Obě teorie se zaměřují na vztah práva a reality, jejich spojitostí a reakcemi, přizpůsobivostí práva vůči realitě. Zatímco APR se zabývá spíše soudcovskou činností (jsme v Americe, precedenty tvoří jádro práva), ek.analýza práva říká, jaké by mělo být a priori, doporučuje efektivní opatření ve formě zákonů, nařízení (přisuzuje právu exaktní vlastnosti - efektivita). APR tedy posuzuje soudce, člověka, říká, že soudce je ve svém rozhodování ovlivněn mimoprávními faktory v mnohem větší míře než těmi právními (je ovlivněn zkušenostmi, aktuálním rozpoložením, veřejným míněním, atd.) a že než si sám začne vůbec zformulovávat právní odůvodnění, je již rozhodnut, jak bude znít jeho verdikt. Naproti tomu ek.analýza přepokládá chování člověka jako tvora racionálního (zde vychází z často používaných premis ideálního ek. světa, ač je známé, že tyto předpoklady jsou bezpodmínečně nereálné) a chce legislativu přizpůsobit, aby byla co nejefektivnější. Stranou jsou v tomto případě lidská práva, morální hodnoty a podobné neexaktní "veličiny". Abych to tedy shrnula, APR hodnotí právo, jaké je, vystihuje ze svého pohledu jeho reálný stav a navrhuje východiska. Ek.analýza práva sice také navrhuje východiska, ale ta počítají s nereálným světem, na té nejteoretičtější úrovni světa dokonalého trhu apod. V praxi se podle mého názoru prosadit nemůže a když, tak jen ve velmi omezené míře a ve vhodných oblastech.