34
s mocí. ale jako by to byl naopak někdo, kdo se proste rozhod! pro povolaní profesionálního nespokojence asi tak, jako se člověk rozhoduje, zda bude seveeiTO nebo Kovářem.
Ve skutečnosti tomu je přiro/cnč jinak: zeje človek „disidentem", se obvykle dozvídá a uvědomuje si to, až když už jim dávno je; tok) postaveni je důsledkem jeho konkrétních životních postojů, vedených úplné jinými ntouvv než získat takový či onaký titul, nikoli tedy, že by jeho konkrétní životni postoje a konkrétní práce byly důsledkem nejakého předcházejícího úmyslu byt „disidentem"'. „Disideniství" prostě není profese, byť se mu človek venuje čtyřiadvacet hodin denne, ale je to původně a především určily extstenetalní postoj, který ještě ke všemu vůbec není výhradním majetkem teeh, kteří - splňujíce náhodou ony náhodne vnější podmínky, o nichž byla řeč - si vysloužili titul „disidenta".
Je-li z teeh všech tisícu bezejmenných lidi, kteří se pokoušejí žít v pravde, a z teeh miliónu, kteří by v pravdě žit chtěli, ale nemohou (třeba jen proto, že dik náhodné vnější souhře okolností by to v jejich případě predpokladalo desateronasobek odvahy než u leckterých, kteří tento krok učinili), jedí tedy z tohoto množství vybráno - a ještě ke všemu tak náhodně - několik desítek osob a je-li z nich učmena zvláštní společenská kategorie, pak lakový postup vytváří nutně úplně zkreslený obraz, celkové situace; bud navozuje dojem, ze „disidenti" jsou jakási prominence, jakási exkluzivní skupina „chráněných zvírat", kterým je dovoleno to, co je ostatním zakázáno, a které si vláda dokonce snad pěstuje jako živoucí doklad své velkorysosti, anebo podporuje naopak iluzi, že když je jen tak málo těch, co jsou trvale nespokojení, a když se jim ani tak moc neděje, znamená to, že všichni ostatní jsou vlastně spokojeni: kdyby nebyli spokojeni, byli by přece take „disidenty"!
Ale tu není vše: touhle kategorizací je bezděčně podporován i dojem, jako by „disidentům" šlo především o nejaký jejich skupinový zajem ti jako b\ celý jejich spor s vládou byl jen nějakým odtažítyrrt sporem dvou proti sobe stojících skupin, sporem jdoucím mimo společnost a «společnosti se v podstatě snad ani netýkajícím. V jak hlubokém rozporu je ovšem taková predstava se skutečným smyslem „disidentského" postoje: vždyť tento postoj přece stoji a pacla se zajmem o druhé, o to, čím trpí společnost jako celek, ledy všichni ti „ostatní", kteří se neozývají. ívfapdi „disidenti'" jakous takous autoritu a nejsoudí už dávno vyhubeni jako nějaký exotický hmyz, který se zatoulal někam, kam nepatři, není to přece proto, že by vláda měla v takové tliete pravě tuto exkluzivní skupinku a její exkluzivní myšlenky, ale proto, ze správně, cítí onu potenciální politickou moc, kterou je „život v pravde" zakořeněn ve „skryté sléře", že správně cítí, z. jakého světa to, co tato skupinka děla, vyrůstá a do jakého světa se to vrací; do sveta lidské
j s
každodennosii. každodenního napěla nte/u intencemi života a intencemi
systému. (Muže byt o tom lopot doklad ne/ to. co ponoukla vláda po vystoupeni Charty 77, kdy začala vymáhat na celeni národe prohlášeni, že Charta nemá pravdu'.' Mimo jiné: ty milióny vynucených podpisu dosvědčily pravý opak: že pravdu má.) Ohromná pozornost» které ve ze strano politických organu a policie „disidenti" těší a která muže snarl v někom probouzet pocit, že se vláda „disidentu'* bojí jako nějaké alternativ m mocenské garnitury, neprameni přece z toho, ze bj něčím tukovým byli. něčím všemocným, co se vznasi - tak jako sama vláda - nad společnosti, ale právě naopak z toho, že jsou „obyčejnými lidmi", žijícímu „obyčejnými" starostmi, a lišícími se od ostatních jen tím, ze říkají nahlas to, co ostatní říkal nemohou nebo se neodvážu Hovořil jsem přece o politické síle Solženíeynově: ta není v nějaké jeho exkluzivní politicko moci piko jedince, ale ve zkušenosti milionu obetí (julagu, kletou on prostě nahlas vykřičel a kterou oslovil další miliony lidi dobre vůle.
Institueionaliz.ovat jakousi vybeo.na.as' kategorii znamvch ci prominentních „disidentů*' znamená skutečně popírat nejvlastnější mravní východiska jejich počínam: viděli jsme, že je to naopak princip rovnoprávnosti, založený na neděiifelnosli lidských prav a svobod, z netto/, „disidentská hnutí" vyrůstají: či se snad nespojili „zmarní disidenti" \ KOK proto, aby se zastali neznámych dělníku - a nestali se snad pravé skrze m oněmi „známými disidenty"? Či nespojili se snad „známí disidenti"' v (řharte 11 pote, co je spojila solidarita s neznámými hudebníky, nespojili se v rit snad s nimi a nestali se snad právě skrze ,m onému „známými disidenty"',' Je to věru krutý paradox, že čím víc se někteří občane zastávají jiných občanu, tím částěji jsou označovaní slovem, které je otl těchto „jiných občanu" odděluje!
Uvozovky, do nichž v cele teto úvaze důsledně slovo „disident"" kladu, dostávají, doufám, touto explikaci jasný smysl.

V době, kdy Čechy i Slovensko byly pevnou součásti rakousko-uherské ríše a kdy neexistovaly am takticko, ani politické, ani psychoiogiie ko-sociáíní předpoklady pro to, aby naše národy hledaly svou identitu mimo rámec teto říše, založil 'ľ. (o Masaryk česky národní program na myšlence „drobnépráce", tj. poctivé a odpovědné prace v rámci existujícího uspořádaní v nejrůznějších oblastech života, směrující k povzneseni národní tvořivosti a národního sebevědomí. Zvlastm důraz tu padal přirozeně na prvek osvětový, výchovny, vzdělávací, mravní, humanitní. Jediné možno
j t)
37
východisko k důstojnějšímu národnímu osudu spatřoval Masaryk v človeku, v torn, aby si vytvářel predpoklady především k vlastnímu důstojnějšímu osudu lidskému; východiskem proměny postaveni národa rotí byla proměnu človeka.
Toto pojetí „prace pro národ" se v nasi společnosti ujalo, btlo v mnoha ohledech úspěšné a je dodnes živé: vedle těch, kdo za ním -jako kultivovanějším typem „alibi" - skrývají svou kolaborací, je i dnes mnoho těch, kteří se ho skutečně drží a mohou se v tomto smeru i vykázat - aspoň v některých oblastech - nespornými úspěchy. Těžko odhadnout, oč ještě horši by byly poměry, kdyby se znovu a znovu spousta pracovitých lidi, kterým to prostě nedá, nesnažilo dělat to nejlepší, co dělat lze, a odevzdávat nevyhnutelné minimum „životu ve lži", aby mohli odevzdávat dosažitelné maximum autentickým potřebám společnosti. Tito lidé vycházejí ze správného předpokladu, ze každá drobná práce je nepřímou kritikou spalne společnosti a že jsou situace, kdy stoji za to zvolit právě tuto cestu, byť by to znamenalo zříct se svého přirozeného práva na přímou kritiku.
Přesto má tento postoj dnes - dokonce ve srovnaní ještě s pomery v šedesátých letech - své jasné nteze: stale častěji se stává, že „drobná prace" narazí na strop post-totalimího systému a ocitá se před dilematem: buď ustoupit, slevit z one poctivosti, odpovědnosti a důslednosti, na nichž, je založena, a prostě se přizpůsobit (většinový postup), anebo pokračovat po načaté ceste, a vstoupit tak nevyhnutelně do otevřené konfrontace se společenskou moci (přístup menšinový).
Jestli koncepce „drobné prace" nikdy neměla znamenat imperativ za jakoukoli cenu se udržet v existující struktuře (/. toho hlediska by se každý, kdo dopusti, aby z ní byl vypuzen, musel jevil jako len, kdo rezignoval na „práci pro národ"), pak tím méně muže mít tento smysl dnes. Neexistuje přirozené žádný obecný model chovaní, totiž jakýkoli obecne platný a do jakékoli situace přenosný klíč k určeni bodu, kdy „drobná práce" přestává být „prací pro naroď* a stava se „prací proti národu"; že se vsak nebezpečí takového zvratu vznáša naci „drobnou prací" stále níž a že stale snadněji' může „drobná prače" narazit na onen strop, kdy vyhnout se střetnutí znamená pro ni zpronevěřit se svému vlastnímu smyslu, je víc než jasné.
Když jsem byl v roce 1974 zaměstnán v pivovaře, byl mým šéfem jistý S.: člověk, který pivovarnictví rozuměl, měl v sobě cosi jako pocit stavovské hrdosti a zaleželo ritu na tom, abychom v našem pivovaře vyráběli dobre pivo. Skoro všechen svůj čas trávil v pivovaře, neustále vymýšlel nějaké zlepšení, trápil nás předpokladem, že všichni milujeme pivovarnictví jako ort, stěží si lze prostě uprostřed socialistického šlendriánu představu konstruktivnějšího pracovníka. Vedeni pivovaru, v němž byli lidé sice ntene rozumějící svému oboru a méně do něho zamilovaní, ale zato
politicky vlivnější, nejenže pivovar dál vedlo od deseti k pen, nejenže na podněty Š. vůbec nereagovalo, ale navíc se proti Š. stale vic zatvrzovalo a všemožne mu mařilo jeho vlainí práci. Situace došla tak daleko, ze Shoví nezbylo než napsat obsáhly dopis nadřízenému ředitelství, v němž se pokusil rozebrat všechny nepořádky v pivovaře, vysvětlit po pravde, proč je nejhorší v kraji, a ukázat na skutečné viníky. Jeho hlas mohl být vyslyšen: politicky mocný, ale pivu nerozumějící, inirikaříci a dělníky pohrdající ředitel mohl být vyměněn, poměry v pivovaře se mohly na zaklade iniciativy Š. změnit k lepšímu. Kdyby se to bývalo stalo, byl by to zajisté přiklad úspěšného dovršení „drobné práce". Bohužel se však stal pravý opak: ředitel pivovaru -jako člen okresního výboru strany - mel své dobré známé nahoře a postaral se o takový výsledek, jaký potreboval: S-ova analýza byla nazvaná „hanopisem". Š. byl označen za politického škůdce, byl z našeho pivovaru vyhozen, přeřazen do jiného, na nekvalifikovanou práci. „Drobná práce" narazila na strop: na post-iotaliiní system. Š. se vynikl, porušil hru, „vydělil se" tím, že říkal pravdu, a skončil jako „podobčan" s cejchem nepřítele, který už. muže říkat cokoliv a nikdy nemůže být - z, principu - vyslyšen. Stal se „disidentem" Východočeských pivovarů.
Myslím, že jde o modelový příběh, z jiného hlediska ilustrující to, co jsem řekl už v předchozí kapitolce: „disidentem" se člověk nestává tak, že se jednoho dne rozhodne pro tuto svéráznou kariéru, ale proto, že vnitřní odpovědnost, kombinovaná s celým komplexem vnějších okolností, ho prostě do tohoto postaveni uvrhne: je vyhozen z existujících struktur a postaven clo konfrontace s nimi. Na začátku nebylo nic víc a nic nun než úmysi dělal dobře svou prácí - a na konci je cejch nepřítele.
