Objektivní pravda neexistuje. Relativní nestačí. I trestní soudy zjišťují materiální pravdu tak, aby byla alespoň vysoce pravděpodobná, když ta absolutní je nezjistitelná. Přesto je pravda jakýmsi ideálem, skrz který veřejnost posuzuje právo. Spojitou nádobou pravdy je pak spravedlnost. A že ji lidstvo řeší odnepaměti, dokládá možná nejlépe Sofoklův Oidipus král.

Doba se ale mění a sílu divadla v antice vystřídal v 21. stol. film. Tam je problém pravdy zpodobněn často v porovnání příběhů předkládaných stranami sporu. A spravedlnost je potom volbou soudu mezi těmito dvěma verzemi skutečnosti nebo v ideálním případě jeho vlastní variantou. Film ale skutečnost ovlivňuje, jak dokládá např. CSI efekt. Ten se projevuje už  v ČR. V USA, kde rozhodují poroty, je ale výraznější. Jejich členové totiž chtějí otisky z trávy a DNA z nejnemožnějších míst a vyšetřovatelé se nestačí divit. Podle výzkumů však naštěstí nehrají seriálové poznatky takovou roli, aby ovlivnily verdikt.

Detektivní příběhy vůbec významnou měrou ovlivňují právní vědomí společnosti. Pro věrohodnost příběhu je klíčový detektiv. Jeho typickou charakteristiku lze vysledovat i na již zmiňovaných Kriminálkách, ale svůj prapůvod mají už v pojetí E. A. Poea a do dokonalosti ho dovedl A. C. Doyle u Sherlocka Holmese. Tak co, dokážete sestavit svůj vlastní profil geniálního detektiva? Pochlubte se...