Rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 30. 4. 2003, sp. zn.: 29 Cdo 2629/2000
Přiměřenou aplikací ustanovení o smlouvě komisionářské na zasilatelskou smlouvu
se rozumí takové použití příslušných ustanovení o komisionářské smlouvě, podle kterého se
na postavení zasílatele, coby obstaravatele přepravy věci, přiměřeně vztahují ustanovení o
právech a povinnostech komisionáře, coby osoby, jež pro komitenta zařizuje vlastním
jménem na jeho účet určitou obchodní záležitost.
Z odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 522 903 Kč se
sedmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. prosince 1993 do zaplacení s tím, že dne 15.
listopadu 1993 si vedlejší účastnice objednala u žalobkyně dopravu zboží ze Spolkové republiky
Německo s termínem nakládky 18. listopadu 1993. Žalobkyně zadala objednávku Ing. P. K.,
který zadal dopravu bez vědomí žalobkyně žalované. Dne 30. listopadu 1993 se kamion vezoucí
náklad zboží pro vedlejší účastnici ztratil, čímž vedlejší účastnici vznikla škoda ve výši 522 903
Kč, sestávající ze zboží, bankovních výloh a dopravného. Vzhledem k dikci § 609 a § 586
obchodního zákoníku začala žalobkyně uplatňovat na účet vedlejší účastnice náhradu škody u
žalované, která však na její výzvy nereagovala.
Krajský soud rozsudkem ze dne 30. října 1997, čj. 37 Cm 131/94-42, zastavil řízení (pro
částečné zpětvzetí žaloby) ohledně částky 12 000 Kč se sedmnáctiprocentním úrokem z prodlení
z této částky od 1. prosince 1993 do zaplacení (bod I. výroku) a co do částky 510 903 Kč se
sedmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. prosince 1993 do zaplacení žalobu zamítl (bod II.
výroku). Zamítavý výrok rozsudku soud odůvodnil tím, že v daném případě bylo provedeným
dokazováním prokázáno uzavření zasilatelských smluv (ve smyslu § 601 obch. zák.) mezi
vedlejší účastnicí řízení a žalobkyní, dále mezi žalobkyní a Ing. P. K. a mezi Ing. P. K. a
žalovanou. Z toho je současně zřejmé, že žádná smlouva nebyla uzavřena mezi žalobkyní a
žalovanou, mezi nimiž tedy neexistoval žádný závazkový právní vztah. Chybí tedy základní
předpoklad nároku na náhradu škody, jímž je vznik škody u žalobkyně (škoda vznikla vedlejší
účastnici). Neexistoval-li mezi žalobkyní a žalovanou závazkový právní vztah, nemohlo ze strany
žalované dojít ani k porušení povinnosti z takového vztahu vůči žalobkyni. Porušení povinnosti
ze závazkového vztahu, který měla žalovaná s Ing. P. K., obecně nemohlo být v příčinné
souvislosti se vznikem škody u žalobkyně (k níž ani nedošlo). Žalobkyně tedy nebyla aktivně
legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody.
K odvolání žalobkyně, směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku a výroku o
nákladech řízení, vrchní soud rozsudkem ze dne 4. ledna 2000, čj. 12 Cmo 156/98-66, rozsudek
soudu prvního stupně v napadených částech (v bodech II. a III.) potvrdil (první výrok), přičemž
proti svému rozsudku připustil dovolání (čtvrtý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně. K tvrzení žalobkyně, že předmětnou částku vymáhá pro
vedlejší účastnici ve smyslu ustanovení § 586 obch. zák., ve spojení s ustanovením § 609 obch.
zák., odvolací soud uvedl, že při převodu práv komitenta je nutno postupovat podle ustanovení §
524 až § 530 občanského zákoníku a že v daném případě by byl žalobce oprávněn náhradu škody
vymáhat za vedlejší účastnici za předpokladu, že ta by mu uvedenou pohledávku postoupila
písemnou smlouvou. Existenci takové smlouvy však žalobkyně ani netvrdila, ani neprokázala. K
vymáhání škody po povinném subjektu by žalobkyně mohla přistoupit, kdyby ji vedlejší účastnici
sama uhradila; k tomu však nedošlo. Za této situace je správný závěr, že žalobkyně není
subjektem aktivně věcně legitimovaným k vymáhání náhrady škody po žalované. Vzhledem k
důvodům, jež vedly k zamítnutí žaloby, již odvolací soud nezkoumal, "zda na straně žalované
došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o přepravě zboží mezi Ing. P. K. a žalobkyní".
