ZDE ZAČÍNÁ ČÁST DR. MAREK 1
DÍL V
SMLOUVA O ÚVĚRU
§ 497
Základní ustanovení
Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho
prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní
prostředky vrátit a zaplatit úroky.
1. Ze základního, kogentního ustanovení smlouvy o úvěru vyplývá, že jsou jejími
podstatnými částmi:
− určení věřitele a dlužníka,
− určení částky nebo limitu úvěru ve stanovené měně,
− závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky,
− závazek dlužníka k vrácení částky úvěru a zaplacení úroku.
2. Předmětem úvěrové smlouvy jsou peněžní prostředky ve stanovené měně. Smlouva
je uzavřena dohodou o poskytnutí peněžních prostředků, nikoli jejich faktickým
poskytnutím. Vlastní poskytnutí prostředků přitom není nutno realizovat pouze jejich
fyzickým předáním (dare); je třeba připustit extenzivní výklad tohoto pojmu, podle něhož
může mít poskytnutí prostředků podobu jejich převodu na účet nebo např. zaplacení faktury
za dlužníka („v jeho prospěch“) .
3. Smlouvu o úvěru řadíme mezi tzv. typové (absolutní) obchody. Tyto smlouvy se
podle § 261 odst. 3 řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků, tj. nemusí
jimi být podnikatelé, kteří by byli při vzniku závazku v podnikatelském vztahu, ani
podnikatelé obecně [o zvláštním postavení fyzických osob – nepodnikatelů viz níže ad 8 a 9].
Přestože zákon označuje smluvní strany za věřitele a dlužníka, poukazuje se v odborné
literatuře správně na skutečnost, že je úvěrová smlouva smlouvou synallagmatickou a obě
strany jsou si vlastně dlužníky i věřiteli navzájem.
4. Písemná forma není výslovně požadována, tj. platná smlouva o úvěru může být
sjednána i v ústní či konkludentní formě; vzhledem k dispozitivnosti úpravy (s výjimkou
základního ustanovení - § 497 – a ust. § 499) se u tohoto typu smlouvy široce uplatňuje
zásada smluvní volnosti. V praxi se však ústní smlouvy nevyskytují a věřitelé – v zájmu
zabezpečení návratnosti poskytnutých prostředků – obvykle formulují znění úvěrových smluv
vskutku detailně; častým postupem je odkaz na znění obchodních podmínek věřitele (jako
nedílné součásti či přílohy úvěrové smlouvy), v nichž jsou práva a povinnosti smluvních stran
zakotveny do značných podrobností. Lze se však setkat i s úvěrovými smlouvami uzavřenými
konkludentně - tím, že zájemce písemně požádá o poskytnutí úvěru podle věřitelových
obchodních podmínek, předem uvedených v textu žádosti, a věřitel mu požadované
prostředky poskytne (např. ve formě úhrady kupní ceny zájemcem zakoupeného zboží), aniž
by jeho žádost (která je návrhem smlouvy o úvěru) písemně akceptoval.
5. Vzhledem k časovému průběhu vztahů smluvních stran smlouvy o úvěru (kdy
věřitel obvykle plní krátce po uzavření smlouvy, zatímco dlužník poskytnuté plnění s úroky
vrací postupně a mnohdy dlouhodobě), je u tohoto smluvního typu obzvláště důležité
zajištění splnění dlužníkova závazku. Ustanovení § 497 – 507 obch. zák. zvláštní úpravu
v tomto směru neobsahují, uplatňovány jsou tedy obvyklé zajišťovací instituty, zejména
zástavní právo k nemovitostem, popř. k movitým věcem či pohledávkám (§ 152 – 174
občanského zákoníku), ručení (jehož speciální úprava pro obchodní vztahy je zahrnuta
v § 303 a násl. obch. zák.), bankovní záruka (§ 313 a násl. obch. zák.), dohoda o srážkách
ze mzdy (§ 551 obč. zák.), zajišťovací převod práva (§ 553 obč. zák.), smluvní pokuta
(§ 544 – 545 obč. zák. ve spoj. s § 300 – 301 obch. zák.), popř. další. Ujednáno bývá též
pojištění pro případ ztráty schopnosti dlužníka úvěr splácet (u pojišťovny, která je obchodním
partnerem věřitele).
