a) Účel směnečné notifikace

 

Kromě oznamovací povinnosti, která stíhá účastníky směnečných vztahů při směnečné intervenci^[78]a při nastoupení vyšší moci^[79], upravuje SŠZ v § 45 další notifikační povinnost v souvislosti s postihem.

Jestliže směnka nebyla přijata nebo zaplacena^[80], otevírá se majiteli po splnění zachovávacích úkonů (tj. po prezentaci směnky, příp. po její řádné protestaci) možnost výkonu postižních práv vůči nepřímým dlužníkům. Pro tyto osoby se tím z pouhé potenciální a zatím možná ne zcela vážně vnímané hrozby stává reálná a velmi aktuální záležitost.

Aby právě postihoví dlužníci byli co nejdříve informováni o tom, že se směnka ocitla v nouzi (tj. nebyla přijata nebo zaplacena) a že jim tedy hrozí nebezpečí budoucího možného postihu, zakládá § 45 SŠZ určitým osobám notifikační povinnost.

Čím dříve se totiž o nuzné směnce postihoví dlužníci dozví, tím lépe pro ně: špatná zpráva je jim podnětem pro to, aby začali opatřovat prostředky k vyplacení směnky. Včas informováni mohou také zvažovat různé strategie dalšího postupu: zda nabídnou odkoupení směnky^[81], aby se tím zkrátila její regresní cesta a vyloučilo „nabalování" dalších postižních položek ke směnečné sumě nebo zda raději takticky vyčkají, jestli se směnka v rámci postihu nedostane do rukou osoby, vůči které mají pohledávku. Mohou také podniknout takové kroky, aby je majitel v rámci postihu přeskočil a uplatnil postižní práva jen vůči jejich předchůdcům. V neposlední řadě - tím, že poskytuje obraz o reálném stavu závazků - může mít notifikace význam také z hlediska účetního.

Zvláště důležitá je potom notifikace z pohledu trasanta, který je zpravidla věřitelem směnečníka a informace o nepřijetí či nezaplacení je pro něj důležitým signálem o jeho bonitě, resp. ochotě platit. Právě proto je trasant první v pořadí adresátů notifikace a obvykle mu bude oznamováno dokonce dvakrát.

 

b) Povinné osoby (oznamovatelé)

 

Oznamovací povinnost stíhá v prvé řadě majitele směnky. Půjde o majitele v čase protestace, resp. v čase předložení směnky k přijetí nebo placení. I kdyby směnka byla neúspěšně předložena k přijetí jinou osobou, což je možné dle § 21 SŠZ, je k notifikaci povinen vždy majitel. V případě prohlášení úpadku plní informační povinnosti příslušný správce.

Celý proces směnečné notifikace lze s určitou dávkou nadsázky pojímat jako variantu dětské hry „tichá pošta". Poslední majitel nejprve informuje o odepřeném přijetí či nezaplacení směnky svého indosanta a u cizí směnky také výstavce (trasanta).

Každý indosant (i ten, který vyloučil svoji odpovědnost za zaplacení a přijetí doložkou úzkosti) musí potom obdrženou zprávu předat dále svému bezprostřednímu předchůdci (svému vlastnímu indosantovi)^[82]. Ten učiní to stejné vůči svému předchůdci a takto postupuje oznámení po jednotlivých indosamentech nahoru, dokud nedospěje zpráva o nepřijetí nebo nezaplacení k trasantovi. Ten tím pádem obdrží za řádného běhu okolností dvě zprávy: nejprve jednu od majitele směnky a o něco později druhou od remitenta (prvního majitele a prvního indosanta směnky). Tímto druhým oznámením notifikace končí, trasant již nepřeposílá zprávu směnečníkovi (jenž většinou sám nejlépe ví, že směnka nebyla přijata nebo zaplacena).

 

b) Adresáti zprávy^[83]

 

Adresátem prvního oznámení je indosant aktuálního majitele^[84] a trasant, který - jak bylo uvedeno výše - obdrží za řádného běhu okolností zprávy dvě. Kromě toho musí zpráva směřovat k případným směnečným rukojmím těchto osob^[85]. Adresátem druhého a dalšího oznámení je potom vždy předcházející indosant.

Jestliže indosant neudal svou adresu, resp. ji udal nečitelně, může jej oznamovatel přeskočit. V takovém případě dostačuje, když je práva podána předchozímu indosantovi^[86].

Je otázkou, jak postupovat v případě, kdy je adresa indosanta oznamovateli známa, ačkoliv se na směnce žádný takový údaj nevyskytuje nebo není čitelný. Většinově je zastáváno mínění, že v takovém případě je na uvážení oznamovatele, zda zprávu tomuto indosantovi podá. To platí i ve prospěch rukojmí indosantů.

