompromisů. To představuje potenciální nebezpečí využití (zneužití) mocí vůči momentální menšině.
V této souvislosti je ovšem nutné připomenout, že konsensus je v různé formě přítomen i v zemích blížících se westmin-sterskému modelu demokracie. Současně je třeba, dodat, že ani v těch nejkonserisuáinějších demokraciích není nikdy prvek soutěživosti zcela potlačen. Westminsterský a konsensuální model tak představují jakési weberovské ideální typy, mezi něž lze umístit reálné politické systémy. Pro lepší přehled jsme seskupili základní prvky obou modelů do přehledné tabulky.
Tabulka 3: Srovnání hlavních rysů konsensuálniho a westmin-sterského modelu
Konsensuální model	Westminsterský model
Scitieii: uxeiiiii.vni j-.soci, velké koalice	Koncentrace výkonné moci v rukou jedné strany, „jednobarevná" vláda
Formální a neformálni rozptýleni moci	Fúze moci, převaha vlády nad parlamentem
Vyvázaný (symetrický) bikameralismus	Nevyvážený (asymetrický) bikameralismus
Multipartiamus	Bipartismus
Vícerozměrný stranický systém	Jednorozměrný stranický systém
Poměrný volební systém	Většinový volební systém
Teritoriálni i neteri to náltu federalis-mus, vysoký stupeň decentralizace	Unitární a centrah/.n-aná vláda
Psaná ústava a menšinové veto	Nepsaná ústava a neohraničená suverenita parlamentu - neomezuje ji ani přímá demokracie
Korporativísmus	Pluralismus
Nezávislost centrální banky	Závislost centrálni banky
Už zvýše provedeného přiblíženi konsensuální a většinové demokracie nepřímo vyplynulo, že existuje jen poměrně málo příkladů zemí, které jsou příkladem „čistého" typu jedné z nich. nebo se mu alespoň silně blíží. Při změnách, které prodělaly v posledních desetiletích i země za ně považované (například Rakousko a Nizozemsko na jedné straně versus Velká, Británie a Novy Zéland na druhé straně) se dokonce dá dojit k závěru, že oba koncepty dnes zůstávají fakticky bez opory v realitě, Při nakládáni s oběma modely tak je třeba brát v úvahu nejen podobu a kompozici politických instituci, ale i reálnou politickou praxi.
Přínosnějším přístupem při využívání obou modelů je jejich chápání, jako teoreticky protikladné vyhraněných modelů, zohledňujících nejen institucionální rovinu, ale i politickou praxi v daném státě, a jednotlivé demokracie umisťovat na pomyslné ose konsensuálnější - většinovějši. Na tomto základě rozdělil irský politolog Peter Mair (Mair 1994: 109 citováno podle Antoszewski 1997: 34] západoevropské země do tři skupin:
1. blížící se konsensuálnímu. modelu - Nizozemsko, Švédsko, Belgie, Rakousko;
2. spojující prvky konsensuální í většinové demokracie -Spolková republika Německo, Švýcarsko, Finsko, Dánsko, Norsko;
3. blížící se většinovému modelu - Francie, Itálie, Irsko, Velká
Británie.
9. 3 Zamyšleni nad česko(slovenskou) demokracii
- konsensuální nebo majoritní, model?
Československou a později českou politickou scénu po roce 1989 poznamenaly četné diskuse ohledně úpravy způsobu naplňování a/nebo fungováni některých základních politických institucí. V éře federace (do roku 1992) to byly interakce mezi jednotlivými federálními orgány - federálni a národními vládaná, otázka postavem a rozhodovacích pravomoci federálního parlamentu, role prezidenta atd. Se zámkem federace a vznikem nezávislé České republiky ovšem diskurs okolo podoby zastupitelské demokracie neskončil, spiše prošel určitou
218   KONSENSUÁLNt A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
I
DEMOKRACIE
219
modifikací, která odpovídala změněným ústavně-politickým podmínkám. K nejdiskutovanějším otázkám v jeho rámci patřila reforma volebního systému pro volby do dolni komory parlamentu, změna kompetencí horní komory parlamentu .; nebo opakované snahy o přijeti ústavního zákona o referenda V současné době nejde o uzavřený proces, přesto lze udéiat malé zhodnocení nejenom tohoto politického (i pomologického] diskursu, ale pokusit se i podívat na celou problematiku e prizma lijphartovských konceptů.
