ZDE ZAČÍNÁ ČÁST DR. MAREK 2
DÍL VII
SMLOUVA O ULOŽENÍ VĚCI
§ 516
Základní ustanovení
(1) Smlouvou o uložení se zavazuje opatrovatel, že bude pro uložitele dočasně
bezplatně opatrovat věc, kterou má u sebe v souvislosti s obchodním stykem
s uložitelem.
(2) Jestliže ve smlouvě není uvedeno, zda věc se má opatrovat za úplatu nebo
bezplatně, a opatrování věci není předmětem podnikání opatrovatele, platí, že strany
uzavřely smlouvu o uložení věci.
1. Depozitum, neboli smlouva o uschování věci, je reálným dvoustranným
kontraktem známým již z římského práva, uplatňujícím se též ve středověku; tento smluvní
typ mj. obsahovala i stará rakouská úprava, z níž byl za první republiky převzat do
československého právního řádu. Opatrování svěřené věci je dnes předmětem dvou
rozdílných smluvních vztahů upravených obchodním zákoníkem, a to nejen smlouvou o
uložení věci, ale též smlouvou o skladování (§ 527 a násl.). Obchodní zákoník však
současně rozlišuje i smlouvu o bankovním uložení věci (§ 700 a násl.) jako smlouvu mezi
bankou a uložitelem. Speciální právní úpravou se pak řídí úschova a uložení cenných papírů
podle zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech.
2. V podnikatelské praxi dochází k uzavírání smluv o uložení věci často se vztahem
k jiným závazkům. Podle § 526 obchodního zákoníku se případně řídí přiměřeně
ustanoveními § 517 až 525 obchodního zákoníku, tj. úpravou smlouvy o uložení věci, i
určení práv a povinností subjektů za situace, kdy je jedna strana povinna bez nároku
na úplatu pečovat o věc druhé strany, aniž se však jedná přímo o uvedený smluvní typ.
Realizace a aplikace přichází tedy do úvahy i tam, kde smlouva nebyla uzavřena. Jako
příklad se uvádí zejména situace, kdy nedošlo k včasnému převzetí prodané věci kupujícím.
Použití je však značně širší.
3. Smlouva o uložení věci je řazena k tzv. relativním obchodům, z čehož vyplývá, že
se její právní úprava nevztahuje na všechny subjekty obecně, ale jen na vztahy mezi
podnikateli, jestliže je s přihlédnutím ke všem okolnostem při vzniku vztahu zřejmé, že se
týká jejich podnikatelské činnosti – § 261 odst. 1. Relativními obchody jsou současně i
závazkové vztahy podle § 261 odst. 2.
4. Písemná forma není pro tuto smlouvu předepsána. Celý text zákonné úpravy, tj.
§ 517 – 525, je dispozitivní. Výjimku tvoří pouze základní ustanovení § 516, které je
kogentní (viz § 263 odst. 2).
5. Ze základního ustanovení vyplývají podstatné části smlouvy, tj. části, které musí
smlouva mít, aby se řídila právní úpravou (§ 516 až 526) v obchodním zákoníku jí
věnovanou, jimiž jsou:
- určení smluvních stran, tj. opatrovatele a uložitele,
- určení věci, která má být opatrována,
- bezplatnost.
Jak vyplývá ze zákona, musí mít opatrovatel při vzniku smlouvy opatrovanou věc (tedy
movitou věc) již u sebe. Navíc musí jít o věc, kterou má u sebe nikoli z jakéhokoli důvodu,
ale v souvislosti s obchodním stykem s uložitelem. Typické to může být obecně
u jakýchkoli vyrobených agregátů a zařízení, dále pak ve výstavbě apod.
6. Bude-li plnění podle smlouvy bezplatné, ale nenaplní se podstatné části základního
ustanovení této smlouvy, může se případně jednat při naplnění zákonem stanovených
podmínek o smlouvu o úschově podle § 747-753 občanského zákoníku.
7. Bude-li plnění úplatné, nejčastěji se použije smlouva o skladování podle § 527 a
násl. obchodního zákoníku, úplatnost / bezúplatnost je zde základním rozlišovacím kritériem
obou smluvních typů.
8. Za smluvní strany označuje zákon uložitele a opatrovatele (podle § 517 je
povinen věc pečlivě opatrovat), zatímco u smlouvy o skladování je smluvní stranou
ukladatel a skladovatel, který plní podle § 533 přísnější povinnost - vynakládat odbornou
péči; u smlouvy o úschově používá občanský zákoník pojmy složitel a schovatel.
