23 poirroLQGm: 4.2 Pojem politického systému a jeho funk- Moderní koncepce politického systému je spjata se s celou plejádou poli-, tologů - mj. s D. Eastonem, J. S. Colemanem, G. Almondem, K. Deutv sekem, G. B. Powelem, H. Wiesemanem, kteří usilovali o vytvoření takového pojetí, které mělo postihnout nejen formální a neformální stránky politického systému a jeho dynamismus, ale zároveň být i základem jejich srovnávání. Byť je pojem politického systémů jedním ze základních pojmů politologie, obecně akceptovatelná definice neexistuje. Nicméně v zásadě se se setkáváme jednak s pojetím, které spíše akcentuje institucionální aspekty politického systému v podobě politických institucí, jednak s pojetím, které spise akcentuje funkcionální aspekty spočívající v dosahování příslušných cílů (integrace společnosti) . Popřípadě se objevuje i pojetí, které chápe politický systém jako společenský prostor se specifickým uspořádáním, v němž se strukturují odlišné politické roviny - volební, parlamentní, vládní, správní, korporativní a stupně - ústřední, regionální, místní. Je proto možné i takové pojetí, které považuje za politický systém soubor institucí, vztahů, norem, postojů, hodnot a vzorců chování, jimiž se uskutečňuje politická moc. V rámci politického systému tak můžeme rozlišovat čtyři základní subsystémy: - subsystém institucionální — subsystém komunikační — subsystém normativní - subsystém politické kultury Všechny uvedené subsystémy jsou ve vzájemých vazbách a závislostech, takže bez ohledu na relativní samostatnost se mohou společně podílet na realizaci funkcí politického systému jako celku. G. Almond za základní funkce, které rozděluje na vstupní a výstupní, považuje: a) vstupní (politické) 4. Politický systém 29 — podpora akceptace politických institucí a politické kultury — politické socializace a zapojování — artikulace zájmů — kumulace zájmů — politické komunikace b) výstupní — tvorba pravidel (zákonodárná funkce) — aplikace pravidel (výkonná a správní funkce) — zajišťování pravidel (soudní funkce) Jiná klasifikace funkcí politického systému považuje za jeho základní funkce: — určování cílů a úkolů společnosti — mobilizaci společenských zdrojů — integraci společnosti — dosahování celospolečenského konsensu (legitimity politické moci) . 4.3 Institucionální subsystém Institucionální subsystém politického systému je představován státem, politickými stranami a politickými hnutími a zájmovými organizacemi.1 4.3.1 Evoluce politických stran Podle významného západoevropského politologa J. Bíondela jsou politické strany institucemi „par excellence" v tom smyslu, že představují obecný rys soudobých politických systémů. Ve svém. vývoji během 19. a 20. století prošly několika etapami, které korespondují s vývojem volebního práva a parlamentarismu. 1 Pokud jde o stát, viz: Filip J., Svatoň J,, ZimekJ.,- Základy státovědy, MU, Brno 1997, Holiänder Pavel, Základy všeobecné státovědy, Všehrd, Praha 1995. 30__._ POLITOLOGIE r:| Zárodky politických stran jsou spatřovány již v tzv. klubech vznikají-cích na parlamentní půdě a sdružující poslance stejné názorové orientace ; - toryové a whigové v anglickém parlamentu 17. a 18. století a jakobí- -ni a girondisté v Národním shromáždění za Velké francouzské revoluce. Nicméně za předchůdkyně dnešních politických stran jsou považovány . strany označované jako elitární, honorami, kádrové. Vzhledem k omezenému volebnímu právu byly reprezentovány parlamentními elitami ori- .. entovanými sice na konkrétní volební klientelu, ale ještě nevyžadovaly institucionalizovanou organizační strukturu. Tento typ stran se dále transformoval v tzv. strany masové, které byly schopny reagovat na demokratizaci volebního práva (jeho zevšeobecnění), a tak si zajistit stabilní podporu velkých sociálních skupin. Toho dosáhly rozšířením členské základny, a tedy i počtu voličů (princip ! masového členství), vybudováním vertikální organizační struktury, zdů- ] razněním programového (ideologického) sepětí s těmito skupinami a akceptací klíčové role stranického aparátu. Masové politické strany začaly vznikat na přelomu 19. a 20. století, přičemž uvedená transformace byla zpočátku spjata se stranami sociálně demokratickými a komunistickými. Později se transformovaly i strany pravicové. V polovině šedesátých let dospěl Otto Kirchheimer na základě analýzy systémů stran západní Evropy k závěru, že transformace stran dále pokračovala, a že jejím výsledkem je strana, kterou nazval „catch - all party". Doslovně přeloženo „všeuchopující strana", zpravidla se však mluví o straně pro všechny, strané všelidové či straně voličů. Základním rysem strany tohoto typu je její orientace na co nejširší vrstvy voličů na základě deideologízace programu, v němž se akcentují konkrétní problémy. Příznačná pro ně je dále snížená role členství ve straně a široce koncipované územní struktury, na druhé straně pak růst významu stranických vůdců (personalizace) a specializovaných expertů (profesionalizace) . V sedmdesátých letech rozšířili vývojovou typologii politických stran politologové P. Mair a R. Katz o strany, které charakterizovali jako „strany kartelu". Tyto strany pokračují ve vývojovém trendu osamostatňování se od konkrétní sociální skupiny a prezentace jejích zájmů, přičemž jejich novou oporu představuje stát, který je - za jejich bezpro- l Politický systém _31 střední účasti - financuje. 4.3.2 Funkce a pojem politické strany Politické strany realizují širokou škálu funkcí, čímž potvrzují Blondelo-vu charakteristiku jejich významu. Do této škály jsou zpravidla řazeny funkce: - artikulace a agregace politických zájmů - formulování politických doktrín a programů - aktivizace a integrace občanů - tvorby politické elity - účasti v boji o moc - účasti na výkonu státní moci a její kontrole Jiná klasifikace spatřuje základní funkci politické strany ve „zprostředkování" mezi státem a společností (společenská funkce), dále uvádí funkci spočívající v bezprostřední účasti na výkonu moci (resp. v plnění role opozice) a funkci směřující k vytvoření organizační struktury schopné zabezpečit obě uvedené činnosti (organizační funkce) . Vyjdeme-li z nastíněné evoluce politických stran a z jejich funkcí, můžeme akceptovat pojem politické strany, k němuž dospěli Joseph La Palombara a Myron Weiner. Jejich definice politické strany zdůrazňuje čtyři základní aspekty: - trvalost organizační struktury, jejíž existence není závislá jen na stá-vajích politických vůdcích, - existence teritoriálních jednotek v rámci organizační struktury, která integruje v celostátním měřítku články místní, regionální a ústřední, - vedomá vůle vůdců na místní i celostátní úrovni získat a vykonávat, nejen ovlivňovat, moc ať již sami nebo i s jinými, - úsilí získávat lidovou podporu ve volbách nebo jiným způsobem.