Majitel má právo na zaplacení vůči dlužníkům přímým. Jde o akceptanta (§ 28 odst. 1 SŠZ) nebo o výstavce vlastní směnky (§ 78 odst. 1 SŠZ). Předložení směnky k placení těmto osobám v předepsaných lhůtách není ale jen právem, ale v jistém smyslu i mimořádně důležitou povinností majitele, jejíž nesplnění spojuje zákon s poměrně tvrdými dopady. V literatuře se toto předložení směnky k placení po právu označuje jako zachovávací úkon. Pokud totiž směnka nebyla při splatnosti řádně předložena k placení, dochází podle § 53 SŠZ k zániku závazků všech postihových (nepřímých) dlužníků ze směnky^[61]. Majiteli zůstávají jen práva proti dlužníkům přímým - akceptantovi u směnky cizí, resp. výstavci směnky vlastní (a případně jejich avalům). Z toho vyplývá, že např. u neakceptované směnky cizí dochází opomenutím prezentace ke ztrátě veškerých práv ze směnky. Z praktického pohledu není ovšem zmeškání prezentace pro majitele zdaleka tak fatální, jak by se na první pohled zdálo. Shora uvedeným závěrům ubírá na rezolutnosti ust. § 46 odst. 2 SŠZ, podle něhož nedodržení předkládacích lhůt musí prokazovat ten, kdo se toho dovolává (tj. zpravidla dlužník). Právě nepříznivé důkazní postavení dlužníka^[62] je často klíčem, který věřiteli otevře cestu ke zdánlivě ztracenému postihu. Citované ustanovení se týká směnek, které obsahují doložku „bez protestu", resp. jinou doložku se stejným významem. U ostatních směnek bude třeba protestovat, čímž otázka, zda směnka byla řádně předložena, pozbývá významu, neboť protestace se vyznačuje na směnce^[63]a samozřejmě předpokládá předchozí nebo souběžnou prezentaci. Povinnosti předložit směnku k placení nemůže být majitel v zásadě nijak zbaven, a to ani zvláštní doložkou ve směnce^[64]. Předložit je třeba i směnku cizí, která nebyla směnečníkem akceptována. Z povinné prezentace k placení zná zákon dvě výjimky. První výjimku stanovil u směnek, které již byly dříve protestovány pro nepřijetí^[65]. Již právě tento protest pro nepřijetí dal majiteli právo na postih proti nepřímým dlužníkům a opětovné předložení by majiteli nic nepřineslo. Z tohoto důvodu může také majitel podle okolností úplně ztratit motivaci k předložení směnky k placení při splatnosti, jestliže se mu nabízí možnost dosáhnout zaplacení ještě před splatností směnky na některém z bonitních postihových dlužníků.

Druhou výjimku mohou za určitých okolností představovat případy, kdy předložení směnky brání nepřekonatelné překážky způsobené vyšší mocí (srov. blíže § 54 SŠZ).

Řádné předložení směnky v prvé řadě předpokládá, že směnka je v rukou oprávněné osoby - věřitele. Směnku k placení může předložit jen její řádný majitel, resp. osoby v obdobném postavení (indosatář ze zmocňovacího nebo zástavního rubopisu). Osoba, které je směnka předkládána, se označuje jako prezentát. U směnky vlastní je jím výstavce, u traty směnečník (ať již byla směnka přijata či ne), nikoliv ale jejich avalové. V případě domicilované směnky je nutné předložit směnku domiciliátu. Nepřímým dlužníkům se směnka při splatnosti nepředkládá, vůči nim majitel vykoná až eventuální postih^[66].

Co se týká času předložení směnky k placení, je třeba zvolit speciální postup u vistasměnek, které jsou splatné při předložení (srov. § 34 SŠZ). Na rozdíl od běžných směnek je u vistasměnky „klasická" posloupnost splatnost - předložení směnky v podstatě obrácena: směnku se splatností na viděnou je nutno nejprve předložit, aby se stala splatnou. 

Jak již bylo uvedeno u výkladu o náležitostech směnky, je směnku na viděnou třeba předložit k placení nejpozději do jednoho roku od data vystavení (srov. § 34 odst. 1 SŠZ). Výstavce může tuto lhůtu prodloužit nebo zkrátit. Zkracovat lhůtu může i indosant, pochopitelně jen s účinky vůči sobě samému^[67]. Pokud výstavce využil svého oprávnění zakázat předložení směnky před určitým dnem (srov. § 34 odst. 2 SŠZ), může být vistasměnka řádně předložena až tento den. Shora uvedená ochranná lhůta k předložení směnky (ze zákona jednoroční) začíná potom běžet od tohoto dne. Jestliže věřitel nepředložil směnku k placení ve lhůtě, zanikla (prekludovala) práva proti postihovým dlužníkům^[68].

Co se týká času předložení směnky k placení u ostatních směnek, stanoví § 38 odst. 1 SŠZ, že směnka se předkládá k placení v den platební nebo v jeden ze dvou následujících pracovních dní. Uvedené se vztahuje na směnky se splatností na určitý den (fixní směnky), směnky splatné na určitý čas po datu vystavení (datosměnky) a směnky na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnky).