9. Smlouva o uložení věci je reálným, bezúplatným, oboustranně zavazujícím
(synallagmatickým) kontraktem. Nestačí ovšem, i v případě reálného kontraktu, jen
předání věci, nezbytný je také konsenzus. Jak uvádí I. Pelikánová, v reálném kontraktu je
převzetí věci součástí procesu uzavírání smlouvy (zde se musí jednat o věc, kterou má
opatrovatel u sebe v souvislosti s obchodním stykem s uložitelem), nikoli závazkem
ze smlouvy plynoucím. K předání věci musí dojít před uzavřením smlouvy nebo alespoň
současně s jejím uzavřením.
10. Druhý odst. § 516 se snaží spolu s úpravou § 527 odst. 2 rozlišit použití smlouvy
o uložení věci od smlouvy o skladování v případě, že smlouva bezúplatnost, resp.
úplatnost neřeší. Není-li ve smlouvě uvedeno, zda se věc má opatrovat za úplatu nebo
bezplatně, a naplní-li se podmínka odst. 1 (tj., že opatrovatel má věc u sebe v souvislosti
s obchodním stykem s uložitelem), stává se rozhodujícím faktorem, zda je opatrování věci
předmětem podnikání opatrovatele. Pokud tomu tak není, stanoví zákon nevyvratitelnou
právní domněnku, že strany uzavřely smlouvu o uložení věci.
Související ustanovení:
§ 261; § 263 odst. 2; § 269 odst. 1; § 517 – 526; § 527; § 700-707
Související předpisy:
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech
Judikatura:
Nestačí, že prostě byla poskytnuta prostora k uložení věci, nýbrž je též třeba, aby nad
ní byla převzata ochrana. (Vážný č. 2231/1923)
Byla-li dodána věc tomu, kdo ji neobjednal, nelze spatřovat v tom, že ji adresát u sebe
ponechal, přijetí reálné nabídky nebo uzavření smlouvy o uložení věci; adresát není povinen
věc neobjednanou ani opatrovat, ani učinit opatření, aby byla vrácena odesílateli. Odpovídá
mu však za to, vydá-li věc neoprávněně třetí osobě, která jí odesílateli odpírá vydat. (Vážný č.
15261/1936)
Literatura:
Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha : Linde, a. s., 1997, s. 445–454.
Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck,
2006, s. 1234–1240.
Kopáč, L. Obchodní kontrakty II. Praha : Prospektrum, 1994, 470 s.
Marek, K. Smlouva o uložení věci, smlouva o skladování. Smluvní obchodní právo.
Kontrakty. 4. vyd. Brno : MU, 2008, s. 220-232.
Marek, K. Smlouva o uložení věci a Smlouva o skladování. Právní rádce, 1997, č. 3.
§ 517
(Opatrování věci)
Opatrovatel je povinen věc pečlivě opatrovat a dbát s přihlédnutím k její povaze
a svým možnostem, aby na ní nevznikla škoda. Vyžaduje-li opatrování věci zvláštních
opatření, je opatrovatel povinen je učinit, jestliže jsou uvedeny ve smlouvě nebo byl-li na
ně upozorněn uložitelem před uzavřením smlouvy. Opatrovatel je povinen dát věci
pojistit proti škodám, jen když to stanoví smlouva.
1. Toto dispozitivní ustanovení zcela zřetelně odlišuje povinnosti opatrovatele jako
subjektu, který se o věc stará bezplatně a až „v druhém plánu“, když prvotní je jeho jiný
podnikatelský vztah k uložiteli. Nároky kladené na opatrovatele jsou nižší než u
skladovatele při smlouvě o skladování - opatrovatel „opatruje a dbá" s přihlédnutím k povaze
věci a svým možnostem, zatímco skladovatel je povinen vynaložit odbornou péči. Vychází se
zcela zřejmě z toho, že opatrování není předmětem činnosti opatrovatele a že smlouva není
úplatná. Ustanovení obchodního zákoníku jsou zde ovšem dispozitivní, takže je možné
odchylné ujednání smluvních stran, které může klást na opatrovatele přísnější požadavky.
