Abych mohl odpovědět na položenou otázku, musím si nejdříve odpovědět na otázku jinou, a to, jaká jsou poslání těchto jiných soudů? Jde přitom bezesporu o soudy tzv. obecné, přičemž rozdíly budou právě v postavení daného soudu v dané hierarchii soudní soustavy. Ještě si dovolím uvést, že právě před několika dny se o tomto vedla u nás v AK debata v souvislosti s mediálními prohlášeními jednoho soudce z NSS.

Jaká jsou tedy poslání obecných soudů? Již z teorie dělby moci víme, že to zřejmě bude něco v tom smyslu, že soudy rozhodují spory, aplikují právo, snad ho i vykládají. Upřímně řečeno, čím více toho o právu vím, tím méně dokážu jednoznačně něco definovat. Proto se spokojme s tím, že hlavním posláním soudů je rozhodnout nějaký spor (zde prosím chápejme spor jako případ, tj. i nespor v procesně právním slova smyslu.) 

Je-li hlavním posláním soudů rozhodovat spory mezi subjekty práva, pak tyto subjekty od soudů očekávají především výsledek. Jakýmsi bonusem je pak i samotné odůvodnění. Pokud se bavíme o disentech, jistě o těchto nebudeme uvažovat v souvislosti se soudy prvních stupňů, kdy v zásadě rozhoduje samosoudce. Disenty tedy začínají mít smysl až u soudů odvolacích. Odvolání je přitom v českém právu založeno zásadně na principu neúplné apelace, kdy úplná je přípustná jen v zákonem stanovených případech. Účel a poslání soudu druhého stupně je opět banální - jde o přezkum rozhodnutí soudu stupně prvního. Zde bychom už mohli o disentech uvažovat. V skutečnosti by ale případný disent vedl toliko k znejistění. Rozhodnutí by oslabilo nikoliv po stránce právní, ale po stránce své přesvědčivosti. A na tom zde jistě není zájmu. Jsem tedy toho názoru, že ani soudy odvolací by disentovat neměly. 

Poněkud jiné postavení mají soudy nejvyšší (NS a NSS). Jejich přezkum je založen zásadně na hodnocení právním. Jejich poslání se i poněkud odlišuje od soudů „prvo“ a „druho“ stupňových. Dle mého je posláním soudů nejvyšších především sjednocování judikatury a výklad práva v souvislosti s danými případy. I zde bych ovšem s disenty neplýtval. Pokud je mi známo, tak na NSS je určité pravidlo, dle kterého se soudci musí zcela shodnout, jinak nerozhodnou. Pak zde není třeba žádných disentů. Je-li jednota, není třeba disentovat. Disenty bych ovšem akceptoval ve věcech společensky významných (např. proces s DS). I zde bych ovšem uvítal raději jednotu. Popravdě řečeno, s disenty obecných soudů se můžeme setkat v poněkud pozměněné podobě. Není tajemstvím, že např. NS své jednou vydané stanovisko k dané problematice během několika let zcela změní a zaujme stanovisko jiné. Podle mého názoru tak vlastně sám sebe disentuje. Tento závěr samozřejmě berme s nadsázkou.

S ohledem na uvedené tedy uzavřu tím, že dle mého vnitřního přesvědčení privilegium disentovat by mělo náležet toliko soudu Ústavnímu (a i to někdy být nemusí). Otázka by totiž měla být úplně jiná, a to, zde rozhodnutí toho, či onoho soudu jsou obecně závazná (precedentní) a zda disenty na tomto mohou něco změnit. A hlavně, zda by nebylo pro soudce lepší se k dané věci vyjadřovat z pozice akademiků v odborné literatuře a zprostit tohoto soudních rozhodnutí.