Rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 14. 12. 2006, sp. zn.: 29 Odo 10/2005
I. Smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 524 obč. zák. lze postoupit i pohledávku
ze smlouvy o běžném účtu (§ 708 a násl. obch. zák.).
II. Pohledávku ze smlouvy o běžném účtu lze použít k započtení, aniž by věřitel
předtím, než učiní úkon směřující k započtení, vyzval dlužníka k plnění.
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky
rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. p. a. s.,
zastoupené advokátem, o určení zániku zástavního práva a zaplacení částky 3,382.412,96 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 33/99, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č. j. 9 Cmo 156/2004-190, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 8. června 2004, č. j. 9 Cmo 156/2004-190,
jimiž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 8. června 2004, č. j. 9 Cmo 156/2004-190,
jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve
věci samé ohledně částky 3,382.412,96 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 2,008.000,- Kč
od 1. června 2000 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 23 Cm 33/99-151, zamítl
žalobu o určení, že zástavní právo k nemovitostem označeným ve výroku rozhodnutí (dále jen
„zástavní právo k nemovitostem“) zaniklo ke 30. srpnu 1996 (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu
žalované o zaplacení částky 3,382.412.96 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 2,008.000,- Kč
od 1. června 2000 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně, poté, co ke společnému řízení spojil věci původně vedené pod sp.
zn. 23 Cm 33/99 a 42 Cm 52/2001, vyšel při posuzování důvodnosti uplatněných nároků ze
skutečností, podle kterých:
1) dne 11. října 1993 byla mezi žalobkyní a K. bankou, akciovou společností P. (dále jen
„banka“) uzavřena smlouva, na základě které banka žalobkyni poskytla úvěr ve výši 6,600.000,Kč
(dále jen „smlouva o úvěru“); žalobkyně se zavázala peněžní prostředky vrátit v měsíčních
splátkách po 143.500,- Kč v době od 20. prosince 1993 do 20. září 1997, s tím, že smlouva o
úvěru jí umožňovala hradit splátky i před sjednaným termínem splatnosti;
2) téhož dne byla mezi žalobkyní a bankou uzavřena zástavní smlouva, podle které
vzniklo k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavní právo k nemovitostem;
3) smlouvou ze dne 7. srpna 1996 banka postoupila žalované pohledávku vůči žalobkyni
ze smlouvy o úvěru, s tím, že postoupení pohledávky bylo žalobkyni oznámeno 6. září 1996;
4) smlouvou ze dne 26. srpna 1996 postoupilo město H. žalobkyni pohledávku vůči bance
ze smlouvy o běžném účtu č. 1038-- ve výši 2,008.000,- Kč, přičemž bance bylo postoupení
pohledávky oznámeno 30. srpna 1996;
5) přípisem ze dne 28. srpna 1996, doručeným bance 30. srpna 1996, žalobkyně
jednostranně započetla na pohledávku banky ze smlouvy o úvěru pohledávku ze smlouvy o
běžném účtu.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení § 526, § 559 a § 580
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i na ustanovení § 359 a § 709 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou.
Při posuzování, zda jsou splněny „zákonné podmínky“ pro platné započtení, přitom
uzavřel, že žádná ze započítaných pohledávek nebyla splatná. Pohledávka žalobkyně vůči bance
je pohledávkou ze smlouvy o běžném účtu a banka má povinnost poskytnout ve prospěch věřitele
platby podle písemného příkazu majitele účtu, což v daném případě splněno nebylo. Nelze tudíž
dovodit, že by „částka pouze vložená na účet“ byla splatnou pohledávkou majitele účtu,
popřípadě další osoby oprávněné ze smlouvy o postoupení pohledávky. Rovněž pohledávka
banky vůči žalobkyni ze smlouvy o úvěru - pokračoval soud prvního stupně - nebyla splatná,
když žalobkyně měla úvěr splácet ve sjednaných měsíčních splátkách a možnost „splatit splátku i
před sjednaným termínem“ sjednaná ve smlouvě o úvěru na splatnost dluhu neměla vliv. V
situaci, kdy žádná z pohledávek nebyla splatná, nebylo je možné platně započíst; nezanikla-li
zajištěná pohledávka, nezaniklo ani zástavní právo k nemovitostem.
Dále se soud prvního stupně zabýval opodstatněností žaloby, kterou se žalovaná
domáhala po žalobkyni úhrady pohledávky ze smlouvy o úvěru. V této souvislosti uzavřel, že
žalovaná neprokázala aktivní věcnou legitimaci, když „soudu nepředložila“ smlouvu o
postoupení pohledávky, pročež z důvodu neunesení důkazního břemene i vzájemnou žalobu
zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8. června 2004, č.j. 9
Cmo 156/2004-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Při řešení otázky splatnosti (a započitatelnosti) obou pohledávek odvolací soud zdůraznil,
že pohledávka ze smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 708 a násl. obch. zák. „je svou
povahou odlišná od jiných pohledávek“. „Smyslem“ smlouvy o běžném účtu je uložení
peněžních prostředků na účtu, přičemž „majitel účtu (klient banky)“ má kdykoli zajištěn přístup k
těmto prostředkům. „V tomto smyslu je nutno považovat peněžní prostředky, které klient svěřil
bance, za pohledávku tohoto klienta vůči bance, která je splatná kdykoli podle příkazu klienta“.