2. Vyžaduje-li opatrování věci zvláštních opatření, je opatrovatel povinen je učinit,
jestliže byla sjednána ve smlouvě nebo byl-li na ně upozorněn uložitelem před uzavřením
smlouvy; obdobně je tomu i tehdy, má-li opatrovatel věc pojistit. V těchto případech by tedy
bylo vhodné uzavřít smlouvu písemně a tyto závazky opatrovatele v ní podrobně
specifikovat.
Související ustanovení:
§ 533
§ 518
(Odchylný způsob při opatrování věci)
I když se opatrovatel zavázal ve smlouvě opatrovat věc určitým způsobem, může
se od tohoto způsobu odchýlit, jestliže nastanou okolnosti, které opatrovatel nemohl
v době uzavření smlouvy předvídat a jež činí plnění závazku pro něho nepřiměřeně
tíživým. O vzniku těchto okolností je opatrovatel povinen včas vyrozumět uložitele.
1. Aplikovatelnost tohoto dispozitivního ustanovení je omezena pouze na případy,
kdy si smluvní strany výslovně dohodly specifické podmínky, za nichž bude věc opatrována.
2. Jestliže si strany ve smlouvě sjednaly, že věc bude opatrována určitým způsobem
(např. v temperované místnosti, na místě, kde nesmí být přítomny věci určitého chemického
složení či musí být současně uložen i určitý počet inhibitorů k odsávání vlhkosti apod.), a
později nastanou opatrovatelem nepředvídatelné podmínky, v jejichž důsledku se péče o
svěřenou věc stává neúměrně tíživou (nepřiměřeně nákladnou, nebezpečnou, náročnou na
zdroje atd.), může se opatrovatel od sjednaného způsobu odchýlit. Také toto ustanovení
plně odpovídá faktu, že opatrování není předmětem činnosti opatrovatele a že smlouva o
uložení věci není úplatná.
3. Opatrovatel je však v této situaci povinen splnit zavčas oznamovací povinnost
vůči uložiteli, jedná se zde o plnění obecné prevenční povinnosti. Strany se následně mohou
dohodnout např. na změně způsobu skladování nebo předčasném vrácení věci uložiteli.
Související ustanovení:
§ 517, § 523 odst. 2
§ 519
(Opatrování třetí osobou)
(1) Svěří-li opatrovatel bez souhlasu uložitele opatrování věci třetí osobě,
odpovídá, jako by věc opatroval sám. Jestliže toto učiní se souhlasem uložitele, odpovídá
jako mandatář.
(2) Svěří-li opatrovatel opatrování věci třetí osobě v rozporu se smlouvou,
přechází na opatrovatele nebezpečí škody na věci. Ustanovení § 518 tím není dotčeno.
1. Plnění závazku prostřednictvím třetí osoby je obecně upraveno v § 331 a § 332,
ustanovení § 519 odst. 1 je jeho speciální úpravou. Podle obecné úpravy § 331 odpovídá
dlužník – zde opatrovatel, jako kdyby plnil sám.
2. V tomto dispozitivním ustanovení zákon rozlišuje situace, kdy opatrovatel svěří
věc třetí osobě, následujícím způsobem:
a) bez souhlasu uložitele,
b) se souhlasem uložitele,
c) v rozporu se smlouvou,
d) v rozporu se smlouvou, avšak za podmínek dle § 518.
Ad a) Z § 519 odst. 1 vyplývá, že opatrovatel sice smí předat věc třetí osobě k opatrování bez
souhlasu uložitele, avšak učiní-li tak, nese odpovědnost, jako kdyby plnil sám.
Ad b) Podle druhé věty § 519 odst. 1, pokud opatrovatel svěří opatrování věci třetí osobě se
souhlasem uložitele, odpovídá jako mandatář.
Ad c) Text druhého odstavce § 519 upravuje situace, kdy opatrovatel svěří opatrování věci
třetí osobě v rozporu se smlouvou, potom přechází na opatrovatele nebezpečí škody na
věci.
Ad d) Nebezpečí škody na věci však nepřechází, pokud se naplní podmínky § 518, tzn.
nepřiměřeně se ztíží okolnosti plnění závazku a opatrovatel zavčas o této skutečnosti
uložitele informuje; v tomto případě může opatrovatel předáním věci do péče třetí osoby
naopak zabránit jejímu poškození.
Související ustanovení:
§ 331, § 332, § 368, § 518, § 566 až 576
§ 520
(Zákaz užívání věci)
Opatrovatel nesmí bez souhlasu uložitele užívat věc nebo umožnit její užívání
třetí osobě.
