Směnky lze členit podle různých kritérií. SŠZ rozlišuje směnky vlastní a cizí: Ve zjednodušeném pohledu je směnka vlastní určitou variantou dlužnického úpisu. Její podstatou je slib výstavce^[22] listiny, že zaplatí věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou sumu. Směnka vlastní je proto zpravidla rozpoznatelná podle charakteristické dikce „zaplatím". Ve své základní podobě má jen dva účastníky - výstavce a věřitele (remitenta). Výstavce směnky vlastní je přímý dlužník ze směnky, jenž se svým podpisem zavazuje, že při splatnosti směnku zaplatí.

Jinak je tomu u cizí směnky. Tomu, kdo se setkává se směnečným právem poprvé, jeví se cizí směnka jako komplikace jednoduchého a přehledného schématu směnky vlastní (která tak srozumitelně promítá vztah dlužík - věřitel do směnečné listiny). V praxi se pro směnku cizí vžilo označení trata.

Od směnky vlastní se cizí směnka liší především tím, že ve své základní podobě vyžaduje vyšší počet účastníků. U základní směnky cizí se opět setkáváme s remitentem a výstavcem, ovšem tentokráte jsou vztahy mezi nimi „komplikovány" existencí dalšího účastníka - tzv. směnečníka. Podstatou směnky cizí je platební příkaz, jímž výstavce přikazuje osobě ve směnce uvedené (směnečníkovi), aby zaplatil určitou peněžitou částku remitentovi. Pro směnku cizí je proto charakteristický imperativ „zaplaťte".

Za určitých podmínek může být počet účastníků směnky fakticky snížen, protože výstavce, směnečník a věřitel nemusí být nutně tři různé osoby. SŠZ uznává za platné dvě směnky se zmenšeným počtem účastníků: směnku cizí na vlastní řad výstavce (§ 3 odst. 1 SŠZ) a zastřenou směnku vlastní (§ 3 odst. 2 SŠZ). Směnka cizí s jedním účastníkem je neplatná.

Směnka na vlastní řad výstavce je směnka cizí, ve které výstavce označil sám sebe za směnečného věřitele (např. slovy „na řad můj vlastní"). Osoba výstavce a remitenta tak v této směnce splývá.Příklad směnky cizí na vlastní řad.

Zastřená směnka vlastní je směnka, ve které výstavce sám sobě přikazuje zaplatit remitentovi. Zde tedy splývá osoba výstavce a směnečníka. Aby směnka získala dlužníka přímého, musí směnečník směnku akceptovat. Příklad zastřené směnky vlastní.