Právní formalismus a legitimita práva (G. Radbruch, H. L. A. Hart) Autoři přednášky: Mgr. Petr Bouda, doc. Tatiana Machalová, Csc. Co je právní formalismus? §Právní formalismus je dnes často chápan jako pejorativní označení, především takového právního myšlení a právní praxe, která je ve své interpretaci zákona hodnotově necitlivá a stupidní (stupidita není nadávka ale klasifikace nerozumnosti, nekritičnosti, omylu, ztráty reflexe atd…). §V našem prostředí je právní formalismus spojován s požadavkem „ryzosti“. Ryzost odkazuje na Kelsenovu, resp. Weyrovu „ryzí nauku právní“, se kterou jste se mohli seznámit již dříve v Teorii práva, případně na předchozí přednášce docentky Machalové. Související problém, o kterém se ještě zmíním dále, souvisí se ztotožňováním právního pozitivismu a právního formalismu, se kterým se můžete setkat nejen u právních laiků. Nic nemůže být vzdálenější realitě. Znaky právně formalistického myšlení: 1.věnuje pozornost jen správnosti formy práva a jejích projevů jako je např. právní norma, právní vztahy, právní řád… 2.tázání je vedeno otázkami:„jaké je právo jako právo?“, „jaká forma jej charakterizuje?“ 3.dbá na logickou správnost – používá ji k objasnění právních pojmů jako předpokladu lepšího porozumění a interpretace § K první tezi: právní formalismus je hodnotově neutrální – zkoumá pouze dodržení platné formy právního předpisu, tedy institucionální a procesní rámec, který však lze naplnit různě kvalitním obsahem. Upozorňuji, že jde o legitimní způsob myšlení, který charakterizuje právní myšlení; Jeho negativní stránky se projeví až jeho jednostranným uplatněním, nekritičností, přepjatým lpěním na formálních znacích nebo pouze logických souvislostech atd. Příklady negativních projevů právního formalismu: a) důsledkem judiciální praxe §Příklad Ústavních stížností z roku 1996: § §ÚS posuzoval případ, kdy v přihlášce k registraci měli všichni §kandidáti do Senátu vyplnit rovněž rodné číslo. Toto číslo §obsahuje datum narození a tři další číslice pro osoby narozené do §roku 1954, resp. čtyři další číslice pro osoby narozené po roce 1954. § §První ze stěžovatelů měl vyplnit tři číslice-060, ale nenapsal poslední §nulu. Druhý měl uvést také tři čísla - 347, ale ve formuláři před ně §napsal nulu 0347, protože tam byla čtyři místa. Z tohoto a jen z §tohoto důvodu byla odmítnutá kandidatura obou kandidátů do Senátu, §nejdříve Ústřední volební komisí a pak i Nejvyšším soudem. Jde o nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96 a nález ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 283/96. Skutkový stav je tedy prakticky totožný. Ústavní soud konstatoval: § „jde o přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti nebo nepřihlédnutí ke smyslu a účelu právní úpravy a tím dotčení smyslu čl. 36 odstavce 1. Listiny.“ § § (Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu.) § Ústavní soud v obou případech konstatoval, že jde o přepjatý právní formalismus. V obou případech se kandidáti do Senátu dopustili tzv. zjevné chyby v psaní, přičemž tyto chyby zpravidla nemají právní účinky a lze je kdykoli neformálně opravit. Zjevné chyby v psaní a počtech totiž nejsou skutečnými, tzv. právními vadami. Ke skutkovému stavu je třeba podotknout, že volební komise vystavila stěžovateli potvrzení o převzetí přihlášky a teprve poté došlo ke zjištění nesprávně vyplněného rodného čísla. Jestliže procesní úkony účastníků řízení (registrace volební komisí je nepochybně správní řízení) obsahují zjevnou nesprávnost, je nutné dát účastníkům řízení příležitost ji odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý právní formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti. Ústavní soud také odkázal na nález ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96. Závěrem je, že ačkoli zákon bylo možné interpretovat více způsoby, bylo třeba vycházet z jeho smyslu a účelu, nikoli z doslovného znění (což učinil Nejvyšší soud). Ústavní soud tedy použil kromě jazykové také teleologickou interpretaci právního předpisu. Druhý příklad právního formalismu (z důvodu stupidního porozumění a interpretace pojmu): §Případ z roku 1996 z Hradce Králové - dva členové hnutí § skinheads vyhrožovali čtyřem romským mladíkům ve vlaku zabitím a § vyhozením z vlaku, jednoho poté fyzicky napadli… § Zdůvodnění rozsudku patří dodnes k nejkuriosnějším rozhodnutím: § §Soudce neuznal pachatele vinnými z rasově motivovaného násilí, neboť: § „…je třeba rozlišovat tři velké rasové skupiny, a to indoevropskou, § negroaustralskou a mongolskou, přičemž občané romského původu § stejně jako občané české národnosti jsou příslušníky téže indoevropské rasy, a nelze tedy postihovat jako rasově motivované jednání násilné útoky ze strany pachatelů, kteří jsou jedné rasy.“ § § § (Obžalovaní tak byli odsouzeni pouze podle paragrafu 196 odstavce 1. TrZ – sazba maximálně jeden rok, nikoli podle odstavce 2., kde se jedná o odsouzení rasistického motivu jednání a sazba je minimálně šest měsíců a maximálně tři roky). § Kde se dopustil soudce chyby? -svoji argumentaci založil na formálně logickém §výkladu pojmu rasa – tudíž v násilnosti neshledal §žádný rasistický motiv -Taková interpretace formalizuje ochranu práva §být jiným - toto právo je proklamováno, ale není §zaručeno; -vede ke snížení společenské nebezpečnosti §rasismu, resp. takového činu, který vede k §porušení práv jiného; Samozřejmě je třeba v této souvislosti upozornit ještě na dvě věci: 1.ne každá rvačka mezi příslušníky dvou různých etnických skupin je nutně motivována odlišnou etnicitou. 2.je otázka, jestli soudce mohl pod rasisticky motivovaný trestný čin podřadit nejen rasově motivovaný trestný čin, ale také čin motivovaný rozdílnou etnickou příslušností. Čili muselo by se jít po smyslu a významu § 196 starého trestního zákona. Další nálezy Ústavního soudu, v nichž odmítl právní formalismus §Nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 §Nález sp. zn. III. ÚS 74/94 §Nález sp. zn. III. ÚS 127/96 §Nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 §Nález sp. zn. III. ÚS 470/97 §Nález sp. zn. IV. ÚS 253/03 §Nález sp.zn. Pl. ÚS 27/09 (kauza Melčák) O prvním nálezu Ústavního soudu č. 19 z roku 1993 ještě bude řeč. Nález Pl. ÚS 33/97 se týká doslovného výkladu ústavních lhůt, přičemž Ústavní soud konstatoval, že mechanické ztotožnění práva s psanými texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace a učinilo z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci. Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je dle Ústavního soudu jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Ústavní soud rozhodoval o rozsudku soudu o ponechání pachatele trestného činu ve vazbě. Pachatel se bránil odkazem na to, že v napadeném výroku soudu byla jeho žádost na propuštění z vazby zamítnuta pro přetrvávající důvod uvalené vazby, což však pachatel nepovažoval za rozhodnutí o ponechání obžalovaného ve vazbě dle dikce § 71 odst. 5 tehdy platného trestního řádu. V nálezu Ústavní soud konstatoval, že přílišný formalismus odhlížející od podstaty věci a smyslu, jakož i účelu aplikovaných právních norem, není namístě tam, kde je výsledek aplikace práva ve vztahu k jeho důsledkům transparentně a logicky nejen z výroku, ale i z odůvodnění rozhodnutí seznatelný. Třetí příklad právního formalismu aneb jak si Ústavní soud „zboural“ vlastní judikaturu §nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 583/03. §dodatečný daňový výměr postrádal dle stěžovatele ve výroku odkaz na hmotněprávní předpis, dle něhož bylo rozhodováno a chybělo také číslo účtu příslušné banky, na nějž měl být ve výměru uvedený obnos poslán. Tím nebylo dodrženo ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP a výměr je tudíž neplatný. §§ 32 odst. 2 písm. d): „Rozhodnutí obsahuje...výrok s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, a jde-li o platební povinnost, také částku a číslo účtu příslušného poskytovatele platebních služeb, na který má být částka uhrazena.“ §Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu a zrušil předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu. §Nejvyšší správní soud reagoval rozsudkem sp. zn. 6 A 76/2001 Jednalo se o kauzu sp. zn. 6 A 76/2001, která se nakonec dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu. V dané kauze šlo o dodatečný daňový výměr, který dle názoru stěžovatele nesplňoval všechny náležitosti rozhodnutí podle tehdy platného a účinného zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb. Podotýkám, že stejný problém by mohl nastat i dnes, neboť nový daňový řád – zákon č. 280/2009 Sb., který nahradil zákon č. 337/1992 Sb. – převzal znění ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) do ustanovení § 102 odst. 1 písm. d). Daňový výměr fakticky obsahoval všechny zákonem požadované náležitosti, včetně odkazu na hmotněprávní předpis, kterým byl zákon o daních z příjmu, a včetně uvedené čísla účtu bankovního ústavu. Dodatečný daňový výměr byl celý obsažen na jediném listu papíru. V daném sporu šlo o výklad pojmu „výrok platebního výměru“, tedy o určení jeho obsahu. Ústavní soud tvrdil, že ZSDP výslovně nepředepisuje strukturu rozhodnutí, „...avšak konstrukce rozhodnutí vydávaného v daňovém řízení je zřejmá z § 32 odst. 2, které stanoví základní náležitosti rozhodnutí, přičemž pod písmenem d) tohoto ustanovení se přesně určuje, co má být obsahem výroku rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu úmysl zákonodárce jednoznačně stanovit závazný obsah výroku rozhodnutí vyplývá i z jednotlivého výčtu základních náležitostí rozhodnutí, kdy i lhůta k plnění, která je rovněž základní náležitostí rozhodnutí, není povinnou součástí výroku, ale je upravena samostatně pod písmenem e) § 32 odst. 2 ZSDP.“ Rozsudek 6 A 76/2001 a jeho důsledky §Ústavní soud vyložil pojem „výrok rozhodnutí“ v § 32 odst. 2 formalisticky, což vedlo k vyslovení neplatnosti výměru dle § 32 odst. 7 ZSDP. §NSS odmítl formalistickou interpretaci § 32 odst. 2 a 7 jako přepjatý právní formalismus. Bohužel, Ústavní soud zrušil i tento rozsudek NSS dalším nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/06. §Důsledky: §NSS považuje jazykový výklad pouze za prvotní přiblížení se k obsahu právní normy a dále aplikuje teleologický výklad pro zjištění smyslu a účelu právní úpravy. §Ústavní soud naproti tomu vychází pouze z textu právní úpravy – což je dokonalá ukázka právního formalismu. §Odmítnutí, resp. „zbourání“ předchozí judikatury Ústavního soudu, v nichž odmítá přepjatý právní formalismus? § § Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 6 A 76 2001 - který je zajímavý i proto, že jasně definuje rozdíly mezi neplatností, nezákonností a nicotností správního aktu – odmítl čistě jazykovou interpretaci § 32 odst. 2 a 7 ZSDP jako přepjatý formalismus. Uvedl doslova: „Právní názor se nemůže opírat pouze o citaci paragrafů, interpret by měl vědět, proč zákonná ustanovení vyložil tak, jak je vyložil. Prakticky vzato to znamená hledat smysl a účel každého zákonného ustanovení...tedy ptát se, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součást, a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Platební výměr je zapotřebí vykládat jako celek. K závěru o neplatnosti proto nelze dospět na základě zjištění, že určitá náležitost rozhodnutí je uvedena pouze na jiném místě, než uvedena být měla. Takový přístup považuje zdejší soud za přepjatý formalismus. Smysl požadavku, aby ve výroku byly uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, je zajistit informovanost příjemce rozhodnutí o tom, podle jakého předpisu mu daň byla vyměřena. Není tedy rozhodující, zda tato informace je obsažena ve výroku platebního výměru či v jiné jeho části...rozhodující naopak je, zda se této informace žalobci dostalo...údaje o tom, podle jakých předpisů správce daně rozhodoval, a o čísle účtu banky, z obsahového pohledu povahu výroku evidentně nemají.