1. Jedná se o dispozitivní ustanovení, které předpokládá možnost opatrovatele,
ovšem pouze se souhlasem uložitele, užívat věc v rámci jejího opatrování. Pokud by
uložitel k užívání souhlas nedal a opatrovatel přesto věc volně užíval, porušil by tím daný
závazkový vztah a přešlo by na něj nebezpečí škody na věci, tj. odpovídal by za veškeré (i
nezaviněné) škody na věci vzniklé.
2. Dřívější § 461 zák. č. 101/1963 Sb., tj. zákoníku mezinárodního obchodu,
obsahovalo navíc ještě text: „Dal-li uschovatel k užívání věci dodatečně souhlas, mění se
smlouva o úschově ve smlouvu o výpůjčce". Přestože takto ust. § 520 výslovně formulováno
není, k uzavření smlouvy o výpůjčce podle § 659 obč. zák. by zřejmě - při dodatečném
souhlasu k užívání - mohlo dojít. Protože však nemusí jít pouze o věc individuálně určenou,
mohlo by u uložené věci určené druhově dojít ke vzniku smlouvy o půjčce podle § 657 obč.
zák. (viz argumentaci v uvedeném komentáři I. Pelikánové).
Související předpisy:
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 657 – 662)
Literatura:
Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha : Linde, a. s., 1997, s. 458–
459.
§ 521
(Náklady)
(1) Uložitel je povinen nahradit opatrovateli škodu způsobenou mu uloženou věcí,
pokud jí nemohl opatrovatel odvrátit vynaložením péče uvedené v § 517. Dále je uložitel
povinen uhradit náklady, které opatrovatel nutně nebo účelně vynaložil při plnění své
povinnosti.
(2) U mimořádných nákladů, které byly nepředvídatelné v době uzavření
smlouvy, je opatrovatel povinen si vyžádat souhlas uložitele před jejich vynaložením, jeli
to možné. Jestliže uložitel nesdělí opatrovateli bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas,
má se za to, že s vynaložením nákladů souhlasí.
(3) Jestliže opatrovatel vynaloží náklady uvedené v odstavci 2, aniž si předem
vyžádal potřebný souhlas uložitele, a ten s jejich vynaložením neprojeví dodatečně
souhlas, může opatrovatel požadovat úhradu nákladů v rozsahu, v kterém se uložitel o
úsporu těchto nákladů obohatil.
(4) Náklady, k jejichž úhradě je opatrovatel oprávněn, je uložitel povinen uhradit
bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o to opatrovatelem požádán, nejpozději však při
převzetí věci.
K odst. 1
1. Povinnost k náhradě škody podle první věty je povinností jen k náhradě škody
způsobené uloženou věcí, nikoli způsobené plněním povinnosti opatrovat věc. Protože však
jde o ustanovení dispozitivní, je možné i širší smluvní ujednání přesahující ustanovení
zákona. Současně je třeba upozornit, že opatrovatel musí plnit svoji povinnost podle § 517.
2. Povinnost ustanovení druhé věty prvého odstavce je u tohoto smluvního typu
obvyklá. Není zde sice nárok na úplatu, zachován však zůstává nárok na úhradu nákladů.
K odst. 2
3. Toto ustanovení chrání opatrovatele pro případ mimořádných nákladů, které
nebylo v době uzavření smlouvy možno předvídat. Je-li to možné, vyžádá si opatrovatel
souhlas uložitele před jejich vynaložením. Pokud uložitel ve lhůtě bez zbytečného odkladu
od vyžádání souhlasu mlčí, pak podle vyvratitelné právní domněnky s náhradou nákladů
souhlasí. Z hlediska opatrovatele lze doporučit pořízení průkazného záznamu o uložitelově
souhlasu, případně alespoň o doručení žádosti o něj.
K odst. 3 a odst. 4
4. Znění třetího odstavce se může uplatnit v různých případech:
− opatrovatel si nevyžádal souhlas, protože to nebylo možné;
− opatrovatel si nevyžádal souhlas, ačkoliv to možné bylo;
− uložitel se k záležitosti dodatečně vůbec nevyjádřil;
− uložitel dodatečně sdělil svůj nesouhlas, respektive odmítl souhlas dát.
5. Ve všech těchto případech může opatrovatel požadovat pouze úhradu nákladů
v rozsahu, v němž se uložitel o úsporu těchto nákladů obohatil.