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že aplikace
ustanovení § 524 až § 530 obč. zák. na vztah vyplývající z komisionářské smlouvy, daný
ustanovením § 586 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 609 obch. zák., jak ji provedl odvolací
soud, je nesprávná. V daném případě je komisionářem žalobkyně, která pro vedlejší účastnici
(komitenta) zařizovala určité záležitosti. Z označených ustanovení podle dovolatelky
jednoznačně vyplývá, že komisionář (dovolatelka) je povinen vymáhat splnění závazků, které byl
povinen zařídit pro vedlejší účastnici (komitenta). Řádné zařízení záležitosti komisionářem
zahrnuje (pokud smlouva nestanoví něco jiného) i povinnost komisionáře vymáhat splnění
závazku třetí osobou. Komitent s ohledem na to, že komisionář jedná vlastním jménem, může
požadovat plnění na třetí osobě jen v případě, že mu komisionář postoupil pohledávky
odpovídající sjednaným závazkům, anebo v případě, kdy komisionář nemůže pro okolnosti
týkající se jeho osoby požadovat plnění těchto pohledávek sám. Odvolací soud zřejmě zaměnil
osoby komisionáře a komitenta. Na základě výše uvedeného se dále dovolatelka vyslovuje k
nesprávnosti úvah odvolacího soudu o tom, že nebylo nutno zkoumat (ve spojení s názorem
soudu prvního stupně, že nemohlo dojít k porušení povinnosti ze závazkového vztahu, jelikož
mezi žalobkyní a žalovanou žádný závazkový vztah neexistoval), zda Ing. P. K. dovolatelce
platně postoupil nárok na náhradu škody vůči žalované. Zdůrazňuje zejména, že v souladu s
ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. navrhla k tomuto svému tvrzení listinné důkazy, jimiž se soud
měl zabývat. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního
řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Ačkoliv se to z dovolání nepodává výslovně, je zjevné, že v něm uplatněnými argumenty
dovolatelka po obsahové stránce vystihuje (co do polemiky s tím, jak odvolací soud vyložil
ustanovení § 586 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 609 obch. zák.) dovolací důvod dle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a co do námitek spojených s ustanovením § 120 odst. 1 o. s.
ř. dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., který je dán, je-li řízení postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání je - ve smyslu § 239 odst. 1 - přípustné a je i důvodné.
Kromě výše uvedené vady nejsou vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti,
dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; uplatněnými dovolacími důvody je pak
dovolací soud vázán včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř.).
Nejvyšší soud
se nejprve zabýval existencí dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky, pro něž připustil
dovolání, výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. III ÚS 253/96,
otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je dovolání
přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo
dovoláním zpochybněno. Úkolem Nejvyššího soudu tedy je prověřit správnost závěrů odvolacího
soudu co do výkladu ustanovení § 586 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 609 obch. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci jak byl zjištěn soudy nižších stupňů nebyl (a se zřetelem k tomu, že
dovolání je přípustné pouze dle § 239 odst. 1 o. s. ř. ani nemohl být) dovoláním zpochybněn,
Nejvyšší soud z něj proto při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době, kdy mělo dojít k uzavření zasilatelských smluv, je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb. a č. 600/1992 Sb.
Podle § 601 odst. 1 obch. zák. smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že
mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věci z určitého místa do určitého jiného místa
a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.
Ustanovení § 603 obch. zák. pak určuje, že při plnění závazku je zasílatel povinen s
vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům
příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé (odstavec
1). Zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji
nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče (odstavec 2). Zasílatel je povinen zásilku pojistit,
jen když to stanoví smlouva (odstavec 3).
Dle ustanovení § 609 obch. zák. se na zasílatelskou smlouvu použijí podpůrně ustanovení
o smlouvě komisionářské.
Ustanovení § 577 obch. zák. určuje, že smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář,
že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost a komitent se
zavazuje zaplatit mu úplatu.
Podle ustanovení § 586 obch. zák. jestliže osoba, s kterou komisionář uzavřel smlouvu při
zařizování záležitosti, poruší své závazky, je komisionář povinen na účet komitenta splnění
těchto závazků vymáhat, nebo jestliže s tím komitent souhlasí, postoupit mu pohledávky
odpovídající těmto závazkům.
S dovolatelkou lze souhlasit v závěru, že odvolací soud při svých úvahách nesprávně
interpretoval výše cit. ustanovení obchodního zákoníku. Přiměřenou aplikací ustanovení o
smlouvě komisionářské na zasílatelskou smlouvu (srov. § 609 obch. zák.) se totiž rozumí takové
použití příslušných ustanovení o komisionářské smlouvě, podle kterého se na postavení zasílatele
(dovolatelky), coby obstaravatele přepravy věci (srov. § 601 obch. zák.), přiměřeně vztahují
ustanovení o právech a povinnostech komisionáře, coby osoby, jež pro komitenta zařizuje
vlastním jménem na jeho účet určitou obchodní záležitost (srov. § 577 obch. zák.); pro vedlejší
účastnici (příkazce) pak přiměřeně platí ustanovení o právech a povinnostech komitenta. V
intencích tohoto závěru pak nemůže obstát tvrzení, že dovolatelka mohla vymáhat pohledávku
vedlejší účastnice podle § 586 obch. zák. jen na základě písemné smlouvy o postoupení této
pohledávky. Posledně zmiňované ustanovení zakotvuje pravý opak, totiž že komisionář
(dovolatelka) je oprávněn a povinen vymáhat splnění závazků osobami, s nimiž uzavřel smlouvu
při zařizování záležitosti komitenta (vedlejší účastnice) svým jménem na účet komitenta (vedlejší
účastnice) nebo [jestliže s tím komitent (vedlejší účastnice) souhlasí] musí komitentovi (vedlejší
účastnici) postoupit pohledávky odpovídající těmto závazkům.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek
podle ustanovení § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.). Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v
rovině právního posouzení, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se v tomto stadiu
řízení významem neakceptovaných důkazních návrhů dovolatelky. Zhodnotit tyto návrhy znovu
ve spojení s výše podaným výkladem bude úkolem odvolacího soudu.