Speciální předpoklady musí být splněny u lhůtních vistasměnek. U těchto směnek musí být předcházející přijetí směnečníkem datováno (z tohoto data totiž nepřímo vyplývá den splatnosti). Pokud se tak nestane, musí být proveden směnečný protest pro nedatované přijetí^[69]. Podobně je u vlastních lhůtních vistasměnek nutné opatřit směnku tzv. datovanou viděnou (tedy doložkou, že směnka byla předložena určitého data). Pokud by majitel při nedatovaném přijetí, resp. při nedatované viděné opomenul směnku protestovat, platí zákonná fikce (§ 23 a § 78 SŠZ), že směnka byla přijata (resp. viděna) v poslední den stanovené lhůty (podpůrně je tato lhůta jednoroční, srov. shora citované ustanovení). Práva proti dlužníkům nepřímým ovšem opět zanikla (srov. § 53 odst. 1 SŠZ).

Pro prezentaci směnky je stanovena poměrně krátká třídenní lhůta tvořená dnem platebním a následujícími dvěma pracovními dny. Směnku lze předložit vždy jen v pracovní den (srov. § 72 odst. 1 SŠZ), z čehož vyplývá, že den splatnosti směnky a den platební se mohou lišit (opět platí výjimka pro vistasměnky, které lze předložit právě jen v den pracovní^[70]). Den splatnosti může být dnem platebním jen tehdy, pokud jde o všední den. Následující dva dny pracovní jsou pak tzv. prezentačními dny. Směnku bude možno účinně prezentovat jen mezi devátou a osmnáctou hodinou.

Směnka se předkládá v platebním místě, které vždy (alespoň nepřímo - na základě zákonného platebního místa^[71]) vyplývá ze směnky. V ideálním případě je platební místo vymezeno natolik určitě, že nebude třeba žádného zvláštního a náročného pátrání. Pro platnost směnky ovšem postačí i poměrně obecný místní údaj (např. „Praha"). Údaje takového typu se účastníkům při splatnosti oprávněně nejeví dvakrát jasně. Podobně jako u akceptace bude konkrétní prezentační místo upřesněno podle pravidel obsažených v § 87 SŠZ. Směnku je tedy nutno předložit v místě, kde prezentát provozuje svůj podnik, resp. pokud neprovozuje podnik nebo toto místo nelze vypátrat, v místě jeho bydliště (u právnických osob sídla). Jestliže v platebním místě toto místo není, resp. je, ale prezentát se zde nezdržuje nebo odmítá komunikovat, rovná se to odepření placení a věřiteli může (po splnění eventuálních dalších zachovávacích úkonů) uplatnit postih proti nepřímým dlužníkům. Jistě je možné, že v platebním místě bude prezentátem provozován podnik na více místech (provozovnách) - záleží potom jen na předkladateli, kterou z těchto provozoven zvolí. Z praktického pohledu lze doporučit předložení takové provozovně, které v celé síti náleží nejvyšší místo (centrále).

Se souhlasem prezentáta lze směnku řádně předložit i v jiném místě, než je ve směnce uvedeno (srov. § 87 odst. 1 a § 88 SŠZ). V případě, že se předkládací úkon osvědčuje písemně (typicky u protestu), vyznačí se potom v osvědčení i tento souhlas.

K samotnému placení: dlužník je oprávněn placení směnky podmínit vydáním směnečné listiny. Jak určuje § 39 odst. 1 SŠZ, může dlužník při placení směnky žádat, aby mu směnka byla vydána opatřená potvrzením (kvitancí) majitele o placení. Obvykle se potvrzení o platbě vyznačuje na rubu s podpisem předkladatele směnky. K platbě směnky by mělo v zásadě docházet oproti vydání směnečné listiny. Pokud dlužník nestáhne směnku z oběhu, vystavuje se nebezpečí dvojího placení (jestliže by nepoctivý majitel směnku i přes její vyplacení převedl na třetí osobu).

Majitel směnky nesmí odmítnou placení částečné (srov. § 39 odst. 2 SŠZ). Částečným placením přímého dlužníka ovšem zanikla práva ze směnky jen v zaplacené části, ve zbylém rozsahu je nutno se směnkou zacházet tak, jako kdyby zaplacena nebyla (k tomu viz navazující oddíl). Je tedy možné po splnění případné protestace nastoupit v nezaplaceném rozsahu na postihové dlužníky. Jelikož k tomu bude věřitel potřebovat směnku, bude listina pouze kvitována, aby bylo zřejmé, že část směnečné sumy již byla zaplacena, a dlužník namísto směnky obdrží jen potvrzení o částečném placení.

Zaplacení směnky přímým dlužníkem představuje ideální a žádoucí ukončení směnečných vztahů. Řádným zaplacením směnky směnečníkem, resp. výstavcem vlastní směnky zanikají veškeré nároky ze směnky. Ne vždy ovšem končí směnečné vztahy tímto žádoucím způsobem^[72].

V případě nezaplacení směnky (jakož i jen částečným zaplacením) se majiteli otevírá možnost vykonat postih vůči nepřímým dlužníkům ze směnky^[73], tedy vůči indosantům, výstavci cizí směnky, jejich avalům a čestnému příjemci (srov. § 58 SŠZ). U částečného placení se postih nepřímých dlužníků pochopitelně omezuje jen na nezaplacenou část směnečné sumy.

V případě, že směnka neobsahuje doložku „bez protestu", je dalším krokem navazujícím na předložení směnky ještě její protestace.