Rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2004, sp. zn.: 32 Odo 671/2003
I. Pokud podnikatelé při uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem byl automobil,
uvedli své obchodní jméno a smlouvu opatřili razítkem, které používali při podnikání, dali
tím ve smyslu § 261 odst. 1 OBZ najevo, že smlouva se týká jejich podnikatelské činnosti.
II. Každá movitá věc, která je předmětem kupní smlouvy podle § 409 OBZ, i když
tato věc nebude dále prodávána, je zbožím ve smyslu § 446 OBZ.
III. I tím, že kupující vydá koupenou věc vlastníku věci prostřednictvím příslušného
státního orgánu (např. orgánu činného v trestním řízení), a to i orgánu cizího státu, jehož je
vlastník věci občanem, splní svoji povinnost vrátit ve smyslu § 457 OZ koupenou věc
prodávajícímu. Předáním věci tomuto orgánu dochází ke splnění této povinnosti
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky
rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové
a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce R. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J.
H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 239 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 34/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003 č. j. 29 Co 697/2002-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003 č. j. 29 Co 697/2002-69 a
rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. května 2002 č. j. 12 C 34/2000-51, ve
znění opravného usnesení ze dne 10. října 2002 č. j. 12 C 34/2000-55, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 15. května 2002 č. j. 12 C 34/2000-51, ve
znění opravného usnesení ze dne 10. října 2002 č. j. 12 C 34/2000-55, uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku 239 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 2. 4. 1999 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že 2. 9. 1996 žalobce jako kupující uzavřel s
žalovaným jako prodávajícím kupní smlouvu o prodeji osobního vozu Volkswagen Corrado 1,8 a
uhradil mu kupní cenu 239 000 Kč. Žalobce vozidlo prodal další osobě, následně bylo vozidlo
zabaveno pohraniční policií v SRN a vráceno vlastníkovi. Soud prvního stupně posoudil kupní
smlouvu podle občanského zákoníku, a to přesto, že oba účastníci kupní smlouvy byli při jejím
uzavření podnikateli - žalobce v oboru montáž sádrokartonu a žalovaný v oboru nákup a prodej
zboží, neboť mezi účastníky nebylo podle závěru soudu prvního stupně známo, že se jedná o
vztah vyplývající z podnikatelské činnosti a pořízení osobního automobilu je opatřením věci i pro
osobní potřebu. Kupní smlouvu shledal jako absolutně neplatnou, neboť žalovaný nebyl
vlastníkem předmětného automobilu; žalobci proto vzniklo podle § 457 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“) právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným ve výši uhrazené kupní
ceny. Žalobce přitom splnil svoji povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy tím, že automobil
byl vrácen původnímu vlastníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2003 č. j. 29 Co
1679/2002-69 rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po opakování dokazování konstatoval, že
nedošlo k jakékoliv změně skutkových zjištění, tj. bylo prokázáno, že předmětné vozidlo bylo
žalobcem prodáno M. R. a toto vozidlo bylo následně zabaveno policejními orgány SRN jakožto
vozidlo odcizené. Vozidlo bylo proto zajištěno s tím, že rozhodnutí o vydání přísluší státnímu
zastupitelství v Pasově. Pro právní posouzení celé věci je rozhodující, v jakém režimu je nutno
věc posuzovat - zda v režimu obchodního nebo občanského zákoníku. Je pravdou, že oba
účastníci jsou držitelé živnostenského oprávnění a jsou tedy podnikatelé. Kupní smlouva ze dne
2. 9. 1996 uvádí označení stran smlouvy i s uvedením jejich obchodního jména na firemním
razítku, které obsahuje též IČO, ve smlouvě však není výslovně sjednáno, že by se vztahy mezi
jejími účastníky řídily obchodním zákoníkem. Podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen
„ObchZ“) tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku
je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Nemusí
se tedy bezprostředně realizovat zapsaný předmět podnikání, ale může se jednat i o závazky,
které s podnikáním souvisejí. I podnikatel si může opatřovat věci pro svoji osobní potřebu, tj. i
pro jinou než podnikatelskou činnost, ale pak se nejedná o vztah, který má obchodní charakter.
