Spolková republika Německo

Základní informace

Církve a náboženství vůbec hrají ve společensko-politickém životě Spolkové republiky Německo bezesporu významnou roli. Z přibližně 81 milionů obyvatel jich je 29,2 milionů protestantů a 28,1 milionů katolíků. Členové dvou největších křesťanských církví tak představují přibližně 70% veškeré německé populace. Evangelické církve (luterské i reformované) jsou organizovány na zemském principu (Landeskirche), společně pak tvoří spolek církví s názvem Evangelická církev v Německu.

K Islámu se hlásí přibližně 1,65 mil osob žijících na území Německa (z toho však má asi pouze 100.000 německé občanství)

Současný německý systém je charakterizován snahou zajistit co nejvyšší míru rovnoprávnosti a autonomie všech církví a náboženských společností, uznáváním jejich užitečnosti a poskytováním potřebné pomoci pro jejich činnost. V Německu se uplatňuje náboženská, konfesní a světonázorová neutralita demokratického pluralitního státu, který církvím garantuje svobodný prostor k veřejnému působení.[1]

Historický vývoj

Spojitost „trůnu a oltáře“, tedy moci světské a duchovní hrála v Německu vždy velmi důležitou úlohu. Například arcibiskupové Trieru, Kolíně a Mohuči byli vždy zároveň kurfiřty a spolurozhodovali tak o volbě nového císaře. Reformace v první polovině 16. století tuto vazbu ještě posílila – postupně vznikaly tzv. Landeskirchen, tedy zemské církve velmi úzce vázané na představitele politické moci té které země. Od dob reformace se také zvláště v Německu uplatňovala zásada „cuius regio, eius religio.“

Pod vlivem událostí ve Francii vyhlásil 25. února 1803 říšský sněm tzv. Reichsdeputationhauptschluß (RDH), na jehož základě došlo k sekularizaci církevního majetku. Z objemu církvi odebraného majetku byla odškodněna zvláště zemská knížectví na levém břehu Rýna, která Napoleon připravil o jejich panství. Po vyhlášení Německého císařství v roce 1871 byl kancléřem Bismarckem vyhlášen tzv. kulturní boj (Kulturkampf), který měl odezvu především v Prusku, Bádensku, Hessensku a Sasku. V rámci tohoto „kulturního boje“ bylo například pod hrozbou trestního postihu zakázáno duchovním, aby se ve svých kázáních dotýkali veřejných záležitostí. Roku 1872 byla zakázána přítomnost jezuitů a „příbuzných“ řádů v Říši. Květnovými zákony z roku 1873 byl zpřísněn dozor státu nad církví.

Již v průběhu 19. století dochází k právnímu vymezení postavení církví v Německu. Postavení katolické církve bylo upraveno řadou konkordátů (tedy mezinárodních smluv uzavíraných mezi Svatým stolcem a jednotlivými státy) nebo alespoň cirkumskripčních bul, na jejichž základě byly delimitovány hranice diecézí podle státních a zemských hranic. Evangelické církve pak uzavírali s jednotlivými zeměmi církevní smlouvy, kde byly vymezeny hlavní principy jejich působení.

Prameny konfesního práva

Konfesněprávní normy jsou obsaženy v Základním zákoně SRN, v dalších spolkových zákonech, v ústavách některých spolkových zemí a jejich zákonech, v dosud platném konkordátu z roku 1933, v dalších konkordátech,které uzavírají jednotlivé země a ve smlouvách, které tyto země uzavírají s evangelickými zemskými církvemi. Právě používání smluvního práva je významnou dominantou německého konfesního práva.

Význam postavení církví ve společnosti vyjadřuje již text preambule Základního zákona: „U vědomí své odpovědnosti před Bohem a lidmi, veden vůlí uchovat svou národní a státní jednotu…“ Článek 4 pak vymezuje základní náboženské svobody: „ (1) Svoboda víry, svědomí, náboženského a světonázorového vyznání je nedotknutelná. (2) Nerušené vykonávání náboženství je zaručeno. (3) Nikdo nesmí být proti svému svědomí nucen k vojenské službě ve zbrani.“ Tyto základní náboženské svobody jsou recipovány již z Výmarské ústavy z roku 1919.

V Základním zákoně v čl. 7, odst. 3, 4 je ještě vymezeny základní normy pro výuku náboženství: „(2) Osoby oprávněné k výchově mají právo rozhodovat o účasti dítěte na vyučování náboženství. (3) Náboženství je ve veřejných školách s výjimkou bezkonfesních škol řádným vyučovacím předmětem. Bez újmy práva státu na dozor se provádí vyučování náboženství v souladu se zásadami náboženských společností. Žádný učitel nesmí být proti své vůli pověřen vyučováním náboženství.“

Značné kompetence v oblasti utváření vztahu mezi státem a církvemi mají zemské orgány, jejichž normotvorná činnost vytváří systém konfesněprávní úpravy odlišný v té které zemi.

Již byla zmíněna důležitá role konkordátů a církevních smluv s evangelickými církvemi.Vedle platného konkordátu z roku 1933 je jejich uzavírání v kompetenci jednotlivých zemí.

Právní statut církví

Podle ustanovení Základního zákona (Art.. 140 GG, Art. 137 Abs. 2. 2 WRV) má každá katolická diecéze (resp. arcidiecéze) a každá evangelická zemská církev právní status veřejnoprávní korporace.

