přesvědčení o budoucí historické hodnote jeho rukopisů a ostatních památek.8) ^/ak dal dr. Hostinský za pravdu Fibichovi, tak se nám k dobru pohlížet bude na nás. Budu psát a budu o Tobě krásně a pravdivě psát. " - vyznal paní Kamile.9^ V korespondenci se často autor vrací k vlastním textům a hodnotí je jako literární projev, který mu přináší úlevu a uspokojení. Z tohoto pohledu je památník Janáčkovým opus posthumum pravdivě prožitým a procítěným se vší čistotou srdce. Jeho závěrečná slova jsou současně jedinečným svědectvím o posledních dnech autorova života.
Vztah Leoše Janáčka a Kamily Stôsslové komentuje Svatava Přibáňová (1990) v předmluvě k českému vydáni korespondence. Faktograficky mnohé doplňuje John Tyrrell (1994) v anglické edici korespondence. Dosavadní komentáre vztahu byly spíše beletristické povahy (Slavický 1966,Kožik 1983, Trkanová 1964).
Stalo se tak na vycházce v Písku v dubnu 1927. Janáček popisuje zážitek slovy „když se země třásla" (viz Přibáňová 1990,10; Tyrrell 1994, 349, heslo „earth trembling").
Jedním z prokazatelných adresátů byla sestra paní Kamily Helena Hřebíková a její manžel Josef Hřebík. Fotografie z Luhačovic jsou datovány 25.8. 1927.
Kamila Stósslová takto vypovídala u Okresního soudu v Písku dne 28.3. 1933 v průběhu soudního řízení o vydání památníku - viz n. studie. Vzhledem k účelu výpovědi je možno předpokládat její silně subjektivní přístup.
Faksimile posledních písemných projevů ze dne 12. 8. 1928 již byla přetištěna. Viz Knaus 1988 (dopis W. Ritterovi) a Novák 1957 (pokus o sepsání posledního dovětku).
Původní zněm nápévku mluvy paní Kamily ze zápisníku je doplněno v pozn. 2) u záznamu z 25.-27. 2. 1928.
Janáček užíval tohoto způsobu zpracování nápěvků mluvy již odr. 1903 (studie Moje Luhačovice, viz Janáček 1903), častěji uváděné jsou příklady pozdější (Janáček 1922 a 1924). Srovn. studie Novák 1956 a 1957, Fleischer 1957. LJ lak učinil v dopise z 12. 1. 1928 (lc 561). Otokar Hostinský byl spolupracovníkem Zdeňka Fibicha a propagátorem jeho díla (viz Hostinský 1901).
II. Památník
jako causa
Za předzvěst dalších dramatických událostí lze označit příhodu, která se stala několik hodin po skladatelově smrti. Manželka skladatele Zdeňka Janáčková nebyla podle skladatelova přání informována o kritické situaci do poslední chvíle. Paní Stósslová jí zasílá telegram až v 12. 8.1928 ráno a sděluje, že Mistr Janáček vážně onemocněl. Během dopoledne přichází druhý telegram oznamující smrt. Paní Janáčková odjíždí po poledni do Ostravy v doprovodu Stanislava Taube-ra. Ubytovávají se v hotelu Imperiál stejné jako paní Stósslová, která mezitím přebrala Mistrovy osobní véci včetně klíčů a finančního obnosu. Vztah paní Stôsslové a Janáčkové přešel v průběhu let 1927 až 1928 k otevřeným antipatiím a nyní tato tendence nabývá na intenzitě.
