V prvé řade je třeba poukázat na odlišnost v pojímání formálního pramene práva, jakožto jednoho z výchozích bodů celé právní kultury, který ovlivňuje jeho vlastnosti jako celku. Bylo by chybné, pokud bychom mluvili o absolutní dominanci některého z pramenů práva, spíše můžeme identifikovat ty z nich, které v dané právní kultuře více či méně převažují. V angloamerické právní kultuře lze do popředí jednoznačně předsunout precedenty vytvářené soudy, zatímco v kontinentální právní kultuře hrají prim normativní pravní akty vytvářené zákonodárnými tělesy k tomu příslušnými. Ve výsledku tedy angloamerická právní kultura vykazuje výraznou míru flexibility, kdy je reagováno na vzniklý právní problém, aniž by bylo třeba vždy použít konkrétní právní předpisy. V kontinentální právní kultuře převládá praxe, kdy je často až ex post přijímán normativní právní akt potřebný pro řešení určité situace. Právo je tedy stále určitým způsobem pozadu. Je nutné poznamenat, že takovýto přístup působí ve prospěch stability celého právního systému.
Za druhý výrazný odlišující bod, jistě související s předchozím, lze označit rozdílnost v postavení soudců. Zatímco v angloamerické právní kultuře soudce zaujímá pozici tvůrce práva, který pragmaticky hledá vhodné řešení (každý právní problém zde nějaké má) dané otázky, soudce v kontinentální právní kultuře se pohybuje v prostředí positivního práva, které aplikuje a které mu dává jasnou paletu nástrojů k řešení konkrétní otázky - chybí-li pak takový nástroj, je právní problém jen stěží řešitelný.