Katolická církev má v současné době na území Německa sedm církevních provincií – sídli metropolitních stolců jsou Bamberg, Berlin, Hamburk, Freiburg i. B., Kolín, Mnichov-Freising a Padeborn. Uvedené provincie zahrnují ještě devatenáct dalších diecézí (celkem tedy 26 veřejnoprávních subjektů).

Kromě katolické a evangelické církve získaly také statut veřejnoprávního subjektu některá další vyznání. Ostatní menší náboženské skupiny se organizují jako soukromoprávní sdružení podle ustanovení občanského zákoníku. Zde je podmínkou minimálně 7 členů. V praxi se při správě vzdělávacích a kulturních aktivit těmto denominacím přiznávají stejná práva, jako církvím s veřejnoprávním statutem.

Financování církví

Spolková republika Německo je jednou z mála zemí na světě, ke je financování církví zajištěno tzv. církevní daní, tedy poplatkem, který autoritativně vymáhá stát na základě dohody mezi státem a církvemi. Stát tak dává k dispozici právní a správní  nástroje zajišťující trvalý příjem církvím.Církve pak státním finančním úřadům platí 3-4% daňového výnosu za tyto služby.

Právní úprava církevního zdanění se opírá o článek 140 Základního zákona, resp. čl. 137, odst. 6 Výmarské ústavy a o specifickou konkordátní a smluvní úpravu. V té které spolkové zemi se proto i daňová úprava liší. Fakticky se jedná o položku, o kterou se krátí příslušné daně, tj. daň z příjmu, daň ze mzdy a daň z pozemku. V jihoněmeckých zemích se zpravidla jedná o 8% této daně, v severoněmeckých zemích je pak tento podíl vyšší – cca 9%. Katolická církev a jednotlivé evangelické církve tak dohromady ročně obdrží přibližně 16 mld DM, z nichž se hradí mzdy a důchody duchovních i velikého počtu laických církevních spolupracovníků, rozsáhlá činnost sociálních a charitativních institucí, množství církevních škol a mateřských školek, předmanželské a jiné poradny apod.

Dalším zdrojem příjmů církví je výnos tzv.místního jmění. Jedná se o farní a vikariátní fondy, obročí nebo zádušní jmění. Všechny tyto fondy vznikají z darů a odkazů.

Církve a náboženské společnosti jdou dále v SRN osvobozeny od korporační, majetkové, pozemkové a dědické daně. Úprava daně z příjmu nadto zvýhodňuje dary – je zvýhodněn dárce, který podporuje dobročinné, církevní a náboženské účely. Církve a náboženské společnosti platí nižší daně z přidané hodnoty (např. restaurátorský, firmám) a jsou osvobozeny od správních poplatků. Podobně jako v jiných zemích EU jsou i v SRN od cla osvobozeny předměty, které slouží k výkonu bohoslužeb.

Duchovní péče v armádě, nemocnicích a ve vězení

Německý stát vychází ze zásady subsidiarity v charitativní péči, podporuje tudíž iniciativu občanských sdružení, na předním místě církví. Církevní školská, zdravotnická a sociální zařízení jsou subvencována státem.

Duchovní péče v armádě, nemocnicích, věznicích a v sociálních ústavech je zajištěna tím způsobem, že duchovní působící v těchto zařízeních jsou státními zaměstnanci.

Vojenští faráři (katoličtí i evangeličtí) nenosí uniformy a nezískávají také vojenské hodnosti. Duchovní správu pak na centrální úrovni zajišťuji evangelický církevní úřad pro bundeswehr  a katolický úřad vojenského biskupa.

Manželství, školství, média

Ve SRN je obligatorní civilní forma uzavření sňatku. Pouze pro cizince se připouští uzavřít sňatek před takovou autoritou, jaká je k tomu zmocněna v jejich domácí zemi.

Náboženská výuka je v německých státních i soukromých školách pro příslušníky jednotlivých vyznání povinná. Rodiče mohou své děti mladší 14 let pro daný školní rok z této výuky odhlásit, od 14 let to mohou žáci učinit sami. Náboženství je všech státních  školách součástí státem schválených školních osnov. I všechny soukromé školy musejí nabízet v rámci svých školních osnov náboženskou výuku, a to v rozsahu 2 hodin týdně. Náboženská výuka je konfesní a musí tedy být vedena v souladu s věroučnými principy každého náboženského vyznání a v odlišných třídách rozdělených podle náboženské příslušnosti. Církve mají právo určit obsah, materiály, učební metodu a knihy používané v těchto třídách. Církve také mají právo dohlížet na výuku náboženství, a to prostřednictvím církvemi jmenovaných úředníků

Ve Spolkové republice Německo jsou katolické teologické fakulty na 11 státních universitách: v Augsburgu, Bambergu, Bonnu, Freiburgu im Breisgau, Mohuči, Münsteru, Pasově, Řezně, Tübingenu a Würzburgu. Kromě toho v Německu existují katolické university, a to v Eichstättu, Fuldě, Padebornu a Trevíru, stejně jako mnoho dalších řádových škol teologie vedených řeholními řády. Evangelické teologické fakulty jsou na 18 státních universitách: v Berlíně, Bochumi, Bonnu, Erlangenu-Norimberku, Göttingenu, Greifswaldu, Halle-Wittenbergu, Hamburku, Heidelberku, Jeně, Kielu, Lipsku, Mohuči, Marburku, Mnichově, Münsteru, Rostoku a Tübingenu. Evangelické teologické církevní semináře byly založeny v Bethelu (Bielefeldu), Neundettelsau-Heilsbronnu a Wuppertalu.