Osobně se domnívám, že ti, jenž tak hovoří, nejsou skeptici, ale praxe znalí realisté. Co jsou to vlastně právní pravidla? Je to výsledek tvůrčí činnosti člověka? Mnohdy ano (někdy i s uměleckou hodnotou). Ale vážně. Mluvíme-li o pravidlech chování subjektů práva, tj. o zákonech, o obyčejích, o zvycích, o zásadách, pak již ze samotného výčtu a především charakterů jmenovaných je jasné, že o určitosti můžeme hovořit jen s neurčitostí. Nelze-li říci, že tato pravidla jsou přesná, precizní, striktní a nesporní, tj. vlastně, že jsou určitá, pak nutným závěrem musí být, že jsou neurčitá. Jak logik bych sice daný výrok negoval na „nejsou určitá“, což není totéž jako „neurčitá“, není-li zde třetího, pak musí být právě neurčitá. 

Vyjděme z praxe. Kdyby byla právní pravidla určitá, jak by bylo možné, že aplikující orgány (nemluvě o subjektech práva jako takových) ve stejných případech rozhodují přinejmenším nestejně. Nutným závěrem by bylo, že je zde nedokonalost aplikujícího orgánu, tj. lidský faktor. Nebýt i tohoto, pak by nebylo třeba přezkumných (odvolacích) řízení. Lidský faktor tu ale byl, je a bude. Jak je přitom vidět, tak právní pravidla jsou na tomto faktoru maximálně závislá. Kdyby právní pravidla byla samoaplikovatelná a aplikující subjekt by jen asistoval (dokonce bych uvažoval o jakémsi katalyzátoru, tj. proces urychluje, či zpomaluje, ale sám do reakce nevstupuje), pak by toto odpoutání se mohlo znamenat i určitost pravidel. Toho by však bylo možné dosáhnout nanejvýš v ideálním světě (nebo alespoň v Singapuru).

Dle mého tedy nelze o právních pravidlech prohlásit, že jsou tato určitá, a to i s ohledem na to, že existuje-li zde alespoň malá pochybnost o jejich určitosti, nejsou určitá.