S. 3. 1 Česká politická tradice do roku 1989
Při rozboru českého prostředí a aplikováni Lijhartových koti ceptů se zaměříme na situaci od roku 1918. Velmi důležité je ovšem kulturně-společenské podhoubí předcházející éry, které po vyhlášeni československé nezávislostí přetrvalo bez zásad nich změn. Také je třeba upozornit na to, že aplikace jednotlivých prvků obou lijphartovských konceptů není zcela vyčerpávající, ale z důvodu omezeného rozsahu textu spíše nastiňující Dále je třeba udělat poznámku k použití výrazů koasociační a konsensuálni demokracie v následujícím, textu. Z důvodu „deskriptivnějšího" charakteru termínu konsociační budeme při popisu a hodnocení českých reálií většinou používat tento termín. Na úrovni typologické analýzy je ovšem nutné pracovat s výrazem konsensuálni demokracie jako antipodu west-mínsterské demokracie, neboť tato dichotomie jasněji odliší ideálné-typické vlastnosti obou modelů. K využití výrazů konsociační a konsensuálni v rovině konkrétní případové studie, kterou by měl být tento text, není striktní rozlišování mezi nimi zcela nezbytné.
Moderní česká politika se začala utvářet v etapě před rokem 1918. Již v éře Rakousko-Uherska byly postupně překročeny prvni tři prahy demokratizace (k pojmu srov. podkapitola 5. 1), Znamenalo to nástup masových stran, které si i v českém prostředí kolem sebe vytvářely tábory svých voličů a tím. také jakousi sociální doménu. Realita české politiky a (zemsky) české, moravské a slezské společnosti v rámci mnohonárodnostní říše i v rámci samých českých zemi pak přinášela zkušenost velmi ostré etnické fragmentace, která protínala prakticky
Všechny ostatni konfliktní linie v tehdejší (teritoriálně) české společnosti.
1 v rámci etnicky české společnosti však došlo k poměrně hluboké sociopolitické segmentaci do jednotlivých táborů (nej-významnějši byly agrární, klerikální - katolický, socialistický a nérodně-liberálni). Nutnost čelit skutečnému či domnělému německému nebezpečí nutila předáky českých stran (s důležitou výjimkou sociální demokracie, u níž až v roce 1911 došlo k oddělení a posléze vítězství autonomistického proudu1) fe alespoň základní míře konsensu a kooperace. Nejinak byla nucena postupovat etnicky německá politická elita. S výjimkou Moravy* se však v této etapě nepodařilo dostihnout alespoň náznaku elementárního konsensu elit mezi českou a německou politickou elitou. Do nového Československa tak vstupovala (zemsky) česká, moravská a slezská společnost jako relativně silně segmentovaná, ale bez dlouhodobější zkušenosti konsensu elit.
9. 3. 2 Prvni republika
Meziválečné Československo bylo velmi silné strukturálně diferencované. Žily tu velmi silné etnické menšiny, přičemž Češi netvořili ani polovinu obyvatel státu. Prvni českosloven-ská republika byla státem unitárním (ústavně zakotvená autonomie Podkarpatské Rusí zůstala na papíře), nebyly v ní používány metody přímé demokracie (byť je ústava explicitně nevylučovala), nicméně většina ostatních charakteristik odpovídá konsoci&čnimu modelu Ryl aplikován poměrný volební
i) K zapálení soc.iiJ.rtt demokracie jako plnohodnotného participunta na úrovni politických elit ovsem fakticky došlo až na sklonku prvni světové války.
2} Moravské vyrovnáni z roku 1905 přečisto'...,v»k» v :si;,oba..ni. dech vittomt: kpnsociačni uspořádáni Bylo dosaženo prostřednictvím konsensu politických elit všech hlavních českých i německých táborů a elementárním konsensem bylo také udržováno a revidováno (tzv. druhó vyrovnáni z února 1914). Při zachováni segmentace (a fakticky ve svém důsledku vyšší míry segregace jednotlivých národnostních segmentů) vytvořilo takový model zemských instituci a rutinováni /oso-jíé ;j.,hsuty, který euni koexiM<.-uci nw.i.ou a v muoito směrech výhodnou (uchování ekonomických vazeb atet) Na komunální úrovni vzniklo podobné uspořádáni v Českých Budějovicích.
220   KONSENSUÁLNÍ a KONKURENČNÍ demokracie , demokracie 221
systém bez uzavírací klauzule, což vedlo k vysoké fragmentací
stranického systému, který byl navíc několikarozmérný (silné etnické, třídní a náboženské štěpeni). To je téměř klasická ukázka základních rysů konsociační demokracie v lijphartov-
ském smyslu.
