Posner velmi zdařile vysvětluje svá stanoviska na příkladech, kde se snaží ukázat, že antidiskriminační opatření se musí aplikovat přiměřeně případ od případu, protože někdy by jejich upřednostnění mohlo být ekonomický nevýhodné. Třeba při preferenci bělochů před černochy zaměstnavetelem, nemusí jít vždy o diskriminaci černošského obyvatelstva, ale pouze o potřebu zaměstnat vzdělanější lidi, kteří své práci rozumí a mají chuť ji vykonávat. Kdyby se ale nuceně prosazovaly antidiskriminační zákony a zaměstnavatel by na taková místa musel dosazovat černochy, kteří o práci nemají zájem, nebo na ni nemají dostatečnou kvalifikaci, tak by to znamenalo zvýšení nákladů za rekvalifikaci takových zaměstnanců, to by vedlo ke zvýšení cen, které by postihly spotřebitele. Proto by se měly tyto zákony uplatňovat jen v případech, kde se o diskriminaci opravdu jedná. Třeba nižší mzda pro černocha, který vykonává úplně stejnou práci jako lépe placený běloch, nebo když někdo nechce prodat dům černochovi a radši jej vůbec neprodá, což pak vede k deformaci trhu. Takové chování je třeba potrestat náhradou škody diskriminovanému v podobě punitive damages.