Dobrá prace je totiž skutečně kritikou špatné politiky. Někdy jí to tak říkajíc projde a někdy nikoliv. Prochází jí to však stále nun. Nikoliv její vinou.
Není už doba Rakouska-Uherska, kdy měl český národ (v nejhorší době Bachova absolutismu) jediného skutečného „disidenta": toho, co byl odvezen do Brixenu. Nebudeme-Ii slovo „disident" chápat snobsky, pak musíme konstatovat, že dnes najdeme „disidenta" na každém kroku.
Vyčítat těmto „disidentům", že rezignovali na „drobnou práci", je prostě absurdní. „Disidentství" totiž není alternativou masarykovské koncepce „drobné práce", ale mnohdy naopak jejím jediným možným výsledkem.
Říkaní „mnohdy" a chci tím zdůraznil, že nikoli vždy: jsem dalek představ, že jediní poctiví a odpovědní lidé jsou ti, kteří se ocitli vrte existujících struktur a v konfrontací s nimi. Pivovarník Š. mohl přece bitvu vyhrát. Odsuzovat ty, kteří se udrželi, po« za to, že se udrželi, a že tudíž.
00
nejsou „disidenty", by bylo stejně nesmyslné, jako dával je jen proto
.„disidentům" z.u poklad. Ostatně a cely m „disidentským" postojem -jako pokusom au .o. pravdě" - by byla) v rozporu, kdyby lidské chovaní nebylo
posuzosuno poule toho, jaké je, nakolik je ta není -jako lakové - dobro, ale pudle vnějšího ebbvku, do kterého člověka povedlo.
Pokus našeho zelináře o „/hot v pravdě" se rntiže omezit na to, ke zclmnr určite reci prostě natčtá: nedáva /a okna vlajky jen proto, aby ho dormo ms neudal: nechodí k volbano které nepovazuje za volby; neskrývat ))rod svými riadrizcrnuu ave názory Jeho pokus tedy ntuže zůstat u „pouhého" otiepreni vyhovél nekleto m nárokům srstenu» (co/ není ovsem ntalob. Muže však přeruší v něco víc; zelinař nutze začat něco konkrétního í/ťhii, neeo, co přesahuje bezprostřední osobní ochranu proti manipulaci a v cena se objektivizuje toho znovunalezoná „vyšší odpovědnost": rnúže oapriklad organizovat své spolupracovníky ke společným vystoupením na obrano jepeh zajmu; psát různým institucím a upozorňovat je na bezpráví a nepořádky ve svetri okuli, shánět si neoficiálni bteratutao opisovat ji u půjčovali dalsari pratelurn.
Jedí lo, co jsem nažral „zivotetn v pravdě", základním existencoalnim O« ovšem potenciálně politickým) vyebodisekm všech oněch „ne/avšsiyeh občanských iniciativ" a „disidentských" či „opozičních" hnutí, o ne/ \' těchto úvahách jde, pak to samozřejmě neznamená, ze každý pokus o „zorni \ pravdě" automaticky u/ něčím takovým je. Naopak: „život v pravdo" v původním a nejširším slova smyslu představuje velmi rozsáhlé, nojavne ohraničené a velmi těžko /iitapovalelné uzemí drobných lidských projevů, které /ustanou v drtivé většině asi navždy ponořeny do své anonymity a jejich/ politicky' dosah nebude asi nikdy nikým /uchycen a popsán konkrétněji než proste v rámci nějakého globálního popisu společenského klimatu čí nálady. Většina těchto pokusů zůstává ve lái/i elementární vzpoury proti manipulaci: člověk se prostě napřímí a důstojněji - jako jedinec - žije.
Jen tu ,i tam - dik povaze, předpokladům a proíesi některých lidi, aíe i dik řadě docela nahodilých okolnotí (jako je napríklad specifika lokálního prostredí, přátelské kontakt)' apod.j - vyroste z toho nejširšího a anonymního zazonti nějaká souvislejší a viditelnější iniciativa, překračující hranice „pouhé" individuální vzpoury a proměňující se v určitou uvědomělou, strukturovanější a eiievedornčysi prací. Tato hranice, na níž. „živo! v pravdě" pořeatava byt „jen" negaci „života ve lži" a začíná určitým způsobeni sáni
sebe tvořivě artikuloval, je místem, kde se začíná rodu něco, co by se dalo nazvat „nezávislým duchovním, sociálním a politickým životem společností".
Tento „nezávislý" život není přirozené oddělen od ostatního („závislého") života nějakou ostrou hranicí; mnohdy s ním dokonce v lidech koexistuje; nicméně jeho nejdůležitější ohniska se vyznačují poměrně vysokým stupněm vnitřní emancipace: plují oceánem zmanipulovaného života jako jakési loďky, zmítané sice vlnobitím, ale vždy znovu se vynořující z vln jako viditelní poslové „života v pravdě", „artikulovaně" vypovídající o potlačovaných intencích života.
Co tvoři rento „nezávislý život společnosti"?
Spektrum jeho projevuje přirozeně široko: oú nezávislého sebevzde-láni a reflexe světa, přes svobodnou kulturní tvorbu a její sdíleni až k nejrozmanitějším občanským postojům, včetně rte/as tale společenské sebe-organízace. Je to zkrátka prostor, v němž „život v pravdo" začíná sáni sebe artikulovat a opravdu viditelné se materializoval.
To, co bude nazváno „občanskou iniciativou", „disidentským hnutím" nebo dokonce „opozicí", se pak vynořuje - jako ta povestná desetina ledovec, ktorá je naci hladinou - až z tohoto prostoru, / „nezávislého života společnosti". Ciii: tak jako „nezávislý život společnosti" vyrůstá z, nezřetelného zázemí „života v pravdě" v nejširším slova smyslu jako jeho zřetelný -„artikulovaný" - výraz, vyrůstá z tohoto „nezávislého života" posléze i ono pověstné „cltstdeniství". Je tu ovšem výrazný1 rozdíl: l/.e-li „nezávislý život. společnosti" - aspoň z vnějšího hlediska - chápal jako „vyšší formu" „života v pravdě", nelze už. zdaleka tak jedno/načne říci, že „disidentské hnuti" je nutně „vyšší formou" „nezávislého života společnosti". Je to prostě jen peilen z jeho projevů, a i když je to snad jeho projev nejviditelnější, pří prvním pohledu nejpolitičtější ~á ve své polítičnosti nejzřetelněji artikulovaný, zdaleka to ještě neznamená, že to musí být nutně jeho projev nejvyzrálejší a nejdůležitější, a to nejen v obecné společenském smyslu, ale dokonce i co do svého nepřímého politického dosahu. Vždyť jde koneckonců, jak jame viděli, o jev uměle ze svého mateřského prostředí vytržený (tam, že je obdařen speciálním názvem). Ve skutečnosti jo však nemyslitelný bez pozadí celku, z. něhož vyrůstá, jehož; je integrální součásti a z něhož čerpá i všechnu svou životní sílu. Ostatně z toho, co už bylo o zvláštnostech posi-totalítntho systému řečeno, vyplýval, že to, co se yew v určitém okamžiku jako síla nejpolitičtější a co samo sobe tak reflektuje, nemusí nutíte -v poměrech, kdo každá nezávislá politická moc jo především mocí potenciální - skutečné takovou silou být. A pokud jí to opravdu jo, pak jen a jen dík svému „protJ-politíckcmu" kontextu.
Co z tohoto popisu plyne?
Nic nun a nic víc. než /c nelze vůbec hovoril o tom, co „disidenti" vlastne dělají «i jak jejich prace působí, aniž by byla nejprve hec o práci všech, kteří se tak. či onak účastní „nezávislého života společnosti" a klen vubee nemusí byt za „disidenty" povazovaní: o spisovatelích, kteří piší lak, jak chtejt, bez ohledu na cenzoru a oficiální na/orv, a klein svá díla - pokud jim je nechtějí oficiální nakladatelství vydal - .šíři v „samí/datu"; o filozofe ch, historicích, sociolozích a všech dalších vědách, kteří jdou cestou nezávislého vedeckého badaní a není-lt to možné v prostixali oficiálních struktur nebo na jejich okraji, šiří svá díla rovně/ v .sarntzdauh nebo pořádají soukromé diskuse, přednášky a semináře; o učitelích, kteří soukromě vyučují mladé lidi věcem, jez normální škola před rinnt laji; o duchovních, kteří se snaží ve svém úřadu, a jsou-lí ho zbaveni, tak mimo něj. rest svobodny náboženský život; o malířích, hudebnicích a zpěvácích, kteří tvoři nezávisíc na tom, co si o jejich tvorivé myslí oficiální instituce; o všech lidech, kteří tuto nezávislou kulturu sdílejí a dat Siří; o lidech, kteří se různými dostupnými způsoby snaží vyjadřovat a hájit skutečné sociální zájmy pracujících, vracet odborům jejich pravý smysl či zakládat nezávislé odbory; o lidech, kteří se nebojí vytrvale upozorňovat úřady na bezpráví a zasazuji se o dodržovaní zákonů; o různých společenstvích mladých lidi, kteří se snažt vymanit z; manipulace a žit po svém, v duchu vlastní hierarchie životních hodnot; aid. aid.
Málokoho by asi napadlo všechny tyto lidi nazývat „disidenty". A prcce: což nejsou ti „tmami disidenti" jen jedni z nich? A což to všecko, o cent byla řeč, rtem vlastně stale to hlavni, co dělají i „disidenti"? Nepíší snad „disidenti" vědecké prace a nevydávají je v „samizdatu"*? Nepíši beletrií'? Nepřednasejí studentům na soukromých univerzitách? Nebojují prou nejrůznějšímu bezpráví a nesnaží se zkoumat a vyjadřovat skutečné sociální zájmy různých skupin obyvatelstva?
Po pokusu stopoval zdroje, vnitřní strukturu a některé aspekty „disidentského" postoje jako takového jsem nyní přesel, jak palmo, k pokusu pohlednout na celou vec jaksi „zvenčí" a zkoumat, a» vlastně „disidenti" dělají, jak se objektivně jejich iniciativy projevují a k čemu konkrétně vedou.
Prvním zjištěním v tomto směru tedy je, ze výchozí, nejdůležitější a vše ostatní předurčující sférou jejich snažení je prostě snaha vytvářel a podporoval „nezávislý život společnosti" jako artikulovaný výra/ „života
v pravdě", tedy souvisle a cílevědomě - „artikulovaně" - sloužit pravdě n tuto službu organizovat. Je to ostatně přirozené: jedí „život v pravdě" elementárním východiskem každé snahy člověka čelit odci/ujícimu tlaku systému, jedí to jediný smysluplný základ každého nezávislého politického působení a jedí to posléze t nejvlastnější existencialni zdroj „disidentského" postoje,
41
pak si 1/c steži představit, že by se i objektivizovaná „disidentská" prace mohla opírat o jinou základnu, než je služba pravdě a pravdivému životu a snaha otevírat prostor skutečným intencím života.
Postootatitní system podniká globální útok na človeka, který proti němu stoji sám, opuštěný, izolovaný. Je proto docela přirozené, že všechna „disidentská hnutí" mají výrazně obranný charakter: brání člověka a skutečné intence života proti intencím systému.
Polsky KUR se dnes jmenuje Výbor společenské sebeobran}', slovo obrana jc i v názvu dalších podobných skupín v Polsku, ale i sovětské helsinské skupiny a naše Charta 77 máji zcela zřetelně obranný raz.