Pohtickó strany byly alespoň v českých zemích (a v objektivně nižší, ale presto poměrně vysoké míře i na Slovensku) pevně etablovány ve svém subkultur nim prostředí a dokázaly své voliče úspěšně integrovat. Byl to důsledek hlubšího zakotveni, které mělo kořeny v předchozí éře habsburské monarchie. Jednotlivé české politické strany byly propojeny s řadou „spřízněných" zájmových skupin. Velmi silná tu také byla podobná kulturní tradice se sousedními rakouskými zeměmi (víz výše), která v českém a moravském prostředí u některých politických stran a afiliovaných skupin populace vedla k vytváření táborových struktur.
Praxe širokých velkých koalic, sahajících od leva do pravá, byla charakteristická pro většinu prvorepublikových vlád. Přes rétoricky někdy velmi ostré politické střety, se většina českých prvorepublikových stran (s výjimkou extrémistů jak pravicových, tak levicových) byla schopna dohodnout na základních prioritách. Konsensus se postupné rozšířil i na část nečeských politických stran (například německé aktivistické strany) reprezentujících národnostní menšiny. Tyto politické formace byly ochotny akceptovat existenci Československa ve stávajících hranicích, díky čemuž se rovněž podílely na vládní moci.
Důležitým mechanismem zajišťujícím fungování celého systému se stala tzv. Pětka. Původně vznikla na. začátku 20. let jako výbor zástupců pěti českých koaličních stran (agrárníků, lidovců, národních demokratů, národních socialistů a sociálních demokratů) v době působení úřednické vlády, přičemž rozhodovala o všech důležitějších politických otázkách. Vláda se, tak fakticky stala pouze vykonavatelem její vůle a poslanecké a senátní kluby jednotlivých stran hlasovacími pákami pro prosazování dojednaných návrhů. Hlasovací disciplínu členů parlamentu zajistilo faktické uplatňování imperativního mandátu, které zajišťovalo plnou závislost poslance či senátora na centrále politické strany.
Pětka přetrvala í v době, kdy úřednickou vládu nahradila opět vláda politická a stala se de facto nejvýznamnějšini rozhodovacím centrem První republiky. Procházela pouze určitými modifikacemi, když se rozšiřoval počet koaličních stran. Odtud názvy „Šestka", „Osmička" a „Desítka" (srov. Vykoupil 1994: 230-231). První československá republika je tak v tomto ohledu zdánlivé zcela, jednoznačné klasif ikovatelná poblíž konso-ciacniho modelu demokracie.
Jak však ukázala, politická praxe, byl tento konsensus velmi křehký'. Zatímco zapojeni německých aktivistických stran (akceptujících existenci Československa) do vládní koalice bylo od éry tzv. panské koalice (tj. pravo-středových vlád, které byly u moci ve druhé polovině 20. let) dlouhodobé, nebyla od poloviny 30. let naplněna podmínka předpokládající, že elity těchto stran budou disponovat skutečným vlivem na „své" segmenty. Pokles podpory aktivistických stran ve prospěch Henleinovy Sudetonémecke strany jasně ukazoval, že čeští Němci opustili svoje tradiční stranické elity. Německý segment československé společnosti tím demonstroval svůj odklon od myšlenky kooperativního chováni v rámci daného (československého) politického systému.
Ještě jednoznačnější deficit z hlediska konsocíačního modelu pak představovala absence maďarské politické elity na vytváření politiky té doby. Ostatně platí, že silný segment slovenské populace (reprezentovaný především Hlinkovou sio venskou ludovou stranou) byl ochoten akceptovat daný rámec konsensu pouze dočasně a s výhradami.
9. 3. 3 Druhá republika
Éra Druhé československé republiky (1938-1939) znamenala
prudkou (a v mnoha ohledech umělou) redukci českého stra-nického spektra na dvě politické strany (vládní Strana národní jednoty, jejíž jádro tvořili především bývalí agrárníci, a formálně opoziční Národní strana práce, v níž se spojila část národních socialistů a sociálních demokratů). Role parlamentu byla minimalizována ve prospěch víudy, která v systému získala dominantní pozici. Obecně převažovala ostrá kritika prvorepublikového politického systému. Přesto je nemožné
222   KONSENSUALNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE'
mluvit o směřování systému k westminsterskému modelu demokracie. Důvodem nejsou jen protichůdné tendence příznačné naopak pro konsensuální demokracii, ale i to, že se. uskutečnila faktická federaluace státu (přiznáním autonomie. Slovensku a realizací už dříve ústavně zakotvené autonomie Podkarpatské Rusi, kde byly ustaveny vlastni výkonné a zákonodárné orgány).