Pak ale není ani důvod, aby pro něj platila speciální úprava v obchodním zákoníku a takovýto
vztah se bude řídit občanským zákoníkem. Odvolací věc uzavřel tak, že žalobce, tj. ten, který
nakupoval, nedal v době realizace koupě najevo, že se jedná o nákup pro jeho podnikání, a proto
nešlo o obchodně závazkový vztah, nešlo ani o případ relativních obchodů či absolutních
obchodů ve smyslu § 261 odst. 2 až 4 ObchZ. Odvolací soud dále uvedl, že v daném případě
nešlo ani o zboží ve smyslu § 446 ObchZ, neboť zbožím jsou věci, které podnikatel po jejich
nabytí bezprostředně dále prodává. Podle závěru odvolacího soudu nedošlo mezi účastníky ani k
uzavření dohody ve smyslu § 262 ObchZ, podle kterého si strany mohou dohodnout, že se jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 ObchZ, řídí obchodním zákoníkem.
Odvolací soud proto potvrdil právní závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti kupní
smlouvy ve smyslu § 39 ObčZ, neboť žalovaný nebyl vlastníkem prodávaného vozu a nebylo ani
prokázáno, že by vlastnictví vydržel; vzniklo mu proto bezdůvodné obohacení podle § 451 odst.
2 ObčZ, které je povinen žalobci podle § 457 ObčZ vydat. Odvolací soud současně odkázal na
judikát Nejvyššího soudu, podle něhož účastník neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc,
splní povinnost ji vrátit, jestliže věc vydá poškozenému - vlastníkovi. K námitce žalovaného, že
nebylo skutkově najisto postaveno vrácení věci vlastníkovi, dovodil, že ze zprávy hraniční policie
bylo prokázáno, že vozidlo je kradené a že vozidlo bylo policejními orgány SRN zajištěno.
Rozhodnutí o vydání věci přísluší státnímu zastupitelství v Pasově, případně soudu ve Freyungu.
Tyto orgány nejsou oprávněny vydat zajištěnou věc nikomu jinému než vlastníkovi vozu;
odvolací soud proto považoval doplnění dokazování v tomto směru za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že odvolací soud
nesprávně vyložil § 261 odst. 1 ObchZ Poukázal na znění § 261 odst. 1 ObchZ, které je obecně
vykládáno tak, že ze slova „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně
realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí. Podle
jeho názoru přímo z kupní smlouvy vyplývá, že podmínky § 261 odst. 1 ObchZ byly v dané věci
splněny a není ji možno vyložit jinak, než že se jedná o smlouvu mezi podnikateli. Žalobce
připojil i otisk svého razítka, ze kterého vyplývá předmět jeho činnosti. Na rámec toho pak
vyplynulo v rámci dokazování i to, že žalobce automobil použil k výkonu svého povolání, a také
prohlásil, že jej vložil do účetnictví a odepisoval jej. Dovolatel vznesl čtyři otázky zásadního
právního významu:
- zda za zboží ve smyslu § 446 ObchZ je nutno považovat pouze věc, kterou podnikatel
kupuje za účelem jejího dalšího prodeje;
- zda možnost, že věc, která je předmětem prodeje mezi podnikateli, může sloužit také pro
osobní potřebu, znamená, že nejde o obchodně závazkový vztah, i pokud jsou splněny ostatní
podmínky § 261 odst. 1 ObchZ;
- zda je pro vznik obchodněprávního vztahu nutné i to, aby kupující dal v době realizace
koupě najevo, že se jedná o nákup pro jeho podnikání, nebo stačí, že je s přihlédnutím ke všem
okolnostem, které jsou dány v okamžiku vzniku vztahu, zřejmé, že se jedná o vztah mezi
podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti;
- zda je splněna restituční povinnost jedné strany synallagmatického závazku vydáním
věci orgánům státu, kde žije cizinec, který byl původně vlastníkem věci.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na to, „že u žalobce nešlo o obchod, neboť
neprováděl žádnou obchodní činnost“ a také na to, že si strany nedohodly, že se jejich vztah bude
řídit obchodním zákoníkem. To, že vztah účastníků neřídí obchodním zákoníkem podle jeho