Majitel účtu proto nemusí podat příkaz k vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu ve svůj
prospěch a teprve následně činit jednostranný úkon započtení podle ustanovení § 580 obč. zák.
Opačný výklad by totiž v konečném důsledku znamenal, že by postupník byl zbaven možnosti s
postoupenou pohledávkou nakládat; není totiž pochyb o tom, že „se nestal účastníkem smlouvy o
běžném účtu“, pročež mu nepřísluší dávat bance platební příkazy.
Jako splatnou (a započitatelnou) odvolací soud vyhodnotil rovněž pohledávku banky za
žalobkyní ze smlouvy o úvěru. Mohla-li žalobkyně podle smlouvy o úvěru dluh uhradit i dříve,
než ve sjednaných termínech, platí to také pro možnost přivodit předčasný zánik takové
pohledávky započtením. S odkazem na ustanovení § 526 a násl. obč. zák. vyhodnotil jako
nedůvodnou i výhradu žalované, podle které k datu započtení již nešlo o vzájemné pohledávky,
když pohledávka ze smlouvy o úvěru byla žalované postoupena bankou již 7. srpna 1996. Do
doby, než je postoupení pohledávky dlužníku oznámeno nebo prokázáno, totiž může dlužník plnit
vůči postupiteli a tudíž může vůči postupiteli učinit i úkon směřující k započtení.
Jelikož dluh žalobkyně ze smlouvy o úvěru zanikl co do částky 2,008.000,- Kč
započtením a ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 10.862,94 Kč byl uhrazen (viz platby
realizované ve dnech 16. září a 1. října 1996), posoudil odvolací soud požadavek žalované na
úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru jako nedůvodný.
Ve vztahu k žalobě o určení zániku zástavního práva - a to přes shora uvedený závěr,
podle něhož pohledávka zajištěná zástavním právem zanikla - zdůraznil, že k 30. srpnu 1996
zajištěná pohledávka co do částky 10.862,94 Kč trvala, pročež ani tomuto požadavku nemohlo
být vyhověno.
Odvolací soud tak, byť dospěl ke zcela odlišným právním závěrům, shledal rozhodnutí
soudu prvního stupně věcně správným.
Proti tomuto rozsudku, v rozsahu, kterým odvolací soud potvrdil výroky II. a III.
rozsudku soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalovaná
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení
právních otázek:
a) zda se může dlužník před oznámením nebo prokázáním postoupení pohledávky zprostit
svého závazku jednostranným započtením své pohledávky vůči postupiteli,
b) zda je podmínkou splatnosti pohledávky z běžného účtu podání platebního příkazu k
vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu,
c) zda lze jednostranně započíst pohledávku ze smlouvy o úvěru před dobou stanovenou
ve smlouvě o úvěru pro vrácení peněžních prostředků.
Řešení všech shora vymezených právních otázek odvolacím soudem přitom považuje za
rozporné s hmotným právem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolatelka zejména namítá, že žalobkyní provedený zápočet nesměřoval proti vzájemné
pohledávce, když k datu zápočtu již byla věřitelkou této pohledávky žalovaná (a nikoli banka,
která jí pohledávku smlouvou ze dne 7. srpna 1996 postoupila). Dále polemizuje se závěry
odvolacího soudu o splatnosti započítávaných pohledávek. Pohledávka ze smlouvy o úvěru „se
stávala“ splatnou postupně vždy do výše „relevantní splátky“, na čemž nic nezměnilo ani
oprávnění žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky před sjednanou dobou splatnosti.
Jelikož ke 30. srpnu 1996 nebyla pohledávka splatná, nebyla ani způsobilá k započtení. Ve
vztahu k pohledávce z běžného účtu dovolatelka akcentuje, že „k vyvolání splatnosti je třeba
kvalifikované výzvy věřitele vůči dlužníkovi a teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným“.
Pohledávka ze smlouvy o běžném účtu se tak stane splatnou až na základě řádného platebního
příkazu majitele účtu nebo jiné oprávněné osoby, což v projednávané věci splněno nebylo.
V situaci, kdy úkon směřující k započtení lze učinit až poté, co se staly splatnými obě
započítávané pohledávky, nebyly splněny podmínky pro započtení a jednostranný úkon
žalobkyně směřující k započtení tak nemohl mít za následek zánik dluhu ze smlouvy o úvěru v
rozsahu započítávané částky.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu
dovoláním dotčeném a ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i v
potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech
odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž
přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov.
např. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku, jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky
3,382.412,96 Kč s příslušenstvím. V situaci, kdy je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
zřejmé, že obsah posuzovaného právního vztahu účastníků (jejich práva a povinnosti) stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, shledává dovolání přípustným podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. shodně např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší
soud - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2006“) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá
důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, podle kterého
dokud není postoupení pohledávky dlužníku oznámeno nebo není prokázáno, může dlužník
započíst svou pohledávku vůči dosavadnímu věřiteli. Rozhodnutí odvolacího soudu je s výše
uvedeným judikatorním závěrem v souladu a námitky dovolatelky, vycházející z opačného
právního názoru, tak důvodné nejsou.
