Základní právní regulaci v oblasti periodických publikací představuje zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších právních předpisů. S prezentací k přednášce se můžete seznámit zde.

Dotkneme-li se základních pojmů tiskového zákona, je vhodné (vyjma definic) zjistit odpovědný subjekt. Zákon zde konstruuje odpovědnost vydavatele (§ 4 tiskového zákona, což opět není bezvýjimečné, a lze se setkat s některými výjimkami, jak dokládá např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 73/02. Další výjimku představuje § 5, kdy vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a inzerci. Toto potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 30 Cdo 993/2005. Každopádně je nutné identifikovat osobu vydavatele, což potvrzuje i NS ČR ve věci č.j. 30 Cdo 1364/2005.

Výše zmíněný nález ústavního soudu ve věci III. ÚS 73/02 ze 17. února 2004, k odpovědnosti podotýká:

"Ústavní soud v této souvislosti rovněž poukazuje na názor, který je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001 (30 Cdo 214/2000), ze kterého vyplývá, že nelze bez dalšího konstatovat, že za obsahovou správnost sdělení nenese občanskoprávní odpovědnost vydavatel, ale autor tohoto sdělení. Dovolací soud se zde zabýval odpovědností vydavatele za převzatá tvrzení ve vztahu k čl. 17 Listiny základních práv a svobod deklarující právo na informace. Dovolací soud se postavil na stanovisko, že v případě, že publikovaný rozhovor ve formě interview je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry fyzické osoby, nelze bez dalšího uzavřít, že jestliže vydavatel přesně reprodukoval výroky osoby, s níž byl rozhovor uskutečněn, plní tak jen svou povinnost informovat veřejnost a nemůže za ně nést odpovědnost. Tak to v dané věci nesprávně učinil odvolací soud, který se pak z tohoto důvodu již nezabýval otázkou, zda sporem dotčené výroky byly oprávněné a přiměřené. Podle názoru dovolacího soudu je třeba uvážit, že na publikovaném rozhovoru (interview) jsou cíleně kladeny otázky v zájmu publicistického záměru vydavatele vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. Nelze proto mít za to, že bez dalšího v takových případech jde pouze o reprodukci tvrzení určité osoby, ale je nutno přihlížet i k faktu publicistické součinnosti vydavatele, resp. jeho pracovníků a jejich podílu na jeho obsahu a vyznění rozhovoru, resp. vlivu na to, zda interview bude uveřejněno."

Sporná se ukázala i evidence periodického tisku (§ 7) či institut poviných výtisků (§ 9). Ve věci evidence, případě Polska (kde je však periodický tisk registrován soudem), Evropský soud pro lidská práva  [rozhodnutí Gaweda proti Polsku (2002)] potvrdil, že odmítnutí registrace znamená zákaz publikace. Dále se vyjádřil k názvu periodického tisku:

"Název periodika není sdělení jako takové, protože jeho funkce je zejména identifikovat dané periodikum na tiskovém trhu pro současné a budoucí čtenáře. […] požadovat, aby název vyjadřoval pravdivé informace je […] nepatřičné z pohledu svobody projevu."

V záležitosti povinných výtisků, které může budit zdání vyvlastnění (a to bez náhrady), je zajímavé rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (SRN), které aplikuje tento institut proporčně a předpokládá, že je nesprávné jej aplikovat v případě, že by náklady na povinné výtisky mohly být příliš vysoké vzhledem k povaze díla (v tomto případě neperiodické publikace). Viz rozhodnutí č.j. 1 Bvl 24/78.

Zajímavě se jeví také postavení tzv. obecních novin, jejich zvláštní povahu zdůraznil i Ústavní soud ve věci Pl. ÚS 73/04, kde konstatoval, že:

"Není sporu o tom, že tiskoviny, vydávané jako obecní zpravodaje, tím, že jsou v rukou veřejné moci, musí zachovávat korektnost a neutralitu."