m
Kdy použít obchodní zákoník a kdy jen občanský zákoník I
Posouzení, zda se závazkový vztah řídí výlučně ustanoveními občanského práva, anebo přednostně normami práva obchodního, má pro zúčastněné subjekty zásadní význam. Podcenění otázky, nakolik je daný vztah podřízen obchodnímu zákoníku, může vyvolat závažné právní důsledky, jako jsou dřívější promlčení práva, neplatnost smlouvy či klíčových smluvních ujednání, nenabytí vlastnického práva aj.
Obchodní závazkové vztahy, podřízené přednostně ustanovením obchodního zákoníku, vykazují oproti vztahům, jež se řídí výlučně právem občanským, bezpočet specifik. Některá mohou byt pro účastníky příznivá, jiná naopak. Posouzení, do které kategorie vztah spadá, má důsledky pro jeho vznik, zánik, ale zejména obsah.
Posouzení právního vztahu jako obchodního má význam rovněž z hlediska vymezení věcné působnosti soudů. Zatímco k projednání sporů vzniklých ze vztahů podřízených výlučně občanskému zákoníku je v prvním stupni příslušný zásadně okresní soud, spory z obchodních závazkových vztahů projednávají v první instanci (vyjma zákonem stanovených případů) soudy krajské [viz § 9 občanského soudního řádu).
VYBRANÉ ZVLÁŠTNOSTI
V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ OBCHODNÍCH
ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ
Obchodní zákoník klade na řadu právních úkonů méně přísné požadavky, než činí občanský zákoník. Zamýšlené účinky tak v režimu obchodního zákoníku vyvolají též úkony, jež by v občanskoprávním vztahu bylo nutné posoudit jako neplatné pro nedostatek předepsaných obsahových náležitostí.
Smlouva o smlouvě budoucí uzavřená podle § 50a občanského zákoníku vyžaduje ke své platnosti, aby se strany dohodly na podstatných náležitostech budoucí smlouvy. Podle § 289 odst. 1 obchodního zákoníku stačí, vyme-zí-li strany předmět budoucí smlouvy obecným způsobem. V podrobnostech viz např. roz-hnrín-111-í NpiwŘšího soudu ČR z 12. srpna 1998,
Platnost uznání dluhu váže občanský zákoník v § 558 na specifikaci důvodu a výše dluhu. U obchodních závazkových vztahů postačí, je-li závazek dostatečně identifikován jiným způsobem (§ 323 odst. 1 obchodního zákoníku). Viz k tomu např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 32 Ódo 811/2004.
V důsledku rozdílné právní úpravy náležitostí kupní smlouvy se liší možnost stran odkázat ve smlouvě, pokud jde o určení částky ceny, na budoucí znalecký posudek. Civilní senát č. 22 Nejvyššího soudu ČR pro oblast občanskoprávních vztahů dovodil, že smlouva, která takto odkazuje, je neurčitá, a tudíž neplatná. Viz k tomu rozhodnutí z 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002. Obchodní senát č. 29 Nejvyššího soudu ČR takovou možnost v obchodních závazkových vztazích připouští. Viz např. jeho rozhodnutí ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002.
Obecná promlčecí doba je v obchodním zákoníku delší, než kolik stanoví občanský zákoník, a činí čtyři roky - § 397 obchodního zákoníku (oproti zásadně třem letům vyplývajícím z § 101 občanského zákoníku). Mylné přesvědčení žalobce o tom, že vztah podléhá obchodnímu zákoníku, tak může zmařit úspěch žaloby. Viz např. skutkové okolnosti případu, k němuž se váže rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Ódo 1138/2007. Zásadního významu nabývá v praxi otázka délky promlčecí doby u nároků z bezdůvodného obohacení, když obecné občanské právo (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku) stanoví promlčení těchto nároků již po uplynutí subjektivní lhůty dvou let od okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho
ode dne, kdy k obohacení došlo. Pro oblast ob-chodněprávních vztahů velký senát Nejvyššího soudu ČR dovodil, že promlčení nároků z bezdůvodného obohacení, které nastalo po odpadnutí smlouvy podřízené obchodnímu právu, se řídí obchodním zákoníkem; platí tedy obecná čtyřletá promlčecí doba. Viz k tomu rozhodnutí z 18. června 2003, sp. zn. 35 Ódo 619/2002. Malý obchodní senát č. 29 v rozhodnutí z 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, poté uvedené závěry vztáhl též na bezdůvodné obohacení v případě, že strany plnily na základě smlouvy, která platně nevznikla, pokud by ale platná byla, řídila by se obchodním zákoníkem.
