Pro způsobilost ke směnečným právům a povinnostem (právní subjektivitu) platí bez dalšího předpisy obecné, SŠZ v tomto ohledu nemá zvláštních ustanovení. Mají ji tedy všichni, jimž zákon přiznává právní subjektivitu^[23].

Ohledně způsobilosti ke směnečným úkonům (tj. schopnosti vlastními úkony nabývat směnečných práv a zavazovat se k povinnostem ze směnky) stanoví čl. III § 1 SŠZ, že směnečně se může zavazovat každý, kdo je způsobilý vlastními úkony se zavazovat.

Způsobilost fyzické osoby k právním úkonům vzniká v plném rozsahu teprve zletilostí (§ 8 odst. 1 ObčZ), tedy dovršením osmnáctého roku, nebo i před dosažením tohoto věku uzavřením manželství u osob starších šestnácti let, ať již formou občanského nebo církevního sňatku. V souvislosti se směnkou vzbuzuje někdy otázky ustanovení § 9 ObčZ, kterému je zatím obecně v odborné literatuře věnována malá pozornost. Podle citovaného ustanovení občanského zákoníku mají nezletilí způsobilost omezenou na takové právní úkony, jejichž povaha je přiměřená rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Znamená to, že i nezletilá fyzická osoba má způsobilost k právním úkonům, byť omezenou pro určité právní úkony. U směnečných vztahů - na rozdíl od mnoha jiných oblastí - nebude ale výklad činit větší obtíže, neboť jejich charakter jistě opravňuje názor, že způsobilost ke směnečným úkonům se nabývá teprve zletilostí. U nezletilců proto způsobilost ke směnečným právním úkonům nepřichází v úvahu ani ve zcela omezené podobě. Ke zbavení nebo omezení způsobilostí k právním úkonům u osob trpících duševní poruchou srov. § 10 ObčZ. Právní subjektivita právnických osob a jejich způsobilost k právním úkonům je obecně řešena v ustanoveních §§ 18 , 19 a 19a ObčZ.

Pro účastníky směnečných vztahů na straně dlužníků má zásadní význam, zda jde o dlužníky přímé (direktní) nebo dlužníky nepřímé (postihové, regresní). Přímý směnečný dlužník je takový dlužník, vůči kterému lze směnečné právo uplatnit bezprostředně a bez splnění tzv. zachovávacích úkonů. Uplatnění směnečných práv vůči němu není v zásadě vázáno na jiné předpoklady, než řádnou prezentaci směnky.

Oproti němu je postihový dlužník dlužníkem „nižšího řádu". Figuruje na směnce jako určitá záloha, vůči které se v zásadě nastupuje až v případě, kdy není postupováno předepsaným způsobem. Zpravidla jde o případy, kdy směnka nebyla směnečníkem přijata, nebo jím sice přijata (akceptována byla), ale při splatnosti jím nebyla zaplacena. Proto lze práva vůči postihovým dlužníkům vykonat v rámci tzv. směnečného postihu až po uskutečnění určitých zachovávacích úkonů (typicky po předložení směnky k přijetí nebo placení a provedení protestu pro nepřijetí nebo neplacení, pokud této zátěže majitel nebyl ve zvláštních případech zbaven^[24]).

 

Výstavce

 

Výstavce směnky (emitent) je jako autor platebního slibu či příkazu ústřední postavou směnečných vztahů. Bez jeho podpisu směnka platně nevznikne. Výstavce je směnečný dlužník, přičemž pro jeho postavení výstavce v hierarchii směnečných dlužníků má klíčový význam, zda vystavil směnku vlastní nebo cizí. Výstavce obou směnek je třeba striktně odlišovat, rozdíl mezi nimi spočívá zejména v obsahu práv, kterými vůči nim disponuje věřitel.

Jak bylo uvedeno výše, zavazuje se výstavce vlastní směnky zaplatit při splatnosti^[25]. Je tedy dlužník přímý (direktní). Svou odpovědnost za zaplacení nemůže vyloučit ani vázat na jakoukoliv podmínku, má-li listina obstát jako platná směnka.