6. Ustanoveními § 497 a násl. o smlouvě o úvěru se podle § 711 mohou řídit i práva a
povinnosti stran smlouvy o běžném účtu, je-li smlouvou stanoveno, že banka provede do
určité výše příkazy z k platbám z běžného účtu, i když na něm není dostatek prostředků (tzv.
kontokorentní účet), pokud nejsou tato práva a povinnosti upraveny přímo smlouvou o
běžném účtu.
7. Smlouva o půjčce, upravená v ust. § 657 - 658 občanského zákoníku, se od
smlouvy o úvěru odlišuje tím, že není kontraktem konsensuálním, nýbrž reálným, což
znamená, že vznik smlouvy o půjčce předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné
odevzdání předmětu půjčky; předmětem půjčky pak nemusí být jen peněžní prostředky, ale i
jiné věci určené druhově. Podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce není sjednání úroků.
8. Podle ust. § 262 odst. 4 obch. zák. současně platí, že ve vztazích podle § 261 (jimiž
jsou i vztahy z úvěrové smlouvy) nebo vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou
podle § 262 odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních
předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku
nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách,
zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele [zde zejména
ust. § 52 – 65 obč. zák. a zákon č. 321/2001 Sb. – viz níže ad 9] je však třeba použít vždy,
je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není
podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle
občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
9. Zák. č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského
úvěru stanoví pro smlouvy, jimiž se sjednává spotřebitelský úvěr, další náležitosti a
podmínky – smlouvy musí být uzavřeny v písemné formě, spotřebitel musí obdržet jedno
vyhotovení smlouvy, ve smlouvě je nutno uvést tzv. roční procentní sazbu nákladů (RPSN
– procentní podíl z dlužné částky, který je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli za období 1
roku), omezena je možnost zvyšování sazeb a vedlejších úhrad věřitelem, obligatorně musí
být zakotveno právo dlužníka splatit úvěr předčasně aj. Pokud smlouva o spotřebitelském
úvěru nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr
úročený pouze platnou diskontní sazbou ČNB. Přes své označení se citovaný zákon
nevztahuje pouze na smlouvy o úvěru uzavírané podle § 497 a násl. obch. zák., nýbrž i na
další podobné vztahy (splátkový prodej, vztahy ze smlouvy o koupi najaté věci); z jeho
působnosti jsou naopak vyňaty úvěry na pořízení a opravy nemovitostí, úvěry převyšující
800 000,-- Kč a úvěry bagatelní (do 5 000,-- Kč) a krátkodobé (splatné nejvýše ve 4 splátkách
do 12 měsíců). Citovaný zákon je výsledkem implementace směrnice Rady č. 87/102/EHS
z 22. 12.1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se
spotřebitelského úvěru (v platném znění).
Judikatura:
Zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství (§ 32 odst. 1 směnečného a
šekového zákona) za úvěrové smlouvy poskytnuté jiné osobě se směnečný rukojmí stává
samostatným dlužníkem věřitele. (Rc 17/04)
1. Vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru je
obchodním závazkovým vztahem. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčuje ve
čtyřleté promlčecí době.
2. Smlouvu o úvěru může platně uzavřít jakýkoli subjekt. To, zda poskytování úvěru je
předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může
platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr nebo pro úvahu o určení okruhu
osob oprávněných tento smluvní vztah za věřitele založit.