I kdybychom si tento fakt odmysleli a zaměřili se pouze na české země, je výsledek více než pochybný. Díky oddělení pohraničních území sice došlo k silné etnické homogenizaci, která. odp< »vtdá z;ikladnímu předpokladu uplatnění westmin sterskeho modelu demokracie. Ovšem jiná významná štěpeni předválečných českých zemí - třídní (práce-kapitál) a náboženské Isíátrcírkev) - takto odstraněna nebyla Navíc panující atmosféra národního ohrožení a mimořádně složitá politická a ekonomická situace nutila druhorepublikovou českou politickou elitu ke konsensuálnimu postupu v radá otázek. Tím je také problematizovaná „opoziční" role Národní strany práce.
Hlavní problém ovšem spočívá ve způsobu, jakým se dosáhlo proměny politického systému. Ten svou podstatou zpochyb ňuje smysl určení modelu v podmínkách Druhé republiky. Proběhla totiž redukce základních demokratických institucí - například parlament převedl své pravomoci na vládu a přestal zasedat, některé politické strany byly zakázány (komunisté). Poměrně liberální atmosféra První republiky pak byla nahrazena vypjatým pronásledováním odlišných názorů.
Strana národní jednoty jako formálně jediná vládní strana směřovala ke krajní pravici a bylo patrné, že nemá velký zájem zastavit retardaci demokratického režimu. Politický režun tak vykazoval zcela jasný náběh na autoritativní režim, kterému zabránila německá okupace. Provádět typologické zařazení Druhé republiky na kontinuu „konsensuální - většinový" tak vlastně postrádá smysl.
9. 3. 4 Třetí republika
Dobu protektorátu, stejně jako období 1948-1989, nemá v tomto kontextu z pochopitelných důvodů smysl příliš zkoumat. Charakter tehdejšího režknu aplikací demokratické teorie vy-
bdemokracie
2. Z S
lucujo. Zajímavou otázkou je ovšem „mezidobí" let 1845-1948. Na prvním místě je tu fakt, že o demokratickém charakteru toto Třetí republiky lze pochybovat stejně úspěšně jako v případe Druhé republiky. Politická soutěž byla na území českých zemí omezena pouze na čtyři politické strany (komunisty, národní socialisty, lidovce a sociální demokraty). Pod komunistickou kontrolou byla většina sdělovacích prostředků, čímž se omezil přístup občanů k alternativním zdrojům informací. Byla omezena svoboda projevu, poměrně velké skupiny občanů (napr. většina maďarské menšiny) byly vyloučeny z politické participace.' atd. Využijeme-U na tomto místě klasika demokratické teorie Roberta Dahla, můžeme konstatovat, že tato fakta stine zpochybňuji naplnění řady základních politických instituci jeho polyarchíe (srov. kapitola 11).
Nicméně to, že v daném období proběhly jedny polosoutě-iivé volby a nezanedbatelně dlouhou dobu tu sice v deformované podobě, ale přece jen fungovaly demokratické nejvyšší jx) litické orgány (vláda, parlament), a nejenom politická, ale i společenská pluralita byla na omezené úrovní zachována, opravňuje k (podmíněným) úvahám o typologickom zařazení .demokracie" té doby. Navíc nám to pomůže i při skladbě mozaiky české politické tradice v otázce míry jejiho příklonu ke konsensuálnimu modeli;
Shrňme si základní fakta: formálně byl v jediných uskutečněných parlamentních volbách v roce 1846 využil poměrný volební systém. Všechny legální politické strany měly zastoupeni podle svého volebního výsledku ve vládě, která se tak stala největši možnou koalicí. Současně byly všechny strany členy Národní fronty, což byl orgán, který v dané době řešil zásadní politické otázky. Národní fronta se tak dá brát jako svérázný prostředek koncentrace mocí, v je jimž rámci ovšem byla prováděna konsensuální politika (Národní fronta fakticky vznikla na základě konsensu všech legálních politických stran a teoreticky měla představovat rámec pro konsensuální politiku těchto stran). Slovensku byla poskytnuta, formálne vysoká uhra autonomie. Až potud by mohlo jit o klasickou ukázku konsensuálniho vládnutí.