Při kritickém setkání obou žen dne 12. 8.1928 odpoledne hrálo zřejmě velkou roli rozrušení. Paní Janáčková očekávala okamžité předání klíčů od brněnské pokladny, v níž byly uloženy vkladní knížky a další cennosti. Druhý klíč byl od stolu v Janáčkově brněnské pracovně, v němž byla obálka s posledními vůlemi a Kamiliny důvěrné dopisy. Snad z tohoto důvodu paní Stósslová trvá na své přítomnosti při otevírám zmíněných úkrytů. Důraznost jednání paní Janáčkové jí však nyní nedává žádnou naději. Stósslová vydává vdově Janáčkové všechny Janáčkovy věci. Příští den, v pondělí 13. 8. ráno ještě jednou navštěvuje paní Janáčkovou v jejím pokoji. Paní Janáčková o tomto setkání píše ve svých vzpomínkách:
„ Řekla mi, že mne měla vždycky ráda a že bychom nyní mohly být zase dobrými přítelkyněmi. Vzala svůj památník a ukázala mi tam jeden list. Leoš ji na něm odkazoval výtěžek z tantiém za Káfu Kahanovou a Z mrtvého doma. Byla jsem tak rozčilena, že jsem myslila, že jde o Zápisník zmizelého. Dál mne číst nenechala, odtáhla památník a řekla: ,Co mi dáte, to mi dáte.'
54
55
Tak tedy, kšeft nad Leošovou mrtvolou. Zůstalajsemjí odpověd dlužna. Ptala jsem se, co ted bude dělat. Prý pojede do Pisku. Já na to:, To uděláte dobře.' A rozešly jsme se. " 1'
Budeme-li považovat tento pramen za důvěryhodný, pak nám nezbývá než konstatovat, že paní Kamila Stôsslová učinila v daném klíčovém momentu nabídku k dohodě. Nebyla však pochopena a další vývoj událostí spěl nezadržitelně k soudním sporům.
Pozůstalostní jednám bylo zdlouhavým a neobvykle komplikovaným procesem. Existence památníku a poslední vůle v něm obsažené hrají mimořádně důležitou roli.™ Jednání bylo zahájeno dne 22. 8. 1928 otevřením obálky, která obsahovala poslední vůle. Jednalo se o tři dokumenty, které vzhledem k jejich obsahu nebylo možno označit za závětí, nýbrž za dovětky (kodicily).3) První, nejrozsáhlejší dovětek s názvem „Moje poslední vůle" byl psán na Hukvaldech dne 22. června 1927, z téhož dne pochází druhý dovětek nadepsaný „I. Dodatek". Třetí dovětek s titulem „Dodatek k mé poslední vůli" byl psán v Bmě 2. června 1928. První a druhý dokument spolu těsně souvisejí a staly se základními podklady pro pozůstalostní řízem. Co bylo jejich obsahem?
Janáček tu odkazuje rodné obci Hukvaldy svoje huk-valdské nemovitosti - dům, pole, les, a finanční částku 20.000 Kč. Stanovil si však určité omezující podmínky a přání. Dále pomýšlel na své blízké známé - hospodyni Marii Stejskalovou, rychaltického Šafáře Vincence Sládka. Paní Kamile Stôsslové tu odkázal „za mnohaleté Čisté a věrné přátelství" výnosy z opery Káfa Kabanová a ze Zápisníku zmizelého (jednalo se nejen o tantiémy, nýbrž i o výtěžky z prodeje a půjčování materiálu). Manželce Zdeňce Janáčkové autor odkázal výnosy z hudební tvorby s výjimkou děl věnovaných paní Stôsslové. Manželka měla dále obdržet zařízení brněnského bytu, pojistné z úřednického spolku, úroky z poloviny obnosu věnovaného Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Bmě (tzn. z 50.000 Kč) a zákonitý podíl ze zbytku peněz (polovinu). Nejvýznamnější odkaz obdržela jmenovaná fakulta, instituce, která Janáčkovi udělila první čestný doktorát dne 28. ledna 1925. Skladatel fakultě odkázal výtěžky ze
56
svých literárních prací a peněžitý obnos 100.000 Kč , který měl sloužit k vydání tohoto díla. Po smrti paní Stôsslové a Janáčkové měly fakultě připadnout také výtěžky z hudebního díla. Zvláštní pozornost Janáček věnoval svému projektu na zřízení ústavu pro studium mluvy. Také za tímto účelem fakultě věnoval své záznamy nápěvků mluvy a současně fakultu pověřil, aby vždy dohlížela na splnění jeho podmínek a přání. Vzhledem k těmto okolnostem bylo dodatečným projednáním fakultě uděleno také autorské právo 4^ Janáček v posledních vůlích pamatoval i na drobné věcné dary, když synům Stosslových, Ottovi a Rudolfovi, věnoval zlaté mince. Nejstarší mužský potomek rodu Janáčků pak měl dědit zlaté hodinky. Stalo se paradoxem, že v momentě skladatelovy smrti hodinky připadly jeho bratru Josefovi, kterého Janáček v poslední vůli vydědil. Třetí dovětek psaný 2. června 1928 v Brně zamezoval jakékoliv případné nároky paní Gabriely Horvátové na tantiémy z opery Její pastorkyňa. Z právního hlediska byl tento dovětek zcela irelevantní. Poukazoval spíše na vzpomínkové oživení vztahu, jak se ostatně v malých zmínkách projevilo i v dopisech paní Stôsslové.