(29 Odo 813/2001 <http://www.nsoud.cz>)
Uzavírá-li jeden z manželů smlouvu o půjčce nebo o úvěru a ve smlouvě vystupuje jako
dlužník, je z této smlouvy zavázán a oprávněn jen ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel,
a k její platnosti není třeba souhlasu druhého manžela ve smyslu ust. § 145 obč. zák., neboť se
netýká společných věcí (na základě smlouvy o úvěru či půjčky jsou peněžní prostředky teprve
nabývány). Souhlas druhého manžela tudíž není nezbytný ani k uznání závazku z uvedené
smlouvy. (29 Odo 162/2005 <http://www.nsoud.cz>)
Související ustanovení:
§ 261 odst. 3; § 262 odst. 4; § 263 odst. 2; § 498 až 507; § 711
Související předpisy:
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; zák. č. 21/1992 Sb., o bankách v úplném znění; zák. č.
321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru
Předpisy práva Evropských společenství:
směrnice Rady č. 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních
předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice č. 90/88/EHS
a směrnice č. 98/7/ES
Literatura:
Marek, K. Smlouva o úvěru. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. vyd. Brno : MU, 2008, s.
197–211.
Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. Obchodní zákoník, komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck,
2006, s. 1216–1228.
Marčanová, J. Úvěr nebo půjčku k podnikání? Obchodní právo, 1994, č. 11.
Marek, K. Smlouva o úvěru. Právo a podnikání, 1997, č. 4.
Plíva, S. Některé problémy právní úpravy smlouvy o úvěru. Právo a podnikání, 1995, č. 3.
Pelikán, R. Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní
rozhledy, 2008, č. 3.
§ 498
(Určení měny)
Strany mohou určit peněžní prostředky, jež jsou předmětem smlouvy, i v jiné než
české měně, pokud to není v rozporu s devizovými předpisy. Pokud se strany
nedohodnou jinak, je dlužník povinen vrátit peněžní prostředky v měně, v níž mu byly
poskytnuty, a v téže měně platit úroky.
1. Jedná se o dispozitivní ustanovení, tj. určení měny, v níž bude úvěr poskytnut a
splácen, je ponecháno na vůli stran. Pokud smlouva zvláštní ujednání o měně neobsahuje, je
zřejmé, že má být realizována v měně tuzemské.
2. Související veřejnoprávní normou je zde devizový zákon. Banky jsou oprávněny
obchodovat devizovými hodnotami a poskytovat peněžní služby bez devizové licence
i devizového povolení, z platného znění devizového zákona pro ně tedy žádné omezení pro
poskytování úvěrů v cizí měně nevyplývá. Není vyloučeno ani ujednání o tom, že úvěr bude
splácen v jiné měně než v níž byl poskytnut; pokud má smlouva písemnou formu, nejedná se
podle devizového zákona o směnu devizových hodnot.
3. Dříve bývaly „cizoměnové“ úvěry nejčastěji poskytovány v amerických dolarech
a německých markách, dnes se používá amerických dolarů a eur. Úroky u úvěrů v cizích
měnách bývaly zpravidla nižší než u úvěrů čerpaných v tuzemské měně (dnes dochází
k postupnému vyrovnávání) a jejich výše se odvíjí od referenčních úrokových sazeb
na zahraničních mezibankovních trzích, např. v Londýně, kde je pravidelně vyhlašována
úroková sazba LIBOR (London InterBank Offered Rate), nebo ve Frankfurtu, kde je
vyhlašována úroková sazba FIBOR (Frankfurt/M. InterBank Offered Rate).
Související předpisy:
zák. č. 219/1995 Sb., devizový zákon
§ 499
(Úplata za sjednání smlouvy)
Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze
sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.
1. Kogentní ustanovení § 499 je v jinak převážně dispozitivní úpravě tohoto
smluvního typu výjimečné.
2. Jako věřitel může smlouvu o úvěru uzavřít nejen peněžní ústav, ale i jiný subjekt.
Poskytování úvěrů je v současnosti předmětem činnosti zejména u peněžních ústavů (bank,
spořitelen, ale např. též družstevních záložen). Jinými subjekty, jejichž předmětem činnosti je
poskytování úvěrů, mohou být subjekty, které k této činnosti získaly živnostenské oprávnění.
Dlužníkem pak může být jakýkoliv subjekt [viz komentář k § 497].
