Legální definici cenného papíru bychom hledali marně a snad je to tak i nejlepší. Zákon o cenných papírech pouze vyjmenovává typy cenných papírů, a to navíc jen demonstrativně. Jiné právní předpisy je potom zmiňují pouze nepřímo, obvykle pro své vlastní účely a tedy bez ambicí na obecnější charakteristiku.

Absence legálního vymezení cenného papíru je typická i pro ostatní právní řády. Výjimkou, ovšem pro teorii nijak přínosnou, je v tomto ohledu právní úprava švýcarská, která cenný papír vymezuje jako listinu, se kterou je právo spjato tím způsobem, že nemůže být bez této listiny uplatněno ani převedeno na další osobu.

Definice cenného papíru je tak tradičně přenechána teorii. Většina tradičních přístupů (a tedy i citované ustanovení švýcarského předpisu) ovšem selhává na skutečnosti, že cenný papír dnes nemusí nutně mít listinnou podobu, tj. nemusí být „papírem" v obecném významu tohoto slova, a může být nahrazen zápisem do příslušné evidence (dematerializován).

Ne každá listina, která se účastníkům či jejich okolí jeví jako „cenný papír", jím také bude podle práva (bohužel to platí i v obráceném gardu). Od cenných papírů je předně třeba odlišit deklaratorní listiny, které sice také mají právní význam, ovšem nejsou nutným předpokladem vzniku nebo změny určitého práva a mohou být nahrazeny i jinými prostředky (půjde např. o kvitanci o zaplacení). Stejně tak není cenný papír např. písemná smlouva, prohlášení ručitele nebo písemné uznání dluhu, třebaže jistě jde o právní listiny a písemný projev je u nich v zásadě nezbytný pro vznik práv a povinností. U těchto dispozitivních listin však není taková vazba na hmotný substrát, aby byla příslušná práva inkorporována do papíru a byla s ním spjata a převáděna.

Za cenné papíry nelze považovat ani legitimační listiny, která pouze formálně osvědčují určité právo a slouží ke zběžnému průkazu nároků majitele, event. dlužníkovi k rychlejší kontrole (např. lístek ze šatny, ubytovací poukazy, lístky do hromadných dopravních prostředků apod.) a rovněž jimi nejsouveřejnoprávní listiny (živnostenský list nebo koncesní listina).

Řada výše uvedených listin se můžu na první pohled jevit stejně či alespoň obdobně jako cenný papír. Tak např. lístek do tramvaje vykazuje řadu znaků cenného papíru: legitimuje svého držitele k využití příslušné přepravní služby dopravce a je převoditelný tradicí. Chybí však u něj další a často opomíjený znak cenného papíru: relativní trvalost a neměnnost inkorporovaného práva daná právě v zásadě stabilním vtělením do svého nosiče. Cena jízdného a tím i cena jízdenek se totiž v průběhu doby mění vlivem plíživé inflace; staré jízdenky pozbývají svou platnost a jsou nahrazovány novými. Jízda na starou jízdenku, byť by nominálně svým textem ještě opravňovala k využití příslušných přepravních služeb, zpravidla nebude možná - a pojetí, dle kterého je lístek do tramvaje či jiného dopravního prostředku cenným papírem, tak vyvrátí setkání s prvním důraznějším revizorem.  

Na základě uvedeného negativního výčtu lze za základní znaky cenného papíru považovat následující: cenný papír je listina nebo listinu nahrazující záznam (evidence), které inkorporují soukromé právo a toto právo je se svým nosičem relativně trvale a těsně spjato, zejména tak, že k uspokojení tohoto svého práva musí majitel předložit listinu či prokázat své právo z příslušné evidence dematerializovaných cenných papírů.

Další výklady o cenných papírech viz zde.

Ke staršímu pojetí cenného papíru viz např. definici z Ottova slovníku zde.

Základní (nicméně korektní) výklad o cenných papírech lze najít také na wikipedii zde.

Výklad k dluhových cenným papírům od P. Přecechtěla je zde.