Téma: Kdo je novinář? Základní vymezení pojmu novinář; novinář jako veřejná osoba. Ochrana zdroje informací; redakční tajemství obecně a v ČR; některé příklady ochrany redakčního tajemství v USA nebo SRN; konflikty redakčního tajemství. Investigativní žurnalistika – základní možnosti regulace. Pojem „veřejný zájem“.

Základním prvkem, který je nutno v této souvislosti objasnit je: kdo je to z právního pohledu vlastně novinář. Na to nelze nalézt uspokojivou a zejména jednoznačnou odpověď (v právním řádu ČR). Odlišně je to například v řeckém právním řádu, kde již na ústavní rovině ja zakotveno, že podmínky pro práci novináře uvede zvláštní zákon.

Prezentace přednášky je přístupná zde.

Zkuste se zamyslet nad tím, kdo je to novinář. Jak by se dal "novinář" definovat? Tuto otázku si také položte v tom smyslu, zda má smysl vytvářet nějaký specifický subjekt, když svoboda projevu slouží každému bez omezení. Rovněž se zamyslete nad tím, zda má smysl chránit novinářské zdroje - jaké a proč?Měl by mít některá další specifická práva?

 

V rozhodnutích soudů USA nalezneme některé testy, které nám mohou napomoci identifikovat novináře -  subjekt, který je oprávněn využívat určité možnosti dané jen novinářům (například ochranu zdroje). Mezi tato rozhodnutí řadíme např. Mark MADDEN. TITAN SPORTS, INC., v. TURNER BROADCASTING SYSTEMS, INC. (1998) případně Martha von BULOW, v. Claus von BULOW (1987) .

 

Rovněž ochranu zdroje, stejně jako například právo na informace, řadíme mezi "derivát svobody projevu", tedy bereme ji jako její nedomyslitelnou součást, která umožnuje fungující trh idejí a informací a tvoří tak základ moderní demokratické společnosti. Podle Evropského soudu pro lidská práva (Goodwin v. Spojené království,  1996) je:

 

"[o]chrana novinářských zdrojů [...] jednou ze základních podmínek svobody tisku, která se odráží v zákonech a v profesních kodexech několika smluvních států a je potvrzena v řadě mezinárodních dokumentů o ochraně svobod novinářů [...] Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazeny od pomoci tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného významu. V důsledku toho jeho životně důležitá veřejná role strážce ("hlídacího psa") může být zničena a schopnost tisku poskytnout přesné a spolehlivé informace může být nepříznivě ovlivněna. S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně zmrazující efekt, který příkaz k prozrazení zdroje má na výkon této svobody, nemůže být takové opatření slučitelné s čl. 10 Úmluvy, pokud není ospravedlněno převažujícím požadavkem ve veřejném zájmu." Zkrácená verze rozhodnutí v češtině zde.

 K tomu připojuje Ústavní soud ČR (I. ÚS 394/04):

"Obecně je třeba uvést, že svobodný tisk závisí na svobodném toku informací od sdělovacích prostředků k čtenářům a od čtenářů ke sdělovacím prostředkům. Novináři v celém světě, ať již pracují pro místní nebo národní noviny, nebo pro národní nebo mezinárodní televizní společnosti, běžně závisí na ne-novinářích kvůli přísunu informací o otázkách veřejného zájmu. Někteří jednotlivci (dále zmiňovaní jako zdroje) poskytují tajné nebo citlivé informace, spoléhajíce se na žurnalisty, že je poskytnou národnímu nebo mezinárodnímu publiku, aby dosáhli publicity a podnítili veřejnou diskusi. V mnoha případech je anonymita zdroje předběžnou podmínkou, na základě níž je informace poskytována od zdroje k novináři; to může být motivováno např. strachem z prozrazení, který by mohl nepříznivě ovlivnit fyzickou bezpečnost nebo jistotu pracovního místa informátora. Se zřetelem k tomu novináři nezřídka argumentují, že mají právo odmítnout prozradit jak jméno svého zdroje, tak i povahu informace, která je jim důvěrně předána; tato argumentace je používána nejen ve vztahu k informaci psané, ale i k jiným dokumentům a materiálům, včetně fotografií. Novináři tvrdí, že bez prostředků k ochraně jejich důvěrných zdrojů by byla značně omezena jejich schopnost klást překážky např. korupci státních úředníků, popř. vykonávat investigativní žurnalistiku vůbec."

Jako obecný rámec (zahraniční) lze pro srovnání použít i rozhodnutí litevského Ústavní soudu (36/2000).

Či Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (2000) 7

---

Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva můžeme dále vybrat tato rozhodnutí:

Roemen a Schmitt proti Lucembursku (2003), Ermst a další proti Belgii (2003), de Haes a Gijjsels proti Belgii (1997).

 

Nejvyšší soud USA o institutu redakční tajemství, či práva odmítnout vyzradit zdroj rozhodoval v například těchto zajímavých případech:

Branzburg v. Hayes, 408 U.S. 665 (1972); Cohen v Cowless Media Co. 501 U.S. 663 (1991).