názoru dostatečně zdůvodnily soudy obou stupňů. K jednotlivým otázkám dovolatele uvedl:
- „pro aplikaci § 446 ObchZ je nutné, aby se i na straně kupujícího jednalo o obchod a v
dané věci bylo prokázáno, že na straně dovolatele jako kupujícího o obchod nešlo;“ namítaná
okolnost, že dovolatel zahrnul koupený automobil do účetnictví, není podstatná;
- pro posouzení závazkového vztahu má skutečnost, že automobil sloužil také pro osobní
potřebu dovolatele pouze podpůrný charakter, rozhodující je, že dovolatel automobil nekupoval v
rámci svého podnikání pro uzavírání dalších obchodů;
- aby dal kupující v době realizace prodeje najevo, že se jedná o nákup v rámci jeho
podnikatelské činnosti, není nutné, neboť mu to neukládá žádný předpis a strany měly možnost si
podle § 262 odst. 1 ObchZ dohodnout, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním
zákoníkem, této možnosti však nevyužily;
- ve věci své restituční povinnosti souhlasí žalobce s názorem odvolacího soudu. Žalobce
navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze
přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy,
pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky
mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací
soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm
meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzované věci jde o výklad § 261 odst. 1 a § 446 ObchZ. Podle § 261 odst. 1 ObchZ
upravuje obchodní zákoník závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je
zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. V daném
případě je třeba vyjít z toho, že za situace, kdy automobil mohl sloužit jak osobní potřebě
žalobce, tak k jeho podnikání, tím, že při uzavírání kupní smlouvy žalobce uvedl své obchodní
jméno a smlouvu opatřil razítkem, které používal při podnikání, dal najevo, že kupní smlouva se
týká jeho podnikatelské činnosti. Totéž učinil i žalovaný. Došlo tudíž ke splnění podmínek
ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ, podle nichž se přihlíží ke všem okolnostem při vzniku
závazkového vztahu. V posuzované věci je z těchto okolností, tak jak byly popsány shora,
zřejmé, že vztah mezi účastníky se týká jejich podnikatelské činnosti; jde tudíž o obchodní
závazkový vztah.
Podle § 446 ObchZ, který je součástí hlavy II dílu I tohoto zákona upravující kupní
smlouvu, nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem
prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl
a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho
prodeje. Odvolací soud nesprávně vyšel z toho, že zbožím jsou pouze věci, které jsou předmětem
dalšího obchodování podnikatele. Zbožím je totiž třeba rozumět každou movitou věc, která je
předmětem kupní smlouvy podle § 409 a násl. ObchZ, i když tato věc nebude dále prodávána.
Správný je naopak závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě neplatné smlouvy splní
kupující svoji povinnost vrátit ve smyslu § 457 ObčZ koupenou věc prodávajícímu i tím, že ji
vydá vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu (např. orgánu činného v trestním
řízení), a to i orgánu cizího státu, jehož je vlastník věci občanem. Ke splnění této povinnosti
dochází předáním věci tomuto orgánu. Tento závěr učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25.
5. 2000 sp. zn. 25 Cdo 2432/99, který byl publikován v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu
10, ročník 2000, pod č. SJ 105/2000, a na závěrech vyjádřených v tomto rozhodnutí nemá důvod
ničeho měnit.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska závěrů týkajících se výkladu § 261 odst. 1
a § 446 ObchZ nesprávný a dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a současně i
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2004