Z hlediska tradiční politiky se lato obrana muže jevit jako program sice pochopitelný, ale přeci jen minimalistický, nouzový a koneckonců jen negativní: proti jedné koncepci, modelu čí ideologii se tu nestaví jiná konpeepce, jiný model či jiná ideologie, takže tu vlastně ani nejde o „politiku" v pravém slova smyslu: ta přece předpokladu vždycky nějaký „pozitivní** program a stěží se múze omezovat jen na to, že někoho proti něčemu braní.
Myslím, že takový názor prozrazuje omezenost tradiční politické optiky: tento systém přece nem nějakou konkrétní politickou linii nějaké konkrétní vlády, ale něčím podstatné jiným: komplexním, hlubokým a dlouhodobým znásilnením, respektive sebezttasilněním společnosti. Čelit mu tím, že se proti jeho domnělé linii postaví hrne jma a pak se bude usilovat o zrněnu vlády, by bylo tedy nejen zcela nereálne, ale především nedostatečně: kořene věci by se takové řešení beztak nedotykalo. Dávno tu totiž nejde o problém nějaké politické linie či programu: jde tu o problém života.
Obrana jeho intenci, obrana človeka jc tedy cestou nejen reálnější -může zaěít zde a ihned a muže získat daleko spis podporu lidí (dotyka se přece jejích každodennosti) -, ale zároveň (a možná právě proto) cestou nepoměrně důslednější: směřuje k nejvlastnější podstatě věcí.
Někdy musíme klesnout až na dno bidy, abychom pochopili pravdu -tak jako musíme sestoupit na dno studny, abychom spatřili hvězdy. Zda se mi, že tenhle „nouzový", „minimálni" a „negativní" program - „obyčejná" obrana člověka -je v určitém smyslu (a to nejen v naších podmínkách) dnes programem maximálním a nejpozitivnějšťm: vrací politiku konečně zase k tomu bodu, z něhož jediné může vyjít, má-li se uvarovat všech starých chyb: totiž ke konkrétnímu člověku. V demokratických společnostech, kde
^tm^ii-^,^«,»^,»,/^.^,«^.     .       .                         ....     ,„.;   „v.j.J-.jffí,,.
clovck nem,/:tidJeka u,k zjevně a kruíě znásilňován, tenio principiální obrat poijhleu Winnie teprve ceká a leccos se tam bude muset ještě asi /horšit, ne/ P°ll!jka objeví jeho naléhavost; v našem světe, pravé dík bídě, v níž se 0Clíamc-Jato b>' politika už tento obrat prodělávala: z centra její pozornosti a pn/rie zactru nnzeu abstraktní vize nejakého samospasitelného „pozitiv-lliho" motldu ht ovšem oportunni politická praxe, tato druha strana téže mmcc5 a (JCií« ^ taní konečne ten, kdo byl těmito model v i tou praxi zatmi jen vtec nebo mene zotročovan,
Samozřejmě: každá společnost musí byt nějak organizována, Má-íi m'sc"1jejl orgaotzace sloužit üderrt a nikoli naopak, je třeba lidi především !-»rvobo/ovu.p a utri jim otevírat prostor k tornu, aby se smvsluplné organizován; zvrácenost opačného postupu, kdy jsou nejprve tak čt onak «>ľg;inizovajai (někým, kdo ví vždycky nejlépe, co „lid potřebuje"), aby se 1,111 P^ udajne osvobodili, jsme poznali na sve kůži až příliš dobře.
CTeove tedy; v tony v čem asi leckdo, kdo je příliš v zajetí tradiční pouucKe opuky, spatřuje minus „disidentských hnuti" - totiž v jejich oorunnem charakteru - vidím naopak jejich největší plus. Je to podle mého názoru něco, cam překonávají přesné tu politiku, z.jejíhož hlediska se múze /dat jejich program tak nedostatečný.
. obrana človeka ma u „disidentských hnutí" sovětského bloku přede-vsím podobo obrany takkych a občanských práv. pik jsou zakotvene v různých onciatnich dokumentech (Všeobecná deklarace lidských prav, Meze národní pakty o lidských právech, Závěrečný akt helsinské konference, usUiv> Jednotlivých siatu). Tato hnuti braní všechny, kdo jsou za naplno' Uim lechl° Práv stíhaní, sama je svou prací naplňují, znovu a znovu se tI02aduJk aby byla statní moci respektovaná, a poukazuji na všechny sféry ztvota, kde jsou porušována.
Jejich prace je tedy založena na principu legainy; vystupuji veřejně, ulevrcne, a npienze irvaji na tom, ze jejich působeni je v souladu se z;JKOIk;m> alc ^«Tzovani zákonu si dokonce pred sebou kladou jako jeden 1 fllavlllĽíýc»)u svého úsilí. Tenio princip legality -jako /úkladní východisko a rarneejejictt prace -jejím pritom na cele ploše sovětského bloku společný (jednotlivé skupiny se na tom nemusely vzájemně domlouval).
lal() okolm>si nás staví pred důležitou otázku; proč v poměrech, vyznačujících se tak rozsáhlou mocenskou svévolí, je tak spontánně a univerzálne přijímán pravě princip icgatiiy9
43
V prvním planu tu jde zajisté o celkem přirozený vyraz specifičnosti poměru v posi-lolaliinim systému a důsledek elementárního porozumění této specifičnosti: má-li boj za. svobodu společnosti obecně jen dvě základní alternativy, totiž princip legality a odboj (ať už ozbrojeny, nebo neozbrojený), pak bytostná nepřiměřenost druhé z těchto alternativ poměrům v post-toUiiitním systému je na první pohled zřejmá: je to postup adekvátní poměrům, které jsou jednoznačně a otevřeně v pohybu, napríklad válečně situaci, situaci vrcholících a přímých sociálních éi politických konfliktů; poměrům v etablující se či hroutící se „klasické" diktatuře; tedy poměrům, kdy proti sobě stojí v otevřené konfrontací na rovině faktické moci nějaké aspoň trochu souměřitelné společenské síly ínapř, okupační vláda a národ bojující za svobodu) nebo kdy existuje jasná hranice mezi u/urpátory moci a ujařmenou společností nebo kdy se společnost ocitá ve fa/i otevřené krize. Poměry v post-totalitním systému - pokud nejde o určité mezní, výbušné situace (Maďarsko iv)56) - se ovšem vyznačují vším jiným než těmito rysy: jsou siancké a .stabilní; společenská krize je v meh většinou jen latentní (i když o to hlubší); společnost není nijak ostře polarizována na rovině faktické moci, ale její základní konflikty probíhají -jak jsme viděli - především v člověku. Za této situace by jakákoli snaha o odboj neměla naději na minimálni sociální rezonanci: „ospalá" společnost, ponořena do své shahky za konzumními hodnotami a s post-totalitním systémem jako celek „zapletená" (li. na rtem participující a jeho „sanuohyb" nesoucí) by něco takového prostě nemohla přijmout, cítila by v lom útok proti sobě samé a spíš by asi reagovala zesíleným příklonem k systému (jako garantu určite aspoň puasi-lega.lit.yt než, naopak. Přiěteme-li k tomu okolnost, že post-totahtní systém disponuje tak dokonalým mechanismem komplexního přímého i nepřímého dozoru nad společností, jaký nemá z. historického hlediska obdoby, je jasněn že každý pokus o nějaký odboj by byl nejen, politicky bezperspektívni, ale navíc i technicky téměř nemožný: asi by byl zlikvidován ještě dřív, než. by se stačil proměnit v nějaký konkrétní čin. Ale i kdyby se to podařilo, zůstalo by u osamělého gesta několika izolovaných jedinců, proti nim/ by stála nejen gigantická státní (a nadstáiní) moc, ale v podstatě i la společnost, v jejíž prospěch by byl takový pokus učiněn. (Proto se ostatně snaží take statní moc a její propaganda podsouvat „disidentským hnutím" teroristické cíle a obvinovat je z ilegálních a konspirativmeh metod.)
To všechno není ovšem hlavním důvodem, proč „disidentská hnuti'" volí princip legality. Ten tkví samozřejmé hlouběji, totiž v nejvlastnějším vnitřním ustrojení „disidentského" postoje: princíp násilne změny systému (a každý odboj v podstatě k takové změně míří) mu je a musí být bytostně cizí prostě jako lakový proto, že sází na násilí. (Obecně ho můžeme
44
přijmout jedině juko nutne zlo v extrémních situacích, kde nelze přímému násilí už celit jinak než násilně a kdy by opak znamenal našili podporovali vzpomeňme například na slepotu evropského pacifistou jako jednoho / faktoru, který pripravil pudu pro vznik druhé světové války.) Vyplývá to / ji/ /míněné skepse k tomu způsobu myšleni, který je založen na víře, že -.kuteene důsažné společenské změny lze dosáhnout jedině tak, že bude prorazena (jakýmkoli způsobem) změna systému či změna vlády, a ze tato zmena -jako lak/vane „zásadní" - opravňuje k tornu, aby jí bylo obětováno i 10 „méně zásadní", totiž lidské životy. Ueta k vlastnímu teoretickému konceptu tu převažuje nad úctou ke konkrétnímu lidskému životu; pravě v torn je však potenciální nebezpečí nového zotročení člověka. „Disidentským hnutím" je vlastni, jak jsem se už pokusil naznačit, právě opačný náhled, chápající systémovou změnu jen jako cosi vnějškového, sekundárního, co šatno o sobě nic nezaručuje. Obrat od abstraktní politické vize budoucnosti ke konkrétnímu človeku a k jeho účinné obraně „zde a těch" je tedy docela přirozeně provázen i zesíleným odporem ke každému násilí „ve jménu lepší budoucnosti" a hlubokou nedůvěrou v to, že násilně vydobyta budoucnost by mohla být skutečně lepši, totiž že by nebyla osudově poznamenána prostředky, jimiž byla vydobyta. Nejde tu přitom o nějaký konzcrvativismus či tak/vanou politickou „utitírněnosi": k myšlence násilného politického převratu se „disidentská hnuti" neupinají nikoli proto, že by jim takové řešeni bylo příliš radikální, ale naopak proto, že je jim radikální /no/o. Problém, o který jde, spatřují totiž hlouběji než v oblasti, kde lze věci řešit nějakými vládními čí technicko-systémovými změnami. (Někteří lidé, věrní klasickým marxistickým schématům 19. stolen, chápou náš system jako nadvládu vykořisťovatelské třídy nad třídou vykořisťovanou a vycházejíce z postulátu, že dobrovolně se vykořisťovatelé své moci nevzdají, vidi jedine řešení v revoluci, která vládnoucí třídu smete, Těmto lidem se ovšem takové věcí, jako je boj za lidská práva, jeví nutně jako cosi beznadějně legalistického, iluzorního, oportunistického a posléze společnost mysíiľikujicího pochybným předpokladem, že lze s vykořisťovateli jednat po dobrém, na bázi jejich lživé zákonnosti. Nenalézajíce však široko daleko nikoho, kdo by hodlal revoluci provést, upadají do zatrpklosti, skepse, pasivity a posléze apatie - tedy přesné lam, kde tento systém chce člověka mít. Jde o příklad, k jakému scestí může vest mechanická aplikace ideologických šablon z jiného sveta a z jiné doby do post-iotalitních poměru.)
(člověk ovšem nemusí být stoupencem názoru, že poměry lze změnit jedině násilným převratem, aby se neubránil otázce: má skutečně nějaký smysl dovolávat se zákonů, když zákony - a zvláště ty všeobecné, týkající se lidských prav - jsou beztak jen fasádou, součásti světa „zdaní", pouhou
45
hrou, za niž se skrýva jen totální manipulace? „Ratifikovat můžou cokoli, protože si stejné budou dělal, co budou chtít" - loje názor, s nimž se často setkáváme. Není tedy to večne „braní za slovo" a dovolávaní se zákonu, o nichž každé clíte ví, že platí jen natolik, nakolik se vládnoucí moci zachce, nakonec jen pokrytectvím, švejkovským kverulantstvim a posléze jen jiným způsobem přijeti nabízené hry a jinou formou sebeobelháváni? Čili: slučuje se tento postup vůbec s principem „života v pravde" jakožto východiskem „disidentského" postoje?
