Podle mého názoru nelze generalizovat odpověď na tuto otázku, protože většina případů minimálně z řad "hard case" případů se musí posuzovat individuálně. 
Soudce při svém rozhodování prochází dvěma stádii. 
1. Zjištění skutkového stavu daného případu.
2. Subsumpce zjištěného stavu pod určitou právní normu, uplatnění procesních prostředků a vydání rozhodnutí. 
V ideálním případě je možné pouze na základě těchto dvou fází vyřešit spor. Především v oblasti nižší soudní soustavy a řešení "soft case" případů se tento způsob řešení přímo nabízí a asi málokterý soudce by si zbytečně komplikoval život aplikací principu proporcionality, citacemi krásné literatury nebo konfliktem principů a pravidel dle Ronalda Dworkina, apod., když se k vyřešení případu naprosto jasně a výstižne vztahuje právní norma. Myslím si, že na to nemá ani čas ani prostor vzhledem k tomu, jak je zavalený velkým obnosem případů. 
Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že pozitivní právo nemá a nemůže mít ambice k vyřešení jakéhokoliv případu. Myslím si, že existuje několik důvodů proč tomu tak je - např. zákonodárce při tvorbě právního předpisu nemůže pojmout všechny možné nuance, které při jednotlivých sporech mohou nastat; společnost se vyvíjí a objektivní právo může občas být pozadu za tímto vývojem a nastupujícími fenomény a trendy (viz např. informační a komunikačni technologie - problematika kyberkriminality, apod.) 
Dostáváme se tedy k jádru problému - tedy k právním pravidlům, které bych rád po vzoru již zmíněného Dworkina doplnil o právní principy. Dworkin svou kritikou Hartovského pozitivismu vnesl díky právním principům nové světlo do řešení hard case případů. Dle Dworkina totiž vedle právních pravidel zakotvených více či méně v právním řádu existují také právní principy, které nejsou v psané podobě, ale jsou součástí politické nebo společenské morálky a tudíž platí v důsledku svého obsahu. 
Ronald Dworkin ve své knize Když se práva berou vážně říká, že se může stát, že dva soudci, stejně vzdělaní, zkušení a inteligentní spolu často nesouhlasí a že neexistuje žádný lakmusový papírek pomocí něhož by bylo možné testovat správnost rozhodnutí a názoru. S těmito výroky se ztotožňuji a myslím si, že za určitých okolností je dobré ba dokonce žádoucí, aby soudce vnesl do případu svou vlastní intuici, smysl pro spravedlnost a morální hodnoty a to nad rámec platného práva. Tento názor samozřejmě předpokládá velkou zkušenost, sečtělost a moudrost soudce a v neposlední řadě také morální čistotu.

PS: V této odpovědi byly nepřímé citace knih: Filozofie Práva (Pavel Holländer) a Když se práva berou vážně (Ronald Dworkin).