SOBOTA 15. ČERVENCE 2006 kavárnaŠťastný muž Eduard Ingriš se vrací do českého povědomí Strana D6 Kým je Shylock Esej o postavě ze Shakespearovy hry Strana D7 ZITA SENKOVÁ T ohle že mají být nudní puntičkáři bez smyslu pro humor? kroutil hlavou nejeden návštěvník fotbalového mistrovství při pohledu na nekončící party bez křeče, na zpívající a tančící miliony Němců. Co se stalo s národem remcalů, kde dosud vládla „blbá nálada“ a všude byly ke spatření protáhlé obličeje, které vloni jen nakrátko roztály při zvolení Bavořana Josepha Ratzingera papežem Benediktem XVI.? Nemáme práci pro miliony. Máme neschopnou vládu. Stárneme. Vymíráme. Metody trenéra národního fotbalového týmu Klinsmanna jsou stejně příšerné jako dlouhá zima a sychravé jaro. Tato deziluze ještě před pár týdny hýbala Německem. Exmluvčí spolkové vlády varoval cizince před návštěvou východu země a Berlína, odkud by se nemuseli vrátit živí! Co téma, to negativní titulky v tisku a svíravé pocity. Ale náhle se udělalo pravé léto, „klinsmannovci“ se probojovali téměř do finále a národ, nehledě na věk, pohlaví, víru či sexuální orientaci, se sjednotil a slavil fotbal – a sám sebe. Jsme jako vy! Mistrovství světa bylo pro Německo reklamní kampaní, jaká se mu hned tak nenaskytne. Miliardy diváků sledovaly v přímých přenosech spontánní vlnu patriotismu. Němci hrdě zpívali hymnu, oblékli se do národních barev, spolkový prezident Horst Köhler byl jedním z milionů, kterému na autě vlála národní vlajka. To, co je v jiných zemích – kupříkladu v USA, v Británii či ve Franci – běžné, mělo v letošním Německu frenetickou premiéru. Němci se spontánně identifikovali sami se sebou. Začali odkrývat dosud utajované či potlačované stránky své národní osobnosti. „Jsme jako vy. Umíme se bavit, odvázat se. Být hrdí na svou vlast. Nejsme nebezpeční, ostatně naše vlajka byla vždy symbolem demokracie a s tou s hákovými kříži nemáme nic společného,“ znělo po- selství. Co je vlastně typicky německé? Pořádkumilovnost, přesnost, spolehlivost? Němci jsou maximalisté, perfekcionisté. Chtějí být nejlepší, nespokojí se s ukazateli, za něž by mnohá jiná země byla nesmírně vděčná. Ctižádost je žene kupředu a jsou sami sobě největšími a nejtvrdšími kritiky. Když roku 2000 úspěšně připravili Světovou výstavu EXPO v Hannoveru, byli to jedině oni, kteří koncept strhali ještě před otevřením bran. Co je tedy vlastně typicky německé? ptali se cizinci, které nové, respektive dosud neznámé atributy německé povahy zaskočily. „Německo je teď synonymem pro pocit bezpečí, serióznost, spolehlivost, ale také pro přátelskost, otevřenost a spontánnost. Ani na lásce k pivu se nic nezměnilo,“ míní historik Paul Nolte. „Ne že by teď třeba Britové nebo Francouzi začali Německo milovat, ale budou je více respektovat.“ Zkouška z dospělosti Místo vytouženého titulu mistra světa Němci – skončili nakonec třetí – získali mnohem více. Zjistili, jaké to je, mít rád sám sebe, být hrdý na svou zemi. Viděli, že volání „Deutschland, Deutschland“ na stadionech nikoho neděsilo a že mnozí cizinci dokonce skandovali s nimi. Co však budou dělat teď, když šampionát skončil, když se areály pro fanoušky demontují a když se do hospod opět chodí pouze na pivo, nikoli také koukat se na zápas? Otisky černé, červené a žluté na tvářích se již smyly. Houkačky jsou v šuplících, obleky vystřídaly dresy. Euforie z mistrovství vydrží ještě pár dnů či týdnů a vlnu patriotismu nelze přeceňovat. Ostatně šlo hlavně o fotbal a mnoho vlajek z aut odmontovali Němci už v den finále mezi Itálií a Francií. Do dalšího šampionátu v kopané zbývají čtyři roky. A do toho dalšího v Německu možná nejméně čtvrt století. Život se tento týden začínal rychle vracet do další fáze psychologické poválečné cesty, na níž má německý národ za sebou zamlčování nepěkné minulosti i pokání za ni, sebepochybování i sebedůvěru, naprostou loajalitu k USA i konfrontační emancipaci s Washingtonem. Exkancléř Gerhard Schröder to nazval německou normalitou. Normalitou pro poválečnou generaci má podle Schrödera také být ukončení pocitů viny za nacistický režim před šesti desetiletími. A skutečně: nová generace Němců nově formuluje vztah k vlastnímu národu. Teprve před čtyřmi lety začala diskuse o vlastním utrpení za války, o drsném bombardování Drážďan Spojenci, o poválečném vyhnání Němců či o pomnících německým obětem. To vše bylo přes půl století víceméně tabu. Proč nás jiní mohou mít rádi? A proč a za co se můžeme mít rádi my sami? ptá se tudíž nyní národ, který se do mistrovství v první řadě označoval za Evropany a teprve pak za Němce. Otázky identity a hodnot nabírají v době globalizace, migračních proudů a integračních testů na nové intenzitě. Nikoliv náhodou se ve Spojených státech stala bestsellerem kniha Sama Huntingtona Who are we? – Kdo jsme? Ve Velké Británii hovoří ministr financí Gordon Brown o „Britishness“, občané Francie a Nizozemska v referendech odhlasovali, že jsou především Francouzi a Nizozemci, až pak i Evropané. Němci se učí, že slovo říše se nemusí vztahovat pouze na třetí říši nacistického režimu, nýbrž také třeba na Svatou říši římskou, která je o stovky let starší než ona říše nechvalně známá. Do německých dějin přece rovněž patří Gutenberg, Beethoven, Heine, Goethe, a chcete-li, tak i Beckenbauer, Grafová či Schifferová. Bez pozitivní identifikace s vlastním národem moderní Německo nedozraje. Jak nutně pozitivnost potřebuje, to ukazuje absurdita debaty o integraci přistěhovalců. „Němci léta trénují pohrdat sami sebou. Proč od nás očekávají, že se s nimi identifikujeme, když to oni sami nedělají?