“ Důsledkem je tedy přepjatý právní formalismus Ústavního soudu a je otázka, do jaké míry budou úspěšní i další stěžovatelé, kteří budou uvádět ryze formální důvody ve svých ústavních stížnostech, plynoucí pouze z jazykového výkladu, zatímco dle jiných výkladů by byla jejich argumentace odmítnuta. Jen pro zajímavost – Nejvyšší správní soud nakonec musel vyhovět stěžovateli, který tak nemusel zaplatit daň ve výši zhruba 118 tisíc Kč, protože už nebylo možné vydat další dodatečný daňový výměr. b)Formalismus spojen s otázkou legitimity zákonného práva § §Jiná podoba formalismu: -obsah zákona se dostává do konfliktu s principy spravedlnosti, morálními nebo lidskoprávními hodnotami, - -tvorba a uplatnění práva je ideologicky instrumentalizována a dostáva se do rozporu s demokratickými principy právního státu; § §- tento problém je v právní filosofii označován jako konflikt pozitivního a přirozeného práva. Uvedené případy formalismu v judiciální praxi, o nichž byla řeč, se dají korigovat procesními procedurami; K první tezi: jak již bylo řečeno v úvodu, právní formalismus „řeší“ pouze formu, poskytuje institucionální a procesní rámec, nezajímá se o obsah právních předpisů ve smyslu principů spravedlnosti či lidskoprávních hodnot. Co se týká třetí teze, tak tento problém je v právní filozofii nepřesně označován jako konflikt přirozeného a pozitivního práva, přičemž jako vítěz z tohoto konfliktu vychází obvykle přirozené právo (hovoří se o „poválečné renesanci přirozeného práva“). Slovo nepřesně jsem použil proto, že toto označení, resp. ustálený výklad tohoto problému, zaměňuje (ať už z jakýchkoli důvodů) právní pozitivismus za právní formalismus. Radbruchovo řešení konfliktu přirozeného a pozitivního práva: §Gustav Radbruch (1878-1949) §Německý právní filosof a teoretik trestního práva -Radbruch byl stoupencem právního positivismu, nicméně právo je podle něj kulturní jev a má hodnotu, smyslem práva je sloužit spravedlnosti -mluví o ideji spravedlnosti a vymezuje ji jako jednotu tří částí: formální spravedlnosti, účelnosti a právní jistoty §- po válce kritika právního positivismu - renesance přirozeného práva Gustav Radbruch byl původně, za dob Výmarské republiky, právní pozitivista a morální relativista. Ačkoli byl ministrem spravedlnosti hned ve dvou vládách, s nacismem si nezadal a po válce se z něj stal iusnaturalista. Předválečný Radbruch ve své knize Rechtphilosophie z roku 1932 vychází z toho, že pojem právo v sobě zahrnuje zaměření se na ideu práva, totiž na spravedlnost ve smyslu klasické teze: „se stejným se má zacházet stejně“, ovšem upozorňuje na skutečnost, že tato teze již nestanoví, jaké vlastnosti jsou právně relevantní. Samotný obsah práva je dle Radbrucha závislý na účelu práva a ten pak na hodnotách, které jsou ale relativní. Radbruch také preferuje právní jistotu, když píše, že je důležitější definitivní řešení právního sporu, než žádné řešení, byť by definitivní řešení sporu nebylo spravedlivé nebo účelné. Právo má autoritativně řešit protichůdné názory osob, které jsou závislé na relativních hodnotách. Pokud nikdo nedokáže neomylně poznat, co je morálně správné, pak musí mít někdo (konkrétně soudce) formální autoritu, aby dokázal určit, co je legální. Soudce se má tedy vždy ptát, co je právní, resp. zákonné, nikdy se nemá ptát na to, jestli je to morálně spravedlivé. Radbruchův relativismus tak vede k pozitivismu. Jednoduše řečeno, předválečný Radbruch preferoval formální platnost práva a právní jistotu před spravedlností. Po válce však Radbruch změnil svůj názor a přiklonil se k iusnaturalismu v článku Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht (zákonné bezpráví a nadzákonné právo), v němž je obsažena ona slavná „Radbruchova formule“, jeden z nejcitovanějších odstavců ve filozofii práva 20. století. (přepnout na další slide!). Radbruch si klade otázku: „zda autoritativně stanovené právo také platí, jde o platný zákon i když jeho uplatnění vede k nespravedlivým důsledkům a je v rozporu se svým účelem? §Radbruchova formule: § „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze § řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované § předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je § obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, § jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a § spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že § zákon musí jako – nenáležité právo – spravedlnosti ustoupit.“ § Slovy Tomáše Sobka: „Radbruchova formule vyjadřuje spíše morální apel než přesvědčivou argumentaci, respektive argumentace v ní zcela absentuje. Radbruchova formule je ve skutečnosti metanorma, řešící konflikt mezi zákonem a spravedlností...když Radbruch obecně říká, že extrémně nespravedlivý zákon není platné právo, tak se hlásí k právnímu naturalismu, ale už nijak neargumentuje proti právnímu pozitivismu.“ Co znamená Radbruchova formule? §Pozitivní právo (zákon) je platný a je nutné jej akceptovat i když je obsahově nespravedlivý nebo neúčelný – první část formule -pokud však dochází uplatněním takového zákona k „nesnesitelné míře nespravedlnosti“ – dochází k tomu, že takové právo: 1.se stává „nenáležitým právem“; důsledkem toho 2.ztrácí platnost a na jeho místo nastupuje spravedlnost; § §To znamená, že: § platnost a správnost zákona, odkazující se jen na jeho legalitu selhává, je příliš formální a v takové situaci je platnost zákona poměřována spravedlností, (morálními hodnotami, lidskými právy). § Spravedlnost se zde stává podmínkou platnosti/správnosti práva a dostává přednost před právní jistotou. § §Stručně: tato formule požaduje retroaktivitu a jako podmínku platnosti pozitivního práva stanovuje spravedlnost § Uplatnění formule: §V Německu 2x v roce 1968 v případu uznání státního občanství a navrácení majetku Židům. § §V 90 letech - případ tzv. Berlínské zdi. § §Český ústavní soud použil část této § formule také při řešení dvou případů. Rozsudek ve věci tzv. Berlínská zeď Berlínský Zemský soud obvinil a odsoudil čtyři osoby (tři funkcionáře a jednoho pohraničníka), že jsou odpovědni za smrt sedmi mladých lidí, kteří se pokusili v letech 1971-1989 uprchnout z NDR. Pohraničník byl konkrétně obviněn ze smrti jednoho občana NDR, který se pokusil přeplavat do západního Berlína. §Zemský soud konstatoval, že: „… praxe východoněmeckých státních orgánů vědomě vybočovala ze znění zákona, písemných rozkazů a služebních instrukcí ustanovení o používání střelných zbraní byla ignorována. Pro pohraničníky nebylo důležité psané právo, nýbrž to, co jim bylo předáno v průběhu výuky politickými školiteli a v průběhu jejich každodenní služby.