Jiná situace se nám ovšem objeví při kritičtějším pohledu. Československý stát si ve skutečnosti uchoval unitární cha-
r
224   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
rakter, protože původně značné pravomoci poskytnuté slovenským orgánům byly Pražskými dohodami {především třetí z nich) fakticky minimalizovány1 Kartelové propojeni stran v Národní fronte a existující velká vládní koalice nezabránily polarizaci mezi hlavními politickými aktéry a předpokládaný konsensus se začal velmi.rychle drolit Odchod ministrů demokratických stran z vlády, který odstartoval konec tohoto ob dobí, jasně demonstruje limitované možnosti politického kompromisu v poválečném Československu. Dalším argumentem je neobnovení předválečné horní komory parlamentu, což rozhodně není dokladem snahy o politické vyvažováni.
Zásadním faktem, který v dlouhodobé perspektivě vyhlídky na prosazeni konsensuální podoby demokracie minimalizoval, byly ovšem společensko-politické změny. Bohatě sociálno segmentované české země s křížícími se štěpeními a na meh ukotvenými politickými stranami z éry monarchie a První republiky se po válce drasticky proměnily. S výjimkou náboženského štěpení, které zůstalo zdánlivě beze změn (byť pod povrchem bylo už před válkou možné sledovat nepatrné, ale přesto viditelné posuny), ostatní dvě (etnické a třídní) prodělaly radikálni změny. Po válečné likvidaci Židů a poválečném odsunu německé menšiny zmizely na území českých zemí větší národnostní menšiny.
Rovněž tak se v důsledku rozsáhlých společenských změn (znárodňování, pozemková reforma) zmenšily předválečné velké sociální rozdíly. Celkově se tak prosadila výrazná etnio ko-sociálni homogenizace S tím souvisel fakt rozvrácení vazby politických stran na tradiční voličskou klientelu. Část českých prvorepublikových politických stran, které v minulosti prokázaly značnou schopnost integrovat „svůj" tábor, zmizela bez náhrady (případ především agrárníků, ale i národních demokratů či živnostníků), lý, které zůstaly (lidovci, sociálni demokraté a národní socialisté), zjistily, že milieu, v němž se jim před válkou dobře existovalo, je výrazně narušeno. Táborová struktura propojující strany s voličskou základnou tak sice
1) „Pražskými dohodami" se rozumí tři dohody uzavřené během let 1945-1846,
kiaré st- týkaly postaveni Slovenska v rámci Československé republiky, Poslední z nich ze 27. června 1946 fakticky podřídiia slovenské výkonné orgány pražské vládě.
DEMOKRACIE
22Ó
nebyla úplně odstraněna, nicméně semknutost táborů se výrazně oslabila.
Tento proces byl dokončen v éře komunistického režimu
(urychlená sekularizace, zploštění společenské struktury likvidaci celých sociálních skupin, úplné rozvráceni tradičních sociálních vazeb atd.). Po roce 1989 „historické" strany - sociální demokraté, národní socialisté, lidovci, agrárnici - zjistily, že staré „kotvy" téměř zmizely a je nutné hledat nové. (Asi nejvíce ze starého dědictví mohli těžit lidovci, ale i oni se museli vyrovnat s poklesem soudržnosti a početnosti svého tradičního milieu, a tím i poklesem jeho politického významu.) Výsledkem bylo, že jen výjimečně a s velkými potížemi obnovily některé Jústorické" strany svou politickou relevancí (Např. českým sociálním demokratům trvalo poměrně dlouho, než konečně zásadním způsobem voličsky „prorazili", tj. „až" v parlamentních volbách 1996).
Fakt homogenizace, který (jak bylo výše popsáno) započal již ve 40. letech 20. století, tak měl přelomový dopad na českou společnost, byť se to v dané chvíli v pojímáni demokracie nemohlo projevit Cesta konsocíačního vývoje podle příkladu Rakouska či Belgie by tak zřejmě nebyla možná ani v případě, že by rokem 1948 nedošlo k nastolení nedemokratického režimu. Otevřela se naopak možnost (zatím jen v zárodečné podobě) směřování k jednorozměrné stranické soutěži, tj. řečeno s Lij-phartem (a Sartorim - viz jeho jednorozměrné zjednodušeni) k soutěži, kde mezi soutěžícími stranami vystupuje pouze jedna konfliktní styčná platforma, a potenciálne (I) k většinové demokracii. Význam této skutečnosti se mohl projevit ovšem až v podmínkách kompetitivniho stranicko-politického systému.
9. 3. 5 Jaký model funguje v podmínkách
České republiky?