“ napsala turecká spisovatelka Mely Kiyaková. Ballack pochází z NDR Dalo by se říct, že Němci procházejí jistou psychoterapií. Ta může být účinná, jak známo, pouze tehdy, když je systematická a upřímná. Obelhat terapeuta znamená obelhat sám sebe. Ale takhle špatné to s německým „pacientem“ není, ačkoli má tendenci k hypochondrii. Před šedesáti lety nechtěl mít s Německem nikdo nic do činění. A když se roku 1954 Němci stali v Bernu poprvé fotbalovými mistry světa, bylo v podstatě nemožné vytáhnout na stadionu německou vlajku a jásat Deutschland. To ostatně pro ty, kdo přežili válečné hrůzy, bude navždy spojeno s trpkým pocitem. Ale pro celé generace cizinců je poválečné Německo také Lagerfeld, Escada, Adidas, Haribo, Dr. Oetker, aspirin či bundeswehr v mírových misích. Německá kinematografie slaví mezinárodní úspěchy, Němci přebírají Nobelovy ceny, mají první kancléřku. Pro tyhle cizince je Germany již dávno cool a normální. Dokonce v Izraeli dostala země nový zvuk, především mezi mladou generací. Na technoparty jsou ve Svaté zemi žádaní dýdžejové z Německa. Bylinný likér Jägermeister je v Tel Avivu vyhledávaným nápojem, mladí Izraelci jezdí nejraději v golfu či BMW. V houfech navštěvují Berlín, který je pro ně atraktivnější než New York. Německo dospívá. Po jedenašedesáti letech od konce druhé světové války a skoro čtyřech desetiletích rozdělení se začíná osvobozovat od stigmatu války. Právě tato katarze vyprodukovala během šampionátu jásající masu, hrdou na své reprezentanty i na své organizační schopnosti. Podobně jako na podzim 1989, kdy bourali berlínskou zeď, i v létě 2006 Němci zakusili sounáležitost. Fotbal na měsíc spojil obě části země a mnozí ze „západu“ poprvé navštívili „východ“ – a obráceně. Když nyní skandovali „Německo“, měli na mysli celou zemi, za niž hrají i rodilí Poláci Klose a Podolski, Švýcar Neuville či Ghaňané Asamoah a Odonkor. A kde kapitán Ballack pochází z někdejší NDR. Autorka je redaktorkou MF DNES se specializací na Německo, poslední tři měsíce pobývá v této zemi jako zvláštní zpravodajka listu To, co je kupříkladu v USA, v Británii či ve Franci běžné, mělo v letošním Německu frenetickou premiéru. Němci se spontánně identifikovali sami se sebou. Měsíc německého patriotismu FOTO:REUTERS-TOBIASSCHWARZ dnes NĚMECKÁ RADOST Fanoušci při čtvrtfinálovém utkání mezi týmy pořadatelské země a Argentiny, Berlín 30. června; německé mužstvo postoupilo do semifinále Jsou tohle ještě vůbec Němci? ptal se uplynulé čtyři týdny svět při pohledu na moře německých vlajek a žasl nad otevřeností a srdečností hostitelů světového šampionátu ve fotbale D/6 kavárna MF DNES – 15. července 2006 POEZIE MARINA CVETAJEVOVÁ JDEŠ, OČI UPŘENÉ K ZEMI, i já jsem je nejednou klopila... Podobáš se mi... Zastav se nade mnou! Na místě, kde se už sváří mák, malení, kalina, čti na kameni mé stáří, mé jméno: Marina. Máš ze mě strach? To se mýlíš... Z mé přísnosti? Hrob tě zmát? I já jsem měla zvyk příliš a nevhodně se smát! Teplou krev, vlasy – a jaké! Přání: žít neustat... Ty... vždyť já byla jsem také. Zůstaň tu chvilku stát! Ber mák, či jahody radši, mákem bys pohrd; vím, neznáme ovoce sladší, než roste nad mrtvým. Netruchli, to můj hrob nechce. Což má svět málo jmen? Pomysli na mě jen lehce a lehce zapomeň. V slunci jak ve zlatých mracích stojíš tu vedle mě. – Tak ať nejsi na rozpacích, když zní hlas zpod země… 3. května 1913 (Koktěbel) Slzy Už, pláči, nenesls na vlnách žal; jen hněv. Šílenství! Moře slz v Čechách – jak jinde krev. Stín, černý lupen tu přikryl a mučí svět. Už je čas: vstupenku vrátíme tvůrci zpět. Odmítnu dále být. Kde Bůh i člověk ztich..., jak lze vše pokřivit! Na hlavních náměstích odmítnu s vlky výt. S žraloky od soudů táhnout a dát se vlít do proudu – po proudu. Už chci být bez očí, nevidět tmoucí tmu. Svět, když se netočí, s rozumem odmítnu... 15. března – 11. května 1939 Marina Cvetajevová (1892–1941) KENNETH ROGOFF Ch udé, ale na ropu bohaté Rusko. Usilovně se snaží, aby ostatní brali vážně jeho předsednictví v elitní skupině osmi (G8), kde na ně vyšla řada. Prezident Vladimir Putin, snad v naději na povznesení rozhovorů na prezidentském summitu, který ode dneška probíhá v Sankt Peterburgu, předložil ambiciózní agendu. Má v plánu zavést své kolegy do učených konverzací o vzdělávání, o infekčních nemocech, a aby se ujistil, že si nikdo nezdřímne, o „energetické bezpečnosti“. A Čína je kde? Co Putin za své úsilí získal? Nic moc. Bushova administrativa, vedená viceprezidentem Dickem Cheneym (avšak s výslovným souhlasem jeho šéfa), nedávno Rusko obvinila z upadání do jeho starých způsobů „říše zla“. Putin palbu opětoval a vykreslil Spojené státy jako „soudruha vlka“ připraveného vrhnout se na každý národ, který zůstane nechráněný. Zdá se, že roste napětí ohledně toho, jak se Bush a Putin pozdraví, až se v Sankt Peterburgu setkají. Evropané, co se jich týče, stále ještě propadají hysterii kvůli tomu, jak se připletli do plynové rozmíšky mezi Ruskem a Ukrajinou, která na začátku letošního roku na několik dní zaškrtila přítok do jejich plynovodů. Diskutovat s Ruskem o „energetické bezpečnosti“ považují za totéž jako si o vodní bezpečnosti rozprávět se soudruhem krokodýlem. Samozřejmě: lidé, kteří chtějí být skutečně nepřívětiví, poukážou na absurditu ruského členství v klubu sdružujícím obrovské ekonomiky USA, Německa, Japonska, Anglie, Francie a Itálie a (menším dílem) Kanady. Proč nedostal křeslo u stolu místo Putina čínský prezident Chu Ťin-tchao, když ekonomika