Na rozdíl od obecného občanského práva obchodní zákoník připouští nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Dojde-li k převodu odcizeného zboží v rámci obchodního závazkového vztahu, stane se nabyvatel přesto vlastníkem zboží, byl-li v době převodu v dobré víře, že převodci svědčí právo s věcí disponovat. Obecné právo občanské chrání dobrou víru nabyvatele pouze v rámci institutu vydržení. K tomu ale u věcí movitých dochází až po třech letech od nabytí, přičemž dobrá víra držitele musí trvat po celou tuto dobu (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku). Otázka právního režimu vztahu, na jehož základě došlo k předání zboží, tak mívá v praxi zásadní důsledky z hlediska nabytí vlastnictví ke zboží. Lze odkázat např. na skutkový základ rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 30. září 2004, sp. zn. 32 Ódo 671/2003, či z 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 821/2004.
Zásadní odlišnosti mezi občanským a obchodním právem tkví též v rozdílné koncepci odpovědnosti. Zatímco občanský zákoník staví na principu subjektivní odpovědnosti (za zavinění), obchodní zákoník vychází z konceptu odpovědnosti objektivní. Není-li sjednáno jinak, porušitel obchodněprávní povinnosti odpovídá za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s tímto porušením, i když nejednal ani s nevědomou nedbalostí. Obchodní zákoník připouští nanejvýš možnost liberace důkazem o existenci okolností vylučujících odpovědnost (§ 374).
Rozdílná je rovněž koncepce odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Prokáže-li dlužník v občanskoprávním vztahu, že porušení nezavinil, věřiteli nevznikne nárok na smluvní pokutu (§ 545 odst. 3 občanského zákoníku). Dlužník obchodněprávní povinnosti musí platit smluvní pokutu i tehdy, bránila-li mu v jejím splnění ne-odvratitelná a nepředvídatelná překážka,
zákoníku. Obě citovaná ustanovení jsou nicméně dispozitivní, strany se tudíž mohou dohodnout jinak.
Právní úprava odstoupení od smlouvy obsažená v občanském zákoníku vychází z koncepce, podle níž odstoupením smlouva zaniká ex tunc, tj. zpětně ke dni uzavření. Po účinnosti odstoupení se tudíž na smlouvu hledí, jako by nikdy nevznikla. Proti tomu staví obchodní zákoník systém, ve kterém se smlouva odstoupením ruší s účinky ex nunc. Odstoupení od smlouvy se tedy nedotýká doby před odstoupením; í po něm se na smlouvu hledí, jako by v této době existovala. Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004. Rozdílně oba kodexy řeší též práva a povinnosti (bývalých) smluvních stran po odstoupení od smlouvy.
VĚTŠÍ AUTONOMIE VŮLE V OBCHODNÍM ZÁKONÍKU
Obchodní zákoník přiznává stranám smluvních vztahů vyšší míru autonomie vůle než zákoník občanský.
Účastníci obchodního závazkového vztahu si např. mohou dohodnout výši úroků z prodlení odchylně od předpisů občanského práva. Ve vztazích podřízených občanskému zákoníku taková dohoda není přípustná, a tudíž platná, i kdyby účastnící sjednali úrok jinak přiměřený; věřiteli vznikne nárok vždy jen na úrok z prodlení stanovený vládním nařízením č. 142/1994 Sb. Posledně uvedený závěr plyne z judikatury Nejvyššího soudu ČR, která dovodila kogentní povahu občanskoprávní úpravy výše úroků z prodlení. Viz např. rozhodnutí ze 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003.
Dohodnou-li strany nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, může soud v obchodních závazkových vztazích pokutu snížit (§ 301 obchodního zákoníku). Jak potvrzuje judikatura Nejvyššího soudu ČR, v občanskoprávních vztazích soudy takové moderační právo nemají. Viz např. rozhodnutí ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005. Nepřiměřená výše smluvní pokuty tak má v občanskoprávních vztazích za následek neplatnost celého ujednání o smluvní pokutě (oprávněnému nevznikne nárok ani na tu část sjednané smluvní pokuty, kterou by bylo možné hodnotit jako přiměřenou). Ve vztazích, které se řídí obchodním zákoníkem, se taková dohoda naopak posoudí jako platná (není-li dán jiný důvod neplatnosti), soud však nepřiměřeně vysokou částku smluvní pokuty zpravidla sníží (nebyla-li dosud uhrazena, popř. nezanikla-li povinnost k její úhradě započtením
I
RELATIVNÍ OBCHODNÍ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY
Hlavní skupinu obchodních závazkových vztahů tvoří tzv. relativní obchody. Jejich relativní obchodní režim tkví v tom, že vztah je podroben obchodnímu zákoníku v závislosti na postavení stran při jeho uzavírání a na poměru, v jakém se předmět vztahu zjevně má k tomuto postavení.
Obchodní zákoník rozeznává dvě formy relativních obchodů:
- vztahy mezi podnikateli, je-li při jejich vzniku s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (g 261 odst. 1), a
- vztahy mezi státem, státní organizací nebo samosprávnou územní jednotkou na jedné straně a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti na straně druhé, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2).