V důvodech shora zmíněného R 27/2006 Nejvyšší soud dále uzavřel, že využije-li dlužník
oprávnění daného smlouvou a splní svůj závazek dříve, než se stane splatným, neznamená to, že
by takovým plněním přivodil změnu co do sjednaného okamžiku splatnosti závazku. Skutečnost,
že právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru neobstojí a naopak nelze upřít
důvodnosti dovolatelčině argumentaci, ovšem nečiní napadené rozhodnutí nesprávným. Je tomu
tak proto, že otázka splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru není pro posouzení (ne)platnosti
započtení v projednávané věci významná. V rozsudku uveřejněném pod číslem 90/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek totiž Nejvyšší soud odůvodnil právní závěr, podle kterého v
občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně
započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Zánik pohledávek v
takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli
pohledávky, která ještě není splatná.
Zbývá posoudit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o
splatnosti pohledávky z běžného účtu.
Podle ustanovení § 708 obch. zák. (ve znění účinném k 30. srpnu 1996) smlouvou o
běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho
majitele (odstavec 1). K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná forma (odstavec 2).
Ustanovení § 709 odst. 1 dále určuje, že banka je povinna přijímat na běžný účet v měně,
na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu, a z peněžních
prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek
stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby
jím určeným osobám. Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka
povinna platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu.
Povahou vkladů na běžném účtu se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku velkého
senátu obchodního kolegia uveřejněného pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Přitom zdůraznil, že „peněžní prostředky na účtu“ vedeném peněžním ústavem na
základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet
zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na
základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje
pohledávku; jinak řečeno, jde o „nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z tohoto
účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek.
Přestože shora vymezená pohledávka svědčí jen majiteli účtu, nelze vyloučit, aby v
souladu s podmínkami stanovenými ve smlouvě o běžném účtu, činila dispoziční příkazy ohledně
peněžních prostředků na účtu osoba odlišná od majitele účtu. Za stavu, kdy i pohledávka z
běžného účtu může být smlouvou uzavřenou podle § 524 a násl. obč. zák. postoupena třetí osobě
(zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, v nyní účinném znění, ostatně s takovou možností výslovně
počítá v ustanovení § 41g odst. 6 písm. b/ ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 písm. a/), pak
nutno připustit, že věřitelem takové pohledávky může být i postupník.
Na rozdíl od jiných peněžitých pohledávek je pohledávka z běžného účtu pohledávkou,
která existuje - v rozsahu kladného zůstatku na běžném účtu - po celou dobu trvání závazkového
vztahu založeného smlouvou o běžném účtu. Tomu odpovídá i povinnost banky vyplatit při
zániku smlouvy majiteli účtu zůstatek běžného účtu, popř. jej podle jeho příkazu převést na jiný
účet u banky nebo po odečtení nákladů s tím spojených na účet u jiné banky (§ 715 odst. 3 obch.
zák.), jakož i právní úprava počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na prostředky na
účtu (§ 396 obch. zák.).
Výše uvedená povaha pohledávky z běžného účtu je pak rozhodující i pro řešení otázky
splatnosti této pohledávky. V případě dispozic majitele účtu (popř. jiné osoby k tomu oprávněné
podle smlouvy o běžném účtu) s peněžními prostředky na účtu, spočívajících v požadavku na
výplatu těchto prostředků nebo v příkazu k jejich převodu na jiný účet u téže nebo jiné banky,
není pochyb o tom, že povinnost banky splnit takový příkaz nastává - v souladu s podmínkami
stanovenými smlouvou o běžném účtu a neurčují-li právní předpisy jinak - aniž by majitel účtu
musel činit (jiný) právní úkon, jímž by vyvolal „splatnost“ pohledávky. To, zda banka je povinna
realizovat příkaz majitele účtu „ihned“ nebo ve lhůtě podle smlouvy o běžném účtu (viz např.
úprava hotovostního platebního styku a provádění platebního styku a zúčtování na účtech
obsaženou v Čl. 10 až 12 a Čl. 13 až 24 Úředního sdělení č. 31/1994 České národní banky o
vydání Všeobecných obchodních podmínek, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů bank a
provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech), přitom na shora uvedeném závěru nic
nemění.
Vedle dispozic s peněžními prostředky na běžném účtu spočívajících ve výběru hotovosti
a v příkazech k úhradě, může věřitel pohledávky z běžného účtu (majitel účtu nebo osoba, které
majitel účtu takovou pohledávku postoupil) „použít“ tuto pohledávku k započtení proti vzájemné
(a započitatelné) pohledávce banky, u které je účet veden. Ani v takovém případě však není - z
hlediska splnění předpokladu splatnosti pohledávky z běžného účtu - nutné, aby věřitel předtím,
než učiní úkon směřující k započtení, banku „k plnění“ vyzval; pohledávka z běžného účtu se tak
stává splatnou (a způsobilou k započtení) okamžikem, kdy je bance projev vůle vedoucí k
započtení doručen.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni
podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2006