Tyto tři poslední vůle byly dne 23. srpna 1928 tzv. prohlášeny. Poté se rozproudila přípravná fáze pozůstalostního řízení, které se odehrávalo v advokátní kanceláři JUDr. Antonína Tesaře v Bmě.5) Dne 25. října 1928 nastal v jednám neočekávaný obrat. Toho dne se do kanceláře dostavil pan David Stôssel, manžel paní Kamily. Cílem jeho návštěvy bylo předat soudnímu komisaři rukopisný památník Leoše Janáčka psaný pro Kamilu Stósslovou. Učinil tak se slovy, že památník obsahuje poslední vůli skladatele. Žádal, aby byly vyříznuty dva listy, na kterých se poslední vůle nacházela, a očekával vrácení památníku majitelce. Po jednání s JUDr. Felixem Rudišem byl kompletní památník založen u soudu.6) K prohlášení této poslední vůle - dovětku z 5. srpna 1928 došlo dne 26. října 1928 v kanceláři dr. Tesaře. Ačkoliv právní zástupce paní Stôsslové připomínal vydání památníku tak, jak to žádal pan Stôssel, písemnost nebyla vrácena a zůstala prozatím založena u soudu. Na návštěvu pana Stôssla v advokátní kanceláři ještě dlouho s údivem vzpomínali, neboť tehdejší
57
brněnská společnost si mohla těžko vysvětlit, proč se manžel podílí na zveřejnění materiálu kompromitujícím jeho ženu.
Vlivem těchto událostí, bezprostředně po prohlášení čtvrtého dovětku ze dne 5. 8. 1928, doručila vdova Zdenka Janáčková do advokátní kanceláře dr. Rudiše poslední, pátý dovětek Jednalo se o poslední písemný projev Leoše Janáčka, pokus o poslední vůli ze dne 12. 8. 1928 psaný v ostravském sanatoriu po 3. hodině ranní. Již od počátku bylo jasné, že dovětek nebude uznán platným ze závažného formálního nedostatku - chyběl na něm podpis. Tragický charakter posledního zápisu však mohl být použit jako argument v diskusi zpochybňující jeho obsah. Ten byl velmi podobný čtvrtému dovětku z 5. 8.1928 co se týkalo majetku odkazovaného paní Kamile. Pátý dovětek rozšiřoval pobírání úroků pro Zdeňku Janáčkovou a nemocniem sestra Božena Sedláková tu měla obdržet 300 Kč. Janáčkův pokus o sepsání poslední vůle lze vysvětlit tůn, že měl nahradit dovětek vepsaný do památníku. Z výše uvedených dopisů je zřejmé, že si byl Janáček dobře vědom intimního charakteru svých zápisů v památníku a nestal o zveřejnění, které by kompromitovalo milovanou Kamilu.