Odpověděl na tuto otázku lze jen na pozadí širší úvahy o funkci právního řadu v post-lotalilnim systému.
Na rozdíl od „klasické" diktatury, v níž se mocenská vůle realizuje v dttleko větší nitře přímo a neregulovaně, jez nemá důvod se s tímto svým založením tajit a výkon moct skrývat, a která se tudíž nemusí nejakým právním řádem příliš zatěžovat, je post-totalilní system naopak přímo posedlý potřebou spoutat všechno řadem: život je v nern skrz naskrz protkán síti předpisu, vyhlášek, směrnic, norem, nařízeni a pravidel. (Ne nadarmo se o něm hovoří jako o systému byrokratickém:} Velká část všech těchto norem je bezprostředním nástrojem one komplexní manipulace života, která je post-totalitnimu systému vlastní: člověk je lu přece jen nepatrným šroubkem jakéhosi gigantického soustrojí; jeho vyznaní je omezen na jeho funkci v tomto soustrojí; zaměstnaní, bydlení, pohyby, společenské a kulturní projevy, proste všechno musí být co nejpevněji sešněrováno, stanoveno a kontrolováno. Každá výchylka z předepsaného chodu života je nazíraná jako chyba, libovůle a anarchie. Od kuchaře v restaurací, který nemůže bez obtížně získalelného souhlasu byrokratického aparátu uvařit pro hosty nějakou specialitu, odchylující se od státních norem, až po zpěváka, který nemůže bez souhlasu byrokratického aparátu zpívat na koncertě svou novou písničku, jsou všichni lidé ve všech životních projevech spoutání touto byrokratickou přízí predpisu, které jsou ve svém souhrnu zákonitým produktem post-totaíitního systému, stale důkladněji spoutávajiciho všechny intence života v duchu své vlastní intence: zájmů svého hladkého „samopohybu".
Právní řád v užším slova smyslu slouží posl-lotalitnímu systému take tímto přímým způsobem; v lom se neliší od všech ostatních oblasti „světa předpisů a zákazů". Zároveň však - na některých svých rovinách s menši a na některých s větší zřetelnosti - vykazuje ještě jiný - nepřímý - způsob této služby. Způsob, který jeho funkci nápadne přibližuje funkci ideologie. nedélá-li z něho její přímou současí:
1) 1 právní řád má totiž funkci „alibi": „nízký" výkon moci hah do vznešeného hávu své „litery"; buduje líbivou iluzi spravedlnosti, „ochrany společností" a objektivní regulace výkonu moct, aby zakryl skutečnou
46
podstatu právní praxe: posťlotaiitni manipulaci společnosti. Kdyby nějaký člověk nevěděl nic o životě v naší zemi a znal jen její zákony, nemohl by uibec pochopit, na co si stěžujeme: veškera skryla politická manipulace M)udů a prokuratur, omezováni možnosti advokátů, faktická neveřejnosí
soudních   líčeni,  svévole  bezpečnostních  organu  a jejich  nadřazenost justici, nesmyslně široka aplikace některých záměrně mlhavých paragrafu trestního zákona atd. atd. a samo/.ŕejmč naprosia lhostejnost k pozitivním klauzulím právního řádu {pravá občana), to vše by takovému pozorovateli zůstal«.) samozřejmě utajeno; jedině, co by si odnášel, by byl dojeni, že náš právní rad není o moc horši než právní řády jiných civilizovaných statu, ba že se od nich vlastné moc neliší (snad mimo některé kuriozity, jako je ustavně zakotvena věcnost vlády jedné politické strany a láska stálu k sousední siipervelmocij. Ale nejen to: kdyby takový pozorovatel měl možnost /koumat íbrmálnť („papírovou") stránku bezpečnostní a justiční praxe, zjišťoval by, ze většina běžných ustanoveni je celkem dodržovaná: obviněni je vzneseno v předepsaném  terminu po zadržení, usneseni o vazbě rovněž, obžaloba je řádně doručena, obžalovaný má advokáta atd, apod. Cíli: všichni máji alibi: dodrželi zákon. Že ve skutečnosti krutě a zcela nesmyslně /.ničili život mladému člověku - třeba jen za to, že si opsal román zakázaného spisovatele, nebo jen proto, že se policisté smluvili na křivém obvinění (což od soudce až po obviněného všichni dobře vědí) - to /ustává jaksi v pozadí: křivost obviněni nemusí ze spisů vůbec vyplývat a paragrafe.) pobuřování formálně nevylučuje, aby byl aplikován na opsání románu. Jinými slovy: právní řad - aspoň v některých svých oblastech -je skutečně jen fasádou, jen součásti svita „zdání". Proč lu tedy vübec je? Přesně z. týchž důvodů, proč je lu ideologie: buduje onen „alibistický"' most mezi systémem a člověkem, který usnadňuje člověku vstup do mocenské struktury a službu mocenské svévoli: „alibi" mu totiž, umožňuje obelhal se iluzi, že neděla nic jiného, než dodržuje zákony a chrání společnost před zločinci. f(.)ě tíž: by se bez tohoto „alibi" verbovaly nové a nové generace soudců, prokurátorů a vyšetřovatelů!) Jako součást světa „zdaní" neobel-hává ovšem právní řad jen svědomí prokurátorů - obelhává veřejnost, cizinu i historii.
2.1 Podobně jako ideologie je i právní řád nepostradatelným nastrojeni vnitromacenské rituálni komunikace. Či snad není přesné tint, co dává výkonu moci formu, rámec, regule, co umožňuje všem jejím článkům
dorozumění, sebe-vyka/ování, legitimováni, co dává cele te hře „pravidla." a suTynikti.ni technologii? Což si lze vůbec výkon post-totalilní moci představit bez tohoto univerzálního rituálu, který ho vübec umožňuje a který příslušné mocenské složky váže dohromady jako jejich společný jazyk? Cim důležitější postavení ve struktuře moci má represivní aparát,

tím důležitější přece je, aby jeho fungování mělo nejakj iwimaim md! ...ki,«,
by vlastně mohli být lidé tak hladce, nepozorovane a bez komplikaci zavíráni za opisovaní knih, kdyby tu nebyli soudci, prokurátori, vyšetřovatelé, obhájci, soudní /spisovatelky a tlusté spisy a. kdyby to všechno nevá/al k sobě nějaký pevný řad? A hlavně: kdyby tu nebyl onen tak nevinne vypadající paragraf 100 o pobuřování':' Jisté by to slo t bez těchto všech náležitostí - ale nanejvýš v nějaké efemérni diktatuře nejakého ugandského bandity; v systému, který obepíná tak velkou ěast civilizovaného lidstva a který dnes představuje integrální, stabilní a respektovanou součást moderního světa, to je však nemyslitelné, prosté to technicky nejde. Bez právního řádu s jeho rituálně vazebnou funkci by lento system nemohl existovat.
Celá role rituálu, fasády a „alibi" se samozřejmé ncjvýmluvnéji vyjevuje nikoli v té části právního řadu, která řiká, co občan nesmi, a která je oporou jeho stíhání, ale v té části, která vyhlasuje, co smí a na. co má právo. To jsou skutečně jen „slova, slova, slova". Nicméně i tato cast je z. hlediska systému nesmírně důležitá: system se tint legitimuje jako celek před občany, před dětmi ve školách, před mezinárodni veřejností, pred dějinami. Nemůže tuto legitimaci nepřijmout, protože nemůže zpochybnit základní postuláty své ideologie, existenčně pro ně tak důležité (viděli jsme, jak mocenská struktura, je přímo zotročena vlastní ideologii a ideologickou prestiží), popřít tím všechno, čim se vykazuje, a sáni si tak podrazit jeden ze svých hlavních pilinu: integritu svého světa „zdání".
Proudí-li výkon moci celou mocenskou strukturou jako krev v žilách, pak právní řád je jakýmsi „ostěním" těchto žil, bez něhož by nemohla krev moci organizovaně proudit a rozlila by se náhodne po tele společnosti: řad by se zhroutil.
Myslím, že vytrvalé a nikdy nekončící dovolávaní se zákona - a to nejen zákonu o lidských právech, ale všech zákonu - neznamená vůbec, ze by ti, kteří se k tornu uchylují, podléhali iluzi, že zákon je v našem systému něčím jiným, než čím je. Vědí dobře, jakou má funkci. Avšak, pravé proto, že to vědí a že dobře vědí, jak naléhavě - a to v jeho „vzneseném" zněni! -ho systém potřebuje, vědí také,pak velký má toto dovoláváni smysl: nemoha se zákona nikdy vzdát a beznadějně spoután nutností předstírat jeho platnost (kvůli „alibi" i kvůli komunikaci), je nucen na „braní za slovo" přeci jen nějak reagovat; dovolávání se zákona je totiž přesně tím aktem „života v pravdě", který potenciálně ohrožuje celou prolhanou stavbu pravě v její prolhanosti: znovu a znovu odkrývat před společností včetně všech mocenských struktur rituálnost zákona, znovu a znovu upozorňuje na jeho skutečný věcný obsah, a tím nepřímo nutí všechny, kdo se za ním ukrývají, aby toto své „alibi", tuto svou komunikaci, toto „osiění", bez

něhož netouže proudil jejich mocenská vůle, zpevňovati a zvěrohodňovali -at uz kvůli svému svědomí a kvůli dojmu navenek, z pudu mocensko
sebezáchovy (jako sebezáchovy systému a jeho vazebného principu), či proste jen ze strachu, aby jim nebyla vytknula „neobratnosť' v užilí rituálu.
Jinou cestu louž nemají: nemohouce zbavit svou hru pravidel, ne/bývá jim. než si těchto pravidel víc všímat. Nereagoval na to by přece znamenalo podrážet nohy .svému vlastnímu „alibi" a ztrácet kontrolu nad vzájemnou komunikací. Vycházet z toho» že zákony jsou jen fasádou, že beztak neplatí, a že tudíž nemá smysl se jich dovolávat, neznamenalo by nic jiného, ne/ jen dal posilovat jejich „lasádovitost", jejich „ntualnost.", stvrzen at je jako souča.-u sveta „/dání" a umožňovat těm, kdo jich užívají, to nejlevnější .spočinuti v podušce té nejlevnější (a. tedy nejprolhanějšt) podoby jejich „alibi".
Mnohokrát jsem se na vlastni oči presvedčil» jak policista, prokurátor et soudce - má-ii co do činěni se zkušenějšitn chatitstou» odvážnejším advokátem a jedí dokonce (jako jedinec s jménem vytrženy z anonymity aparátu) vystaven pozoronostt veřejnosti - úzkostlivé najednou začíná dbal toho, aby ritual nemel trhlinku; na tom, že se za riluáienrskrývá mocenská made, to .sice nic nemění, avšak už sám fakt teto úzkostlivosti prcci jen lu ./vůli nevyhnutelné reguluje, omezuje, brzdi.
Je to samozrejme malo. Ale patří přece k podstate „disidentského postoje*", že vychazt z reality lidského „zde a teď' a že věří spis na tisíckrát a tltodyíijftě prosazené konkrétni „malo", byť by jen nepatrně ulehčosalo trapem jedinému nepatrnému občanovi, než na nejaké abstraktní a v nedohlednu se vznášející „zásadní řešení". Ostatně není to vlastně jen jiná podobtt otte masarykovské „drobné prúce", k níž se při prvním pohledu zdal brd „disidentsky" postoj v tak ostré kontrapozici?