jeho země je druhá největší na světě (měřeno světovými cenami)? Koneckonců, i se všemi svými energetickými zdroji, ba i při dnešních závratných cenách ropy a plynu je ruský národní důchod co do velikosti srovnatelný s větším okolím Los Angeles. Možná že Putin potřebuje přestat trpět vší touto kritikou a přejít do útoku. Mohl by začít tím, že všechny své domýšlivé demokratické protějšky upozorní, že je dnes v Rusku zřejmě populárnější než kdokoli z nich ve své vlasti. Možná že by vlastně hned zítra mohl zvítězit ve férových volbách (tedy ne že by riskoval a pokoušel se to někdy ověřit). Nemnoho ostatních by mohlo s vážnou tváří prohlásit totéž. Jistěže: Putinovy úspěchy posledních let při hubení všeho, co připomínalo svobodný tisk – a když svobodný tisk „zahubí“ bývalý člen KGB, nejde jen o slovní hříčku –, napomohly k umlčení otevřené opozice. Přesto se Putin zdá opravdu oblíbený mezi veřejností, která touží po vůdci, jenž jejich zemi ukotví, aniž by ji poslal ke dnu. Putin může rovněž prohlásit, že fiskální postavení Ruska je mnohem silnější než pozice ostatních členů G8.Ano, prospívá mu, že se Sibiř proměnila v obří ropný vrt, z nějž většinu peněz odsává vláda.Venezuelský prezident Hugo Chávez také prozatím drží účetnictví své země v rovnováze. Jak se zbavit důchodců Abychom však byli spravedliví, ropa není všechno. Většina ekonomů prosazuje, aby bohaté země nahradily své spletité a zastaralé daňové zákoníky jednoduchou, nízkou rovnou daní, a smutní nad faktem, že to zatím vyzkoušelo tak málo zemí. Putin však takovou politiku zavedl už před několika lety a výsledky lze označit za zázračné. Pochopitelně, některými dalšími ruskými přístupy k řešení rozpočtových problémů mohou být ostatní lídři G8 okouzleni už méně. Většina zemí G8 se zdá neschopná dosáhnout politického konsenzu potřebného k provedení nezbytných opatření, jako je zvýšení důchodového věku nebo výrazné seškrtání indexace dávek vůči inflaci. Rusko se naopak svých penzistů v zásadě zřeklo a nechalo inflací rozleptat hodnotu jejich příjmů. Vskutku, mnoho starších lidí ve venkovských oblastech Ruska je nuceno živit se samozásobitelsky pěstováním brambor na drobných políčkách, která je vláda nechává obdělávat. Tedy za předpokladu, že vůbec přežijí: od pádu berlínské zdi se v Rusku průměrná délka života u mužů propadla ze 65 let na zhruba 55 let. Přibývá důkazů, že hlavní příčinou úmrtí je stres z transformace, který má ještě silnější dopady než velcí zabijáci v postkomunistickém Rusku, jako je alkohol, vraždy aAIDS. Měl by tedy Putin svým kolegům říct, že by mezigenerační účty ve svých zemích také mohli vyrovnat tím, že vyhladoví starší spoluob- čany? Putin by se asi neměl snažit výsledky své země přespříliš protlačovat. Nejlepším plánem by snad mohlo být nechat vodku téct plným proudem a doufat v sérii úsměvů na aranžovaných fotografiích. Buď jak buď, až Putin svým hostům sdělí, jak mohou Rusku připlatit za zvýšení své „energetické bezpečnosti“, mohl by se nakonec dočkat respektu, po němž tak prahne. Autor je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě a bývalým hlavním ekonomem MMF. © Project Syndicate, 2006 Přeložil David Daduč; titulek i mezititulky jsou redakční Skeptičtí partneři Ruska v G8: soudruh kágébák, záruka bezpečnosti K pětašedesátému výročí básnířčiny smrti, které připadá na poslední srpnový den, vydal BB/art v edici Versus výbor z její poezie pod názvem Pogrom života. Připravila jej a verše přeložila Jana Štroblová, která se s dílem této vynikající ruské umělkyně aktivně potkává již desítky let – vždyť táž Štroblová připravila v roce 1971 pro Klub přátel poezie výbor z autorčina díla nazvaný Hodina duše. (jch) JOSEF CHUCHMA T eskně hučí Niagara není píseň lidová, nýbrž „jen“ zlidověla. Coby součást operetní revue Trampské milování ji v roce 1931 napsal Eduard Ingriš. V Praze tehdy šlo o docela známé jméno. Ingriš, absolvent Státní konzervatoře hudby, vystupoval v pražských operetních scénách coby zpěvák i dirigent.A komponoval pro ně: kupříkladu opereta Rozmarné zrcadlo dosáhla pozoruhodných 1600 repríz. Avšak prvorepublikový věhlas Eduarda Ingriše (1905–1991) je dneska téměř zapomenut, snad tu Niagaru si s ním pár jedinců spojí... Posmrtný návrat do zdejšího povědomí se děje prostřednictvím činů, které „spáchal“ daleko za hranicemi rodné země. Jednou z aktivit, jimiž se Ingriš ve světě prosadil, bylo fotografování. Rozsáhlý výběr z autorových snímků hostí do konce října Velká synagoga v Plzni. Cesta tam a zase zpátky Není to poprvé, co monumentální západočeská synagoga hostí fotografickou expozici a ta se pak ukáže být jistým zjevením. Před třemi lety takto zasvítila přehlídka snímků Hanzelky a Zikmunda. Že legendární cestovatelská dvojice H + Z fotografovala, to byla dobře známá věc, jenže v pečlivě vybrané kolekci více než dvou stovek záběrů se vyjevilo jádro, čítající několik desítek prací, kde původní dokumentaristický účel zcela odpadl na způsob nosné rakety a zůstala výbušná „hlavice“ – vizuálně působivé svědectví o lidské rodině a Zemi. Obdobně u Ingriše: řada snímků je přímočaře cestopisných a místopisných, ale mezi nimi jsou rozesety momentky, portréty či krajiny, které s postupem času nabyly na značné dokumentární hodnotě, nadto si podržely či očividněji z nich vystupují estetické kvality. Neboť kromě toho, že Ingriš ovládal řemeslo hudební, zvládl i disciplínu kameramanskou a fotografickou, „měl oči“. Ostatně první kameru si pořídil již roku 1924. O čtvrt století později si v Limě otevřel fotografické studio, v