Jakou změnu přinášel do pozůstalostního řízem čtvrtý dovětek vepsaný do památníku, dovětek z 5. 8. 1928?7) Paní Kamile Stôsslové tu měly být přiřčeny úroky z částky 200.000 Kč, tzn. i úroky, které měly být původně rozděleny mezi paní Janáčkovou a Filozofickou fakultu MU. Dále dovětek rozšiřoval pobírání výtěžků z hudebních děl ve prospěch paní Stôsslové. K dříve jmenovaným dílům Káťa Kahanová a Zápisník zmizelého přibyly dvě skladby dokončené v r. 1928: opera Z mrtvého domu a II. smyčcový kvartet. Problematická formulace o výtěžcích z děl byla záminkou k dalšímu průvodnímu konfliktu. Došlo k němu v situaci, kdy bylo pozůstalostní řízem stále otevřeno a již se dalo předpokládat zamítavé stanovisko zákonných dědiců k dovětku z 5. 8. 1928. Tehdy se vyjevila nutnost urychleně schválit smlouvy o postoupeni autorských práv k dílům, která se měla provozovat. Jednalo se o smlouvy s Universal Edition ve Vídni ohledně opery Z mrtvého domu a JJ. smyčcového kvarteta a o smlouvu s Národním divadlem v Brně týkající se provozování opery
Z mrtvého domu. Dne 26. 6.1929 se konalo jednání, k němuž byli přizváni zákonní dědicové a paní Kamila Stosslová. Ta se jednám nezúčastnila a u Okresního soudu v Písku dne 17. září 1929 odepřela schválení smluv v předložené podobě. Své stanovisko odůvodnila zněním dovětku z památníku, v němž se praví: „ Tantiémy z Káti Kahanové, Zápisník zmizelého, Z mrtvého domu a kvartetta našeho (II) patří Tobé. " Šlo tu bezpochyby o záminku, která vycházela z formálního nedostatku autorova textu. Odkazovaný předmět - Zápisník zmizelého a z gramatického hlediska nekonkrétní označení opery „Z mrtvého domu" paní Stosslová považovala za plnohodnotný odkaz včetně autorského práva a vymiňovala si sama právo na podpis smluv. Dne 10. 3. 1930 vydal pozůstalostní soud usnesení, v němž nařídil, aby smlouvy dodatečně podepsal opatrovník pozůstalosti dr. Felix Rudiš. Paní Stosslová proti tomuto rozhodnutí již neprotestovala.
Zmíněná neochota zákonných dědiců uznat platnost dovětku z 5. 8.1928 přerostla v konflikt, k němuž bychom těžko hledali obdobu. Pozůstalostní řízem se do tohoto okamžiku rozvíjelo podle náležitého postupu. Bylo provedeno přípravné řízení zahrnující zjištění úmrtí, zajištění pozůstalosti a prohlášení posledních vůlí. Rozběhlo se vlasmi řízení: zákonní dědicové podali dědické přihlášky a byl proveden soupis pozůstalosti. Významné jednání bylo notářem určeno na 26. června 1929, kdy se dostavili všichni zákonní dědicové a odkazovnici mimo dvě osoby - vdovu Zdeňku Janáčkovou a paní Kamilu Stôsslovou. Výsledek jednání byl zajisté domluven předem: zákonní dědicové neuznali platnost čtvrtého a pátého dovětku z 5. a 12. 8. 1928. Paní Janáčková den poté připojila k tomuto rozhodnutí svůj podpis. Bohužel se tehdy nenašel právní prostředek k tomu, aby bylo využito jiného smírného řešení. To ostatně nehledala ani paní Stosslová. U Krajského civilního soudu v Brně podává dne 17. 4. 1930 určovací žalobu na zjištění pravosti čtvrtého dovětku a žádá uznám jeho platnosti. Žalovaní byli zákonní dědicové, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity vstoupila do sporu jako vedlejší intervenient.