Tálo pastor by ovšem nebyla úplná, kdybych íu nezdůraznil určité vnitřní meze postupu „bráni za slovo". Jde o toto; zákon je - i v tom nejideainějTnr případě - vždycky jen jedním z. nedokonalých a víceméně vnějškových způsobit ochran} toho lepšího v životě před tím horším; nikdy \sak lo lepší sam ze sebe nevytvoří. Jeho úkol je služebny; jeho smysl není v nem mniem; prosazením respektu k němu není ještě automaticky zajištěn lepši život; ten je přece dílem lidí, a ne zákonu nebo institucí. Lze st představě společnost, která má dobré zákony, v mž jsou zákony plně respektoutny» a v mž se piatom nedá ztt. A lze si naopak představit docela snesitelný život í s nedokonalými a nedokonale aplikovanými /.úkony. Nakonec tedy vždycky jde hlavně o to, jaký je život a zda mu zákony slouží, nebo zda ho potlačuji; nikoli tedy pouze o to, zda jsou či nejsou dodržen vany (ostatne mnohdy jejich striktní dodržovaní by mohlo byt. pro důstojný zasot tou největší pohromou). Klíc k lidskému, důstojnému, bohatému
49
a šťastnému životu není v ústavě nebo v trestním zákoně; ty pouze určuji, co se smí a co nesmí, život tedy usnadňují» nebo ztěžují, omezuji, nebo neomezují, trestají, tolerují či chrání; nikdy ho vsak nenaplňuji obsahem a smyslem. Boj za takzvanou „zákonnosť* must tuto „zákonnost" tedy vidět neustále na pozadí života, jaký opravdu je, a v souvislosti a ním; bez otevřených oči pro skutečné dimenze jeho krasy i bídy a bez. mravního vztahu k nemu by musel tento boj drive nebo později ztroskotat na rnělčinč nějaké samoúčelné scholastiky. Člověk b> se bezděky přiblížil onomu pozorovateli, který by naši situaci posuzoval jen podle soudních spisů a podle loho, zda byly splněny všechny předepsané náležitosti.
Je-Ii základní rovinou prace „disidentských hnuti" služba pravdě, tj. skutečným intencím života, přerústá-li tálo služba nulnč v obranu človeka a jeho práva na svobodný a pravdivý život (v obranu lidských práv a v boj za respektování zákonů), pak další - a zatím, zda se» nejvyzrálejší - táži teto cesty je to, co Václav Benda formuloval jako rozvoj „paralelních struktur".
V situací, kdy je těm, kteří se rozhodli pro „život v pravde", znemožněn jakýkoliv přímý vliv na existující společenské struktury, natož uplatněni v jejich rámci, a kdy tito lide začínají vytvářet to, co jsem nazval „nezávislým životem společnosti", začíná se nutně tento „druhý", nezávislý žtvot sám ze sebe určitým způsobem strukturovat. Někde se lze setkal jen se zcela zárodečnými motivy lakové struklurace, někde dosahují tyto nezávislé struktury už došít rozvitých forem. Jejich vznik a rozvoj je neodmyslitelný od fenoménu „distdentstvt", i když sanrozřeme široce přesahuje onen tak náhodně vydělený úsek, který bývá tímto pojmom označován.
O jaké struktury jde?
Ivan jirous u nás poprvé rozvanul a prakticky uplatnil koncepci „druhé kultury", a i když měl původně na mysli především oblast nekonformní rockové hudby a jen některé literární, výtvarné či „akční" projevy, nekon-formmm hudebním skupinám bli/ké, rozšírilo se užiti tohoto pojmu záhy na celou oblast nezávislé a potlačené kultury, ledy nejen na uměni a jeho rozmanité proudy, ale i na humanitní vědy a filozofickou reflexi. Tato „druhá kultura" st docela přirozeně vytváří své elementární organizační formy: „sami/datové" edice a časopisy, soukromá představeni a koncerty, semináře, výstavy apod. (V Polsku je toto všechno nepoměrně rozs inutčjsí: existuje nezávislé nakladatelství, daleko víc časopisu, včetně politických.
so
„tisk" není odkázán na pouhý strojopis aid. aid,; v Sovětském svazu má zase „samizdat" delší tradici a zřejmě docela jiné formy.)
Kultura je tedy sférou, kde lze „paralelní strukturu" zatím sledovat
v nejrozvinutější podobě, Benda se ovšem zamýšlí o perspektivách nebo zárodečných podobách takových struktur i v jiných sférách: od paralelní informační sítě, přes paralelní vzdělávání (soukromé univerzity), paralelní odborové hnutí, paralelní zahraniční styky až po jakousi hypotézu „paralelní ekonomiky'*, Z půdy těchto „paralelních struktur" pak odvíjí představu „paralelní poliš"; respektive v nich vidí organizační výraz zárodku takové poliš.
Na určitém stupni svého rozvoje se „nezávislý život společnosti" a „disidentská hnuti'* přirozeně neobejdou bez určitých prvků organizace a insiiiucíonafizace. Že jde vývoj tímto směrem, je přirozené, a pokud nebude „nezávislý život společnosti" nějak radikálně potlačen a mocensky zlikvidován, bude tato tendence sílit. Ruku v ruce s tímto vývojem se bude nutně rozrůstat - a částečně už vlastně i u nás existuje - paralelní politický život: různá političtěji orientovaná seskupení budou se dál politicky vymezoval, působit, navzájem konfrontovat.
Lze říct, že „paralelní struktury** představují zatím nejartikulovanější projev „života v pravdě" a že jejich podpora a rozvoj je zároveň jedním z důležitých úkolů, jež si dnes „disidentská hnutí" před sebe kladou.
Znovu to potvrzuje, že nejvlastnějším a výchozím prostorem všech snah společnosti čelit tlaku systému je oblast „před-politického". Neboť čím jiným jsou „paralelní struktury** než prostorem jiného živom, takového života, který je v souladu se svými vlastními intencemi a který sám sebe v souladu s nimi strukturuje? Čím jiným jsou tyto náběhy ke společenské „samo-organizaci" než pokusem určité části společnosti žít -jako společnost - v pravdě, zbavit se „samo-loialily", a radikálně se tak vyprostil ze své „zapletenosti" s posi-totalitnim systémem'? Čím jiným loje než násilným pokusem lidi negovat tento systém v sobě samých a založit svůj život na nové bázi: na vlastní identitě? A nepotvrzuje snad tato tendence opět onen principiální obrat ke konkrétnímu člověku? Vždyť „paralelní struktury" nevyrůstají z nějaké apriorní teoretické vize systémové změny (nejde o politické sekty), ale z intenci života a autentických potřeb konkrétních lidí; vždyť všechny eventuální systémové změny, jejichž zárodky tu můžeme pozorovat, vznikly tak říkajíc defaao a „zdolat* tím, že si je změněný život vynutil, nikoli tedy, že by životu předcházely, předeni ho nějak orientovaly nebo nějakou změnu mu vnucovaly.
Historická zkušenost nás učí, že skutečné smysluplné životní východisko pro člověka je obvykle to, které má v sobě prvek určité univerzality, které tedy není východiskem jen parciálním, přístupným jen
51
tak či onak ohraničené komunitě a nepřenosným na jiné, ale kieré je naopak způsobilé být východiskem pro kohokoliv, předobrazem obecného řešeni, a které tedy není jen výrazem do šeřte uzavřené odpovědnosti člověka k sobě a za sebe, ale kterému je laio odovednost vždycky ze sve
podstaty odpovědností ke světu a co ever. Proto by bylo velmi scestné, kdyby někdo chápal „paralelní struktury" a „paralelní poliš" jako nějaký únik do ghetta a akt izolace, řešící výlučné životní rovnici těch, kteří se k němu  rozhodli, a lhostejný k ostatním; kdyby  to zkratka bylo jen východisko bytostné skupinové, rezignující na vztah k obecné situaci. Takové pojetí by  hned v zárodku odvozovalo „život v  pravdě" jeho východisku - totiž, právě starostí o „druhé** - a proměňovalo by ho tedy nakonec jen v nějakou kultivovanější podobu „života ve lži", čírnž by ovšem přestávalo být i skutečným východiskem individuálním a skupinovým (takové řešení  by napadne připomínalo onu  falešnou  představu o „disidentech" jako exkluzivní skupině vycházející ze zvláštnosti svého postavení a vedoucí si svůj zvláštní dialog s mocí). Ostatně i ten nejrozvinutější život v „paralelních strukturách", i ta nejvyzrálejší podoba „paralelní poliš" může existoval - aspoň v post-lotalitních poměrech -jedině tak, že člověk je zároveň tisícerými  vztahy  vklíněn  do oné  „první", oficiální struktury, byt třebas jen tím, že nakupuje v jejích obchodech, užívá jejích peněz, dodržuje jako občan její zákony. Lze si zajisté představu život svými „nižšími" aspekty zaintegrovaný do oficiální struktury a svými „vyššími" aspekty kvetoucí v „paralelní poliš" - nebyl by však takový život - jako program -jenjinou podobou schizofrenního „života ve lži", v němž tak či onak musí žit všichni ostatní? Nebyl  by tedy opět jen dokladem, že nepřenosné a „nernodelove" východisko nemůže být ani smysluplným východiskem individuálním? Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, zeji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď. v tomto mislé prostoru a času, na něž nás Pánbůh postavil, a nemůžeme se z ni vylhal jakýmkoli přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do „paralelní poliš". Jestli unik do indického kláštera jako individuálni nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak to je zřejmě jen a jen proto, že lakovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera). Případem opačného východiska je křesťanství; je východiskem pro mne teda zde - ale jen proto, zeje východiskem pro kohokoliv a kdykoliv.
Cíli: „paralelní poliš" ukazuje dál a má smysl jedině jako akt prohloubeni odpovědnosti k celku a za celek, jako nalezeni nejpříhodnějšího stanoviště tohoto prohlubováni, nikoliv ledy jako unik od ní a z ní.
3i
Hovořil jsem už. o potenciálně politického působení „života v pravdě"
!' ••' ni vyplývající omezené možnosti odhadovat, zda, kdy a jak muže ten či one» jeho projev vest k nejaké faktické změně; byla už reč i o irelevanci jakýchkoli kalkulací v tomto ohledu: patrí k bytostne podstate „nezávislých iniciativ', žo jsou - aspoň původně •• vždycky vstupem do one „hry vabank".
Přesto si ate myslím, že by tento náčrt některých aspektů prace ,uhsidemsk\ch hnuti" nebyl úplný, kdyby nevyústil v pokus zamyslet se -b>t jen velne všeobecne - o některých alternativách jeho možného taktického společenského dosahu; totiž nad tím, jakými způsoby se může (ani/ samozřejmé tituai) prakticky realizovat ta před chvilkou zmíněna „odpovědnost k celku a za celek".