němž portrétoval i peruánského prezidenta. Publikoval v amerických časopisech Time a Life, kameramanské služby poskytoval i Hollywoodu. Při filmové adaptaci Hemingwayovy novely Stařec a moře byl na popud spisovatele, který se o Ingrišovi dočetl právě v Lifu, přizván coby odborný poradce a díky tomu mohl proslulého spisovatele, jenž byl natáčení přítomen, fotografovat. Podmanivě uvolněné jsou záběry amerických herců popíjejících v peruánském baru. Na jiné z fotografií je k spatřeníAlexandr Hackenschmied, Ingrišův spolužák z gymnázia, který před Hitlerem ujel do USA a tam – s pozměněným příjmením Hammid – proslul jako experimentující filmař. Hlavně však nesmí být v souvislosti s Ingrišem smlčena již vzpomenutá dvojice Hanzelka a Zikmund. Ingriš se s nimi potkal a spolupracoval v devětačtyřicátém roce, při jejich cestě po jižní polokouli. Kontakty pak už nikdy nebyly přerušeny. Roku 2000 se vdova Nina Ingrišová (vitální Eduard si o čtvrt století mladší ženu vzal v polovině šedesátých let) rozhodla věnovat manželův archiv Česku. Do Spojených států, kam se Ingriš přestěhoval v roce 1962, pozůstalost odcestovala sbalit skupina lidí vedená právě Miroslavem Zikmundem. Za finančního přispění ministerstva kultury byla následujícího roku do republiky dopravena více než tuna materiálů. Postupně jsou zpracovávány v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně coby součást Archivu H + Z. V Ingrišově fondu se nachází i čtyřicet tisíc negativů. Roku 2002 se ve Zlíně konala informační expozice Eduard Ingriš. Loni v létě jindřichohradecké Národní muzeum fotografie představilo stovku autorových záběrů.Výstava v plzeňské synagoze čítá přes dvě stě exponátů a je zatím nejrozsáhlejší prezentací Ingrišova fotografického odkazu. Stojí za to žít „Mou emigrací do ciziny, před Vánoci r. 1947, to všechno začalo. K mé ‚studijní cestě‘ do ciziny mi bylo dovoleno vyměnit z mého milionového vkladu 50 $ (slovy padesát dolarů). Bylo to právě v době, kdy už u nás začala být ‚horká půda‘ a komunismus za dveřmi. V době, kdy my, autoři a skladatelé zvláště operetní hudby, jsme se dozvěděli, že náš ‚brak‘ a nasládlé melodie jsme psali k ‚rajcování buržoustů‘ (doslovný citát) a že nás, přinejmenším, čeká práce v továrnách. K tomuto rozhodnutí přispělo i jiné rozhodnutí (po mém zatčení gestapem) a po mém slibu v mé chatě, na Silvestra r. 1944 – že až se otevře koncentrační tábor, jíž byla v té době naše vlast (zvláště po zastřelení Heydricha), dá-li Bůh, že vyváznu se zdravou kůží, že zmizím třeba v pralesích Amazonky. Tehdá jsem si ani nepomyslel, že svůj slib splním doslova,“ cituje Eduarda Ingriše brožovaná publikace, již o něm vydal Klub H + Z a která se prodává i v plzeňské synagoze. „Ve skutečnosti jsem si zvolil horší úděl, zůstal jsem úplně osamocený, bez znalosti řeči, bez jakékoliv podpory materiální a finanční, bez ochrany a hlavně bez dokumentů. Můj pas po únorovém puči byl neplatný.“ Ingriš se po únoru 1948 stal v Jižní Americe běžencem a ilegálem. Do Argentiny nebyl vpuštěn, Brazílie mu odmítla prodloužit vízum. Koupil si falešný brazilský pas a putoval poAmazonce. Přežil a postupně se existenčně postavil na nohy. Seznámil se s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem a ten podpořil Ingrišovo následné rozhodnutí postavit balzový vor Kantuta a přeplout na něm z Peru do Polynésie na důkaz toho, že takto mohli migrovat Inkové na tichomořské ostrovy. První plavba (1955) skončila v obrovském mořském víru, ale druhá (1959) Heyerdahlovu teorii potvrdila. Velká lidská vůle a energie – kromě nesporné řemeslné dovednosti – jsou tím, co zůstává uloženo v Ingrišových fotografiích, co je dodnes sytí a posiluje jejich přitažlivost. Příkladem mohou být záběry Natalie Mazuelos, krásné mladé ženy, kterou Ingriš vzal na vor Kantuta I. a již fotil i po této cestě. Erotický náboj, vložený do záběrů přinejmenším ze strany fotografujícího, ani po půl století nemizí. Jak si tu nevzpomenout na portréty filmařky ruského původu Mayi Derenové, které ve čtyřicátých letech v USA exponoval Ingrišův spolužák Alexandr Hackenschmied! A tak se tito spolužáci, světoběžníci, filmaři a fotografové scházejí i takto. Jednou by stálo za to připravit výstavu, na ní by se potkaly Ingrišovy snímky potomkyně Inků Natalie s Hackenschmiedovými záběry jeho spolupracovnice a jeden čas i manželky Mayi. Šťastný muž Eduard Ingriš Pozvolna se v České republice získává povědomí o muži, který se ve světě rozhodně neztratil Recenze Eduard Ingriš FOTOGRAFIE Kurátor výstavy Radovan Kodera. Velká synagoga v Plzni. Výstava trvá do 31. října, otevřena je denně kromě sobot a židovských svátků. MUŽI Z KREMLU Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Ivanov na recepci v Kremlu 28. června 2006 FOTO:REUTERS/POOL/STRINGER V TICHÉM OCEÁNU Potomkyně Inků Natalia Mazuelos vytahuje na palubu plavidla Kantuta I. uloveného žraloka; píše se rok 1955 a Ingriš podniká jednu ze svých dobrodružných plaveb FOTO:EDUARDINGRIŠ Eduard Ingriš na moři REPRO:PUBLIKACEEDUARDINGRIŠ,ZLÍN2005 MF DNES – 15. července 2006 kavárna D/7 JAN FINGERLAND B ěhem Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě mají diváci možnost vidět Kupce benátského. Je to zřejmě jedna z nejpozoruhodnějších divadelních her vůbec, a to zejména díky postavě židovského lichváře Shylocka. Je to figura tak silná, že se většina lidí mylně domnívá, že právě on je oním „benátským kupcem“. Přitom Shylock vystupuje jen v pěti z celkem dvaceti scén hry. Na scénu přichází lichvář Kupec benátský, to jsou vlastně dva