První část žalobní odpovědi dědiců z 23. září 1930 měla charakter čistě právní a jako taková nemohla najít závažné
58
59
argumenty proti platnosti dovětku z 5. 8. 1928. Druhá část žalobní odpovedi pak překročila pomyslné hranice oficiálního dokumentu. Janáček je tu líčen jako muž, který byl při psaní dovětku v přítomnosti milované ženy „vybičován" ke smyslnému roznícení. Praví se tu: „ Vůle zůstavitele nebyla projevena ve stavu úplné příčetnosti s rozvahou a vážné, ani bez donucení. Důkaz: Památník Dra. Leoše Janáčka, a sice slova i noty v něm." Výroky z památníku jsou tu citovány a analyzovány s krutým smyslem pro detail. Autor památníku je označen za nepříčetného člověka. Záminku ke zpochybnění dovětku přináší také věta, která má dokazovat nesvéprávnost autora: „ Nebudeš se vdávat v důsledku toho daru. " Vždyť paní Stôsslová byla nepochybně vdaná za jiného muže a věta byla tudíž v rozporu s jejím stavem. Kdo tehdy mohl a chtěl dát do souvislosti výroky v dopisech, kde je Kamila nazývána Janáčkovou ženou, ženou svázanou duševním poutem? Kdo tehdy mohl a chtěl pochopit, že Janáčkův nereálný sen o životě s ní nikdy nezapadne do strohého systému právního řádu?
Je zarážející, jaká péče byla věnována vypracování žalobní odpovědi. Byl pozván i expert - psychiatr. Jako zástupce Filozofické fakulty se velmi angažoval prof. Vladimír Helfert, který byl autorem problematické analýzy památníku.9' Průvodní řízení, k němuž jsou zváni přímí svědkové posledních dnů Mistra Janáčka, končí jednoznačným úspěchem žaloby. Dovětek z 5. 8. 1928 je uznán platným a spor je uzavřen smírem dne 14. října 1931. Paní Stôsslová obdržela vyrovnání svého nároku, příspěvek na útraty v soudním procesu a byly jí přiřčeny tantiémy z těchto skladeb: Káťa Kahanová, Z mrtvého domu, Zápisník zmizelého a JJ. smyčcový kvartet. Bohuš Fleischer hodnotí celý případ jako neúspěch - právní i mravní.10' Hodnotí jej z hlediska osobnosti, na kterou se během sporu zapomnělo - z hlediska Leoše Janáčka.
Jedním z největších omylů v celém případu byl fakt, že při předám a prohlášení dovětku z 5.8.1928 nebyl zbytekpamátníku vrácen paní Stosslové. Památník zůstal založen v soudních spisech a to se stalo důvodem dalšího soudního řízení. Dne 13. října 1932 podává právní zástupce paní Stosslové JUDr. Josef Jokl návrh na vydání tohoto památníku zpět do rukou paní Stosslové.