ídetievsírn je třeba zdůraznit, že cela skera „nezávislého života společnosti" - a tmi spas „disidentské hnutí" jako takové - zdaleka samozřejmé není jediným faktorem, který má nebo muže mil vliv na dějiny žerní, Žijících v post-totabtrnni systemic Latentní společenská krize muže kdykoli - nezávisle na meh - vyvolat nejrozmanitější politické změny; otřást mocenském strukturou, indukovat v ni nebo katalycky urychlit různé skryté konirontace, ustici pak do personálních, koncepčních či aspoň „klimatických" zmén; významne působit na celkovou atmosféru života; vyvolávat nenadále a nepředvídatelné sociální pohyby a výbuchy. Mocenské zmeny v centru bloku mohou nejrůzněji ovlivňovat poměry v jeho jiných zemích, k yznanmy vliv mají samozřejmě různé ekonomické faktory a širší trendy globálního eivilí/ačniho vývoje. Neobyčejně důležitou oblastí, z níž mohou přicházet impulsy k velmi důsažným výkyvům a politickým obratům, je mezinárodni politika; politika druhé superveimocí a všech dalších zemí; proměňující se struktura zahraničních zajmu a pozic našeho bloku. Bez významu item ani to, které osoby vypluji do nejvyšších míst (i když -jak jsem se už zmínil - význam vedoucích osobností v posí-totaliiním syslému by neměl byt přeceňován), Takových vlivu a jejich více či méně náhodných kombinaci je bezpočet a eventuální politicky dosah „disidentského hputT je samo/rej mě myslitelný jen na tomto celkovém pozadí a v souvislosti s nine, jako jeden z mnoha faktoru (a zdaleka ne ten nejdůležitější), politicky vývoj ovlivňujících, od jiných se lišící snad jen tím, že je bytostne orientován k reflexi tohoto vývoje z hlediska obrany člověka a k bezprostřední aplikaci výsledků této reflexe.
Výchozím bodem působení těchto hnuti směrem „ven" je, jak jsme viděli, vždycky a především působení na společnost (nikoli tedy přímo a ihned na mocenskou strukturu jako takovou): nezávislé iniciativy oslo-uijt „skrytou sféru"; demonstruji „život v pravdě" jako lidskou a společen-
53
skou alternativu a probojovávaji mu prostor; pomáhají - bot přirozené
nepřímo - povznášet občanské sebevědomí; rozbíjejí „svea zdaní" a dernaa-kují pravou povahu moci. Neberou na sebe mesiášskou roh nějaké společenské „avantgardy" či „elity", která vi jedine a nejlépe, jak se seci mají, a jejímž úkolem je uvědomovat „neuvědomělé*" masy (tato zpupná sebeprojekeeje opět vlastní bytostně jinému způsobu ms kleni, tomu, ktcíc se domnívá vlastnit „ideální projekt", a tudiz i pravo \nucoeat fa» společnosti); nechtějí také nikoho tne«: nechávají na kazciem, co si /jejich zkušeností a jejich práce vezme či nevezme. (Jestli bvl nasi oheiainí propagandou zaveden pro chartisty termín „samozvanci", pak nikoli jako zdůraznění jejich skutečných „avantgardistickych" ambicí, ale jako přirozený produkt mocenského myšleni, zaiozenent na principu „podle sebe soudím jiné", které v jakémkoli kritickém vystoupeni autornauckj spatřuje výraz touhy vyhodil mocné z jejich křesel a dosednout do meh tím způsobem, jakým do nich po leta usedají oni; Jménem lidu".)
Na mocenskou strukturu jako takovou pdsobi tešete sulo linutí \žd\ jen nepřímo,jako na součást společnosti, oslovujíce především „skrytou sletu" jejích článků (nejde přece o konfrontaci na rovino takticko ntoeij.
jeden ze způsobů takového působeni jsem pmd chvíli naznačil: nepřímé posilování právního vědomi a právní odpovědnosti. To je ovsem jen speciální případ něčeho nepoměrně širšího: rtcpřiniéha tlaku „života v pravdě": svobodného myšleni, alternativních hodnot a „alternativního chování", nezávislé společenské seberealizace. Na tento dak mocenská struktura - ať chce, nebo nechce - musí vždjeky do jisté ntipt reason at. Její odpověď má vždycky ovšem dvě dimenze: represi a adaptaci; jednou se víc vyjevuje ta, podruhé ona. (Přiklad: polská „létající univerzita" rede k zesílenému pronásledování: dvoudenní policejní /udržováni „létajících učitelů"; zároveň ale vede k dámu, že profesoři oficiálních univerzit pod tlakem její existence se snaží obohacovat výuku o ncktera tabmzorarta témata.) Motivy této adaptace mohou být rozmanité: od „ideálních" (je oslovena „skrytá sféra", probouzí se svědomí, vuie k pravdě) až po čisto účelové: pud mocenské sebe-z.áehovy nud vnímat promenující se myslení a duchen ni a společenskou atmosféru a pružně na tyto /měny magor at. íkmrv z těchto motivů v kterém okamžiku převláda, není z hlediska výsledného etektu podstatne.
Tato adaptace -jako „pozitivní dimenze" odpovedi - mívá a muže mil přirozeně celé spektrum rozmanitých faktických podol) a fází. Muže se projevoval jako snaha některých kruhu emnmyooroi do oficiálních struktur určité hodnoty či osoby, přicházející z „paralelního světa", prisvojil si je, trochu se jim připodobnil, ale zarovertúje trochu připodobnit vobe, a jaksi tím poopravit neúnosný stav príliš okaté nerovnováhy, vybalancovat sttua-
"'"'""''^'"''-«'VHí''-^^                                                                                    ■   ■■   ■    >         ■         .       .                   U  ■   ■:
i ■v..o';k,'m#-'-^.-''>-x.*.- ■ ^ ww:'''--' •eí'>>j.<»" .^.'.ůay.ř-  •-. '•••' ^■■.'••'^■.'^•^.■■Vř>^"V"t/'."^'.v'iyye,:.. '"í;.\*'.»^r,;v■■--•-•■;. -.^
i m i v
fL íV/'Pomcnme, jak v 60. letech začaly byt u nás některými progresivn... komuntsiy „objevovány" určité dosud neuznávané kulturní hodnot, a (Jcvyh co/ byl přirozené pozitivní pohyb, nepostrádající ovšem určitá nebezpečí: například že takto „zaintegrované" či „prisvojené" hodnoty /l:atl!;. cim 'fC ave nozavtslosti a originality, že se jaksi potáhly povlakem t>íictalíi\- a konformit), oslabujícím jejich důvěryhodnost.)
\ ualsi iazi my/c lern«) pohyb vest k rozmanitým pokusům oficiálních s<lruktul" s'im> sobe (co clo svého poslání i přímo strukturaine) reformovat. ,iakove reformy bývají přirozené polovičalé (kombinují a „realisticky" sladuji službu životu se službou posí-totalilnímu „samopohybu"), nemo-hou ani byt jme; znejasňují dotud jasnou hranici mez» „životem v pravde" a -z,vulcm ve lži"; zamlžuji situaci, myslillkují společnost a ztěžují opravnou oricntact. To samozrejmé nic nemění na tom. že je vždy a /asadne dobre, když se to děje: otevírá to nove prostory. Pouze to klade vyssi narok>- pokud jde o rozpoznaní a určení hranic mezi „přípustnými" «t „nepřípustnými" kompromisy.
Jm>m ■ vy-^ím - stadiem je vnitřní diferenciaee oficiálních struktur: lyí0 síruklurv ae otevírají určitým vice či méně inslitucionalizovanvm
í(>nnam  plurality jako  přirozeného  nároku  skutečných  intencí  života.
(h'lkbd: *lll,/ Je '-měněn centrálně statni charakter institucionální báze
ku!lu™ho /,vot:l- vznikají - pod  tlakem „zdola" - na teto faazt nova
n"Madalelsivi, skupinové časopisy, urnělecke skupiny, paralelní badatelská
slrcd,ska a Pracoviště apod.; nebo jiný příklad: jednotná a státem - jako
typ,ck> Post-iotaJttni „prevodová páka" - řízena organizace mládeže se'poc.1
llakem  rcallb«h  Potřeb dezintegruje  do  rady víceméně samostatných
([rrfaniZaCI' Jako ic iva/ vysokoškoláků, svaz středoškoláku, organizace
dcl,1Jcke  niladeá-c  apod.)  Na  tuto diferenciaci,  umožňující  iniciativy
"/-dolu'k bezprostředné navazuje přímý vznik a konstituce nových struktur,
k^rc Jaou ,u/  zřetelně  paralelní,  respektive  nezávisle,  které  jsou  ale
olJCíalntimi insutucemi přitom v různem stupni respektované, nebo aspoň
í0,eiTOany:. lakovc organism}' uz přesahuji rámec adaptace liberalizujících
se 1>!lc,ulll,ch Älruktur na autentické potreby života, ale jsou  přímým
vyra/e"1 tochio potřeb, vynucujícím si přiměřené postaveni v kontextu
la>110ra) tliJc; jde tedy už o skutečny projev „samo-orxanhaee" společnosti.
ľr/.nas x roce l>m hyfy nejznámějšími organismy tohoto typu K AN a K ze f.;
,Jakousi ncbOiosi ía/i celého tohoto procesuje situace, kdv oficiální alruhu,ry " Jako Lidy posl-totalilniho systému, stojící a padající s úkolem st»ozit jeho samopohybu" a v duchu tohoto úkolu vnitrné konstruované -jaKO cdeK praslc <><h<t>tiraji. rozpadají se a zanikají, aby je v oblasti jejich
někdejšího působení beze zbytku nahradily struktury nove, „zdola" vyrostlé a zásadně jinak konstruované.
Lze si zajisté představit celou řadu ještě jiných způsobů, jak prosazující se intence života proměňují politicky (tj. koncepčně, strukturálně
i „klimaticky") obecné uspořádání a oslabují na všech rovinách manipulaci společnosti. Zde jsem se zmínil jen o těch faktických způsobech proměny obecného uspořádáni, které jsme zažili na vlastní kůži v Československu kolem roku 1968. Je k lomu třeba dodat, že všechny tyto konkrétní formy byly projevem a součástí určitého specifického historického procesu, který vůbec nemusí představovat jedinou alternativu, a který se dokonce zdá být - jako takový, ve své specifice - stěží už někde (a lim mene u nás) opakovatelný, což přirozeně neubírá nic na významu některých obecných poučení, která jsou v něm dodnes hledána a nalézána.