potenciálně nezávislé příběhy umně spletené do jedné hry. První dějová linie je typická romantická story – mladý šlechtic Bassanio usiluje o srdce (a věno) krásné Porcie. Přes různé nesnáze ji nakonec získá a celý příběh končí šťastně. Zároveň se vezmou jiné páry. Mezi nimi i mladý křesťan Lorenzo a Shylockova dcera Jessika, která uteče z otcova domu, nechá se pokřtít a svého otce okrade. Paralelně s tím se odvíjí druhá dějová linie. Šlechtic Bassanio potřebuje pro svou výpravu za Porcií peníze, a obrátí se proto na bohatého přítele, kupce Antonia. Ten zrovna všechny peníze investoval do zboží, a aby mohl Bassaniovi pomoci, sám si musí půjčit od svého nepřítele Shylocka. Tento lichvář nejdříve odmítne, ale nakonec souhlasí, a dokonce odmítne úroky. Místo nich si jako zástavu, „jen tak z žertu“, vyžádá úpis, podle kterého bude mít právo vyjmout libru masa z Antoniova těla, pokud splátku nedostane včas. Divadelní logika nepřeje zákonu pravděpodobnosti – všechny Antoniovy lodě se potopí, on není schopen zaplatit a Shylock má příležitost se pomstít. Zápletka vrcholí u soudu, na kterém vystupuje krásná Porcie v převlečení za právníka. Shylock odmítá ustoupit, soud ho obviní z pokusu o vraždu křesťana, zabaví mu majetek a donutí ho ke křtu. Od soudu Shylock odchází jako zlomený člo- věk. Mnohé novodobé inscenace Shylockovým zničením končí, ale v původním podání hra pokračuje. Mladé páry se veselí, lascivně vtipkují a do Benátek dorazí zpráva, že Antoniovy lodě se vlastně nepotopily. Milostný příběh plný trampot byl hlavní náplní hry, a ta byla proto původně označena jako „komická historie“. Teprve s rozvojem moderní senzitivity vystoupila na komediálním pozadí do popředí Shylockova postava a také její tragičnost. Když počátkem 18. století Nicholas Rowe připravoval první Shakespearovo kritické vydání, poznamenal, že „… i když jsme dosud hru vídali jako komedii, jsem přesvědčen, že původně ji autor zamýšlel tragicky“. V Shylockově stínu Když se rakouský politik Jörg Haider doslechl o anketě o největší židovské osobnosti v dějinách, nechal se z Korutan slyšet, že „největší Žid byl přece Shylock“. Také v USA jakýsi republikán označil finančníka George Sorose za „Shylockova potomka“. Zdá se tedy, že měla pravdu jedna z postav románu Operace Shylock od Američana Phillipa Rotha, když řekla, že „Židé už čtyři sta let žijí v Shylockově stínu“. Ve skutečnosti Shakespeare pracoval s ještě starší tradicí vnímání Židů jako lakomců a bezcitných vydřiduchů. Souviselo to zejména se středověkou praxí, kdy bylo křesťanům zakázáno půjčovat peníze na úrok, zatímco pro evropské Židy to naopak byla jedna z mála povolených živností. Z Anglie však byli Židé koncem 13. století vyhnáni a práva půjčovat na úrok byli dokonce zbaveni ještě předtím. Většina Shakespearových diváků pravděpodobně žádného Žida nikdy neviděla. Po třech staletích nepřítomnosti byl „Žid“ už jen spíše přeludem lidové obraznosti, avšak očividně neztratil nic ze své působivosti. Právě proto našel uplatnění i v Kupci benátském. Shakespeare, přední intelektuál své doby, řešil skrze hru důležitou otázku: Je morální považovat peníze za „zboží“, jak to dělali „Židé“? Je možné nechat si platit za to, že včas dodám kapitál někomu, kdo ho zrovna potřebuje pro vlastní výdělečnou činnost? Shakespeare a mnozí jeho současníci měli tendenci dívat se na půjčování peněz středověkou optikou: vydělávat na půjčování znamená zneužívání tísně bližního, nikoli odškodnění za obchodní riziko. Shylock musel být podle Shakespeara Žid, protože to, co dělal, se protivilo tomu, jak chtěli křesťané sami sebe vidět. Jenže zrovna zde největší dramatik zůstal za svou dobou: už od roku 1587 v Benátkách existovala „křesťanská“ Banca di Rialto a i v Anglii bylo půjčování na úrok povoleno od roku 1571. Žádná svobodná ekonomika se bez bankovnictví neobejde. I sám Shakespeare a jeho rodina údajně půjčovali peníze. Koneckonců, nebyl snad i ctnostný kupec Antonio se svými zámořskými výpravami také tak trochu kapitalista? Libra masa V alžbětinské Anglii bylo mnoho lichvářů, nicméně všichni byli křesťané. Shakespeare mohl napsat působivou hru o jednom z nich, jenže ze Shylocka udělal Žida a tím celý problém posunul do roviny „křesťané“ versus „Židé“. Shylock přitom naplňuje všechny parametry „typického Žida“: je lakomec, který se stará pouze o zisk. A nenávidí křesťany. Jeho čin má dokonce cosi společného s pověrou o rituálních vraždách. Když Shylock začne u soudu brousit svůj nůž, aby vyřízl Antoniovi libru masa, ledaskdo si vzpomene na to, jak „Židé ukřižovali Ježíše“. V jedné inscenaci byl Antonio opravdu přivázán ke kříži, v současné stockholmské inscenaci zas zpívá hebrejsky pesachovou, tedy velikonoční píseň Echad ani jodea. Shylock také v kritické chvíli řekne „mé činy na mou hlavu“ – podobně jako Židé v Matoušově evangeliu, když žádají Ježíšovou smrt. V Shakespearově době Shylock na scéně nosil červené vousy – typický atribut Jidáše. Shakespeare však využil i jemnějších, řekněme teologických klišé. Spor Shylocka a Porcie, která u soudu pronese nádhernou řeč o odpuštění, je vlastně převyprávěním křesťanské verze polemiky křesťanství s judaismem: chladný židovský legalismus tu stojí proti křesťanské lásce. Zákon proti milosti. Pomsta proti slitování. Farizejové proti Ježíšovi... Je tu jediný problém – jak očistit Benátky od Shylocka, jak zbavit svět Židů? Žid přece nemůže být dobrý! Ale bude lepší, když ho ke křtu donutíme? Postupem času, tedy s ústupem institucionalizovaného křesťanství a nástupem sekulárního