VZTAHY MEZI PODNIKATELI
Prvním předpokladem pro existenci relativního obchodu je tedy to, že do něj vstupuje podnikatel. Rozhodující je postavení v době vzniku vztahu (§ 261 odst. 5 obchodního zákoníku].
Důležitá výjimka z této zásady plyne z § 3a obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení povaha právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Přestože tedy neoprávněně podnikající osobu nebude možné ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku kvalifikovat jako podnikatele, z hlediska § 261 odst. 1 či 2 obchodního zákoníku to nebude mít právní význam. Vstoupí-li tato osoba při výkonu neoprávněné podnikatelské činnosti do vztahu s podnikatelem a na straně podnikatele bude dána souvislost s jeho podnikáním, půjde o relativní obchod.
Správce konkursní podstaty podnikatelem?
Z důvodů absence postavení podnikatele Nejvyš-ší soud ČR odmítl aplikovat režim obchodního zákoníku na vztahy, které správce konkursní podstaty uzavírá s podnikateli při zpeněžování majetku z podstaty. V rozhodnutí ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 298/2005, k tomu Nejvyšši soud ČR doslova uvedl: „...za obchodní vztahy je nutno považovat obchodní závazkové, vztahy, jejichž definice je obsažena v ustanovení § 261 a § 262 obch. zák...; posuzovaná kupní smlouva žádné z definic obchodních závazkových vztahů, jak jsou konkretizovány ve shora odkazovaných ustanoveních obchodního zákoníku, nevyhovuje.
ZKV) nelze na prodávajícího správce konkursní podstaty nahlížet jako na podnikatele, ani nelze usuzovat, že závazkové vztahy, do nichž v této souvislosti vstupuje, se týkají jeho podnikatelské činnosti..." Pokud tedy správce spolu s převáděnými nemovitostmi úpadce převedl jako příslušenství nemovitostí nesprávně také movité věci, které úpadci nepatřily (úpadce je měl v nájmu), nebylo možné dovolávat se § 446 obchodního zákoníku o nabytí od nevlastníka.
Pro rozhodnutí nicméně tato skutečnost nakonec neměla význam. Nejvyšši soud ČR poukázal na to, že na nabyvatele věcí stejně přešlo vlastnické právo k nim, když tento závěr plyne ze speciální úpravy konkursního práva:.....oprávnění
správce konkursní podstaty ke zpeněžení majetku osob odlišných od úpadce není založeno na existenci vlastnického práva, nýbrž ...na skutečnosti, že jde o majetek sepsaný správcem konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty. Proto ani v případě, že by závazkový vztah založený kupní smlouvou uzavřenou správcem konkursní podstaty při zpeněžování majetku byl... obchodním závazkovým vztahem, by aplikace ... § 446 obch. zák. nepřicházela v úvahu, když to, zda prodávajícímu 'svědčilo vlastnické právo', je při zpeněžování majetku podle ustanovení § 37 ZKV irelevantní."
KDY SE VZTAH TÝKA PODNIKANÍ?
Aby byl závazkový vztah mezi podnikateli posouzen jako obchodní, je ale nutné naplnit další podmínku - s přihlédnutím ke všem okolnostem musí být v době jeho vzniku zřejmé, že se týká podnikatelské činnosti stran. To vyvolává dva okruhy nejasností - kdy se vztah týká podnikání a kdy to lze považovat za zřejmé.
Široce vymezená souvislost s podnikáním
Judikatura k prvnímu problémovému okruhu není jednotná. Za zásadní lze nicméně označit rozhodnuti Nejvyššího soudu ČR z 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005. Spor se v souzeném případě týkal délky promlčecí doby u nároků z bezdůvodného obohacení ze smlouvy mezi dvěma podnikateli, jejímž předmětem bylo ubytování zaměstnanců podnikatele za účelem jejich rekreace. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že předmět vztahu nenaplňoval podnikatelskou činnost objednatele, nýbrž že s ní pouze souvisel, což tento soud neshledal dostatečným pro založení režimu obchodního zákoníku. Nejvyšši soud ČR se s tímto názorem neztotožnil. Zdůraznil, že vztahy týkající se podnikání zahrnují též vztahy, které s podnikáním souvisejí, respektive
obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku... Z formulace 'týkající se' vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které š jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Takového charakteru je i posuzovaný vztah mezi úpadcem a žalovanou, v jehož rámci úpadce sjednával ubytování pro své zaměstnance. By f nejde o přímé naplňování předmětu jeho podnikání, vstupoval úpadce do tohoto vztahu z důvodu zabezpečení potřeb svých zaměstnanců, jejichž prostřednictvím předmět svého podnikání realizoval. Posuzovaný vztah mezi úpadcem a žalovanou se tak ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. týkal podnikatelské činnosti úpadce..."