Z hlediska našeho tématu je snad - když už mluvíme o roce 1968 v Československu - na místě poukázat na některé charakteristické aspekty tehdejšího vývoje: všechny nejprve „klimatické", pak koncepční a posléze strukturální proměny neprobíhaly pod tlakem „paralelních struktur" v tom smyslu, jak se začínají dnes formovat jako fenomén ekvivalentní nejen dnešním poměrům v Československu, ale zřejmě vůbec současné vývojové fázi posl-lotalitního systému jako celku. Takové struktury - tento vyhrocený protipól struktur oficiálních - tehdy prostě neexistovaly (a tím méně by bylo možné najit tehdy u nás nejaké „disidenty" v dnešním vyznaniu toho pojmu). Šlo tedy prostě o výsledek tlaku nejrozmanitějších - tu důslednějších, tu jen polovičatých - „spontánních" pokusu o svobodnější myšlení, nezávislou tvorbu a politickou reflexí; o dlouhodobé „spontánní" a nenápadné vrůstáni „nezávislého života společnosti" do existujících struktur (začínající obvykle jeho tichým institucionálním etablováním na okrajích těchto struktur a v jejich tolerovaném okolí); tedy o proces pozvolného „probouzení společnosti" jako jakéhosi „plíživého" otevíraní skryté sféry. (Má cosi do sebe, když oficiální propaganda, nazývající intence života „kontrarevolucí", hovoří v československém prípade o takzvané „plíživé kontrarevolucí".) Impulsy k tomuto probouzení nemusely přitom přicházet výhradně z „nezávislého života společnosti" jako nějak určitěji ohraničiteiného sociálního prostředí (i když odtud samozrejmé přicházely a tento jejich původ je dodnes nedoceňován), ale jejích zdrojem mohla být prostě konfrontace lidí z oficiálních struktur, identifikujících se více ě» méně s oficiálni ideologií, se skutečností, jaká opravdu byla a jak se jím postupně vyjevovala v podobě prohlubujících se latentnich společenských krizí a vlastní hořké zkušenosti s pravou povahou moci a jejího fungování (v tomto bodě mám na mysli především početnou vrstvu „antidogmatic-kých" reformních komunistu, jak se fachem let uvnitř oficiálních struktur
vytvářela), K oné vyhraněné „samo-strukturaci" nezávislých iniciativ, stojících tak ostře vně všech oficiálních struktur a eo bloc jimi neuznávaných, jak je známe z éry "'disidentských hnuti"; nebyly podmínky a nebyly ani důvody: post-totalitni systém nebyl tehdy v Československu ještě fixován do tak statických, neprodyšných a stabilních forem, jak je tomu dnes, aby si alternativo» „samostrukturaci" přímo vynucoval; byl (z mnoha historicko-sociálních příčin) přeci jen otevřenější; mocenská struktura, unavená zkušenoti stalinské despocie a bezradné lapajíc« ve své snaze o její bezbolestnou revizi, nezadržitelně zevnitř vyhnivula a prostě už nebyla s to nejali inteligentně čelit proměňujícímu se klimatu, procesu prozíráni svých mladších příslušníků a tisícerým autentickým životním projevům na „přeci-poiiticke"' rovině, zabydlujícím se v onom politicky nepřehledném pomezí oficiálního a neoficiálního,
Z obecnějšího hlediska se zdá důležitá ještě jedna charakteristická okolnost; cely společenský pohyb, jehož vyvrcholením  byl rok  1968, nedospěl - co do Taktických strukturálních změn - dál než k reformě, diferenciaci či výměně struktur z hlediska faktické moci přeci jen su/Miiter-nteil (čímž není nijak umenšován skutečný politický význam těchto změn), nedotkl se však nejvlastnějšího jádra mocenské struktury post-totalitního systému, totiž jeho politického modelu jako takového, základních principů celkového společenského uspořádání ani jim odpovídajícího modelu hospodářského, tlelegujicílio veškerou hospodářskou moc clo rukou moci politické; strukturálně se nic podstatného nezměnilo ani ve sféře přímých mocenských nástrojů (armáda, bezpečnost, justice aici). 'Na této úrovni nešlo nikdy o víc než o změnu atmosféry, personální změny, změnu politické linie a především raněnu v politické praxi. Cokoli nad to zůstalo ve fázi diskusí a projektů (co do reálného politického vyznaniu došly v iqmto ohledu nejdál asi dva oficiálně přijaté projekty: Akční program KSČ z dubna 1968, program - jinak tomu být nemohlo - poiovičalý, rozporuplný a „fyzickou stránku" společenské moci v její podstatě neměnící, a návrh ekonomické reformy, který sice vycházel dalekosáhle vstříc intencím života v hospodářské sféře - pluralita zájmů a iniciativ, dynamické stimuly, omezení direktivních forem řízení atd. -, který se však základního pilíře hospodářské moci v post-loialitním systému, totiž principu státního, nikoli opravdu společenského vlastnictví výrobních prostředků nedotýkal). Jde tu o nice, kterou zatím žádný pohyb v prostoru post-iotaiitního systému nepřekročil (snad mimo několika dnů v době maďarského povstaní).
Jaké jiné vývojové alternatívy mohou v budoucnosti nastat? Odpovídat na tuto otázku by znamenalo vstupovat na plochu čirých spekulací: latentní společenská kri/e dosud vylistovala - a není důvod předpokládat,
57
že i nadále nebude vyúsťovat - vždy znovu clo rozmanitých větších či menších politických a sociálních otřesů (Německo 1953, Maďarsko, SSSR
a Polsko 1956, Československo a Polsko 1968, Polsko 1970 a Polsko 1976), velmi se navzájem lišících svým pozadím, průběhem a konečnými důsledky. Přihlédneme-li k onomu ohromnému komplexu různých faktorů,
jimiž byly takové otřesy vyvolávány, a k nepředvídatelnosli náhodné
kumulace událostí, jimiž pohyby ve „skryté sféře" prorážejí „na světlo" (problém „poslední kapky"); přihlédneme-li posléze k naprosté neodhad-nuleinosti budoucího postupu konfrontace tak protichůdných trendů, jako
je na jedné sírane stále hlubší „bloková" integrace a mocenská expanze a na druhé straně perspektiva dezinlegračního pohybu v SSSR pod tlakem probouzejícího se národního vědomí v neruských oblastech (v tomto ohledu se globální proces osvobozeneckého boje národů nemůže Sovětskému svazu natrvalo vyhnout), pak musíme nahlédnout beznadějnost všech pokusu o dlouhodobé prognózy.
Ostatně nemyslím si, že by z hlediska „disidentských hnuti" měly spekulace tohoto druhu nějaký bezprostřední význam: tato hnutí přece nevyrůstají z tohoto typu kalkulací a stavět na nich by pro ně znamenalo odeizovat se své nejvlastnější identitě.
Pokud jde o perspektivu «disidentských hnuti" jako takových, zda se mi být nejméně pravděpodobné, že by budoucí vývoj mohl vést k trvalé koexistenci dvou od sebe izolovaných, navzájem na sebe působících a k sobě lhostejných „poliš" - té hlavní a té „paralelní", „Život v pravde", pokud zůstane sám sebou, nemůže neohrožovat systém; jeho trvalé a dramatického napěti zbavené soužití, s „životem ve lži" je prosté nemyslitelné. Vztah post-totalitního systému - pokud zůstane sám sebou - a „nezávislého života společnosti"* - pokud zůstane sám sebou (totiž stanovištěm obnovené odpovědnosti k celku a za celek) - bude vždycky skryté nebo otevřené konfliktní.
Za této situace jsou jen dvě možnosti: bud" bude systém dal a dál rozvíjet (totiž: bude nwa rozvíjet) své „post-lotalitní prvky", začne se nezadržitelně přibližoval nějaké orwellovsky úděsné vidině světa absolutní manipulace a všechny artikulovanější projevy „života v pravdě" definitivně udusí; anebo se bude „nezávislý život společnosti"* („paralelní poliš"), včetně „disidentského hnutí", pomalu, ale jistě proměňovat ve stále důležitější společenský fenomén, stále zřetelněji zrcadlící reálna společenská napěti a stále důrazněji vstupující clo života společnosti jako její reálna součást, ovlivňující - ať už tak, či onak - obecnou situaci. Samozřejmé vždycky jen jako jeden z faktorů, působící na pozadí všech faktorů ostatních, v souvislosti s nimi a způsobeni tomuto pozadí adekvátním.
S á
....   iU,tl  NC  ma  ""«Hovai  na  reformy  oficiálních  struktur,  na jejich tJ"eienciac'"  na JtíJ'ch  vymenti  strukturami  novými:  /da  mini  system
lakfane ^Psovat, ci naopak bořil - takové a podobne ota/kv (pokud
"CJUVÍ ,Ci,e Psuud°P">blômy) si muže podle mého názoru „disidentské 'I""11 khf' vzd>;Jen na pozad. te kterc konkrétní situace, v okamžiku kch ,"ť pied "horným konkrétnou úkolem, ledy lak říkajic aühoc z konkreiio ;c!lcxe '«n^niickych potřeb života, Abstraktne na ne odpovídat a / hlediska tlHflcllckc b"'J»ucnosti lormovat nejaké aktuair» politické linie bv podle mebo niineni znamenalo - v duch.it návratu k metodám tradiční polníky -Jert 0Il>e/tfj;11 a «i/ovat jejich prací v její bytostne a skutečné perspektivní : 'iClUdtl: U/>em v několika souvislostech zdůraznil, ze východisko těchto
"lUl ^...ifil'ch potenciální polmcke sily nejsou v konstrukci systémových •'men, ale v reálnem a každodenním boji o lepši život „tady a teďk Politické a.s>:itcmcye;'ilruklur'llni vyjádřeni, kterc si bude život nalézat, bude f'k,,,!c wxl>ck> - anebo jeste velmi dlouho - omezené, polovicate, nmispm rč0,n~e armarasmcil! Ulkllkk znečištěné: jinak tornu proste byt nemužm je liebílk' tim poc,u,í a lo,T!u nepropadat. Skutečně důležité je, aby to hlavni "f-ysazüoticnru, nevděčný a nikdy nekončící zapas o to, aby človek mohl l'u ÚUhUjlnc* wooodne a pravdivé, nekladlo mkdv samo sobe zadna j)me/cm> nf)yk) n,kcl>* Polovičaié, nedůsledné, abv to nepodléhalo násira-nain politického taktizova.ni, spekulovaní a .fantazírovaní, Čistota tohoto "basu je nejlepší zárukou i optimálních výsledku na rovine faktické interakce s post-totalitnimi strukturami.
bpccilika post-iotalitnieh pomeru s jejich absenci „normální" politiky a ovüohlednosb jakékoli šance na dusrtznějsi politickou zrněnu rna jeden P°ltmm «spekl: nutí nas zkoumat nasi .situaci na pozadí jejich hlubších >0f ,slf -'.y1 uvazovat o nasi budoucnosti v kontextu dlouhodobějších a bnsbalneysich vyhlídek sveta, jehož jsme součásti. Nutnost trvale zakotn ^ ^.nejviastnejsi kontroittace človeka a systému probíhá nepoměrné mouneji. nez na rovine nejaké bezprostrední politiky, predurčuje pritom -lúíi ^" • i smer takového uvazovaní.
,.     NfSe P°mmml s* Utk nevyhnutelné obrací k tornu ruppodstatnep
HÍll^vľ;'WUrf0í 'ť""'Cke 'ow/orroynku ne/kre k te kri/i, kterou
leKkbfcu popisuje jako bezradnost človeka tvar, v tvar planetarm moc.
.í"? r >:i   Iccnmka,-, U)!o d,lč m«km« vědy jakožto dítěte novověké
ľí,l>/Jk> " "c vyn,Kla človeku z rukou, prestala mu sloužit, zotročila ho u tlonui.ua, aby j, asistoval u přípravy sve vlastni zkítzv, A človek nezná
59
východiska: nedisponuje myšlenkou, vírou, a. tím mene nejakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou: bezmocne přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelné pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb (napr. z. jeho ^domova" v nejrůznějším slovu smyslu, včetně jeho domova v biosféře), jak ho vzdaluje zkušenosti bytí a uvrhuje do „světa jsoucen". Z mnoha různých pohledu byla tálo situace už popsána, mnoho lidi a celých společenských skupin ji bolestně zakouši a hledá z ni východisko (napr. příklon některých skupin západní mládeže k orientálnímu myšleni, k zakládání komun apod.). Jediným sociálním, respektive politickým pokusem „něco s tím dělat", který má v sobě onen nezbytný prvek univerzality todpovednost k celku a za celek) - pokusem ovsem omezeným jen na určitou představu, jak diktátu techniky technicky čelit - je dnes zoufaly a ve vřavě světa se ztrácející hlas ekologického hnutí.
„Už jenom nějaký Bůh nas muže /uchránit.'" říkat Heidegger a zdůrazňuje nutnost jiného myšlení" - tj. rozchodu s filozofií v tom. čím po staletí byla - a radikální zmeny celého způsobu, jim/ človek chape sebe. svět a své postavení v něm, Východisko nezná a jedine, co je schopen doporučit, je „příprava očekávaní".
Zda se, že perspektivu, v jejímž směru rú/ni myslitele a ruzna hnuti cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé „exisiencialnť revoluce". Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém „technickém grifu", ij. vnějškovém projektu té či oné změny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, ěi dokonce jen politické. To všechno jsou oblasti, kam ona „existenciainí revoluce" muže a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastnějším prostorem vsak může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou celkovou mravní - a nakonec ovsem i politickou -rekonsiituci společnosti.
To, co nazýváme konzumní a industriálni (či postundustnatru) společností, co Ortega y Gasse! rozumel kdysi svou „vzpourou davu'", všechna myšlenková, mravní, politická a sociální bída dnešního světa, jsou asi jen různé aspekty hlubinné krize, v níž se ocitá dnešní člověk, vlečeny globálním „samopohybent" technické civilizace.
