Literatura:

• 

 

• Čejka, M. Právní řád Státu Izrael a Common Law. Common Law Review, Issue 3 - Common Law Around the World [link]
• Čejka, M. Vidět Libanon - a skončit v cele (Lidové noviny, 12. března 2010) [DOC]
• Blízkovýchodní stránky Marka Čejky
• Halakhah: Jewish Law

Poznámky:

Rozdělení pramenů židovského práva podle důležitosti a právní závaznosti

1. Psaná Tóra - תורה שבכתב
   • Interpretace psaného zákona
     • nepochybně dané ze Sinaje
     • vnitřně obsažen v Tóře, ale zřejmým se stává teprve interpretací pomocí přijatých hermeneutických pravidel
   • Halacha le–moše mi–Sinaj הלכה למשה מסיני
   • Logická dedukce
2. Výroky dochované tradicí
3. Ústní Tóra – תורה שבעל פה
4. Výroky učenců – דברי ספרים
5. Minhag – מנהג – Slovo se nachází poprvé v 2Kr 9:20 a znamená jízda nebo řízení vozu – rabíni toto slovo přejali a nabylo význam jako zvyk, úzus. Označuje zvyky, které byly obecně přijaty a staly se závaznými, nebo místní regionální zvyky týkající se státu, regionu, či synagogy, nebo různé liturgické rity.

Halacha

[Michael A. Fishbane, Judaismus,  Prostor, 1999]

V přeneseném slova smyslu je halacha souborem zákonů a pravidel, která zbožným židům určují jejich každodenní rituál, poskytují návod nebo normu v různých životních situacích a dávají i právní vodítka. Halachickým textům vlastně podléhají všechny oblasti osobního i veřejného života, rozšiřují přímo i nepřímo působnost Písma do každé myslitelné životní situace. Halacha je druhem výkladu Tóry (Písma), při němž se tvoří nová pravidla pro nové životní situace, jak s nimi dějiny přicházely. Ti židé, kteří striktně dodržují halachická nařízení, jsou tedy v neustálém spojení s Bohem, plněním každodenních úkonů i rituálů zásadnějšího charakteru vlastně naplňují boží příkazy, poněvadž je to právě On, kdo položil základy náboženského (ale stejně tak i právního) života židů. Pro zbožné židy se takto i běžněji konané skutky stávají svatými úkony, pomáhají získávat kredit pro blaženost v tomto či posmrtném životě. Halachické zákony nejsou jen souborem abstraktních pouček, právě naopak, naplňují se tady, v pozemském světě. Na rozdíl od např. středověké podoby křesťanství, které tento svět vnímalo pouze jako dočasný příbytek, a proto nedávalo akcent na jeho zdokonalování, se halachické zákoníky výrazně orientují na konání ve světě zdejším. Poměrně rozsáhlý soubor zákonů tak židovskou kulturu nikdy neparalyzoval na bezduché plnění formálních pravidel bez vztahu ke skutečnosti. I výkon něčeho tak zdánlivě málo vnitřního, jako je rituál, může být naplněn upřímnou vírou a úctou, jak o tom svědčí i tento nadšený výrok: "Povstaň jak lev a utíkej jak laň, abys splnil Stvořitelova přikázání!" *

V dnešní době tvoří míra ochoty plnit halachická pravidla a řídit se halachickými zákony jeden z hlavních rozporů mezi sekularizovanými, liberálními židy a ortodoxními, přísně věřícími. Nesoulad nejmarkantněji vystupuje do popředí v Izraeli samotném, kde různé názorové skupiny tvoří politické frakce a konflikt tak nabírá dosti vyhrocenou podobu. Na jedné straně totiž stojí pocit z omezování občanských práv a svobod (v některých obcích třeba o šabatu nejezdí hromadná doprava, nebo nepromítají kina), druhá zase vidí ústup od staletí dodržovaných tradic, která zajišťují židům spásu.

Vývoj a dějiny halachy

Halacha byla dlouhou dobu jedním z důležitých pojítek židů po celém světě, vedle např. kalendáře, rituálů, nebo společných posvátných předmětů. Sjednocovala právní řád, takže židé putující ve středověku od města k městu nacházeli totéž společenské zřízení a stejné zákony, a to od Království českého po Bagdád. Konkrétní plňování halachických nařízení se sice může obec od obce lišit, to ale nic nemění na faktu, že všechny mají společné východisko, Písmo a halachické texty. Halachická nařízení a právní normy navazují na talmudskou tradici neustálého komentování Tóry. Vyvíjely se od 7. do 11. stol. díky vůdčím osobnostem babylonských židovských akademií, ge´onim. Ty vzaly za své s pádem ne netolerantního bagdádského kalifátu, dále se rozvíjely díky rišonim ("raní kodifikátoři"). Pro svou rozmanitost a rozptyl byly halachické normy sdružovány do sbírek, Halachot Pesukot, Halachot Gdolot aj., významným dílem je Mišne Tóra rabiho Moše Maimonida ze 13. stol. a ve výčtu důležitých spisů by se dalo pokračovat. Někdy byly napadány, že předkládají hotový právní systém, že vzbuzují v laických židech představu pevného právního systému, stojícího o sobě, aniž by vycházel z Písma, nebo se zaštiťoval jeho autoritou. Nutno dodat, že ne neoprávněně, nicméně z babylónského období dochované soubory otázek a odpovědí, dialogu vedeného nad halachickými předpisy, jasně prokazují jakými cestami výkladu se k výslednému příkazu došlo.

Protože místní znalci a vykladači zákonů, soudci a hlavami komunit byli vždy rabíni, posílila praxe halachické exegeze (výkladu) jejich právní "monopol." To neznamená, že by ale doslova vládli despotickou rukou nad komunitou, metody svých výkladů a z nich plynoucích závěrů opírali vždy o řetězce autorit, soupisy generací ze sebe vycházejících a akceptovaných rabínů. Teoreticky je tak možné vždy přijít a, nalezne-li se chybný výklad, napadnout starší autoritu a tím i popřít řetězec. Obdoby najdeme v islámu nebo buddhismu, stejně dnes fungují i společenské vědy. Halachické myšlení našlo silného odpůrce v karaitském hnutí, založeného v 7. stol. Ananem ben Davidem. Hnutí (nebo také výzva) má podobnost s křesťanskou reformací v tom, že jedinou autoritou má být původní Písmo. To neznamená, že by odmítala tvorbu nových pravidel, k jejich neustálému vznikání je ale obezřetná, stoupence hnutí nabádá k upřednostňování přirozeného rozumu a logiky před rabínskými výklady. Právě jako obrana před tímto hnutím vznikaly ony spisy otázek a odpovědí. Karaitská výzva měla značnou působnost, ukazováčkem namířeným na rabínský stav, "rabinát," mnohokrát rozdělila židovské komunity na soupeřící nenávistné frakce. Postupem času si halachické zákoníky a rabíny respektující komunity a ty karaitské, na Písmo orientované obce vymezili některé oblasti, karaiti např. Konstantinopol / Istanbul a části Ruska. Ty byly s příchodem druhé světové války vyhlazeny, cit pro věroučné rozdíly byl vyznavačům zahnutých křížů vždycky cizí.