6. Čtvrtý odstavec obsahuje lhůtu splatnosti pohledávky opatrovatele. Pokud by
nejpozději při převzetí věci uložitel odmítl náklady uhradit, mohl by opatrovatel použít
i zadržovacího práva. Protože je však i § 521 dispozitivní, je možno také tuto otázku vyřešit
vhodným smluvním ujednáním.
Související ustanovení:
§ 373, § 517, § 757
Související předpisy:
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 175 – 180; § 454)
§ 522
(Místo vydání věci)
Opatrovatel je povinen uloženou věc uložiteli vydat v místě, kde věc měla být
podle smlouvy uložena, jinak ve svém sídle nebo v místě podnikání, popřípadě bydlišti,
anebo v místě, kde je jeho organizační složka opatrující věc.
1. Dané dispozitivní ustanovení řeší otázku místa, v němž má být opatrovaná věc
předána uložiteli.
2. Místo vydání věci bývá často součástí obsahu smlouvy. Komentované ustanovení
je ustanovením speciálním k obecnému ustanovení o místě splnění závazků (podle nějž se plní
zásadně v místě dlužníka). Dává se zde nejprve přednost místu, kde věc má být podle
smlouvy uložena; v dalším pak tato speciální úprava odpovídá úpravě obecné (srovn. § 336 ).
Související ustanovení:
§ 7, § 336
§ 523
(Vydání na žádost)
(1) I když byla smluvena doba, po kterou má být věc uložena, je opatrovatel
povinen věc vydat bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o to uložitelem požádán.
(2) Opatrovatel je oprávněn se domáhat na uložiteli, aby převzal uloženou věc
bez zbytečného odkladu ještě před uplynutím smluvené doby uložení, jestliže další
plnění povinností by opatrovateli způsobilo nepřiměřené obtíže, které nemohl v době
uzavření smlouvy předvídat, nebo jestliže třetí osoba se domáhá vydání uložené věci.
K § 523
1. I toto ustanovení patří do řady ustanovení dispozitivních. Týká se těch smluv,
v nichž je sjednána doba uložení.
K odst. 1
2. Přestože byla smluvena doba, po kterou má být věc uložena, je opatrovatel povinen
věc vydat bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o to uložitelem požádán, doba plnění
je tedy ze zákona u této smlouvy obecně stanovena ve prospěch uložitele. Jestliže by
opatrovatel věc na požádání věc nevydal, porušil by tento závazkový vztah a přešlo by na něj
nebezpečí škody na věci.
K odst. 2
3. Opatrovatel má právo požadovat po uložiteli, aby si věc vyzvedl dříve, než bylo
smluveno, ve dvou případech:
a) Další plnění by působilo opatrovateli nepřiměřené obtíže, které nemohl v době
uzavření smlouvy předvídat (podmínky blíže upravuje ust. § 518). Při posuzování
nepředvídatelnosti je třeba brát v úvahu, že opatrovatel není profesionálním skladovatelem,
jistou míru zkušeností však lze objektivně předpokládat.
b) Vydání věci se domáhá třetí osoba. Opatrovatel však není povinen ani oprávněn
zkoumat její právní nárok na věc, je pro něj rozhodující pouze skutečnost, kdo u něj věc
uložil. Po uložiteli může tedy požadovat, aby si věc vyzvedl a řešil vztah se třetí osobou
samostatně, bez prostřednictví opatrovatele.
Související ustanovení:
§ 365, § 518
Judikatura:
Opatrovatel, jemuž lze vytknout zanedbání povinné péče, odpovídá za škodu, způsobenou
odcizením uložené věci, třebaže byl uložitel v prodlení s jejím vyzdvihnutím. (Vážný č.
2114/1922)
§ 524
(Vydání a převzetí věci u smlouvy na dobu neurčitou)
Není-li ujednáno a ani z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, nevyplývá,
jak dlouho má být věc uložena, je opatrovatel povinen vydat věc uložiteli, jakmile jej o
to uložitel požádá, a uložitel je povinen převzít věc bez zbytečného odkladu poté, kdy jej
opatrovatel k tomu vyzval.
1. Na rozdíl od předchozího je toto dispozitivní ustanovení aplikovatelné na smlouvy,
jež dohodu o době uložení neobsahují.