“ §Podle soudu tato státní praxe flagrantním a nepřijatelným způsobem porušovala „…elementární zásady spravedlnosti a mezinárodní ochranu lidských práv“. Následně soud aplikoval trestní právo SRN, mírnější než právo NDR, a odsoudil stěžovatele za podněcování k zabití . §Spolkový soudní dvůr dále poznamenal, že § 27 odst. 2 zákona o hranici a jeho interpretace režimem NDR flagrantním způsobem porušovaly lidská práva a zejména právo na svobodu pohybu a právo na život, zakotvené v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, který byl NDR ratifikován v roce 1974. §Spolkový soudní dvůr uplatnil ve svém rozsudku Radbruchovu formuli ke zdůvodnění neplatnosti pohraničního zákona; resp. k jeho zdůvodnění jako zákona utvářejícího „neúnosnou míru“ nespravedlnosti § Rozsudek ve věci tzv. Berlínské zdi je sice uváděn jako příklad aplikace Radbruchovy formule v praxi, ovšem ve skutečnosti byla tato formule uvedena pouze jako podpůrný argument a pohraničníci byli odsouzeni na základě toho, že jejich čin byl trestný i podle tehdejšího práva: výklad zákona o státní hranici byl nesprávný, protože nerespektoval lidská práva, obsažená v Mezinárodním paktu o občanských, politických a kulturních právech z roku 1966, kterým byla tehdejší NDR vázána. Robert Alexy v této souvislosti dodává, že soud stál před trilematem: buď ponechat zločin nepotrestaný (právní jistota), nebo otevřeně uplatnit retroaktivitu (Radbruchova formule), nebo použít „právní gymnastiku“ a dovodit porušení tehdejších právních předpisů. Soud nakonec zvolil třetí možnost. Možná by bylo férovější, kdyby soud otevřeně řekl, že pohraničníci byli odsouzeni na základě morálky a nikoli na základě práva. Odsoudit je na základě vyumělkované právnické konstrukce je dle Alexyho trapným předstíráním spravedlnosti. Proto je tento i následující dva slidy uvedeny pouze pro úplnost, nyní přejdeme k aplikaci Radbruchovy formule českými soudy. §Stěžovatelé podali v září 1994 ústavní stížnost: §Podle nich bylo jejich jednání ospravedlněno tehdy platným právem NDR a neměli by být trestně stíháni; pohraničník vykonávající službu se hájil tím, že vykonával rozkazy; § §Odlišná interpretace provedená a posteriori Spolkovým soudním dvorem podle jejich názoru porušila zásadu neretroaktivity trestních zákonů a čl. 103 odst. 2 Základního zákona (Radbruchova formule). § §Stěžovatelé dále tvrdili, že v SRN existují ustanovení podobná § 27 zákona NDR o hranici a že každý stát omezuje právo na život, když jde o pronásledování delikventů. V tomto ohledu poukázali na čl. 2 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolávali se rovněž čl. 7 odst. 2 této Úmluvy. § §K čl. 7 odst. 1 Úmluvy: "Nikdo nesmí být souzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu." § §Spolkový ústavní soud v roce 1996 stížnosti zamítl. § §Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva: § § Soud konstatoval, že mu nepřísluší, aby se vyslovoval k trestní odpovědnosti jednotlivých stěžovatelů, protože takové posouzení náleží na prvním místě vnitrostátním soudním orgánům, nýbrž aby z hlediska čl. 7 odst. 1 Úmluvy přezkoumal, zda skutky stěžovatelů v době, kdy byly spáchány, představovaly trestné činy definované dostatečně přístupně a předvídatelně právem NDR nebo mezinárodním právem. §V tomto ohledu Soud poznamenává, že zvláštnost projednávané věci spočívá v tom, že spadá do rámce následnictví dvou států řídících se různými právními systémy a že po znovu sjednocení Německa soudní orgány odsoudily stěžovatele za činy, jichž se dopustili jako vedoucí představitelé NDR, resp. jako pohraničník NDR. § Použití Radbruchovy formule českými soudy §Nález Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 §Ústavní soud rozhodoval o stížnosti skupiny poslanců, týkající se zákona č. 198/1993 Sb. §Ústavní soud stížnost zamítl. §První nález Ústavního soudu v novodobé historii ČR, který se jasně vymezil proti právnímu formalismu. § Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Podstata ústavní stížnosti není pro nás až tak důležitá, skupina poslanců odmítala jako protiústavní např. ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona, dle něhož byl politický režim v letech 1948 až 1989 nelegitimní. Poslanci naopak tvrdili, že legitimita tohoto režimu je dána právní kontinuitou, tedy recepcí právních předpisů vnitrostátních i kontinuitou mezinárodně-právní. §Právně-pozitivistická tradice, jež se přenesla i do poválečných ústav (včetně naší ústavy z roku 1920), odhalila v pozdějším vývoji vícekrát své slabiny. Ústavy konstruované na těchto základech jsou hodnotově neutrální: tvoří institucionální a procesní rámec, naplnitelný velmi odlišným politickým obsahem; kritériem ústavnosti se stává dodržení kompetenčního a procesního rámce, tedy kritérií formálně-racionální povahy...princip „zákon je zákon“ se projevil proti „bezpráví ve formě zákona“ jako bezmocný. §Naše ústava není založena na hodnotové neutralitě, ve svém textu obsahuje i regulativní ideje, vyjadřující základní, nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava neváže pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti. §Kontinuita práva neznamená uznání legitimity komunistického režimu. Nelze tvrdit, že legitimní je každé jednání či chování, pokud nepřekročí rámec daný zákonem, protože legalita se tím stává utilitární náhražkou za chybějící legitimitu. Legitimita politického režimu se nemůže opírat jen o formálně-právní aspekty. Ústavní soud konstatoval, že právně pozitivistická tradice odhalila své slabiny, neboť pojetí práva na ní založené bylo hodnotově neutrální. Jako příklady takových selhání uvedl Ústavní soud jak nacistické Německo, tak legalistické pojetí politické legitimace v Československu od roku 1948, což dle Ústavního soudu umožnilo Klementu Gottwaldovi doslova „naplňovat staré měchy novým vínem“ a legitimovat únorový puč formálním dodržením ústavních procedur. Ústavní soud konstatoval, že naše současná Ústava z roku 1993 není hodnotově neutrální, pozitivní právo se neváže na formální legalitu, ale interpretuje právní předpisy s ohledem na jejich obsahově-materiální smysl. Z těchto a dalších, v nálezu uvedených důvodů, Ústavní soud konstatoval, že kontinuita práva neznamená uznání legitimity komunistického režimu, neboť legitimitu režimu nelze redukovat na formální legalitu normativně-právní úpravy. Další případ použití Radbruchovy formule §Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 281/97 §jednalo se o náhradu těžké újmy na zdraví, způsobenou střelbou v ulici Orlí