Za určitých okolností nelze ale vyloučit, že by se postup oznamovatele dostal do rozporu se zásadami poctivosti (byť by se formálně opíral o § 45 odst. 3 SŠZ). Seriózní oznamovatel by měl v každém případě notifikovat - v rámci předcházení škodám - i v těchto situacích^[87].

Jinak tomu ale bude dle mého názoru v případě, kdy indosant sice adresu neudá (takže stačí dát zprávu indosantovi, který jej předchází), ovšem jeho aval svoji adresu uvede. Oznamovatel by měl za těchto okolností zaslat zprávu avalovi, třebaže avalát samotný informován nebude.

Konečně je třeba zmínit variantu, kdy ze směnky není zřejmá adresa trasanta. Ustanovení § 45 odst. 3 SŠZ, které účastníky zbavuje informační povinnosti při nenapsané či nečitelné adrese, hovoří pouze o indosantech. Musíme proto vycházet z toho, že trasantovi musí být oznamováno vždy. Majitel směnky by proto měl vyvinout přiměřené úsilí k tomu, aby adresu výstavce cizí směnky zjistil^[88]. V praxi to většinou nebude nutné, protože adresa výstavce je pravidelnou součástí směnečného textu.

Oznámení nemusí nikdy směřovat vůči přímému dlužníkovi (tj. akceptantovi nebo výstavci vlastní směnky či k jejich rukojmím), a to i kdyby se jednalo o směnku domicilovanou.

 

c) Obsah a forma zpráv a lhůty k jejich podání

 

Obsah zprávy rozlišujeme podle toho, zda jde o první podání či další v pořadí. Podle § 45 odst. 1 SŠZ dává majitel - první oznamovatel - zprávu o odepřeném přijetí nebo o odepřeném zaplacení. Ve zprávě by tedy měl tedy odkázat na směnku^[89] a uvést příslušný postižní důvod^[90]. Jistě nebude vadit doplnění podrobnějších údajů, např. o výši směnečné sumy, splatnosti, datu vystavení či protestace.

Jinak je tomu u dalších oznamovatelů, tj. u indosantů, kteří zprávu obdrželi a mají ji podle zákona přeposlat dále. Ti musí navíc ve zprávě uvést jména a adresy předchozích oznamovatelů^[91]. Adresát zprávy tak získává přehled o tom, kdo za ním v řadě indosamentů následuje (a kdo je potenciálním věřitelem).

O formě, jakou bude třeba zprávu podat, zákon nestanoví nic zvláštního; vystačí proto i notifikace učiněná ústně - např. telefonicky nebo e-mailem. Důkazní břemeno o podání zprávy nese ovšem oznamovatel, proto bude písemná forma vhodná. Navíc je zvýhodněna poštovní zásilka: podle § 45 odst. 5 SŠZ^[92] je lhůta dodržena, pokud byla zpráva ve lhůtě podána jako poštovní zásilka.

            Lhůta pro plnění informačních povinností se liší podle toho, zda jde o první nebo další notifikaci. Pro první notifikaci (tj. od majitele směnky) činí čtyři pracovní dny následující po dni protestu, resp. po dni prezentace, byl-li protest prominut. Pro další notifikaci (tj. pro přeposílání zprávy jednotlivými indosanty) zkracuje zákon lhůtu na dva pracovní dny následující po dni přijetí notifikace. I zde je lhůta dodržena, byla-li během lhůty podána poštovní zásilka obsahující zprávu.

 

e) Důsledky porušení oznamovací povinnosti

 

Zmeškání včasné notifikace nemá za následek ztrátu postihových práv ze směnky. Podle § 45 odst. 6 SŠZ ten, kdo nepodal zprávu včas, neztrácí svá práva. Notifikace tedy není zachovávacím úkonem. Ten, kdo nesplnil svou informační povinnost, je pouze zavázán k případné náhradě škody tím vzniklé. Odpovědnost za škodu je přitom limitována výší směnečné sumy.

 

f) Náklady notifikace

 

Výlohy vzniklé v souvislosti s notifikací může majitel žádat zpět - stávají se totiž jedním z nároků, které tvoří celkovou postižní sumu. Podobně i další oznamovatelé mohou své náklady, které měli s notifikací, požadovat po svých předchůdcích v rámci eventuálního postihu v dalších stupních^[93]. Náklady bude zpravidla představovat jen poštovné, půjde tedy o zanedbatelné položky.