Podobně vyznívá rozhodnutí z 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 821/2004. Nejvyšši soud ČR se v něm rovněž spokojil se „souvislostí", respektive s „vazbou" posuzovaného vztahu na podnikání účastníka, doplnil nicméně požadavek,.aby zde byl „přímý vztah" [v daném případě šlo o koupi osobního automobilu podnikatelem): „Obchodní charakter závazkového vztahuje ... dán, vznikl-li v rámci podnikatelské činnosti osoby, jež je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ, nebo má-li jeho vznik k této podnikatelské činnosti přímý vztah. Z výrazu 'týkají se' plyne, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání účastníků těchto závazkových vztahů, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí a jsou uzavírány ve vazbě na toto podnikání. Pro závěr o obchodní povaze závazkového vztahuje splnění uvedené podmínky nezbytné, něhot i podnikatel si může opatřovat věci pro svoji osobni potřebu či pro jinou než podnikatelskou činnost a pak se závazkový vztah řídí plně občanským zákoníkem..."
...nebo užší výklad souvislosti s podnikáním
Je nicméně třeba poukázat i na jiná rozhodnutí, která jako by vycházela z užšího výkladu toho, co se ještě týká podnikání a co již nikoliv. V rozhodnutí z 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, byl civilní senát č. 25 Nejvyššího soudu ČR postaven před otázku, nakolik lze pod režim obchodního zákoníku podřadit vztah mezi bezpečnostní agenturou a podnikatelem při ostraze jeho nemovitého majetku. Odpověď měla význam pro
teli vloupáním třetí osoby do objektu po dobu vadného výkonu ostrahy zaměstnanci agentury. Nejvyšši soud ČR uzavřel, že vztah se netýkal podnikatelské činnosti vlastníka budovy, odpovědnost se tudíž posoudí podle obecného občanského práva: „Dovolateli je sice třeba přisvědčit V tom, že oba účastníci daného právního vztahu mají postavení subjektů podle obchodního zákoníku, neboi oba jsou podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku, avšak vzhledem k tomu, že mezi nimi uzavřená smlouva o ostraze objektu nemá charakter obchodního vztahu, a nejedná se ani o obchodní závazkové vztahy podle § 261 odst. 2, 3, 4, 6 a § 262 obch. zák., řídí se uplatněný nárok žalobce na náhradu škody občanským zákoníkem..."Poněkud zaráží, jak Nejvyšši soud ČR tento závěr argumentoval. Právní názor, že se nejedná o obchodní závazkový vztah, odůvodnil tím, že uzavřená smlouva nemá charakter obchodního vztahu.
Restriktivní postoj ale Nejvyšši soud ČR zaujal též např. v rozhodnutí z 12. srpna 1998, sp. zn. 2 Odon 187/97. Předmětem sporu byl režim smlouvy o budoucí leasingové smlouvě týkající se nemovitostí. Závěr o tom, že budoucí smlouva se netýkala podnikatelské činnosti jedné ze stran sporu, Nejvyšši soud ČR dovodil jen z toho, že v době jejího uzavřeni předmět jejího podnikání nezahrnoval uzavírání takových smluv, když tímto předmětem byla pouze „marketingová, poradenská a inženýrská činnost, marketingový výzkum, obchodní a zprostředkovatelská činnost, propagace, ekonomicko-účetní poradenství a ostatní související činnosti".
Posledně uváděné rozhodnutí by se ve světle novějších rozhodnutí citovaných výše mohlo jevit jako překonané, podobná filozofie však bohužel prosvítá též jedním zcela nedávným rozsudkem civilního senátu č. 28 Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 253/2006. Nejvyšši soud ČR v něm doslova uvedl: „Dovolací soud se nejprve zabýval výchozí otázkou, zda byl vztah mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, založený smlouvou o nájmu nebytových prostor resp. movitých věcí, vztahem občanskoprávním či obchodněprávním. Z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. zajisté vyplývá, že smlouvy, upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku (či jeho prováděcím předpise), se řídí kromě relevantních občanskoprávních ustanovení též obchodním zákoníkem. To ovšem platí jen pro smlouvy uzauřené mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Právní předchůdce žalobce však neměl zapsán jako předmět podnikání nájem nebytových prostor; nelze te-
'fa
ICC
činností, a prato se předmětný závazkový vztah spravoval občanským zákoníkem, resp. zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor..." K tomu lze nicméně doplnit, že podnikatel (zemědělské družstvo), jehož předmět podnikání soud posuzoval, byl v daném vztahu v postavení pronajímatele (tedy vlastníka nemovitosti, který tímto způsobem spravoval svůj obchodní majetek}, nikoliv nájemce.