2. Zatímco § 523 odst. 2 je možno použít na smlouvy, v nichž byla sjednána doba
uložení, v § 524 jsou upraveny případy, kdy nebude možno podle smlouvy ani z okolností,
za nichž byla uzavřena, dobu uložení určit. Za těchto podmínek považujeme smlouvu za
závazek na dobu neurčitou, jejž mají obě strany právo kdykoli vypovědět.
3. Uložitel má právo kdykoliv požádat o vydání věci (to je shodné s § 523 odst. 1) a
opatrovatel je povinen okamžitě vyhovět. Naopak opatrovatel má sice oprávnění vyzvat
uložitele k převzetí věci kdykoliv, avšak uložitel by si měl věc vyzvednout „bez zbytečného
odkladu“ (je mu tedy ponechán jistý časový prostor např. pro zajištění jiného uložení věci,
odborného skladování, zabezpečení odvozu dopravcem apod.).
4. Při komentování tohoto ustanovení bývá správně upozorňováno, že § 524 platí
jen pro smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, což je třeba odlišit od smluv, kde
sice není doba uvedena, ale lze ji vyvodit z účelu uložení. Vzhledem k tomu, že smlouva o
uložení věci nemusí být písemná, vyplývá často účel smlouvy, a tedy i doba, na niž se
závazek vztahuje, z hlavního závazkového vztahu, k němuž se uložení věci pojí. Jako příklad
lze uvést poměrně častou situaci, kdy se ke smlouvě o dílo (např. o stavbě) pojí závazek
opatrování věci zhotovitelem (např. pro zabezpečení výstavby konkrétního objektu).
Související ustanovení:
§ 340; § 466
§ 525
(Určení lhůty k převzetí věci)
Nepřevezme-li uložitel věc včas, může mu opatrovatel k tomu určit přiměřenou
lhůtu. Po jejím marném uplynutí může opatrovatel od smlouvy odstoupit, a jestliže
uložitele na to upozorní při stanovení dodatečné lhůty, je oprávněn věc na účet uložitele
vhodným způsobem prodat nebo na náklady uložitele uskladnit u třetí osoby.
1. Dané dispozitivní ustanovení doplňuje obecnou úpravu důsledků při nesplnění
povinnosti uložitele převzít včas zpět uloženou věc, nevylučuje obecný důsledek prodlení
věřitele, který znamená přesun nebezpečí škody na věci z dlužníka na věřitele.
2. Rozhodne-li se opatrovatel předat věc k opatrování třetí osobě, je vhodné uzavřít
s touto třetí osobou smlouvu o skladování (dle 527 a násl.), která je úplatná a jejíž náklady
plně ponese uložitel, který nesplnil svou povinnost původního závazku.
3. Zvolí-li opatrovatel raději prodej věci, bude jej uskutečňovat svým jménem.
Prodej musí být uskutečněn vhodným způsobem, což zahrnuje i vhodnou, dosažitelnou cenu.
Opatrovatel si může započíst své splatné pohledávky (např. náhradu nákladů) proti uložiteli.
Související ustanovení:
§ 344 – 351, § 534
Judikatura:
Odstoupit lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena. (R 22/76)
§ 526
(Platnost podpůrná)
Ustanoveními § 517 až 525 se řídí přiměřeně určení práv a povinností stran
i v případech, kdy podle ustanovení tohoto zákona, týkajících se jiných smluv než
smlouvy o uložení věci, je jedna strana povinna bez nároku na úplatu pečovat pro
druhou stranu o věc, kterou má u sebe, ledaže z těchto ustanovení vyplývá odlišná
úprava.
1. Také zde se jedná o ustanovení dispozitivní. Viz též text v komentáři k § 516.
3. Ustanovení § 517 až 525 lze použít pouze „přiměřeně“ např. pro smlouvu kupní a
smlouvu o dílo, ale jak správně uvádí I. Pelikánová i pro smlouvu mandátní, komisionářskou
či zasílatelskou. Je však vždy třeba přednostně uplatnit speciální úpravu, např. u kupní
smlouvy povinnost k uchování zboží (§ 462-468). Využití podpůrné platnosti daného
ustanovení může být přesto poměrně široké, např. i při správě věcných vkladů před vznikem
obchodní společnosti.
Související ustanovení:
§ 517 – 525
Literatura:
Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha : Linde, a. s., 1997, s. 466–467.
Pokorná, J.; Marek, K. K právním otázkám správy vkladů před vznikem obchodní společnosti.
Právo a podnikání, 1998, č. 6, s. 2–6.
ZDE KONČÍ ČÁST DR. MAREK 2