v Brně v srpnu 1969, které se poškozený marně domáhal před socialistickými soudy. §Radbruchova formule v něm není výslovně citována, ale Ústavní soud rozhodl v jejím smyslu. Jen stručný komentář: Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 281/97 máte popsaný v učebnici „Filosofie práva“ od Pavla Höllandera. Jen dodám, že Radbruchova formule v něm není expressis verbis zmíněna, ale že z ní tento rozsudek vychází, když odmítá rozsudek Krajského soudu v Brně z roku 1977 s tím, že věc sice byla rozsouzena formálním prostředkem označeným za rozsudek, avšak materiálně způsobem, který je v rozporu se zásadou spravedlivého projednání věci. Ústavní soud následně aplikoval retroaktivitu a neuznal překážku věci rozhodnuté. Ústavní soud vyřešil trilema stejně, jako německý soud kauzu Berlínské zdi – tehdejší rozsudek Krajského soudu v Brně byl v rozporu s tehdy platným právem. Kritika Radbruchovy formule: jak stoupenci tak odpůrci právního pozitivismu -vágnost významu „nesnesitelná míra § nespravedlnosti“ – Radbruch mluví později § dokonce o hrozné, strašné nespravedlnosti -váže se jen na situace, které jsou § označené za nesnesitelné, katastrofické a § to omezuje její použití jen na totalitní režimy; -nepřípustnost retroaktivity, nepřípustné § prolomení právní jistoty §- skutečnost, že Radbruch zaměnil pozitivní právo za právní formalismus Kdo určí, kdy už nespravedlnost dosáhne nesnesitelné míry? Měřítka jsou relativní, hranice nejasné. Právní pozitivismus není právní formalismus §Dle Radbrucha je maxima, že zákon je zákon, a proto se musí bezvýjimečně dodržovat, základní tezí právního pozitivismu. §Výsledkem této maximy bylo, že němečtí právníci zůstali bezbranní proti „zákonnému bezpráví“. §Mylný závěr, že nacistické právo bylo umožněno právním pozitivismem, resp. že bylo pozitivistické. §Radbruchovo pojetí pozitivismu odpovídá dnešnímu formalismu, nikoli dnešnímu pozitivismu. Radbruchovo tvrzení, že maxima, dle níž zákon je zákon a proto se musí bezvýjimečně dodržovat, je základem právního pozitivismu, který prý po dekády ovládal německé právní myšlení, je mylné a ignoruje historická fakta. Výmarská republika nebyla ovládána právním formalismem, resp. realitě odcizeným pozitivismem, jak se dodnes traduje. Výsledkem této maximy dle Radbrucha bylo „oslepení německých právníků právním pozitivismem“, takže nedokázali čelit nacistickému „zákonnému bezpráví“. Konečným důsledkem Radbruchova článku je závěr, že nacistické právo bylo umožněno právním pozitivismem, respektive že nacistické právo bylo pozitivistické. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, nacistické právo bylo iusnaturalistické. Nacisté převzali zákony Výmarské republiky, ale vykládali je nově, velmi volně, v souladu se svou ideologií, aby právo sloužilo jejich politickým cílům. Pokud zákony Výmarské republiky nebylo možné ani za použití právní gymnastiky přizpůsobit cílům nacistů, byly jednoduše odmítnuty jako nesouladné s principy nacistické ideologie (konkrétně s „národní spravedlnosti“ – völkische Gerechtigkeit) a nebyly v praxi aplikovány. Lze říci, že nacisté naopak aplikovali Radbruchovu formuli – více než deset let před Radbruchem! Nacističtí soudci nebyli loayální k zákonu, ale k nacistické ideologii. Radbruchovo pojetí právního pozitivismu významově odpovídá zhruba tomu, jak dnes chápeme právní formalismus, tedy jako doktrínu aplikace práva vázané explicitními pravidly. Současní pozitivisté nemají nejmenší problém připustit, že soudce má morální povinnost vzepřít se extrémně nespravedlivému zákonu – pokud je taková metanorma stanovena pozitivním právem, pak se jedná také o povinnost právní (nejen morální). Jen pro úplnost dodám, že Radbruchovo pojetí právního pozitivismu jako právního formalismu neodpovídalo ani tehdejšímu pojetí právního pozitivismu. Riziko zneužití Radbruchovy formule §Spojení právní platnosti se spravedlností v sobě nese riziko dvojího výkladu: §Modus ponens §V1: Jestliže je zákon extrémně nespravedlivý, pak není platný. §V2: Zákon je extrémně nespravedlivý. §V3: Tedy zákon není platný. §Modus tollens §V1: Jestliže je zákon extrémně nespravedlivý, pak není platný. §V2: Zákon je platný. §V3: Tedy zákon není extrémně nespravedlivý. § Z (formální) právní platnosti nevyplývá morální kvalita! Právní pozitivisté odmítají uvažovat v tomto modu. § Radbruchova formule v sobě nese riziko zneužití díky možnému dvojímu výkladu. Radbruch doufá, že soudci budou z extrémní nespravedlnosti odvozovat právní neplatnost zákona (modus ponens – první premisou tohoto tvrzení je, že extrémní nespravedlnost implikuje neplatnost. Druhou premisou je, že antecedent, v tomto případě extrémní nespravedlnost, je pravdivá. Z těchto dvou premis lze logicky dovodit, že neplatnost, následek podmíněného tvrzení, musí být také pravdivý). Druhá možnost je, že soudci budou z právní platnosti zákona odvozovat, že není extrémně nespravedlivý (modus tollens – první premisa tohoto tvrzení je stejná, jako u modus ponens. Druhou premisou je, že konsekvent, v tomto případě neplatnost, není pravdivý. Z těchto dvou premis lze logicky dovodit, že zákon není extrémně nespravedlivý). Závěr z této ukázky formální logiky spočívá v tom, že právní pozitivisté odmítají (narozdíl od právních iusnaturalistů) uvažovat způsobem „Toto je platné právo, tedy toto je morální.“ Z právní platnosti totiž neplynou morální kvality.