Řešení spočívá v prorogaci obchodního zákoníku
Skloubit obě uvedené judikatorní linie do konsistentního závěru se zdá obtížné. Výše citovaná rozhodnutí senátu č. 33 vyznívají přesvědčivě a jsou lépe argumentovaná. Ve světle posledně uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nicméně nutné doporučit, aby podnikatelé u všech vztahů k jiným podnikatelům, které bezprostředně nenaplňují předmět jejich podnikání, režim obchodního zákoníku z opatrnosti stvrdili prorogaci obchodního zákoníku ve smyslu § 262 obchodního zákoníku (viz výklad v příštím čísle), chtějí-li si být jisti tím, že jim soudy režim obchodního zákoníku neupřou překvapivým poukazem na nedostatečnou souvislost navázaného vztahu s jejich podnikáním.
K podnikání Státního zemědělského intervenčního fondu
V rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2003, sp.. zn. 29 Odo 926/2002, se Nejvyšší soud ČR musel vypořádat s problémem, jak z hlediska § 261 odst. 1 obchodního zákoníku kvalifikovat právní vztahy mezi podnikateli a Státním zemědělským intervenčním fondem, respektive jeho právním předchůdcem - Státním fondem tržní regulace v zemědělství, jimiž fond naplňuje účel, pro který byl zřízen. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že vztahy, do nichž fond vstupuje, je rovněž nutno kvalifikovat jako relativní obchody: „Za situace, kdy z... ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 472/1992 vyplývá, že účelem Státního fondu tržní regulace v zemědělství bylo v rozhodné době zabezpečování regulace trhu s některými produkty rostlinné a živočišné výroby a výrobků vzniklých jejich zpracováním, je dovolací soud toho názoru, že tam, kde docházelo k prodeji nebo nákupu zemědělských a potravinářských výrobků, šlo o vztahy, které s výkonem podnikatelských činností souvisely a měly tedy charakter podnikatelský. Jelikož prodej potravinářské pšenice zcela nepochybně souvisel s účelem, pro který byl Fond zřízen (jde o vztah, jenž dle tvrzení žalobce vznikl tím, že žalobce
nich smluv bylo součástí podnikatelské činnosti Fondu..."
K podnikání a pronájmu pozemků Pozemkového fondu ČR
Podobně Nejvyšší soud ČR rozhodl ve vztahu k Pozemkovému fondu ČR. V rozhodnutí ze dne 31. května 2007, sp. zn. 33 Odo 427/2005, uzavřel: „Činnost, pří níž spravované nemovitosti využívá [Pozemkový fond ČR - pozn. aut.] k získání majetkového prospěchu pro sebe, lze označit za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku; jde totiž o zacházení s majetkem, s nímž disponuje jako s vlastním, své výdaje přitom důsledně hradí ze svých příjmů, za své závazky sám svým majetkem ručí a tento majetek je důsledně oddělen od hospodaření státu. Jestliže tedy v posuzovaném případě uzavřel žalobce v rámci své podnikatelské činnosti nájemní smlouvu, jíž pronajal svěřené mu nemovitosti žalovanému, nešlo o pouhou nařízenou správu majetku, nýbrž o činnost ekonomicky racionální, sledující dostatečnou výnosnost. Vstoupil-li přitom do vztahu s žalovaným, který je podnikatelem a podniká v oblasti zemědělství, jde o vztah uvažovaný § 1 odst. 1 obch. zák." Ve světle uváděné argumentace může spíše zarážet právní závěr výše citovaného rozhodnutí z 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 253/2006, ve kterém šlo také o pronájem vlastního majetku podnikatele - zemědělského družstva. Rozdíl ale tkví v tom, že zatímco zemědělské družstvo podnikalo primárně v oblasti zemědělské výroby a správa majetku (pronájem nemovitostí) u něj představovala spíše vedlejší činnost, pronájem nemovitostí Pozemkovým fondem ČR tvoří jednu z hlavních náplní, pro které byl tento fond zřízen.
KDY JE ZŘEJMÉ, ŽE SE VZTAH TÝKÁ PODNIKÁNÍ?
Pro založení režimu relativního obchodu ovšem nestačí, že se vztah týká podnikatelské činnosti stran. Klíčové je, zda, respektive nakolik je tato skutečnost zřejmá navenek s přihlédnutím ke všem okolnostem v době vzniku posuzovaného vztahu. K aplikaci uvedené podmínky se váže několik zajímavých rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jejich závěry nicméně nejsou jednotné.
Je-li ve smlouvě uvedeno identifikační číslo?
