V zájmu zachování důvěry v justici bych nepovažovala možnost každého soudce vydat k rozhodnutí disent za vhodnou či žádoucí. Opodstatnění by se dalo vidět snad jedině v případech senátu složeného z jednoho soudce a dvou laických přísedících, pokud tito dva soudce přehlasují. Potom může být disent na místě jako názor odborníka v opozici se "selským rozumem". Ovšem odhalovat veřejnosti a otevřeně přiznávat fakt, že právo je ve skutečnosti mnohoznačné a na mnoho případů (vyjma těch triviálních) existuje více možných řešení, z nichž každé je ve větší či menší míře právem podložitelné, by podle mne nemělo žádné pozitivní výsledky, ba naopak by existečně podrývalo právo a celý systém, na kterém je fungování společnosti z tohoto hlediska postaveno. Pro uznání legitimity fungování jakéhosi nezávislého systému, hledajícího spravedlnost je nutná transparentnost a předvídatelnost, jistota občanů v nějaký výsledek. Kterou ovšem disenty mohou ohrožovat. Mohu vědět, jak v mé kauze soud rozhodne, když v podobných případech byla vydána rozhodnutí, ale k nim i disenty, které mají odlišný nebo třeba i zcela opačný názor? Jak mohu vědět, ke kterému názoru se můj soudce přikloní? Nehledě k faktu, že trend současné doby usiluje o sjednocování judikatury právě z důvodu předvídatelnosti úspěšnosti jednotlivých kauz. Disenty podle mého názoru jdou proti tomuto ideálu. Chápu záměr soudců nebýt beze slova podepsána pod něčím, s čím jsem nesouhlasila a proti čemu mám odlišný názor. To ale pro mne není dostatečný argument, neboť soudce nejedná sám za sebe a ve svůj prospěch a žijeme v demokratickém světě, kde je běžným způsobem rozhodování hlasování, kdy se nesouhlasící menšina prostě podřídí. Což jsem nyní velmi zjednodušila, jsem si plně vědoma, že především v právu prosté slepé podřízení se ani v nejmenším nestačí a je nutné silné a obstojné vyargumentování, aby se oponent nejen podřídil, ale hlavně uznal správnost předkládaného řešení. A o tom by také mělo být hlasování v senátech, o diskurzu a argumentaci, dokud se všichni přítomní neshodnou na tom "nejsprávnějším" řešení. Ale na takové vysoce idealistické a filozofické myšlenky samozřejmě v reálné praxi a reálném světě není čas ani místo, bohužel. Nezbývá než se spokojit s pouhým "menšina se podřídí většině".