Pokud mám vybrat dva rozdíly, které jsou podle mého názoru nejzávažnější, bude se jednoznačně jednat o systém soudů a postavení soudce v procesu aplikace práva a dále rigidita kontinentálního práva v kontrastu s flexibilitou práva angloamerického. Jako student bych si také rád všiml rozdílu ve vzdělávání právníků. 

Prvním rozdílem, který vidím jako nejvýraznější, je rozdíl v postavení soudů a soudců v jednotlivých právních kulturách. V kontinentálním systému je role soudce do značné míry omezena (v poslední době má však tento trend oslabující schopnosti, s ohledem na značnou složitost jednotlivých právních institutů). Soudce je vázán zákonem (extrémní pojetí pak praví, že je to pouze a jen zákon, co promlouvá k adresátům norem ústy soudce, soudce sám nic nového nepřináší), legitimita soudního rozhodnutí je vázána na legitimitu zákona, který je jeho podkladem. Bylo to právě rovnítko mezi legalitou a legitimitou zákona v kombinaci s legitimizací rozhodnutí ze zákona měla za následek, že hrůzné zákony, ustanovené zákonodárcem - např. Norimberské zákony, byly uplatňovány i v aplikační praxi. 
Role soudce v angloamerické právní kultuře je pak zcela odlišná. Soudce zde má jedinečné postavení orgánu, který aplikuje právo, přičemž legitimizace aktu aplikace práva se neděje na základě legitimity normy, která souží jako podklad pro rozhodnutí, ale na základě argumentace soudce (norma je pak součástí této argumentace). To umožňuje, že soudci zde mohou používat i jiné argumenty, než pouhé odkazy na zákon (nemohou se schovat za zákon, jako jejich evropští kolegové). 

Druhým významným rozdílem je celková povaha jednotlivých systémů, tedy rozdíl oproti rigidní úpravě kontinentální a značně flexibilní úpravě angloamerické. Právo kontinentální je založeno na precizní kodifikaci a snaze všechny možné společenské problémy vtělit do podoby zákona (a poskytnout tak soudům legitimizační základ pro všechna jejich rozhodnutí). Tím je dána jeho značná nepružnost, zakonzervovanost do dlouhotrvajících kodexů. Tím je stoprocentně naplněn požadavek právní jistoty, nicméně právo v dnešní uspěchané době velmi těžkopádně reaguje na moderní problémy (například problémy spojené s internetem naše současné občanské právo vůbec neřeší a asi ještě dlouho řešit nebude)
Oproti tomu angloamerická právní kultura, jako kultura založená na rozhodnutích soudu, může velmi pružně reagovat na stávající společenské poměry. Tato reakce nastává vždy, když k problému dojde, reaguje totiž přímo orgán aplikující právo, ne jiný subjekt (zákonodárce). Tato výhoda je však vyvážena snížením právní jistoty u adresátů norem. Toto snížení však není tak drastické, aby snad ohrozilo základní požadavky pro demokratický právní stát.

Třetím, pouze okrajově zmíněným rozdílem, je pojetí právního vzdělávání. To má nepochybně historické kořeny. Zatím co v angloamerické právní kultuře je právnické řemeslo vyučováno prakticky, téměř jako řemeslo, u nás je tomu naopak. Právo je disciplína čistě teoretická, s minimem praxe. To je podle mého názoru největší problém našeho právnického vzdělávání. ystudovaný právník se s praxí pořádně setká až ve chvíli, kdy si může před jméno napsat Mgr.