Post-totaíttní systém je jen jednou - obzvlášť drastickou a o to jasněji svůj pravý původ dosvědčující - tváři léto celkove neschopnosti moderního člověka byt „pánem své vlastní situace"; „samopohyb" tohoto systému je jen určitou speciální a extrémní verzí globálního „samopohybu" technické civilizace: hdske selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhaní moderního člověka.
'»•»"
tá)
Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem /upadni svět
stejné jako svět nas, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob. Heidegger výslovné mluví o krizí demokracie. Nic skutečně nenasvedčuje Hanu, že by západní demokracie - tj. demokracie tradičního
parlamentního typu - otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světeni prostoru pro skutečné intence života, o to lepe jen před člověkem krizovou situaci .skrývá a o tu hloubej! ho do ní ponořuje. Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu" technické civilizace a industriálni a konzumní společnosti; i oni jsou v jeho vleku a před ním bezradne; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečné jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totaiitního. Ale cely ten statický komplex ztuchlých, koncepčne rozbřed-íycla a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvažujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složíte struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát kon/umu, produkce, reklarny, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informaci, (o všechno - tolikrát už rozebráno a popsáno - opravdu lze asi těžko povazoval za nějakou perspektivní cestu k lontu, aby člověk znovu nalezl sáni sebe. Solženicyn ve své Harvardské přednášce popisuje iluzoniost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracii čelit násilí a totalite. Človek je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty ntu však nakonec nejsou k ničemu: i on je poslczc jen oběti „samopohybu", neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnéjánéní, překročit rámec své starostí o soukromé přežití a stát ac hrdým a odpovědným členem „poliš", participujícím reálně na. tvorbě jejího osudu.
Myslím, že dlouhodobost všech naších vyhlídek na nějakou výraznější zručnú k lepšímu nás přímo zavazuje vnímat i tento hlubší - krizový -aspekt tradiční demokracie. Zajisté: kdyby se k tornu v některé žerní sovětského bloku vytvořily podmínky, jako že je to stale míň pravděpodobné, mohl by být tradiční Parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným přechodným řešením, které bv mohlo rekonstituovat zdecimované občanské sebevědomí, obnovit smysl pro demokratickou diskusi, otevřít prostor ke krystalízaci elementární političke plurality jako bytostné intence života. Upínat se však k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená" forota muže natrvalo zaručovat člověku důstojné a své-pravné postaveni, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké.
61
Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu človeku vidím jako cosi podstatně hlubšího než jen obrat k obvyklým niechantsonutt zapadni (anebo - chcete-Ii - buržoázni) demokracie. A jestli jsem si jesle v roce 1%X myslel, že se náš problém vyřeší založením nějaké opoziční strany, které bude umožněno veřejně soutěžit o moc se stranou dosud vládnoucí, pak už dávno vím, že tak snadno lo vskutku nepůjde a že žádná opoziční strana sama o sobě - tak jako žádný nový volební zákon sám o sobe - nernuze garantovat společnosti, že se nestane brzy obetí nějakého nového znásilnení. Taková garancie asi není záležitostí nějakých „suchých" organizačních opatření; v nich opravdu lze asi stěží hledat toho Boha, který nas už jedině touže zachránil.
Praveni mi nyní může byt položena otázka: co tedy?
Skepse k pouhé apriorní konstrukcí alternativních politických modelu a k slepé důvěře ve spásnost systémových reforem či /.měn není samozřejmě skepsí k politické reflexi vůbec - a akcent na onen obrat politiky ke konkrétnímu člověku mne nikterak nezbavuje pravá uvazovat o jeho možných strukturálních konsekvencich. Spíš naopak: byio-li řečeno A, mělo by být řečeno i B.
Přešlo se tu neodvázaní víc než jen několika velmi všeobecných poznámek.:
Perspektiva „existenciálne revoluce" je* - co do svých důsledku -především perspektivou mravní rekcmsíiluce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k lomu, co jsem nazval „lidským řádem" (a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým). Nová zkušenost byli; obnovené zakotvení v univerzu; nové uchopená „vyšší odpovědnost"; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti: to je zřejmě směr, o který půjde.
Á politické důsledky?
Nejspíš by asi mohly být v konstituci takových struktur, které vie než. z té či oné formalizace politických vztahu a záruk budou vycházel z jejích nového „ducha", to znamená především z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve struktury neorientované k „technické" strance výkonu mocí, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným poeiteto smysluplnosti určitých komunit nez společně sdílenými expanzivními ambicemi směrem „ven". Mohou a musí to byt struktury otevřené, dynamické a male; nad jistou hranicí nemohou už ony
„lidské vazby", jako je osobni důvěra a osobní odpovědnost, fungoval (poukazuje na to CiokJsntith), Musí to být struktury, které /c své podstaty neomezuji v/nikaní siruklur jiných; jakákoli kumulace moci (jeden / projevu „samopohybu") by jim měla byt bytostně cizí. Struktury nikoli jako organy či instituce, ale jako společenství. Ro/hodně to nemohou byt struktury /ukládající svou autoritu na dávno vypra/aJncne tradici (jako tradiční ntaaove politické strany), ale na svém konkrétním vstupu tlo situace. Ne/ staticky soubor zformahzovanycb organizaci jsou lepší organizace vznikající ihI hoc, prodchnuté zapáleni pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažen im. Autorita vůdců by měla vyrůstal z jejich osobnosti osobné jejich okolím zakoušené, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by byt vybaveni velkou osobni důvěrou a na ni založenou i velkou pravomoci; jedno tudy vede zřejmě cesta / klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy ztlaji být založeny spis nu ozajamné nedůvěře než na důvěře a spíš na kolektivní neodpověcí-nosti než na odpovědnosti; jedině zde - v plném existenciálnim ručení každého člena komunity - lze asi založit trvaleni hráz. proti „plíživé totalizackž Tyto struktury by měly vznikat samozřejmé zdola, jako výsledek autentické společenské „samo-organizace", mely by žit ze živoucího dialogu se skutočnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by mely i samy zanikat. Měly by mít velmi rozmanité a zvenčí minimálně regulované principy v nitmi výstavby; ro/hodujicim kriteriem teto „sebe-konstituce" by mel byt její aktuální smysl, nikoli tedy pouhá norma.
Na pestré proměnlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících ■ ale především ze sve aktuální smysluplnosti žijících a lidskými vazbami tmelených - organismů by mel být založen politický život - ale. i život hospodářský: pokud jtfc o něj, věřím tu na samosprávny princip, který jedině asi muže poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, touž skutečnou (ij. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodovaní a pocit skutečné odpovědoslí za výsledky společné pra.ee. Princip kontroly a discipliny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou ci sebekázni.
Takováto predstava systémových konsekvenci „existenciálne revoluce" výrazně presahuje -jakje snad i z takto povšechného náčrtu patrné -rámce klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspělých západních z.emich ustálila a jak v ruch vždy znovu tak čí onak selhává. Když jsem si pro potřebu těchto úvah zavedl pojem „post-lotalilniho systému", snad bych mohl práve načrtnutou představu označit - čistě pro tuto chvíli -jako perspektivu systému „pest-demukraiíckého".
Nepochybné by bylo možno rozvádět tuto představu dal, zda se mi vsak, že by to bylo podnikaní přinejmenším posedlé, neboř by pomalu, ale
oa
jisté začalo odrazovat celou věc sobě samé: patři přece k podstatě takovéto „post-clerriokraeie", ze může vyrůstat jen via facti, průběžně, ze života. z jeho nové atmosféry a nového „ducha" (byť přirozené za. účasti politické reflexe - ovšem jako průvodce života, nikoli jeho dirigenta). Konkretizovat
vsak strukturální výrazy tohoto nového „ducha", aniž je tu tento „duch" přítomen a aniž človek zná už jeho konkrétní fyziognomii, znamenalo b\ přeci jen asi předbíhal událostem.
Celou předchozí pasáž bych st asi byl ponechal jen jako téma privátních meditací, nevracet se mi znovu a znovu jeden pocit, který muže působit dost domýslivě, a který proto raději vyslovím jen lormou otázek:
Nepřipomíná vize „post-datmokratacke" struktury některými svými prvky strukturu „disidentských" skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích - sondovaných tisícerými společně sdílenými útrapami - některé z oněch zvláštních „lidsky obsažných" politických vztahu a vazeb, o nich/ byla v predehozmt náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (a skutečně jde víc o společenství než o organizace) - působící bez šancí na vnější a přímý úspěch, a žijící tedy především ze společného pocitu hlubší smysluplností vlasmi prace - presne ta atmosféra, v mž mohou byt /.formalizovane a zrituahzovane vazby nahrazovaný ztvym pocitem solidárnosti a. bratrství'1 Nevznikají na pozadí všech společné sdílených překážek přesné ty „posPaiemokratické" vztahy bezprostrední osobni dttvery a na ni založené neformální pravomoci jedinců? Nevznikají snad, nežiji a nezanikají tyto skupiny pod tlakem konkrétních a autentických potřeb, aniž by byly zatíženy balastem vyprázdněné tradice? Není jejich pokus o artikulovaný „život v pravdě" a obnoveny pocit „vyšší odpovědnost" uprostřed zlhostejnété společnosti opravdu známkou jakési počínající mravní řekou-
h 11 í ti L C .
jinými  slovy:  nejsou  lato  nelormalm,  nebyrakraticka,  dynamická
a otevřena společenství - cela lato „paralelní polib*' - jakrmsi zárodečným předobrazem či symbolickým rníkro-modeleni oněch smysluplnějších „posPtlemokratickyeh" politicky cli struktur, které by mohl}' zakládat lepši uspořádám společnosti?
Vím z. tisíceré osobni zkušenosti, jak pouhá okolnost spolčeného signatarství Charty 77 dokáže mezi bdím, kteří se dosud neznali nebo klen se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a \y\olat nabiv a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy něco, co b\ jim inu \ začne
62

polozil.
Východisko z marasmu sveta neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pychy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké
zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá společenství a svá životní řešení nabí/eli komukoliv jako příklad toho, co jedině m;i smysl dělat.
Přesto si myslím, že na pozadí všech předchozích úvah o post-toialitnicřt poměrech a o postavení a vnitřní konstituci rozvíjejících se pokusů bránil v těchto poměrech člověka a jeho identitu byly na místě otázky, které jsem položil, jako nic víc a nic míň než impuls k věcné reflexí vlastní zkušenosti a k zamyšleni, zda některé prvky léto zkušeností - aniž si to sami uvědomujeme - nepoukazuji skutečně kamsi dál, za její hranice, a zda tedy přimo zde, v našem každodenním životě, nejsou zakódovány určité výzvy, tiše očekávající okamžik, kdy budou přečteny a pochopeny.
Je touž vůbec otázka, zda „světlejší budoucnost" je opravdu a vždy jen záležitosti nějakého vzdáleného „tam". Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabqst nám bráni to koleni sebe a v sobě videi a rozvíjel?
Hradecek, říjen 1978
Václav Havel Moc bezmocných
Obalu navrhl Karet Haloun, graficky upravil J ose I Kupka
Vydaly Liliové neony, Václavské namésti 4"/, Praha 1
jako 2. svazek edice Archy
Redaktor Eva Lorencova
AA 4,72, VA 4.SO
Sazbu provedl Rapid, a. s.
redakčním systémem
Hewlett Packard & iL Berthold-Syn ox
Vytiskl Mír, závod 3
Naklad 120 000 vyt
Cena Kčs 8,-79-006-90          02/10
mi^^í^mm^^^m^m