Podle některých rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR plyne zřejmá souvislost vztahu s podnikáním účastníka jíž z toho, že účastník v právním úkonu, z něhož tento vztah vzniká, uvede své identifikační číslo podnikatele. V rozhodnutí ze dne 27. září 2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005, např. Nej-
telské činnosti dovolatele, právě poukazem na uvedení identifikačního čísla ve smlouvě: „Vdané věci žalovaný neuzavřel smlouvu o pronájmu nového vozidla s žalobkyní jako soukromá osoba, ale jako podnikatel, neboí uvedl svoje identifikační číslo, které je shodné na jeho živnostenském listu, je tedy zřejmé, že smlouvu uzavřel jako podnikatel ve smyslu § 2a§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku..."
ještě jednoznačněji vyznívá starší rozhodnutí téhož senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp. zn. 32 Odo 671/2003. Spor se týkal právního režimu koupě odcizeného osobního automobilu, a tudíž aplikace g 446 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění tohoto rozhodnutí v podstatě uzavřel, že samotným uvedením identifikačního čísla dává podnikatel dostatečně najevo, že předmět vztahu se týká jeho podnikatelské činnosti: „V daném případě je třeba vyjít z toho, že za situace, kdy automobil mohl sloužit jak osobní potřebě žalobce, tak k jeho podnikání, tím, že při uzavírání kupní smlouvy žalobce uvedl své obchodní jméno a smlouvu opatřil razítkem, které používal při podnikání, dal najevo, že kupní smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti. Totéž učinil i žalovaný. Došlo tudíž ke splnění podmínek ustanovení § 261 odst 1 ObchZ, podle nichž se přihlíží ke všem okolnostem pň vzniku závazkového vztahu. V posuzované věci je z těchto okolností, tak jak byly popsány shora, zřejmé, že vztah mezi účastníky se týká jejich podnikatelské činnosti; jde tudíž o obchodní závazkový vztah."
Uvedení identifikačního čísla ve smlouvě samo o sobě nestačí?
Na tato rozhodnutí nicméně nelze spoléhat. Nejvyšší soud ČR totiž dospěl i k závěrům opačným. V rozhodnutí z 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 21/2004, jej argument účastníka řízení o tom, že ve smlouvě byl podnikatel označen identifikačním číslem podnikatele, sám o sobě nepřesvědčil. Významnou roli v tomto případu nicméně sehrál fakt, že podnikatel se sice ve smlouvě o koupi osobního automobilu identifikoval číslem podnikatele, smlouva'však současně odkazovala na ustanovení občanského zákoníku. To nakonec převážilo: „Osobní automobil je typicky věcí, která může sloužit jak pro osobní potřebu podnikatele, tak pro jeho podnikatelskou činnost. Proto pro posouzení smlouvy, jíž podnikatel vozidlo prodává, podle ustanovení obchodního zákoníku je nezbytné, nejen aby se uzavření smlouvy týkalo jeho podnikatelské činnosti, ale i aby tato skutečnost byla známa druhé smluvní straně. Z provedených důkazů ovšem nevyplývá, že by si žalovaný byl vědom, že žalobce uzavírá smlouvu jako podnikatel v souvis-
občanského zákoníku, je zřejmé, že žalovaný neměl pro podobnou úvahu žádný podklad..."
Snad by tedy bylo možné zobecnit, že uvedení identifikačního čísla podnikatele stačí k ozřejmění vztahu smlouvy k podnikání účastníka, ledaže zde jsou jiné zjevné skutečnosti, které tuto souvislost vyvracejí. Bohužel, ani na tento závěr nelze spoléhat. V případu, k němuž se váže rozhodnutí z 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, žádné takové skutečnosti nenastaly, přesto Nejvyšší soud ČR dovodil, že označení účastníků jejich identifikačním číslem samo o sobě nestačí k posouzení souvislosti právního úkonu s jejich podnikáním: „Pokud ... odvolací soud postavil... závěr o tom, že jde o relativní obchod {§ 261 odst. 1 obch. zák.), jen na ... zjištěních, ... jak v ní byli účastníci označeni, je toto jeho právní posouzení nesprávné, protože je neúplné. Jak bylo vysvětleno
je třeba v případě aplikace § 261 odst. 1 obch. zák. rovněž zkoumat a zhodnotit, zda při vzniku závazkového vztahu mezí účastníky bylo zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti, což odvolací soud v případě kupní smlouvy ze dne 31. května 1998 uzavřené mezi účastníky vůbec neučinil. Odpověď na tuto otázku jen označení účastníků včetně jejich identifikačního čísla nedává..."