“ Pozitivisté tvrdí, že pokud je platnost práva vázána na jeho morální kvalitu, už není možné k právu smysluplně zaujmout kritický morální postoj. Iusnaturalisté však tvrdí, že morální kvality jsou nutnou podmínkou platnosti práva, extrémně nemorální právo je pro iusnaturalisty pojmově vyloučeno. Extrémně nemorální právo prostě vůbec není právo. K čemu je Radbruchova formule? §Radbruchova formule je prakticky k ničemu: §pokud je společnost v dobré morální kondici, je tato formule zbytečná; §pokud společnost prochází morální krizí, tak ji formule neochrání před zneužitím práva – soudci díky ní ignorují platné zákony, neboť nejsou v souladu se společenskou morálkou, byť je tato morálka zvrácená. K čemu Radbruchova formule skutečně posloužila? Radbruch touto formulí de facto exkulpoval německé právníky a soudce z jejich morální odpovědnosti - tedy že chyba není a nebyla v lidech, ale v jakési abstraktní koncepci zákonného formalismu. To připomíná podobnou obhajobu zločinů komunismu, shrnutou do tvrzení, že idea je správná, ale lidé zatím nejsou dost vyspělí, aby ji správně pochopili a aplikovali v praxi. Důvodem, proč Radbruch označil nacistické právo za pozitivistické, resp. formalistické, byla patrně skutečnost, že kdyby jej označil za iusnaturalistické, k této exkulpaci německých právníků by nemohlo dojít – protože tvrzení, že němečtí soudci posílali na smrt nevinné lidi na základě nacistické „spravedlnosti“, tedy nacistické „morálky“, ale současně, že vnitřní morálka těchto soudců nacistická nebyla. Hartova kritika Radbrucha: §H.L.A. Hart (1907-1992) § §Anglický právní teoretik, právní pozitivista § §Nejznámější práce: Pojem právo § (Concept of Law) 1961 § Gustava Radbrucha kritizoval – kromě jiných – také Herbert Lionel Adolphus Hart, kterého lze považovat za právního pozitivistu. Jeho nejznámější prací je kniha Concept of Law. Jakým způsobem kritizuje Hart Radbrucha? §Hart kritizuje obecně snahu o oživení přirozeného práva. § Příklad: § Hart kritizoval rozsudek, který byl vynesen v Německu v § roce 1946 – Oberlandsgericht v Bamberku odsoudil § manželku, která udala svého manžela za přestupek vůči § říšským zákonům z roku 1934. Soud ji shledal vinnou, že § svého muže nezákonně zbavila svobody. Ona se hájila tím, že šlo o dodržení zákona, který tehdy platil. Německý soud však trval na tom, že zákon z roku 1934 je neplatný a tudíž žena jednala sobecky a vlastně udala svého muže, který byl na základě jejího udání uvězněn, takže se sama dopustila trestného činu. Dle Harta však hlavní argument německého soudu však nestál na Radbruchově formuli, tedy na skutečnosti, že nacistický zákon byl neplatný, protože byl v rozporu s tehdejší morálkou, ale na skutečnosti, že žena udala svého muže ne ze své povinnosti vůči nacistickým zákonům, ale z osobních důvodů proto, aby se jej zbavila, protože věděla, jaký trest mu hrozí. Hartovy argumenty: §Hart odmítá zneplatnění zákona odkazem na jeho nemorálnost a odmítá retroaktivitu - považuje ji za nebezpečnou § §Hart se táže, zda je lepší říct: „Tohle není v žádném případě zákon,“ nebo říct: § § „Tohle je sice zákon, ale je příliš zvrácený na to, aby byl dodržován a aplikován.“ § §Vyrovnání se s minulosti je pro něj rozhodování se mezi dvěma zly: prolomení právní jistoty, které také představuje zlo a § §zlo spáchaných zločinů. §Hart odmítá testovat platnost právních norem morálkou; na druhé straně si uvědomuje problém „nemorálního práva“ a jeho řešení posouvá do oblasti občanské neposlušnosti. § §Řešení podle něj není v popření platnosti pozitivního práva z důvodu rozporu s přirozeným právem, resp. morálkou; jako stoupenec právního pozitivizmu se domnívá, že platnost pravidla je odvozena jen ze vztahu k jinému pravidlu. § §Třídu platných zákonů nedostaneme vyloučením toho, co je z morálního hlediska špatné, ale jen srovnáním dvou platných pravidel. § Kritici Harta poukazují na to, že celý problém tak „přesunul na záda občanů“, ale nezbavil soudce povinnosti aplikovat nemorální právo. Jakým způsobem chce Hart překonat právní formalismus? §A) kritizuje naturalismus v tradici anglické jurisprudence (konkrétně Austinovo pojetí práva jako souhrnu příkazů) § §B) pokouší se o zmírnění radikálního odtržení „Sollen“ od „Sein“; (dokazuje, že povinnost, Sollen je možné odvodit ze světa Sein) § §C) zdůvodněním práva a morálky jako dvou komplementárních jevů § §D) vypracováním analytické jurisprudence § Jakým způsobem chce Hart překonat právní formalismus? V následujících minutách zkritizujeme Johna Austina, zmírníme radikální oddělení Sein a Sollen (tedy to, co je a to, co má být) a vyřešíme vztah práva a morálky. Hartova kritika tradičního právního pozitivizmu, obsažená v práci „Pojem práva“ (The concept of law) §Hart začíná svojí analýzu tímto příkladem: § § „Představte si zemi, ve které život lidí není regulován §jen zvykem nebo obyčeji, ale vládne zde panovník Rex §I., který vydává příkazy. Těmto příkazům se obyvatelé §země podřizují z respektu před zákonodárnou autoritou. §Tyto příkazy jsou vymáhány pod hrozbou sankce. Rex §I. umírá a na jeho místo nastupuje nejstarší syn Rex II., §který začíná také vydávat příkazy. Ale jen co Rex II. §vydá první příkazy, zemře a nezůstává po něm žádný §následovník.“ Příklad, který by nám měl pomoct porozumět Hartovu pojetí práva. Hartův příklad je kritikou Austinova pojetí 1) suveréna a 2) formy práva jen jako příkazu. Co vlastně říkal John Austin? A) Austinovo pojetí suveréna a formy práva §J. Austin (1790-1859) - imperativní jurisprudence §Nejznámější dílo: The Province of Jurisprudence Determined §Formuloval základní kategorie – zákonodárce-suverén, pozitivní právo-formu příkazu, adresát příkazu, sankce… §Pozitivní právo je podle Austina,příkaz suveréna, kterým vynucuje u adresáta dobré jednání. §Morálka je zde kritériem toho, které příkazy se stávají platnými právními příkazy - jsou to jen ty, které chtějí odstranit zlo v jednání adresáta. §Podřízení se povinnosti, kterou příkazy obsahují, je v jeho pojetí vynucováno sankcí. § John Austin, představitel imperativní jurisprudence. Formuloval základní kategorie: suverénem je v jeho pojetí zákonodárce, formou příkazu je pozitivní právo, adresátem příkazu jsou občané a příkazy lze vynutit sankcí, tedy hrozbou způsobení újmy. Platným právem jsou jen ty příkazy, které se snaží odstranit zlo v jednání adresáta. Takové příkazy jsou v souladu s morálkou. Hartova kritika zákonodárné autority §Hart nás upozorňuje na to, že pouhý zvyk poslouchat příkazy autority není dostatečným důvodem k tomu, aby Rex II. byl považován za zákonodárce. „Zákonodárce není ten, díky kterému byly zákony poprvé vytvořeny, ale ten, díky jehož autoritě jsou to vždy zákony“ – T. Hobbes § §K tomu, aby byla nějaká autorita přijata za zákonodárnou autoritu, musejí existovat pravidla, která by zmocňovala autoritu k zákonodárné činnosti. § §Zároveň z toho vyvozuje, že strukturu práva neutvářejí jen příkazy a zákazy, ale i dovolení, tzn. pravidla, která dovolují určité jednání. Hart nás upozorňuje na to, že pouhý zvyk poslouchat příkazy autority (v našem příkladu příkazy Rexe I.) není dostatečným důvodem k tomu, aby