V rámci srovnání právního realismu a ekonomických směrů v právu bych rád v úvodu nastínil určité společné rysy obou směrů, a poté bych přešel k třem zdánlivě dílčím, avšak dle mého zásadním rozdílům obou koncepcí. 
Společným jmenovatelem obou směrů je, že na rozdíl od tradiční právní teorie nahlíží právo z jiných úhlů. Obě doktríny do značné míry vychází i z argumentů „mimoprávních“. Toto zdánlivě banální tvrzení, však není samoúčelné. Právo je tak nazíráno prostřednictvím vnějších poznatků (ať už z oblasti ekonomické či sociologické) a v návaznosti na to je analýzu práva, dle obou směrů, nutno provádět v souvislostech těchto vlivů, které jsou tímto systematizovány. To je značný posun oproti tradiční právní teorii, která operuje s autonomií práva a povětšinou je právo vykládáno skrze právo samo.  Tato přidaná hodnota, která je oběma teoriím vlastní (avšak u každé z nich má jiný charakter), nás však přivádí k první distinkci, kterou lze pojmenovat jako obecně-metodologickou.
1.	Výše bylo zmíněno, že obě teorie spojuje pohled na právo skrze „brýle“ jiných vědeckých disciplín. Avšak tím, že tyto náhledy jsou formovány jinými obory, je jiným způsobem formováno i chápání práva, respektive analýza práva. Tento rozdíl lze jednoduše vyjádřit jako rozdíl explanace vs. deskripce. Pro ekonomickou analýzu práva (dále EAP) je příznačná snaha explanace právních jevů. To je dáno mimo jiné tím, že stoupenci tohoto směru jsou kromě právníků také ekonomové a tento přístup k vědě je jim vlastní. V úvahách těchto teoretiků je pak patrné pro ekonomii charakteristické zjednodušení společenských jevů – schopnost explanace je omezená a proto zejména (a contrario k právním realistům) nepracuje s otázkou společenské změny a iracionálního jednání subjektů (ve smyslu behaviorálních směrů). Teorie zaměřené na otázky hodnot a efektivity norem pak přistupují k jejich predikci ceteris paribus. 
Naopak pro zastánce právního realismu bylo příznačné, že pocházeli většinou z řad advokátů či soudců, tedy prakticky zaměřených právníků. Jejich pohled na právo odráží zejména empirické (oproti teoretickým předpokladům AEP) poznatky a samotná teorie právního realismu má pak deskriptivní charakter. Bylo-li výše naznačeno že EAP do značné míry neuvažuje, a ani nemůže, změny v chování společnosti, právní realismus z těchto změn částečně vychází. To je zjevné na tezi, že soudce je při rozhodování vychází zejména ze skutkových podnětů konkrétního případu, které pak poměřuje společenskými vzory (a to i ekonomického zaměření), které formulují jeho rozhodnutí více než normy objektivního práva. Pakliže dojde ke změně těchto vzorů, promítne se to v rozhodování – změní se právo, aniž by úprava de lege lata byla jakkoliv dotčena. 
2.	Druhý rozdíl lze vidět v samotném předmětu zaměření obou směrů, respektive v pohledu na charakter a úlohu objektivního práva. Středobodem EAP je chování racionálních subjektů. Toto chování je krom jiného apriory ovlivněno působením práva na ně. EAP tedy zkoumá, jak právo může působit ex ante ve společnosti (či „proti ní“) aby bylo efektivní. Právní realisté oproti tomu redukují právo na rozhodnutí soudů (tedy působení ex post, až v případě sporu) – právo je jen předvídání toho jak rozhodne soud. Z tohoto poznatku pak vychází dichotomie „law in book“ vs. „law in action“.  (Nutno však podotknout, že s podobným poznatkem pracuje i EAP, tedy že ne vše co je jako právo formálně zakotveno jako právo funguje. V jejich pohledu je však měřítkem právě racionální chování společnosti a potažmo efektivita norem.)
3.	Posledním, zde nastíněným rozdílem je odlišné chápání subjektů práva. Pro EAP (stejně jako pro celou ekonomii, tak jak již bylo naznačeno v bodě 1.) je příznačné zaměření na vysvětlování a předvídání obecných tendencí více než na jednání individuální osoby. Jedince je tak nahlížen spíše jako buňka tvořící součást určitého sociálního organismu. Toto typicky odráží i jeden ze základních předpokladů EAP, a to předpoklad racionálního chování. Na tomto místě je příznačně uvažována racionalita v průměru chování celé společnosti. Naproti tomu stojí právní realismus, který vychází z behaviorálních koncepcí a zaměřuje se na konkrétní a rozdílné chování, potažmo rozhodování soudů.