Těžko ze sytému islámské právní kultury něco jenom vyjmout a očekávat jeho pozitivní vliv při zařazení do kultury naší. Potíž je v tom, že islámská právní kultura je tak úzce propojena s náboženstvím, takže jakýkoliv istitut, který bychom chtěli aplikovat v evproském systému, při vytržení z tamního kontextu ztrácí smysl. Podobné je to u hindského práva, kde doba směřuje a volá po zrušení kast, jejich odstranění by však mělo dalekosáhlé důslekdy pro celé tisíce let steré náboženství. 
Tak jako není účelné aplikovat institut, který nutně potřebuje a je navázán na kontext, tak neúčelné je zase ze sytému něco, co kontext pro ostatní isntituty vytváří, vyjmout a propřít tím existenci zbylých institutů .
V čem však má islámská právní kultura výhodu (i když z jiného úhlu pohledu se to může jevit jako nevýhoda) je propojení s náboženstvím. Mít jako legitimační základ náboženství (pokud vám lidi nepřestanou věřit) je pro právo, jako systém společneské regulace, vítaná skutečnost. Náboženství totiž dělá práci za právo. Obávám se, jestli Evropa (z tohoto úhlu nahlížení na právo) sekularizaci neuspěchala. Protože Grundnorm nebo materiální jádro Ústavy na stupnici abstraknosti zase tak od Boha vzdálené není. Přesto vymezovat akademickému výplodu je (minimálně pro svědomí) snažší než vymezovat se Bohu.
Fascinující je přístup muslimů k nábožeství, což se (pro právo velmi výhodně) projevuje i přístupu k právu. Tím přístupem myslím přítomnost fatwy. Jestli občan myslí dopředu na to, jestli se chová v souladu s nábožestvím (v tomto případě zároveň v souladu s právem)a zajde si pro fatwu - je to obdivuhodný respekt k nábožeství - přeněseně k právu, který si samo právo, bez pomoci nábožeství, asi nidky nevytvoří. bohužel.