humanismu (a rostoucí smířlivosti vůči usilování o zisk), se při inscenacích důraz na Shylockovo židovství oslaboval a umělci zdůrazňovali lidské aspekty této postavy. Rozhodující impulz dal v tomto ohledu proslulý herec Edmund Kean počátkem 19. století. O dvě generace později Henry Irving, Keanův významný pokračovatel, dokonce prohlásil, že Shylocka pokládá za „skoro jediného džentlmena ve hře“.ViktoriánskáAnglie si pilných lidí, kteří uměli vydělávat peníze, cenila a ráda sama sebe viděla jako zemi pro každého – když ne pro Shylocky, tak aspoň pro Rothschildy. Ostatně právě takoví lidé tehdy finančně podporovali (nejen) britská divadla. O přízeň židovských mecenášů však nemuseli usilovat v nacistickém Německu. Ve třicátých letech tam inscenovali Kupce benátského více než padesátkrát (u nás se během okupace tato hra nehrála ani jednou!).V rasově korektním podání se však Židovka Jessika nevdala za árijce Lorenza. Kmotr Od dob nacismu už nikdo není schopen dívat se na Kupce benátského jinak než skrze optiku holokaustu. Když předloni britský režisér Michael Radford natáčel filmovou verzi s Al Pacinem v hlavní roli, jeho Shylock byl spíše muž zahnaný do kouta, nikoli vraždící zrůda. Radford tvrdil, že hra je vlastně o střetu kultur a že dnešními Shylocky jsou rasové menšiny (rozuměj muslimové) v západních společnostech. Podle Al Pacina si Shylock zaslouží pochopení, protože „byl osamělý, ponižovaný a zoufalý“.Velmi podobně se ostatně vyjádřil i Bolek Polívka, který na Hradě Shylocka hraje. Žádnému umělci se dnes nechce hrát Žida jako vraha a vyděrače. Židé si vždy znovu oddechnou, když se objeví zase nějaká další „politicky korektní“ inscenace jako ta s Al Pacinem. Liga proti pomlouvání (ADL), americká – poněkud hyperaktivní – organizace bojující proti antisemitismu, se dokonce opakovaně snažila zabránit uvádění hry nebo jejímu zařazení do školních osnov. Provokace na tomto poli se tedy dají čekat spíše od židovských umělců, kteří se na hru dívají z opačné strany bariéry. Například proslulý dramatik Georg Tabori, v jehož inscenaci ze šedesátých let hráli Kupce benátského vězňové koncentračního tábora „obecenstvu“ složenému z dozorců. V USA nedávno jiný režisér do role Shylocka obsadil černocha. První izraelská inscenace z roku 1959 zas zasadila děj do 20. století a Shylock recenzentům připomínal „liberálního rabína“. Ano, Shakespeare pracoval s protižidovskými instinkty. Protože však byl velký dramatik, nechal Shylocka několikrát promluvit tak, že mu obecenstvo musí alespoň částečně dát za pravdu. Jedním z vrcholů hry je řeč na začátku třetího jednání, kdy Shylock obhajuje své právo na rovné zacházení: „Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako křesťanovi?“V tomto proslovu Shylock vlastně předloží jakousi tresť novověkého univerzalistického humanismu, překračujícího rozdíly ve vyznání a rase. Přitom Shylock tímto sofistickým výstupem obhajuje své právo na pomstu: „Když křesťan ublíží Židovi, k čemu ho vybízí ten křesťanský vzor? K pomstě. Teď udělám, co jste mě naučili, a budu zlý.“ Největšího (dočasného) vítězství dosahuje zřejmě ve čtvrtém aktu: „Mám se bát soudu? Jsem snad něčím vinen? Mnoho z vás vlastní otroky, co slouží vám jako vaše hovada a psi, k nejhorší robotě je používáte, protože jste je koupili. Když řeknu: Dejte jim volnost, vdejte za ně dcery, proč mají v potu dřít, ať ustelou si měkce jako vy, ať osladí si patro lahůdkami, odpovíte: Jsou přece naši. Odpovím vám stejně: Ta libra masa, co od něj žádám, je draze koupená: je má a já ji chci.“Anglický osvícenec Samuel Johnson tvrdil, že Shylock vzal v této scéně benátským měšťanům – a hlavně anglickým divákům 18. století – právo na to, aby jej morálně soudili. Zrcadlo doby Půjdeme-li v analýze hlouběji, můžeme narazit na ještě tvrdší obžalobu Shylockova okolí, kterou do textu Shakespeare snad i nevědomě uložil. Na tento aspekt upozorňuje i přední český shakespearolog Martin Hilský v důkladném komentáři ke svému překladu Kupce benátského – v roce 1999 jej vydalo nakladatelstvíTorst, z tohoto překladu zde pocházejí i citáty. V Shylockových Benátkách jsou vlastně všichni nemravní. Dobrodruh Bassanio, jemuž vlastně jde hlavně o Porciiny peníze. Antonio, který záměrným poškozováním, ale také urážkami, kopanci a plivanci v Shylockovi vzbudí a živí nenávist. Jessika, která otce opustí, okrade a pomluví, stejně jako jeho sluha Lancelot. Porcie, která se projeví jako povrchní a krutá manipulátorka. Graziano, ohavný demagog a štváč, který připomíná novodobé rasistické násilníky. A tak bychom mohli pokračovat – celé Benátky se jeví jako materialistická a pokrytecká sebranka. Shylock není lepší než ostatní, ale na rozdíl od nich nemá na vybranou – je neustále zaháněn do rohu.V celé hře je jen třikrát použito jeho jméno, jinak ho oslovují „Žide“, nebo mu rovnou spílají. Benátčané si udělali takového Shylocka, jakého si zasloužili. A tak vlastně o této nejednoduché hře platí, co o smyslu divadla říká Hamlet: „Jeho účelem vždy bylo, aby životu nastavovalo zrcadlo... a ukázalo celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“ Autor je novinář Esej Od dob nacismu už nikdo není schopen dívat se na Kupce benátského jinak než skrze optiku holokaustu FOTO:VIKTORKRONBAUERFOTO:VIKTORKRONBAUER Shylock – vydřiduch a člověkV čem klade Shakespearova hra Kupec benátský otázky i pro jedenadvacáté století KUPEC BENÁTSKÝ Bolek Polívka (Shylock) v inscenaci, kterou nyní, konkrétně do 22. července, uvádějí na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu Letní