Éra komunistického režimu měla zvláštní důsledky. Svou důslednou ateistickou politikou téměř odbourala důležitost významu náboženského štěpení. Současně minimalizací sociálních rozdílů u většiny společnosti dočasně téměř zmizelo sociálné-ekonomické štěpení, obnovující se po roce 1989 jen vel-
226   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
DEMOKRACIE
227
mi pomalu. Komunistický režim zanechal ještě jedno dědictví' a to poměrně komplikovaný a málo funkční federálni systém. Tento potenciálně konsensuální prvek ovšem zánikem československé federace definitivně zmizel.
Systém politických stran se formoval postupně a trvalo několik let, než se alespoň rámcové usadil.' Presto se dá říci, že ve srovnání s většinou postkomunistických zemí (snad s výjimkou Slovinska) se stabilizoval do podoby blízké většmě západoevropských zemi, tj. politické strany se postupné vcelku jasné vymezily na ose levice - pravice (srov. Hloušek 2000:380-381). Předběžně a s jistými výhradami se dá mluvit o jeho stabilizaci v polovině 90. let (důležité jsou tu především volby 1996),
Jakými charakteristikami se současná česká demokracie vyznačuje? Horní komora parlamentu nehraje v politickém systému většíroM. Způsob volby do horní komory a ústavní vymezení jejích kompetencí se v žádném případe neblíží ideálu vyváženého bikomerolismu v konsensuálnich demokra- . ciích. Přes určitou decentralizaci státu na sklonku 90. let zůstává Česká republika unitárním státem s výraznou převahou kompetencí na straně centra V českém politickém systému nefunguje ani institut menšinového veta. Prozatím také na celostátní úrovni absentují nástroje přímé demokracie (u-platnóní „jednorázového* referenda o vstupu do EU v červnu 2003 je výjimečným případem, který pouze potvrzuje pravidlo.) Lze hovořit o tom, že česká stranická soutěž se odehrává primárně v jednom rozměru (socioekonomickém).
Neméně důležitá la s výše uvedeným související) je skutečnost, že v české společnosti téměř absentuje výrazná sociokul-turní a sociopolitická segmentace. Česká společnost se v pru-běhu uplynulé dekády rozrůznila pouze v jednom, směru, a to sociálněekonomickém. Po pádu komunistického panství nedošlo k výraznější revitalizaci zbytků někdejšího katolického tábora Změny, které po druhé světové válce prodělal primární sektor, znamenaly nejen umělé narušení tradiční struktury venkovské společnosti, ale také - podobno jako v zemích zá-
1) Pluti přitom, že kontinuita současného českého stranického systému s jeho pŕedchúda je pouze partikulami, nedosahuje na systémovou rovinu a je vy-sledovateiná pouze u některých formaci (a u nich je navíc často pouze formální - viz Kala 2001: 30-39).
padni Evropy •- početní minimalizaci n&rurniho segmentu obyvatelstva, což ve svém důsledku znamenalo eluninaci agrárního tábora jako významného politického činitele (viz neúspěšné pokusy o etablování relevantní zemědělské strany). Všechny tyto rysy přibližují český politický systém spíše modelu west-miasterské demokracie,
Další prvky politického systému ovšem spíše odpovídají konsensuální demokracii. Centrální banka disponovala vysokou mírou nezávislosti na vládě. Po celá 90. léta byl pro volby do dolní komory parlamentu využíván poměrný volební systém s uzavírací klauzulí, která v Prvni republice absentovala Poměrný volební systém napomáhá reprodukcí vicestra-nickěho uspořádám, ve kterém žádná jednotlivá strana není schopna získat nadpoloviční většinu křesel v Poslanecké sněmovně. Tento vícestranický systém přes redukční tendenci v průběhu jednotlivých voleb stále nutí k vytváření koaličních vlád Model jejich vytváření přitom prošel rozsáhlou proměnou, přičemž koaliční praxe let v prvním desetiletí existence samostatné České republiky se vymyká „čistě" konsensuál-nímu přístupu k vytváření vlád.
F roce 1992 se do tehdejší České národní rady (pozdější Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) dostalo 8 stran a koalic (a následně bylo ustaveno devět poslaneckých klubů.), přičemž v květnu 1996 působilo na půdě poslanecké sněmovny již 10 klubů a nezařazeni poslanci, V roce 1996 se do dolní komory parlamentu dostalo šest subjektů, o dva roky později pouze pět stran. Ve volbách 2002 uspěly čtyři subjekty, přičemž ovšem jeden z nich - Koalice - tvořily dva samostatné subjekty (Křesťanskodemokratická urue Československa strana lidová o Unie svobody-Demokratická unie).