Návrh se odvolává najednání pana Davida Stóssla dne 25. října 1928 i na předchozí smír, který při určení platnosti dovětku ze dne 5. 8. 1928 potvrdil pani Stosslové vlastnictví památníku. Podle právních norem měl originál dovětku zůstat uložen v soudních spisech a pani Stôsslová proto navrhovala jeho vyříznutí. Oddělení dvou listů však znamenalo určité znehodnocení památníku. Pozůstalostní soud (soud prvního stupně) návrh paní Stosslové zamítl s velmi nepřesvědčivým odůvodněním. Paní Stôsslová toto usnesení nepřijala a podala stížnost. Po jej í urgenci byla dotázána na názor paní Janáčková a ta vyslovila domněnku, že paní Kamila chce památník ze zištných důvodů a že jej bude chtít prodat. Krajský soud svým usnesením z 6. února 1933 celou záležitost vrátil soudu prvního stupně a nařídil nové výslechy, šetření a nové rozhodnutí. Zejména prof. Helfert argumentoval proti vyříznutí dvou listů jako proti znehodnocení významné kulturní památky. Zájem paní Stosslové opět vysvětloval záměrem památník prodat. I druhé usnesení soudu první stolice ze dne 31. srpna 1933 bylo pro paní Stôsslovou zamítavé. Druhé odvolání paní Stosslové ke Krajskému soudu civilnímu v Brně bylo tentokrát vyřízeno v její prospěch. Proti tomu se však odvolala Finanční prokuratura zastupující Masarykovu univerzitu v Brně. Argumenty proti vydání památníku zpět paní Stosslové se opakovaly. Teprve nejvyšší soud v Brně vydal definitivní usnesení dne 3. února 1934. Nárok paní Stosslové byl potvrzen, dva listy s dovětkem byly vyříznuty a založeny k ostatním dovětkům do soudních spisů. Na rubu druhého listu zůstala první strana skicy s titulem Čekám Tě, jejíž pokračování najdeme ve vázaném památníku.
Paní Kamila Stôsslová tak dostala zpět památník téměř po šesti letech. Tato žena prošla vítězně všechna popsaná řízení a nikdy nežádala víc než to, co jí z formálního hlediska náleželo. Její postoj byl často srovnáván s postupem paní Zdeňky Janáčkové, která odkázala fakultě písemné památky i úroky z obnosů jí přiřčené. " Všechny snahy vynášet dodatečné soudy nad paní Kamilou Stôsslovou obvykle umlčí známý fakt. Více než po roce od uzavření posledního soudního řízení, dne 22. června 1935 paní Kamila Stôsslová zemřela na rakovinu ve věku 44 let.
60
61
Obavy o osud památníku, které se ozvaly již při řízení o jeho vydání, se projevily jako odůvodněné teprve po smrti paní Kamily. Profesor Vladimír Helfert se snažil o domluvu s Davidem Stosslem a jeho cílem bylo, aby všechny památky na Leoše Janáčka pan Stôssel prodal Janáčkovu archívu v Brně. Jednalo se o památník, velkou část Janáčkových dopisů adresovaných paní Stôsslové a autografhí partitury II. smyčcového kvarteta a Sboru při kladení základního kamene Masarykovy univerzity z r. 1928. K dohodě tehdy nedošlo. Starší syn Rudolf Stossel pak zmíněné památky zastavil na půjčku 20.000 Kčs u Bedřicha Hirsche v Praze. Filozofická fakulta zastoupená Karlem Ballingem tak mohla tyto dokumenty koupit.12* Památky převzal dne 8. listopadu 1939 osobně prof.Vladimír Helfert a ponechal je ve svém brněnském bytě. Několik dní poté, 14. listopadu 1939, byl na rektorátě univerzity zatčen gestapem a ke své práci na fakultě se již nevrátil.1 * Korespondence i památník zůstaly v Helfertově bytě a při jeho následné prohlídce gestapem byl památník podle názoru Bohuše Fleischera poškozen na přední desce.14* Společné s korespondencí byl památník po válce zapsán do majetku Janáčkova archívu a dnes je uložen v ja-náčkovských sbírkách Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně.1
Také osud dvou vyříznutých listů byl poznamenán dramatickými válečnými událostmi. Pět Janáčkových dovětků bylo uschováno v justičním paláci v Brně, v materiálech Okresního civilního soudu pro Brno-mésto. Bohuš Fleischer začal připravovat spis o pozůstalostním řízem Leoše Janáčka a v říjnu 1944 požádal předsedu soudu o zhotovení kopií pěti au-tografních dovětků. Žádost podpořil formální záminkou -mělo jít o zhotovení kopií za účelem „protileteckého zajištění písemností". Soud jeho žádosti vyhověl a nechal zhotovit kopie u fotografické firmy Vladimír Lehký, která sídlila na Kolišti č. 9 v Brně. Téměř neuvěřitelně zní skutečnost, že dne 20. listopadu 1944 byl podniknut na Brno nálet, při kterém byl zcela zničen dům fotografa Lehkého a v jeho troskách majitel tehdy sám zahynul. Situace vypadala tak, že jsou zničeny i Janáčkovy autograf ní dovětky. Bohuš Fleischer však vyvinul
62
v tomto případu velkou iniciativu a zjistilo se, že dokumenty byly uloženy v pevném těžkém pultu. V průběhu odklizova-cích prací byl tento pult pod troskami domu nalezen a po dvou letech, 21. října 1946, byly Janáčkovy poslední vůle předloženy zpět u soudu v neporušeném stavu. Jejich originály se dodnes nacházejí v pozůstalostním spisu Leoše Janáčka.16* Nynější vydání tak alespoň symbolicky vřadí dva vyříznuté listy se čtvrtým dovětkem zpět do kontextu celého památníku.