shakespearovské slavnosti SHYLOCK Bolek Polívka na Letních shakespearovských slavnostech v Kupci benátském D/8 kavárna MF DNES – 15. července 2006 TIPY HISTORIE Příloha Kavárna. Připravují Josef Chuchma, Viliam Buchert a Stanislava Bočanová. Své názory, připomínky a dotazy posílejte na adresu: kavarna@mfdnes.cz Editor Petr Sommer SVATÝ PROKOP Čechy a střední Evropa Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 292 stran, náklad neuveden, doporučená cena 269 korun. Svatý Prokop – první český svatý, který nebyl mučedníkem (nehledíme-li na nehistorického sv. Ivana) a jenž svým původem nebyl spjatý s vládnoucím či významným velmožským rodem. „Na druhé straně spojuje sv. Prokopa s jinými českými svatými a rovněž i s celou řadou dalších významných osob žijících v raném středověku jedna skutečnost, jež je pro dějepisné bádání velmi nepříjemná: je to malé množství bezpečných historických zpráv, jež jsou o životě tohoto světce k dispozici,“ píše Jiří Sláma, jeden ze dvou desítek autorů této vázané knihy. Základy jí položily referáty přednesené na konferenci věnované svatému Prokopovi před třemi lety – u příležitosti devítistého padesátého výročí Prokopova úmrtí a osmistého výročí jeho kanonizace.Autoři textů z Česka, Rakouska, Německa a Polska se zaměřili nejen na osobnost opata Prokopa, ale i na místo jeho působení: na Sázavský klášter, na církev a kláštery jeho doby a také na středověké Čechy a střední Evropu. ČASOPIS HOST 06/2006 Vydává Spolek přátel vydávání časopisu Host, Brno, šéfredaktor Miroslav Balaštík, 106 stran, cena ve volném prodeji 79 korun. Host sice nese podtitul „měsíčník pro literaturu a čtenáře“, ale o prázdninách si pravidelně dává oddych, takže „šestku“ lze pojmout jako čtení na léto. Z obálky shlíží Jan Rejžek, který v titulním rozhovoru se šéfredaktorem Balaštíkem vysvětluje některé své občanské postoje a kritické postupy. Opožděným portrétem z pera Davida Hertla je připomenuta pozoruhodná osobnost lounského „buditele“ Iva Markvarta (1956–2005). Zdaleka nejrozsáhlejší je v Hostu téma věnované písničkáři Bobu Dylanovi – bezmála třicet tiskových stran, které připravil český anglista Jakub Guziur (1978). Ten také napsal úvodní stať Próteus Dylan?, ostatní příspěvky pocházejí od anglosaských autorů. Ilustrační doprovod čísla obstarávají fotografie z dnešního Černobylu od Martina Wágnera. (bos, jch) POEZIE, ČESKÁ LITERATURA Karel Havlíček Borovský BÁSNĚ Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2006, ediční příprava Zdeňka Nováková, doslov Jaroslava Hrabáková – Jaroslava Janáčková, 96 stran, náklad neuveden, doporučená cena 245 korun. Přesně ode dneška za dva týdny uplyne 150 let od předčasné smrti – skonal coby pětatřicetiletý – básníka a novináře Karla Havlíčka. Přítomný svazek obsahuje kompletní Havlíčkovo básnické dílo. Kniha začíná ranými epigramy: Jehly, špičky, sochory a kůly – stesal, skoval, zostřil, sebral – kvůli – vojně s hloupostí a zlobou místo šavel – Borovský Havel; takhle se tvůrce představil roku 1845. Se zřetelem na strukturu moci, která ovlivňovala soudobý český život, Havlíček své epigramy rozdělil na oddíly věnované církvi, králi, vlasti, múzám a světu. Publikace pokračuje Smíšenými básněmi a končí brixenskými skladbami, tedy Tyrolskými elegiemi, Králem Lávrou, Křestem svatéhoVladimíra. „Smích Karla Havlíčka Borovského nebyl smíchem baviče. Smích tohoto novináře a satirika nesl promyšlený úsudek a smělý soud. Útočil a provokoval. Byl a zůstává i naší obranou proti strachu a pramenem sebevědomí,“ píší editorky svazku v doslovu. Publikaci doplňuje slovníček dobových výrazů a vysvětlivkový aparát. KOSMOLOGIE, VĚDECKO-POPULÁRNÍ LITERATURA Stephen Hawking a Leonard Mlodinow STRUČNĚJŠÍ HISTORIE ČASU Přeložil Vladimír Karas. Argo, Praha 2006, 152 stran, náklad neuveden, doporučená cena 398 stran. Nejprve kosmolog Stephen Hawking napsal Stručnou historii času – knihu, jež dosud byla přeložena do více než čtyř desítek jazyků, češtinu nevyjímaje. Autorův věhlas strmě vystoupal. Následovaly publikace, v nichž Hawking probíranou látku podal ještě populárněji a stručněji, s hojnějším ilustračním doprovodem: Stručná historie času v obrazech (česky vyšlo v Argu roku 2002), Vesmír v kostce (Argo, 2004), Ilustrovaná teorie všeho (Argo, 2004). „Při psaní Stručnější historie času jsme zachovali nejpodstatnější části původního výkladu a současně jsme se snažili, aby kniha nebyla příliš složitá a dlouhá,“ píší autoři v předmluvě; Hawking k psaní přizval teoretického fyzika Mlodinowa. „U příležitosti nového vydání jsme také text obohatili o nejnovější teorie a výsledky pozorování. Stručnější historie času popisuje nedávné úspěchy v hledání jednotné teorie všech fyzikálních sil.