Rex II. byl považován za zákonodárce. Rex I. si dokázal prosadit u svých poddaných zvyk poslouchat jeho příkazy – jeho následník Rex II. si však takový zvyk musí vynutit znovu, musí znovu potvrdit svou autoritu, protože vůči Rexovi II. tento zvyk poslušnosti dosud nebyl zaveden. Pouhá skutečnost, že za vlády Rexe I. existoval obecný zvyk poslušnosti, není zdrojem pravděpodobnosti, že lidé budou ze zvyku poslouchat i Rexe II. Nezbytným důsledkem této skutečnosti je existence určitého přechodného období, jakéhosi mezivládí, během kterého musí Rex II. zavést zvyk poslušnosti. Teprve poté bude suverénem a jeho nařízení tedy budou právem. K tomu, aby byla nějaká autorita přijata za zákonodárnou autoritu, musejí existovat pravidla, která by zmocňovala autoritu k zákonodárné činnosti. Hart uvádí ve svém příkladu pravidla nástupnictví, která překlenují přechod od jednoho zákonodárce ke druhému, zajišťují tak kontinuitu zákonodárné moci a odstraňují ono mezivládí. Taková pravidla udělují novému zákonodárci – Rexi II. – oprávnění k tomu, aby se chopil vlády po Rexovi I. a aby vydával nařízení na jeho místě. Opačným problémem, který Hart ve své práci rovněž řeší, spočívá v trvání práva. Jde vlastně o opačný problém, než bylo právě popsané nástupnictví Rexe II., kde otázka zněla, kdy můžeme prohlásit, že nařízení vydaná následovníkem Rexe I. jsou už zákonem. Zde však otázka zní takto: jak může být zákon, vytvořený dřívějším zákonodárcem Rexem I., stále ještě zákonem ve společnosti, o níž už nelze říci, že by měla ve zvyku Rexe I. poslouchat? Na tuto otázku odpovídá ve slidu uvedený citát Thomase Hobbese. Hart tuto tezi zpochybňuje. B) Hartova kritika radikálního odtržení „Sein“ a „Sollen“ § Tato kritika je založena na výkladu rozdílu mezi zvykem a § pravidlem, tzn. zvyklostí určitého jednání a pravidlem jako § standardem, umožňujícím určitou činnost. § § Kupříkladu: Lidé chodí v sobotu večer do kina, toto § je určitý zvyk, ale není pravidlem - lidé nepovažují za nutné přijmout tento zvyk za povinnost. § § Na druhé straně existují situace jednání, jako je např. § zastavení auta na červenou - zde se řídíme pravidly. Nejedná se o zvyk, ale o vnitřní přijetí pravidla k výkonu určité činnosti (jednání) - z toho (a jen z toho) důvodu se stává závazným pravidlem. Pravidlo jako normativní standard pocházející ze světa „Sein“ §Hart svým rozdílem mezi zvykem a pravidlem ukazuje, že pravidla jsou sociálně psychologické standardy - vychází z faktu, že každou činnost, kterou vykonáváme, vždy charakterizuje již určitý soubor pravidel. § §Tento názor přebírá z analytické filosofie jazyka, konkrétně od filosofů jazyka Johna Langshawa Austina a Ludwiga Wittgensteina. Inspirace analytickou filosofii jazyka- Wittgensteinova teorie jazykových her: §„Jazyková hra“ – řeší otázku užívání jazyka. Jazyk není § soustavou znaků, ale spíše hrou, tzn. jsou mu vždy vlastní určitá pravidla. §Tyto pravidla si osvojujeme stejně jako schopnost chodit, § tzn., do používání jazyka jakoby „vrůstáme“ a jen se jej § učíme používat. §Rozumění významům slova není nějaká událost naší § mysli, ale projev schopnosti zvládnout určitou „techniku“. Porozumění znamená vědět, jak to či ono vykonat. V § případě jazyka, jak správně použít to či ono slovo, slova. O jazykových hrách hovoří také Ota Weinberger ve své knize Norma a instituce. Význam pravidel jazykových her § „Kdo se při vaření řídí jinými než těmi správnými pravidly, vaří špatně; § zatímco ten, kdo se řídí jinými pravidly než pravidly šachu, hraje jinou hru; § a kdo se řídí jinými gramatickými pravidly, než jsou třeba ta běžná, tím neříká něco nepravdivého, ale mluví o něčem jiném“. § Pravidla jazyka jsou jazyku implicitní a tudíž naše porozumění světu je vždy spojeno s užíváním pravidel. Hartovo pojetí právních pravidel §Hart demonstruje vznik právního pojmu na následujícím příkladu §uplatnění subjektivního práva, vyjádřeného běžným jazykem: § § „A má právo na zaplacení 100 Kč od B.“ § §Hart se táže, kdy se stane tento nárok právním nárokem? §Odpověď: k této proměně dochází, když se tážeme, za jakých §podmínek je tento výrok pravdivý - rozumět však tomuto výroku jako §pravdivému znamená již uvažovat o účinném právním systému, který §činní tuto skutečnost (nárok na vrácení 100Kč) za správný a platný §právní nárok. § § Závěr: transformaci tohoto nároku na právní nárok umožňují právní pravidla, které mlčky předpokládají existenci právního systému. § Hartovo pojetí právních pravidel vychází z otázky, jak je rozuměno právním pojmům - jaký význam má pojem právo. Jak ale víme, že dané pravidlo dává uvedenému nároku právní charakter a je platné? Jak ale víme, že dané pravidlo dává uvedenému nároku právní charakter a je platné? §Hart v této souvislosti uvažuje o existenci „pravidla uznání“, jakéhosi obecného pravidla, které určuje normativní linii státního aparátu a soudů, je vlastní této činnosti a potvrzuje její existenci. §Od ostatních pravidel se „pravidla uznání“ liší tím, že neexistuje žádné pravidlo, které by stanovilo kritéria pro posouzení jeho vlastní právní platnosti. §Stručně: jen pravidla vznikající na půdě státního aparátu a soudů mohou mít povahu právních pravidel. Stručně řečeno, jen pravidla, vznikající na půdě státního aparátu a soudů, mohou mít povahu právních pravidel. Funkce právních pravidel dle Harta §Primární – stanovují povinnosti a určují, co je zakázané a co dovolené; na základě těchto pravidel vznikají především trestně právní normy a občanskoprávní normy náhrady škody. §Sekundární – vedou ke vzniku, změně a uznání primárních pravidel. Hart rozlišuje: 1.pravidla uznání, 2.pravidla změny a 3.pravidla adjudikace – tato umožňují rozšířit pravomoc např. k sepsání závěti. § Po vysvětlení toho, díky čemu získávají pravidla význam právních pravidel, přistupuje Hart k vysvětlení jejich funkcí a rozlišuje primární a sekundární právní pravidla: Viz Weinbergerova učebnice teorie práva „Norma a instituce“, str. 108 až 110. Hartovo pojetí práva: §Vypracoval pojem práva na základě analytického pojmu „pravidlo“ a představuje právo jako oblast sociální praxe, která spočívá v určité struktuře pravidel, v jejich dodržování, tvorbě, změně a aplikaci. § §Právo není systémem norem, ale systémem hierarchicky uspořádaných