') Vdova Janáčková na popisovanou situaci vzpomíná ve svých pamětech (Janáčková 1993-1994, v tisku).
2) Vizsmdietýkajícíserwzůstalc^ruTionzení-Novák.P. 1956a 1957,Na vydáni čeká monografie přímého účastníka soudního řízeni JUDr. Bohuše Fleischera „Leoš Janáček a jeho poslední vůle" - viz Fleischer 1957.
31 Leoš Janáček zanechal celkem pět posledních vůli - první čtyři platné, poslední neplatnou. Všechny jsou mimořádné svými formálními i výrazovými prostředky. Po právní stránce však vykazují mnohé nedostatky, které byly původní příčinou pozdějších komplikaci. V žádné poslední vůli není stanoven dědic, nýbrž pouze odkazovnici. Podle tehdejšího občanského zákoníku (§ 553) bylo možno označit poslední pořízení za závěť pouze v případě, kdy v něm byl stanoven dědic. U tuto podmínku v žádném případě nesplnil a jednalo se o dovětky - kodioly. 4) Usnesením soudu ze dne 28.3. 1933byloautorsképrávodosudnepřeve-dených dél uděleno Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Rozhodnutí vycházelo ze souhlasu zákonných dědiců vzhledem k tomu, že fakulta byla nejvýznamnějším odkazovníkem, kterému připadly výtěžky hudební i literami tvorby.
3) Pozůstalost Leoše Janáčka se projednávala v advokátní kanceláři JUDr. Antonína Tesaře z příkazu Okresního soudu civilního pro Brno-město. Notář byl pověřen jako soudní komisař.
6) Dne 13.9. 1928 byl JUDr. Felix Rudiš stanoven opatrovníkem pozůstalosti na přání vdovy Zdenky Janáčkové, která se ve složitém jednání dostatečně neorientovala. Později zastupoval zákonné dědice jak v pozůstalostním řízení, tak i ve sporu o platnost čtvrtého dovětku.
7> Úplné zněm dovětku z 5. 8.1928 je součástí záznamu z 1.—10. 8. 1928 (vyznačeno tučnou kurzívou, str.40-41).
8)   Zákonní dědicové v pozůstalostním řízem byli následující:
Zdeňka Janáčková - manželka, Josefa Janáčková - sestra LJ, potomci Bedřicha a Josefa Janáčků, bratrů LJ.
Filozofická fakulta MU vstoupila do sporu z toho důvodu, že uvedená změna ve čtvrtém dovětku zamezovala fakultě příjem úroků z 50.000 Kč ve prospěch K. Stôsslové.
63
i
10)
11)
12)
13)
14)
15)
16)
Rukopis Heifertova posudku na památník se nachází v janáčkovských
sbírkách ODH MZM v Bmě pod sign. D 523 LJ. Helfertův postoj má
mnohé společné rysy s jeho názorem na Nejedlého vydám Zdenka
Fibicha Milostný deník (srovn. Nejedlý 1925, Hetfert 1926).