3. Smlouvu o úvěru řadíme mezi tzv. typové (absolutní) obchody, které se podle
§ 261 odst. 3 řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků (nemusí jimi být
podnikatelé, kteří by byli při vzniku závazku v podnikatelském vztahu, ani podnikatelé
obecně). Rozdíl mezi věřiteli spočívá jen v tom, že pouze ti, jejichž předmětem činnosti je
poskytování úvěrů, mohou za převzetí závazku k poskytnutí úvěru sjednat úplatu. Pokud by
tuto úplatu ve svůj prospěch sjednal jiný věřitel, jednalo by se - vzhledem ke kogentnosti
§ 499 - o ujednání neplatné. Úplata (jejímž účelem je kompenzovat věřiteli náklady
vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr, a kterou tedy
nelze směšovat s úrokem z úvěru) bývá jednorázová, popř. činí nejméně 0,5 – 1% sjednaného
úvěru ročně.
Judikatura:
Smlouvu o úvěru může platně uzavřít jakýkoli subjekt. To, zda poskytování úvěru je
předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může
platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr nebo pro úvahu o určení okruhu
osob oprávněných tento smluvní vztah za věřitele založit.
(29 Odo 813/2001 <http://www.nsoud.cz>)
Související ustanovení:
§ 263 odst. 1; § 502
§ 500
(Lhůta k uplatnění nároku na úvěr)
(1) Dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve
lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník tento
nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví.
2) Nestanoví-li smlouva jinou výpovědní lhůtu, může poskytnutí úvěru vypovědět
dlužník s okamžitou účinností a věřitel ke konci kalendářního měsíce následujícího po
měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníku.
1. Ustanovení obou odstavců jsou dispozitivní, tj. úprava v nich uvedená se uplatní,
pokud se věřitel s dlužníkem nedohodnou jinak.
2. Sjednání doby, v níž má dojít k poskytnutí prostředků věřitelem, není podstatnou
náležitostí smlouvy o úvěru. Je-li však tato doba smlouvou stanovena, může dlužník uplatnit
nárok na poskytnutí peněžních prostředků pouze během této doby; jeho žádost podaná před
počátkem této doby nebo po jejím skončení by nebyla oprávněná. Pokud tato doba smlouvou
sjednána není, může dlužník nárok uplatnit již od okamžiku uzavření smlouvy až do její
výpovědi.
3. Ustanovení 2. odst. § 500 umožňuje oběma účastníkům bez jakýchkoli nepříznivých
následků vypovědět poskytnutí úvěru, k němuž mělo na podkladě již uzavřené smlouvy
dojít. Výpovědní lhůta může být sjednána ve smlouvě; pokud k tomu nedošlo, uplatní se lhůty
v tomto ustanovení uvedené, tj. dlužník může poskytnutí úvěru vypovědět s okamžitou
účinností, zatímco věřitel až ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž
byla výpověď doručena dlužníku. To se týká i smluv uzavřených na dobu určitou.
Související ustanovení:
§ 497
§ 501
(Povinnost k poskytnutí úvěru; účel úvěru)
(1) Věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to
dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak
bez zbytečného odkladu.
(2) Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel
omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých
v souvislosti s tímto účelem.
1. Podle odst. 1 je povinnost věřitele poskytnout dlužníku peněžní prostředky vázána
na požadavek dlužníka. Dlužník musí požádat věřitele o poskytnutí těchto prostředků
v souladu se smlouvou, tj. s podmínkami stanovenými ve smlouvě, ale také včas, tj. ve lhůtě
vyplývající ze smlouvy, popř. - nebyla-li lhůta ve smlouvě určena - z ust. § 500 odst. 1. Jde
však o dispozitivní ustanovení, od nějž se strany mohou ve smlouvě odchýlit (např. u tzv.
revolvingových úvěrů bývá ujednána možnost dlužníka čerpat prostředky do výše úvěrového
rámce výběry z bankomatu a placením zboží za použití platební karty).