pravidel. § §Hart přisuzuje právu sice funkci sociální regulace (jako systému právních pravidel), ale nezajímá jej účel a smysl této regulace; pokud se sociální regulace děje podle platných pravidel, tak je to regulace správná. Hartovo pojetí minimálního obsahu přirozeného práva §V této souvislosti Hart zdůvodňuje své pojetí vztahu přirozeného a pozitivního práva. §Odmítá je vidět jako dvě formy práva, odmítá jejich dualismus. §Jejich vztah chápe funkcionálně, tj. jako důsledek naplnění určité funkce. Podle Harta jde o to, aby obě formy kooperovaly při zabezpečení reprodukce společenského života. § Odmítnutím dualismu mezi pozitivním a přirozeným právem se Hart dostává k vymezení minimálního obsahu přirozeného práva. Proč je možné mluvit o minimálním obsahu přirozeného práva §Právo má přirozený základ svého fungování - minimálním cílem práva je přežít. §To vede k tvorbě pravidel, které vyrůstají z přirozených antropologických reakcí a struktur společenského života. §Zároveň se tato pravidla vyznačují pozitivní hodnotou, pozitivní funkcí - jsou to minimální podmínky přirozeného práva (morálky). §Mezi právem a morálkou je komplementární vztah (tzn., že se vzájemně doplňují jako svébytné jevy, kterých existence je nutná pro fungování života společnosti). § V podstatě lze shrnout, že dle Harta je k životaschopnosti každé společenské organizace nutná existence jistých pravidel chování. Tato pravidla tvoří společný prvek morálky a práva libovolné společnosti. Zároveň lze tato pravidla považovat za minimální obsah přirozeného práva. Jaká ta pravidla jsou? Jaké jsou důvody pro existenci komplementárního vztahu práva a morálky? 5 důvodů komplementárního vztahu §Lidská zranitelnost § §Přibližná nerovnost § §Omezený altruismus § §Omezené zdroje § §Omezené porozumění a síla vůle Hart uvádí těchto pět důvodů komplementárního vztahu práva a morálky: Lidskou zranitelností míní Hart skutečnost, že existují pravidla zakazující násilí, včetně zákazu zabití jiného člověka. Pokud by taková pravidla neexistovala, neměla by smysl existence jiných pravidel, regulujících lidské jednání. Přibližná rovnost znamená, že žádný člověk není natolik silný, aby bez jakékoli spolupráce dokázal ostatní lidi delší dobu ovládat. Tento fakt vysvětluje nutnost systému vzájemné zdrženlivosti a kompromisu. Omezený altruismus dle Harta znamená pouze to, že lidé nejsou ani zcela dobří (altruističtí), ani zcela zlí (sobečtí), ale „něco mezi tím“. Omezené zdroje ve společnosti si pak vynucují existenci pravidel dvojího druhu – minimální formy vlastnictví (statická pravidla) a pravidla závazkových právních vztahů (dynamická pravidla, vynucená v důsledku dělby práce). Posledním důvodem je pak omezené porozumění a síla vůle – pravidla jsou dodržována z mnoha různých důvodů, výsledkem je dobrovolná spolupráce v donucovacím systému. Lze uzavřít, že Hart vymezením těchto pěti důvodů dokázal, že klasická právně pozitivistická teze Hanse Kelsena o tom, že právo může mít libovolný obsah, není obecně platná, že jistý minimální, nelibovolný obsah právo mít musí. Hartovo pojetí vztahu práva a morálky – účel tohoto vztahu § Právo jako prostředek prosazování morálky? § § § Již v polovině 19. století zakladatel liberalismu John Stuart Mill (1806-1873) vyslovil názor, že společnost nemá „právo“ vynucovat své morální pocity tam, kde jejich porušení nezpůsobuje jiným objektivně vnímanou „škodu“. Otázka, zda uplatňování pozitivního práva má vést k vynucování morálky, byla dlouhou dobu zdrojem různých protichůdných teorií. §Tento přístup se stal východiskem známého sporu, který je prezentován jako spor mezi lordem Devlinem a H.L.A Hartem. §Jednalo se o spor, který vznikl v 60. letech v Anglii a byl reakcí na zveřejnění tzv. Wolfendenovy zprávy. Tato zpráva souhlasila se zrušením trestněprávního postihu mužské homosexuality a také prostituce s odkazem na „princip škody“, který zastával J. S. Mill. §Zpráva konstatovala, že i když jsou tyto sexuální praktiky považovány za nemorální, přece jen se týkají soukromé sféry, do které by právo nemělo zasahovat. § §Proti těmto argumentům ostře vystoupil lord Devlin s argumentem, že společnost je založená na sdílené morálce, která zabezpečuje její integritu, a proto je možné ji legálně bránit stejně tak, jako když je bráněna před podvratnou činností. § §Je nutné dodat, že Devlin netvrdil, že by společnost měla vždy bezezbytku vynucovat morálku. Hartova kritika Devlinova názoru jako moralismu 1.Stačí skutečnost, že určité jednání je podle běžných měřítek označeno za nemorální, na zdůvodnění toho, aby se stalo trestným činem? 2.Je morálně přípustné vynucovat morálku jako takovou? 3.Měla by být nemorálnost jako taková trestným činem? § § Uvedený spor reprezentuje určitou metodickou pozici, která vychází z názoru, že společenská integrita je založena na morálních principech. Hart svým řešením více respektuje autonomní povahu obou jevů, což koneckonců plyne z jeho názoru, že mezi právem a morálkou neexistuje žádná nutná souvislost. Začít číst toto, pak teprve na obsah slidu: Srovnání vynucování morálky s podvratnou činností bylo pro Harta rozhodujícím popudem k tomu, aby kritizoval tento Devlinův postoj, který označil za moralismus. Svoji kritiku postavil Hart na zodpovězení tří otázek: Hartovo komplementární pojetí vztahu práva a moráky: §Z hlediska Hartova pojetí minimálního obsahu přirozeného práva můžeme říct, že: §jeho strukturálně - funkcionální přístup se projevil ve velmi moderním pojetí vztahu práva a morálky §tento vztah již nepopisuje jako vztah podmíněnosti, kdy se mělo za to, že každý zákon, každé soudní rozhodnutí má odpovídat řádu přirozeného práva nebo univerzální morálky, ale vymezuje je jako komplementární vztah §Co to znamená? Že oba jevy chápe jako dva systémy, které jsou ve funkční závislosti, která plyne z nutnosti zabezpečit přežití (existenci) lidské společnosti: §Morálka a právo se vzájemně doplňují a tím umožňují eliminovat destruktivní násilí mezi lidmi, jejich omezený altruismus, omezenou schopnost porozumění a síly vůle. § K tomu ještě dodám, že dle Harta vliv morálky na právo nemůže žádný pozitivista popřít. Jedním z důkazů tohoto vlivu jsou např. v § 3 odst. 1 nebo § 39 občanského zákoníku zmíněny dobré mravy. Děkuji za pozornost.