Na rozdíl od něj má výstavce cizí směnky (trasant) postavení dlužníka nepřímého (regresního, postihového) - viz § 9 SŠZ, ze kterého vyplývá, že výstavce je postihován teprve tehdy, pokud směnka nebyla akceptována či zaplacena. Trasant může vyloučit svou odpovědnost za přijetí zvláštní doložkou na směnce (např. „bez postihu za přijetí"). Odpovědnosti za případné nezaplacení směnky přímým dlužníkem se ale trasant zprostit nemůže - doložka s tímto významem platí ze zákona za nenapsanou. Pokud trasant v rámci postihu směnku zaplatí, může nabýt práva v zásadě jen proti případnému akceptantovi a jeho avalovi.

 

Remitent

 

Pro prvního směnečného věřitele, tj. pro osobu, v jejíž prospěch je směnka při emisi vydávána, se v teorii tradičně používá označení remitent. Je první oprávněný ze směnky. Remitentem u ordresměnek (směnek převoditelných rubopisem) může být i sám výstavce (§ 3 odst. 1 SŠZ). Jde o směnku na vlastní řad výstavce.

 

Směnečník

 

Směnečník (označovaný též jako trasát) je adresátem platebního příkazu výstavce. Je zatím směnečně nezavázaný ovšem zcela nezbytný účastník - údaj o něm je nutnou náležitostí směnky cizí. Skutečným dlužníkem se směnečník stane teprve přijetím (akceptací), do té doby je osobou zavázanou jen potenciálně, která se za určitého běhu okolností dokonce nemusí ani dozvědět, že příslušná směnka na ni byla vystavena.

 

Akceptant (příjemce)

 

Směnečníkovi vzniká závazek až písemnou akceptací příkazu výstavce. V současné české praxi však převažuje okamžitý akcept směnky, který je z pohledu remitenta komfortní: výstavce ještě před vydáním směnky věřiteli sám obstará akcept u směnečníka a až přijatou směnku předává věřiteli. Směnku může přijmout pouze ten, kdo byl uveden jako směnečník. Akceptant je potom - stejně jako výstavce vlastní směnky - zavázán v postavení přímého směnečného dlužníka (č. I § 28 odst. 1 SŠZ). Pokud za směnku zaplatí, nemůže se již obrátit postihem na další směnečné dlužníky.

 

Osoby směnečného rukojemství: aval a avalát

 

Zákon směnečný a šekový upravuje v § 30 - 32 zvláštní (směnečný) způsob zajištění zaplacení směnky - tzv. směnečné rukojemství. Směnečným rukojmím (avalem, avalistou) bývá zpravidla osoba, která ještě není směnečně zavázána. Záruku však může poskytnout i osoba, která se na směnku již podepsala. Rukojmí je zavázán stejně jako ten, za koho se zaručil. Osoba, za kterou se rukojmí zaručil, je označována jako avalát.

 

Účastníci směnečné indosace: indosant a indosatář

 

Směnka má v praxi ve většině případů formu cenného papíru na řad a převádí se proto rubopisem. Rubopisem převádí indosant (dříve označovaný také jako rubopisec či žirant) práva ze směnky na indosatáře (dříve se označoval také jako rubopisník či žiratář). Prvním indosantem je remitent.

Indosant je nepřímý (postihový) dlužník. Podle § 15 odst. 1 SŠZ odpovídá za přijetí a zaplacení směnky, pokud svou odpovědnost nevyloučil doložkou.

 

Domiciliát

 

Domiciliát je třetí osoba, u které je směnka splatná (srov. čl. I § 4 SŠZ: „Směnku lze učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném"). Domiciliát není ze směnky zavázán ani oprávněn, je jen prostředníkem, skrze kterého má příslušný dlužník směnku proplácet. Obvykle jím je banka.