Viz Fleischcr 1957, 111.
Podrobněji viz Novák 1957,
Podrobněji viz Přibáňová 1990 a 1994 (angl.).
Vladimír Helfett byl po svém zatčení vězněn v Bmě na Špilberku, na Kaunicových kolejích a ve Vratislavi (Wroclaw); vzhledem ke svému zdravotnímu stavu propuštěn jako beznadějný případ 23.2. 1942. V roce 1944 byl zatčen gestapem podruhé a vězněn na Pankráci a v Terezině, Zemřel v pražské nemocnici Na Bulovce 14. 5. 1945. Přední deska kožené vazby památníku je ve spodní části natržena tak, í.c ji lze mírně rozevřít.
Památník je uložen v ODH MZM pod sign. D 505 LJ.
Autografní poslední vůle Ixoše Janáčka jsou uloženy v Archívu města
Brna, ve spisech Okresního soudu civilního pro Brno-město, č. j. DV
481/28.
1. písek. Gotický most přes řeku Otavu.
2  Písek. Dům na Přemyslově ulici i 17 ve kterém od roku 1924 žila rodina Davida Stossla.
65
64
iing lby ited mes lent cial
APPENDIX 2
■
Leoš Janáček's and Zdenka Janáčková's divorce settlement
Minutes of the negotiations between Mr Leoš Janáček, musical composer in Brno and Mrs Zdenka Janáčková, née Schulzová, wife of the same, in the presence of their representatives Dr Felix Rudiš and Dr Ludvík Hanf, solicitors in Brno, as follows:
Without meanwhile entering into formal divorce proceedings in court and without thereby abandoning the grounds on which it would be possible, if needs be, to seek a court divorce, the married couple Leoš and Zdenka Janáčkovi have agreed to regulate their future marital state in such a way as would have arisen from the realization of a voluntary divorce complying with the consequences of such a divorce.
The Janáčeks will continue to run a domestic household together as before, at the same time both will do their best to preserve domestic calm and peace and not upset the feelings of the other by harsh treatment.
If as time goes on it transpires that the essential domestic peace is fundamentally and continually disturbed by the behaviour of either of the parties and thus the running of a household in the same way as before seems to be impossible, or if either of the parties directly or through others seriously threatens by word or deed the social standing of the second party or defames it publicly or in front of strangers, an application for a voluntary legal divorce by the party thus threatened or affected would be instigated for which the following conditions affecting property were agreed:
For the support of Mrs Zdenka Janáčková Mr Leoš Janáček undertakes, in the case of a court divorce, to pay out or, rather, leave his whole pension which on the basis of the Pension Decree of 15 September 1904 {no. 165 83} he receives as a music teacher at the Imperial and Royal Czech Institution for Teacher Training in Brno with its subsequent rises as requested and which yields at present K 217 a month.
Since a divorce in court would furthermore be without fault on the part of Mrs Zdenka Janáčková and in the case of a divorce her support after the death of Mr Leoš Janáček also must be secured according to his intentions, it was agreed that from Mr Leoš Janáček's estate and namely from the royalties from his operas which would accrue to his estate an annuity should be paid to Mrs Zdenka Janáčková for life which together with the pension she would receive as the widow of a music teacher, would equal the earnings, guaranteed according to these proceedings to Mrs Janáčková, i.e. the pension of Mr Leoš Janáček ceded to her.
z5 8
My Life with Janáček
Also regarding rhese proceedings Mr Leoš Janáček will give, in the case of a voluntary divorce in court, to Mrs Zdenka Janáčková at her request a binding undertaking, fully consistent with the law, whereby the above-mentioned claim of Mrs Janáčková is assigned with regard to his estate and heirs in an unambiguous
manner.
In Brno 19 January 1917 [signed] Zdenka Janáčková Leoš Janáček
Items under
ABBR]
ed.
Eng.
Hž
IB IL JA
i )ODA JW
i
OM ! trans.