Přednáška se zaměřila na zevrubné představení hnutí "Právo a literatura" (Law and Literature). Kromě několika výchozích informací (návaznost na CLS; sepjetí s myšlenkou jazykového chápání světa; možnost klasického chápání významu práva v oblasti práva...) se soustředila také na dva odlišné pod-směry, které se postupně v "Právu a literatuře" vyvinuly. Jedním z nich je "Právo v literatuře", druhým "Právo jako literatura". 

Průvodní prezentaci k přednášce si můžete prohlédnout zde. 

John Wigmore  

Jedním z prvních, kdo se v moderní právní historii věnoval obecnému studiu významu krásní literatury v právu byl John Wigmore. Podle něj by právníci neměli opomíjet literaturu zejména proto, že je to jednak jejich obecná povinnost být kultivovaným člověkem, kam vzdělání v literární oblasti jednoznačně řadíme, ale také jejich specifická profesní povinnost: být obeznámen s rysy své profese, které zaujímá místo „v obecném mínění a literatuře“. Právník musí být kultivovaným člověkem a musí vědět, co si společnost myslí o jeho profesi. Z toho plyne Wigmorův záměr vnímat právníka jako postavu, která ve společenském systému zaujímá místo nejen znalce práva, ale také jako postavu, která je obeznámena s kulturním prostředím ve společnosti. Právník je člověk, který má odpovědnost nejen vůči profesi, ale také vůči širšímu společenskému okolí. Své poznatky Wigmore shrnuje v článku "A LIST OF ONE HUNDRED LEGAL NOVELS" (17 Ill. L. R. 26 1922-1923)

                                                                                                        

Benjamin Nathan Cardozo

Další vlivnou postavou je Benjamin N. Cardozo. Ten se zaměřuje na interdisciplinární spojitost pojmů. "právo" a "literatura". Jeho dílo mělo dopad na pozdější výukové metody nejen v oblasti práva, ale mělo vliv i na interpretaci právních textů. Cardozo své postřehy a názory na právo a literaturu srhnul v článku "LAW AND LITERATURE" (48 Yale L. J. 489 1938-1939).

 

James Boyd White

James Boyd White ovlivnil směr právo a literatura velmi výrazně. V právu se nikdo podle Whitea neobrací na literaturu proto, aby zde nalezl obecně závazná pravidla chování. Stejně tak v ní nikdo nehledá precizní metody interpretace práva. Přínos literatury spočívá v oblasti porozumění světu a nám samotným, spíše než v nějakých vědecky uchopitelných počinech. White se zde přibližuje k názoru těch, kteří hovoří o kultivaci, ke které dochází po reflexi právní oblasti krásnou literaturou.
Tato kultivace se nejlépe projevuje právě tím, že z literatury můžeme čerpat jazyk a techniky jeho používání i celkově upravovat a tříbit náš pohled na svět, jakož i zvyšovat citlivost vůči nám a našemu okolí. Literatura nám podle Whitea nenabízí informace, ale zkušenost jazyka. To, že se blíže seznámíme s literaturou, znamená, že budeme schopni lépe porozumět textu – nejen literárnímu nebo právnímu. Ovšem nezapomeňme, že tato schopnost vzrůstá s jakýmkoli poznáním, nejen poznáním literatury. Literaturou kultivujeme své psaní, tedy samotnou tvorbu právních textů, ale také pochopitelně čtení a náš cit pro správnost a spravedlnost. Nacházíme v ní základ pro formování právní imaginace. Literatura totiž do všech svých podob vtěluje mocenské vztahy a popisuje je jako komponentu světa. Důvodem pro toto užitečné spojení práva a moci je v literatuře obsažený způsob rétoriky. Podle Whitea je moc do značné míry spojená s řečí a řečovými vazbami, které podporují mocenské vztahy. Pro jejich pochopení, prohlédnutí nebo orientaci v nich je literatura velmi přínosná. Umožňuje totiž identifikovat procedury, kterými je diskurs organizován a distribuován ve společnosti.
To, čím se však podle Whitea musíme zabývat, je literární praxe – tedy skutečná literární díla a nikoli literární teorie: Teoretický rozbor literatury je osobitá věda oddělená od práva a její přímý přenos, převzetí jejích technik a premis, by byl zatížen stejně jako v případě jakékoli jiné vědy. Studiem literatury však získáme pocit spravedlnosti a je možné, že se spravedlnosti lépe naučíme. Díky literatuře budeme schopni spravedlnosti lépe porozumět. Spravedlnost je totiž podle Whitea založená eticky a především je relativní – není žádný teoretický pojem spravedlnosti, kterému bychom se mohli jednoduše naučit. Žádný jiný obor nám není schopen nabídnout tak ucelený pohled na spravedlnost jako literatura. V tom lze také spatřovat skutečný přínos hnutí Právo a literatura – naučit se problematice spravedlnosti. Budeme-li se věnovat důkladně tomuto oboru, pak zjistíme, že výsledek jakékoli interpretace je nikoli jasně daný, ale je záležitostí naší volby. A právě proces této volby můžeme prostřednictvím literatury tříbit a kultivovat.
Právo a literatura je proto hnutí, které umožňuje správně pohlédnout na problematiku spravedlnosti a také uvědomit si, že interpretace může být silně ovlivněna naší volbou, která se pohybuje v určitém kontextu. A to je vedle poznání spravedlnosti druhý nepominutelný přínos Práva a literatury – citlivost vůči okolí, kontextu a nám samotným. Díky této citlivosti budeme schopni lépe a správněji řešit právní otázky.
 

O právní imaginaci se můžete dozvědět v textu Iana Warda "LITERATURE AND THE LEGAL IMAGINATION".