Po volbách 1992 se na republikové úrovni ustavila většinová koaliční vláda Občanské demokratické strany (ODS), Křesťanskodemokratická unuf-Československé strany lidové (KDU-ČSL), Občanské demokratické aliance (ODA.) a Křesťanskodemokratické strany (KDS) (ta se později sloučila s ODS) Tato vláda byla tvořena ideologicky blízkými stranami, které měly dohromady 105 z 200 mandátů v poslanecké sněmovně. Po volbách 19P6 se ustavila menšinová koaliční vláda (99 man-
228   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
DEMOKRACIE
22y
dátú z ZOO) ODS, ODA a KDU-ČSL. Po intermezzu s poloů-
řednickou vládou v první polovině roku 1998 nastoupila jednobarevná menšinová vláda České strany sociálně demokratické (ČSSD), zaštítěná 74 poslaneckými mandáty. Přes různost nazírání na způsob udržení u moci obou menšinových vlád, minimálně při jejich zrodu působila nepřímá podpora ze strany nejsilnějši opoziční formace (v prvním případě ČSSD, ve druhém případě ODS). Po volbách 2002 pak vznikla koaliční vláda ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody-Demokratická unie (US-DEU) postavená ovšem na více než těsné (101 mandátů) parlamentní většině.
Proměny podoby a fungování českých vlád tak jen těžko mohou sloužit jako indikátor příklonu českého politického systému ke konsensuálnímu. nebo fe majoritnímu modelu. Každá z českých vlád fungovala v tomto smyslu specifickým způsobem.
Existuje tedy perspektiva jasného směřování k jednomu ze dvou lijphartovských modelů? Vývoj k westminsterskérnu modelu lze (bez radikální změny volebního systému) prakticky vyloučit. Zkušenosti z pokusu ČSSD a ODS o zásadnější modifikaci uvnitř systému poměrného zastoupení v závěru 90. let přitom ukazují, že pravděpodobnost takového úspěšného radikálního zásahu je minimální. Zbývá tedy perspektiva existence koaličních (menšinových či „téměř" menšinových) vlád. Perspektiva fungování koaličních vlád, které budou nuceny vzhledem ke své nedostatečné parlamentní podpore hledat podporu pro své jednotlivé kroky u opozice, by mohla (ale také nemusela) za určitých okolností nasvědčovat směřování spíše ke konsensuální demokracii.1
doplněna méně či více úspěšnými pokusy o konsociačni poli-
tíku. Druhá, a zejména Třetí republika představují výrazný předěl který omezil segmentácii společností, byť pokusy o redukovaný konsensus na úrovni politické elity přetrvaly. Po diskontinuitní etapě nedemokratického režimu let 1948-1.989 a krátké přechodné éře existence federativnílio státu se v demokratických podmínkách začala formovat současná podoba české demokracie. Přes evidentní neukončenost tohoto procesu je možno udělat některé závery. Z hlediska struktury společnosti neexistuje kontinuita s předválečnou érou segmentované společnosti a česká společnost představuje v současnosti silně kulturně a sociálně homogenní společenství. Nabízela by se proto jako možná realizace majoritním modelu, respektive výrazné rozšíření jeho už nyní existujících prvků. (Není ovšem v této souvislostí od věci připomenout situaci druhého nástupnického státu bývalého Československa - Slovenska, kde panuje situace výrazně odlišná tj. společnost je símě kulturně nehomogenní, což odůvodňuje výrazně odlišný prístup - srov. Kopeček 2002).
Řada prvků formálního (ústavního) rámce vytvářejícího český politický systém ovšem směřování ke konkurenční demokracii silně brzdí (primárně jde o podobu volebního zákona). Výsledkem je taková podoba demokracie, kterou lze z hlediska dichotomie konsensualni/maiontni označit za uspořádáni, které poměrné neorganicky zahrnuje různé prvky obou ideálních typů. Ne vždy to působí pozitivním způsobem na českou politickou praxi (viz problémy pří sestavováni vládních koalic, které by byly zaštítěny pevnou parlamentní většinou).
9. 3. 6 Závěr
Česká politická tradice do roku 1938 obsahuje převahu prvků
konsociačního/konsensuálního modelu. Segmentace české společnosti z dob před rokem 1918 byla v éře První republiky
1) V této otázce lze další vývoj odhadnout jen velmi problematicky, a to vzhledem
k nejasnému vývoji budoucí relevance (potenciálu) některých stranických subjektů, především pak liberálni USDEU a Komunistické strany Čech a Moravy.
