Přednáška se zaměřila na tzv. imperativ nezměnitelnosti materiálního jádra Ústavy. S prezentací přednášky se můžete seznámit zde.

Nejprve jsme se však vrátili k některým aspektům přirozenoprávní a pozitivněprávní doktríny a jejich pohledům na právo. Zmínit tak v této souvislosti můžeme opět Herberta Harta a jeho pohled na vztah pozitivního a přirozeného práva. Hart se k otázce platnosti pozitivního práva v situaci, kdy je nespravedlivé a špatné (extrémně), vyjádřil také v knize Pojem práva (Praha : Prostor. 2004, str. 208 - 209):

Problém absence hodnot v právu se pokouší řešit i Ernst-Wolfgang Böckenförde. V roce 1976 stanovuje tezi, která se označuje jako Böckenfördovo diktum (někdy též jako teorém):

Další linii významu hodnot uvádí ve své knize „Člověk revoltující” Albert Camus. I dle jeho názoru, demonstrovaném zejména v souvislosti s popravou Ludvíka XIV., dochází ke změně axiomů. V tomto případě případě společenskou smlouvou: Legitimitu již nezaručuje shora dolů, ale zdola nahoru.  Proto se důvodem platnosti práva stává autoritářské určení: normy jsou výsledkem aktivity státně mocenských institucí a/nebo jsou platné díky sociální účinnosti. Takový závěr lze dovodit i z Camusovy knihy Člověk revoltující (Praha : Garamod, 2007):

S hledáním transcendentna souvisí i tzv. "hraniční orgán", o kterém jsme již mluvili. Podstatným prvkem tohoto konceptu je apriorní sebeomezení členů hraničního orgánu. 

Podobná omezení nabízí i IMPERATIV NEZMĚNITELNOSTI materiálního jádra ústavy. Dle Georga Jellineka, rakouského právního filosofa, lze tezi o nezměnitelnosti materiálního jádra ústavy odstranit jedině násilím, nikoli právem. "Stát může se zprostiti každé meze, kterou si sám položil, ale jen ve formách právních a tvoře si nové meze. […] právně neexistuje absolutně neomezený suverénní stát." Do této diskuse vstoupili i další autoři, mimo jiné i František Weyr, Alfred Verdross a Adolf Merkel. Celou diskusi popisuje ve svém článku František Brychta.