“ FOTOGRAFIEIVANKRÁL-KNIHAJEZUITÉAKLEMENTINUM V roce 450. výročí příchodu prvních jezuitů do Prahy vyšla česky kniha Jonathana Wrighta (1969), v níž britský historik podává historii pěti století existence jezuitského řádu. JAN JANDOUREK W right se ve své práci pokouší nejen ukázat činnost řádu, nýbrž i kolem něj vznikající mytologie. Zjednodušeně řečeno, chce vybalancovat dva mýty: první kolem sebe vytvářeli jezuité sami, druhý byl obrazem, který o nich šířili protivníci. Jezuité vyzdvihují své misie a mučedníky, vědu a školství. Nepřátelé královské zpovědníky a misionáře kráčející v patách kolonizátorů. Jakou pozici zaujímá v těchto interpretacích Jonathan Wright? Protože konflikt jezuitů a jejich odpůrců vrcholí v době osvícenství, stává se líčení knihy přibližně od poloviny textu stále více apologií, nikdy ne jednostrannou, nicméně patrnou. Shody a neshody Pokud jde o historii, Wright chce uvést na pravou míru některé o Tovaryšstvu tradované názory. Jeden z nich se týká hned vzniku řádu; jde o mínění, že jezuité byli založeni jako nástroj rekatolizace sloužící papežství v boji proti povstávající reformaci. Jenže to je složitý a nejednoznačný příběh. Vznik družiny přátel kolem baskického šlechtice a bývalého důstojníka Iniga z Loyoly (1491–1556), dnes známého pod jménem svatý Ignác, dává tušit, že jezuité by vznikli i bez reformace a že protireformace by naopak proběhla i bez jezuitů. Prostě se tu setkaly historické události, které si sice jakoby padly do náručí, nicméně úmysl v tom nebyl a už vůbec nešlo o spiknutí. Reformátor Martin Luther vyhlásil svých později proslavených 95 tezí v roce 1517, kdežto papež Pavel III. schválil pravidla jezuitů až roku 1540 – přičemž počet členů řádu omezil na šedesát. A to ještě pomíjíme, že ve dvacátých letech 16. století byl Ignác dvakrát zadržen inkvizicí, protože učil bez teologického vzdělání. Z Wrightovy knihy bychom mohli rekonstruovat přinejmenším tři teze. 1. Jezuité nejsou a nikdy nebyli uniformní instituce. 2. Jezuité přispěli svým dílem k osvícenství, které se pak destruktivně obrátilo proti nim. 3. Přínos jezuitů k moderní vědě a kultuře je ob- rovský. Předem a jen na okraj poznamenejme, že Wrightův přístup k látce klade důraz na okolnosti politické; pokud jde o vlastní spiritualitu řádu, ta zůstává stranou. Stejně tak se příliš nedostane na jezuitský podíl v divadle, ve výtvarném umění a v architektuře. Tato selekce autorovi na druhou stranu umožnila udržet téměř v celé knize spád vyprávění. Ano, pluralita jezuitského řádu je patrná od prvních chvil, kdy už v samé skupině zakladatelů byly osobnosti velmi rozličné, až po 20. století, kdy je jeden jezuita poradcem ministra obrany USA a jiný ve vězení, protože nechtěl rukovat do Vietnamu. To není potřeba tak rozebírat – tedy alespoň pro ty Čechy, kteří ještě vědí, že Balbín i Koniáš byli členy stejného řádu... Zajímavý je spíše onen osvícenský motiv: „Právě kultura, která zničila Tovaryšstvo Ježíšovo, vděčila za mnohé své záliby i módní proudy zprávám pocházejícím od jezuitských misionářů,“ tvrdí Wright. „Navzdory všem zdánlivým rozdílům mezi názory Tovaryšstva a některými antiklerikálně smýšlejícími postavami osvícenství je jejich pohled na svět v mnoha směrech překvapivě shodný. Optimistický názor na možnosti, silný důraz na svobodnou vůli a neotřesitelná víra v transformační moc vzdělání – to vše jsou rysy zhusta přisuzované osvícenství, ale lze jimi v nemenší míře charakterizovat i postoje jezuitů,“ píše historik a my se tím dostáváme k vědě. S přihlédnutím k „osvícenskému“ duchu Tovaryšstva se tedy nelze divit, že jezuité vynikali v astronomii, fyzice, zeměpise, geologii a jejich misionáři poskytli obrovský materiál ohledně života jiných kultur a že studovali cizí zvyklosti a jazyky. Postupná likvidace jezuitů koncem 18. století může být pak podle Wrighta nahlížena symbolicky jako jakási otcovražda. Obnovení řádu počátkem 19. století je pokusem o návrat k bývalé slávě. Pokus sice heroický, avšak bývalá sláva se nevrátila. Emoce vypravěče příběhů Čtenář, kterého Wrightova kniha v mnoha pasážích nadchne, bude asi zklamán jejím závěrem. Dvacátému století autor ponechá třiadvacet tiskových stran. Příběhy některých významných členů řádu jsou tak méně než načrtnuty. Například osud generálního představeného řádu PedraArrupeho (1907–1991), intelektuála, který byl někdy nazýván „druhý Ignác“ – nejen pro baskický původ, nýbrž též pro snahu obnovit řád podle požadavků doby. Byl to člověk, který osobně na předměstí Hirošimy zažil v roce 1945 atomový výbuch, vedl jezuity v bouřlivých 60. a 70. letech a po záchvatu mrtvice (1981) mohl komunikovat už jen očima a stiskem ruky. Byl první hlavou jezuitů, která rezignovala na svůj úřad. Události po jeho odstoupení, kdy Jan Pavel II. zasáhl tvrdě do života řádu a dosadil svého vlastního správce, jsou zmíněny neúměrně stručně. Nebo další příklad: vášnivý stoupenec evoluce a kontroverzní jezuita Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955) dostal třináct řádek textu. V něčem je časový a prostorový nepoměr možná logický: jezuitský řád – byť stále významný, kupříkladu už sto let se podílí na formulaci sociální nauky církve – má své nejslavnější období pravděpodobně za sebou a také „uvědomělá“ veřejnost své spílání přesunula spíše na Danem Brownem „zpopularizované“ Opus Dei. Možná je to tak, že Wright, který je nejen historik, ale také vypravěč příběhů, je předmětem svého zájmu natolik fascinován, že tam, kde řád prožívá své dynamické období a vášnivé konflikty, je dynamický a vášnivý i jeho historik. Dnes je Tovaryšstvo, jak se někdy říká, zase drženo jaksi „na kratším vodítku“ a doba změn je poněkud u ledu, což každý příběh nutně vede na mělčinu. Avšak Wrightova práce čítá více než tři stovky stran, takže by čtenář oněch posledních třiadvacet stránek strohého a kusého líčení autorovi mohl odpustit. Autor je spisovatel, sociolog a publicista; stálý spolupracovník MF DNES Recenze Já jezuity mám tak rád Jonathan Wright JEZUITÉ Misie, mýty a dějiny Přeložil Gerik Císař, redakce textu Eva Císařová. BB/art, Praha 2006, 336 stran + 16 stran obrazové přílohy, náklad neuveden, doporučená cena 249 korun. PORTRÉT ZAKLADATELE Svatý Ignác z Loyoly na anonymním obrazu; olej na dřevě, 18. století. Reprodukce z knihy Jezuité a Klementinum, kterou letos vydala Národní knihovna České republiky.