T
230   KONSENSUÁLNÍ A KONKURENČNÍ DEMOKRACIE
DEMOKRACIE
231
Literatura:
Almond, G. A. (1956): Comparative Political Studies.
Journal of Politics, Vol. 18, No. 3, s. 391-409. Antoszewski, A. (1997): Modele demokracii przedstawicielskwj.
In: Antoszewski, A, Herfaut, R. (1997): Demokracje záchod-
moeuropejskie. Anahza porownawcza. Wroclaw: Wydaw
nictwo Uniwersitetu Wroclawskiego, s. 15-37. Brokl, L a kol. (1997): Reprezentace zájmů, v politickém systému
České republiky. Praha: Slon. Crepaz, M. M. L. (1886): Consensus versus Majoritarian Democracy. Comparative Political Studies, Vol. 29, No. 1, s. 4-26. Daalder, H (1974): The Consociational Democracy Therm.
World Politics, Vol. 26, No. 4, s. 604-821. Dahl, R. A. (1995): Demokracie a jeji kritici.
Praha: Victoria Publishing. Dahl, R. A. (2001): O demokracii. Praha Portál. Fiala, P. (2001): Politické strany a stranickopolitické systémy
v Československu. Politologický časopis, reč. Vlil, č. 1, s. 30-38, Fiala, P., Schubert, K. (2000): Moderní analýza politiky.
Brno: Barrister et Principal. Hloušek, V. (2000): Konfliktní Unie v „postkomunistických"
systémech politických stran. Politologický časopis,
roč. VII, č. 4, s. 373-395. Hloušek, V. (2001): ÔVP a proměny katolického tábora.
Politologický časopis, roč. VIII, č. 4, s. 348-368. Klima, M. (1999): Skrytá tichá velká koalice.
Politologický časopis, roč. VI, č. 2, s. 170-182. Klokočka, V. (1996): Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde.
Kopeček, L (2000): Konfliktní línie slovenské společnosti v první
polovině 20. století. Politologická revue, roč. VI, č. l, s. 41-58. Kopeček, L. (2002): Jakou demokracii pro Slovensko?
Politologický časopis, roč. IX, č. 3, s. 264 - 279. Lijphart, A. (1968a): The Politics of Accomodation. Pluralism
and Democracy in the Netherlands.
Berkeley: University of California Press. Lijphaci. A. 11968b): Tvookxtim of Demnrmtir. Awtem*
Ltiphart, A. (1969): Conwctoctona/ Democracy. World Politics, roč. 21, č. 2, s. 207-225 (česky Konsociativni demokracie.
In: Ríchová, B, Lisa, A. (red.): Antologie světových politologů, S. 9-32).
Lijphart, A. (1977): Democracy in Plural Societies; Comparative
Exploration. New Haven: Yale University Press. Lijphart, A (1984): Democracies. Patterns of Majoritarian and
Consensus Government in Twenty One Countries.
New Haven: Yale University Press. Lijphart, A. (1999): Patterns of Democracy. Government Forms
and Performance in Thirty-Six Countries. New Haven,
London: Yale University Press, lijphart, A. (2000): Democracy in the Twenty-First Century:
Can be Optimistic? Waasenaar: Nias. Lpsot, S. M., Rokkan, S. (eds.) (1967): Party Systems and Voters
Alignments, Cross-National Perspectives.
New York: The Free Press. Mair, P. (1994): The Correlates of Consensus Democracy and me
Puzzle of Dutch Politics.
West European Politics, Vol. 17, No. 4, s. 97-123.
Novák, M (2001): Jakou demokracii pro nové demokracie? Kon-aensuální model, efektivita a kulturně homogenní země, Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity
Novák (1998): Je konsensuálni .model" demokracie nejlepší? Sociologický časopis, roč. 34, č. 1 a 2, s. 3-21 a 131-144.
Novák, M. (2000): Proč je konkurenční demokracie pro Českou republiku vhodná? In; Fiala, P, Mikš, F. (eds.): Česká konzervativní a liberální politika. Brno: CDK, s. 116-122.
Ríchová B. (2000): Přehled moderních politických teorií. Praha: Portál.
Sartori. G. (1976): Parties and Party Systems: A Framework
for Analysis. New York: Cambridge University Press. Sartori, G. (1993): Teória demokracie. Bratislava: Archa. Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Praha Slon. Schubert, K. (1995): Pluralismus versus korporativismus? Politologický časopis, roč. II, č. 3, s. 175-191. Strmiska, M. (1999): Utváření českého multipartismu: příběh na pokračovaní Politoloscickv časopis, roč. VI, č. 2, s. 162-169.