Neuvedení identifikačního čísla a odběr velkého množství zboží
Ještě zajímavější právní situace ale mohou vyvstat z opačných skutkových okolností, tj. jestliže se podnikatel v právním úkonu, který by mohl přímo souviset s jeho podnikatelskou činností, identifikačním číslem podnikatele neoznačí. V konkrétním případě fyzická osoba-hostinská nakoupila u jiného podnikatele 2500 jednodenních káčat a 27 „metráků" pytlového krmiva, aniž uvedla své identifikační číslo. Jelikož zboží nezaplatila, prodávající nárok uplatnil u soudu, učinil tak ale až těsně před uplynutím čtyř let od jeho vzniku. Hostinská vznesla námitku promlčení. Právní kvalifikace vztahu proto měla zásadní význam pro výsledek sporu. Soudy nižšího stupně dovodily, že zboží (vzhledem k odebranému množství) zjevně nemohlo sloužit osobní potřebě kupující, byly tudíž naplněny předpoklady § 261 odst. 1 obchodního zákoníku a nárok (v souladu s normami obchodního zákoníku) nebyl promlčen. Nejvyšší soud ČR se s tímto závěrem neztotožnil. Rozsudkem z 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, rozhodnutí obou soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konstatoval totiž, že při neuvedení identifikačního čísla nelze na souvislost s podnikáním odběratele usuzovat jen z množství odebraného zboží. Doslova uvedl:
ho soudu mimo osobni potřebu žalované, nelze dovodit, že účastníkům bylo zřejmé, že se tato koupě týkala podnikatelské činnosti žalované a že se mezi účastníky jednalo o závazkový vztah mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst 1 obch, zák. Námitka dovo-latelky, že při předmětné koupi neuvedla svoje identifikační číslo podnikatelky, je relevantní..."
Právně významné jsou ale též obecné úvahy Nej-vyššího soudu ČR v citovaném rozhodnutí, které přece jen pomáhají řešit nejasnost ohledně uvádění identifikačních čísel podnikatelů ve smlouvě. Nejvyšší soud ČR totiž v odůvodnění tohoto rozhodnutí pokračoval: „Byt označeni účastníků včetně jejich identifikačního čísla ve smlouvě nedává bez dalšího odpověď na otázku, zda při vzniku závazkového vztahu bylo mezi účastníky zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti, je při uzavírání smluv v praxi ustálenou praxí, že podnikatelé při uzavírání smlouvy dají ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. najevo, že závazkový vztah se týká jejich podnikatelské činnosti, právě i tím, že uvedou své identifikační číslo, čímž zároveň odliší nákup věci, kterou si opatřují pro svoji osobní potřebu..."
Lze tedy shrnout, že jakkoliv uvedení identifikačního čísla podnikatele nemusí být samo
o sobě spolehlivým indikátorem souvislosti navazovaného vztahu s podnikáním jeho účastníka, neuvedení tohoto čísla může naopak určujícím způsobem indikovat právě to, že vztah s tímto podnikáním souviset nemá (byť lze pochybovat, zda v daném případě tuto indikaci přece jen nebylo spravedlivější vyvodit z ostatních okolností případu, jak učinily soudy nižšího stupně, již proto, že citovaným závěrem se Nejvyšší soud ČR postavil na stranu neplatičky; představa, kterak hamižná hostinská nakupuje 2500 káčat a plný náklaďák krmiva pro vlastní potřebu, je trochu úsměvná). Má-li být naopak vztah mezi dvěma podnikateli podřízen režimu obchodního zákoníku, je lépe uvádění identifikačních čísel podnikatele doporučit, a to (nenl-li souvislost s podnikáním jinak nepochybná) pokud možno v kombinaci s dalšími skutečnostmi, které takovou souvislost blíže ozřejmí {v krajním případě např. s prohlášením dotčeného účastníka).
Petr Čech
právník, odborný asistent, katedra obchodního práva PF UK, Praha
II. část příspěvku bude uveřejněna v čísle 1/2008.
Sídlo právnických osob
Každý právní subjekt musí být přesně identifikován. Jednak aby mohl být přesně určen a zároveň aby mohl být nezaměnitelně odlišen od jiných subjektů práv a povinností. Mezi základní identifikační znaky právnické osoby patří její sídlo, jež musí být určeno již při jejím založení v zakladatelském dokumentu.
Existence právnické osoby je bez sídla vyloučena, sídlo může mít každá právnická osoba pouze jedno a jen v jednom určitém místě.1'
Generální právní úprava sídla právnických osob je po novele zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník"), provedené zákonem č. 501/2001 Sb., s účinností od 31.12. 2001 obsažena v § 19c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník"), a platí zásadně pro všechny právnické osoby, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.2'
ZAPSANÉ, SKUTEČNÉ ČI FIKTIVNÍ?
osoba skutečně sídlí, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se s ní veřejnost může stýkat. Občanský zákoník tak obsahuje zásadu, že sídlem právnické osoby musí být její skutečné sídlo, tedy místo, kde právnická osoba fakticky sídlí. Uvá-dí-li právnická osoba jako své sídlo jiné místo, může se každý, dovolat i jejího skutečného sídla. Výše uvedené však předpokládá, že třetí osoby budou s takovým skutečným sídlem obeznámeny.