2. Nárok na poskytnutí peněžních prostředků obvykle uplatňuje dlužník sám, může tak
však učinit i prostřednictvím třetí osoby - svého věřitele. Třetí osoba (dlužníkův věřitel)
může nárok uplatnit zejména na základě otevření akreditivu (§ 682 a násl.).
3. Není-li v úvěrové smlouvě uveden účel, na nějž mají být poskytnuté prostředky
určeny, může dlužník s těmito prostředky disponovat podle vlastní vůle. Pokud je však účel
ve smlouvě ujednán, je věřitel oprávněn (nikoli však povinen) využít možnosti dané ust. 2
odst. § 501 a prostředky poskytovat pouze na plnění závazků dlužníka vzniklých v souvislosti
s tímto účelem, tj. vyplácet je přímo dlužníkovým věřitelům, kteří poskytli plnění sloužící
k realizaci účelu úvěru (zhotovili pro dlužníka dílo, dodali mu zboží).
Související ustanovení:
§ 500, § 507
§ 502
(Úroky)
(1) Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich
úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na
základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé
úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době
uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo
na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
(2) V pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.
1. Povinnost dlužníka platit věřiteli z poskytnutých prostředků úroky je pojmovým
znakem smlouvy o úvěru, vyplývajícím ze znění kogentního základního ustanovení v § 497;
smlouvu o úvěru tedy – na rozdíl od smlouvy o půjčce – nelze sjednat jako bezúročnou.
Samotná právní úprava úroků obsažená v § 502 je však dispozitivní. Úroky (označované
někdy – k odlišení od úroků z prodlení - jako úroky smluvní či úroky z úvěru) jsou úplatou,
náležející věřiteli za přenechání finančních prostředků k přechodnému užívání dlužníkovi;
tvoří příslušenství pohledávky věřitele za dlužníkem [viz § 121 odst. 3 obč. zák.].
2. Období, za něž je dlužník povinen úroky platit, začíná poskytnutím peněžních
prostředků a končí jejich vrácením věřiteli (a to i předčasným – viz § 503 odst. 3); při
prodlení s vrácením prostředků vzniká navíc věřiteli nárok též na úroky z prodlení (§ 369).
3. Výše úroků se řídí především ujednáním stran ve smlouvě; v případě absence
platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky „v nejvyšší přípustné výši stanovené
zákonem nebo na základě zákona“, v současné době však takový zákon součástí našeho
právního řádu není a ČNB svého oprávnění stanovit maximální úrokové sazby pro úvěry
poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se tedy výše úroků rovnala obvyklým
úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy; je
zřejmé, že jde o obtížně zjistitelný a ne zcela přesný údaj.
4. Sjednání výše úroků ve smlouvě je proto nejvhodnějším a v praxi nejběžnějším
postupem; výši úroků pro jednotlivé typy úvěrů obvykle určují, resp. na úvěrovém trhu
nabízejí věřitelé. Některé peněžní ústavy vycházejí při stanovení výše úrokových sazeb ze
sazeb vyhlašovaných ČNB (zejména z diskontní sazby, tj. sazby, za niž ČNB poskytuje úvěry
komerčním bankám a státu), jiné si pro tento účel stanoví sazby vlastní (nazvané např.
základní zápůjční sazba, referenční sazba apod.), jejichž závislost na vývoji centrálně
stanovených sazeb bývá volnější.
Úrok obvykle sestává ze dvou komponentů:
– základní – referenční sazba, vázaná na referenční úrokové sazby na mezibankovních
trzích – např. sazby LIBOR, EURIBOR, v našich podmínkách PRIBOR (Prague
InterBank Offered Rate, tj. pražská mezibankovní nabídková sazba, za niž si banky
navzájem poskytují úvěry na českém mezibankovním trhu);
– marže banky, která vyjadřuje zejména ocenění bonity klienta a míru podstupovaného
rizika (nejvyšší úroky tak bývají požadovány u nezajištěných úvěrů, nejnižší
u hypotečních úvěrů zajištěných nemovitostmi).