Právnická osoba musí vždy, při jakémkoliv kontaktu se třetími osobami (veřejností i úřady) uvádět své skutečné sídlo. Taková povinnost je pro podnikatele stanovena např. v § 13a obchodního zákoníku, podle něhož je každý podnikatel povinen na všech objednávkách, obchodních dopisech a fakturách uvádět, mimo jiné, i údaj o Svém sídle.
uvedeném smyslu a sídlem zapsaným, jímž se označuje adresa určená v zakladatelském dokumentu (či jeho pozdější změně) a zapsaná jako sídlo právnické osoby ve veřejnoprávní evidenci. Zásadně platí, že právnická osoba je povinna nechat si zapsat vždy své skutečné sídlo, a neučinili tak, každý se může dovolat jejího skutečného sídla. Sídlo určené v zakladatelském dokumentu a zapsané v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku se tedy musí shodovat še skutečným sídlem, což má jistě své opodstatnění, neboť jinak by veřejnoprávní evidence postrádala smysl.
Již byl vysvětlen rozdíl mezi sídlem skutečným a zapsaným. Co když však právnická osoba žádné sídlo nemá, přičemž to zapsané je pouze tzv. sídlo fiktívni? O fiktivním sídle hovoříme tehdy, pokud adresa zapsaná v obchodním či jiném veřejném rejstříku (např. živnostenském) skutečným sídlem není, přičemž právnická osoba sama neuvádí, či dokonce ani nemá, sídlo jiné (skutečné), a proto neexistuje žádné místo, kde by bylo možné právnickou osobu zastihnout.
Dle komentářové literatury začala být fiktivní sídla z různých důvodů zaváděna v devadesátých letech 20. století u obchodních společností a „tato praxe, které ani k tomu příslušné orgány státu dlouho nijak nezabraňovaly, byla v literatuře opakovaně kritizována".^
S ohledem na to, že existence právnické osoby je bez sídla vyloučena, je skutečnost, že právnická osoba má pouze sídlo fiktivní, ještě závažnějším porušením právních předpisů, než to, že jako své sídlo uvádí sídlo jiné než skutečné. Na sídlo fiktivní tak lze a minore ad maius vztáhnout všechny negativní důsledky vztahující se k porušení zásady jednoty sídla zapsaného a skutečného.
OBEC NEBO ADRESA?
Právní úprava sídla obsažená v § 19c občanského zákoníku umožňuje, aby právnická osoba zapisovaná do obchodního nebo jiného veřejného rejstříku (např. živnostenského) ve svém zakladatelském dokumentu uvedla namísto přesné adresy svého sídla pouze obec, v níž se sídlo nachází. K zápisu do příslušného rejstříku však již musí ohlásit plnou adresu svého sídla. Toto ustanovení má praktický význam tehdy, stohuj e-li se právnická osoba v rámci jedné obce do nového sídla. V případě, že je v zakladatelském dokumentu uvedena pouze obec, není nutné tento dokument měnit složitými procedurami.
Např. u nejčastěji se vyskytujících společností s ručením omezeným tak zpravidla nebude nut-
nepůjde o změnu společenské smlouvy (stanov) dle § 125 odst. 1 písm. c) a d) obchodního zákoníku, o níž by navíc dle § 127 odst. 4 obchodního zákoníku musel být pořízen notářský zápis. K návrhu na zápis změny adresy sídla společnosti do obchodního rejstříku bude proto postačovat, když společnost s ručením omezeným doloží rozhodnutí jednatele (ů) o změně sídla společnosti.7'
Proces změny sídla se tak v těchto a obdobných případech v posledních letech značně urychlil, zjednodušil a v neposlední řadě též podstatně zlevnil.
DORUČOVÁNÍ DLE OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU
Zákonem č. 555/2004 Sb. byla s účinností od 1. 1. 2005 novelizována ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád"), týkající se činnosti soudů při doručovaní písemností v občanském soudním řízení.
V § 47 občanský soudní řád rozlišuje při doručování právnickým osobám sídlo zapsané a sídlo skutečné. Podle odst. 4, byla-li písemnost doručována na adrese sídla zapsané v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku, je uložení písemnosti, kterou si právnická osoba nevyzvedla v zákonem určené lhůtě,8' neúčinné, jestliže právnická osoba soudu prokáže, že v den, kdy nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost za ni přijmout, a to v době do tří dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, ve skutečnosti sídlila jinde a současně bez zbytečného odkladu požádala o změnu zápisu svého sídla v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku.
Podle odstavce pátého je doručení na adresu skutečného sídla neúčinné tehdy, prokáže-li právnická osoba soudu pouze to, že ve skutečnosti sídlila jinde.
Účinné uložení písemnosti má (s výjimkou písemností, u nichž je náhradní doručení vyloučeno) závažný důsledek, a to doručení náhradním způsobem podle § 50c odst. 4 občanského soudního řádu. U písemností, které byly účinně uloženy a zároveň nejde o písemnosti, u nichž je náhradní doručení vyloučeno, tak nastává fikce jejich doručení, bez ohledu na to, zda se adresát skutečně o jejich doručení dozvěděl.
ZAPSANÉ SÍDLO VERSUS SÍDIO SKUTEČNÉ
Soud má proto pří doručování na adresu zapsaného sídla větší jistotu, že bude právnické osobě