Tato konstrukce úroku platí pro termínované úvěry; u úvěrů poskytovaných např. ve
formě čerpání prostředků dlužníkem prostřednictvím platební karty bývají sjednávány úroky
vyšší (vzhledem k nezbytnosti okamžité disponibility finančních prostředků).
Výše úroků je obvykle udávána v procentech, a to jako roční (p. a.), popř. měsíční či
denní; není-li tento časový údaj ve smlouvě uveden, považuje se sjednaná sazba za roční (§
502 odst. 2).
5. Vzhledem k tomu, že nejvyšší přípustné úroky nebyly stanoveny [viz výše ad 3],
omezení předpokládané v poslední větě § 502 odst. 1 se neuplatní a výše úroků z úvěrů,
určovaná dohodou smluvních stran, tedy není nikterak regulována. Při jejím sjednávání
by však měly být respektovány principy dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku,
tj. úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy
stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud
možno neměnná. Pokud je ve smlouvě počítáno se změnami úrokové sazby během splácení
úvěru, je nutno v tomto směru smlouvu měnit oboustranně odsouhlasenými dodatky, popř.
stanovit kritéria pro určení aktuální výše úrokové sazby v závislosti na objektivním (tj.
stranami neovlivnitelném) ukazateli (např. „o 3 % vyšší než sazba PRIBOR“) - podrobněji viz
níže citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1000/2004).
Judikatura:
Pokud je ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na
objektivních kritériích a je stanoven (anebo je určitelný) i den rozhodný pro změnu výše
úrokové sazby, potom změna těchto kritérií nemá za následek změnu smlouvy, nýbrž jde jen o
určení konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému datu. Shora uvedený závěr se ale
neuplatní, není-li splněn předpoklad, podle něhož je způsob určení výše úrokové sazby vázán
na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria. V takovém případě je pro změnu původně
určené výše úroků nezbytná změna smlouvy, ke které může dojít pouze v důsledku shodného
projevu vůle smluvních stran.
(29 Odo 1000/2004 <http://www.nsoud.cz>)
Související ustanovení:
§ 497, § 503, § 708 a násl., § 369
Související předpisy:
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 121 odst. 3)
§ 503
(Splatnost úroků)
(1) Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní
prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než
rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen
zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají.
(2) Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den
splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky.
(3) Dlužník je oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou
stanovenou ve smlouvě. Úroky je povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení
peněžních prostředků.
1. Stejně jako lhůta pro vrácení poskytnutých prostředků (§ 504) může být – a v praxi
bývá – i lhůta splatnosti úroků z úvěru sjednána ve smlouvě; dispozitivní ustanovení § 503
odst. 1 a 2 se tedy uplatní, pokud se účastníci úvěrové smlouvy nedohodli jinak. Speciální
úprava splatnosti úroků v § 503 pak vylučuje aplikaci obecných ustanovení obchodního
zákoníku o splatnosti pohledávek (§ 340 a násl.) a o započítávání plnění (§ 330).
2. Pro úvěry s jednorázovou splatností předpokládá odst. 1 splatnost úroků současně
s jistinou; má-li být doba splatnosti jistiny delší než rok, je třeba úroky vyčíslené za příslušný
kalendářní rok uhradit vždy na jeho konci a zbylé úroky pak při splatnosti zůstatku jistiny.
Strany se však mohou i v později uváděném případě dohodnout na tom, že úroky se stanou
splatnými až spolu s jistinou, nebo si naopak u úvěru s krátkodobou splatností sjednat hrazení
naběhlých úroků ještě před splatností jistiny.
3. U úvěrů hrazených ve splátkách jsou podle odst. 2 úroky z jednotlivých splátek
splatny v den splatnosti každé splátky. V praxi jsou však ujednávány spíše tzv. splátky
anuitní, jejichž část je použita na vyrovnání dospělého úroku a zbytek na částečnou úhradu
jistiny; při tomto způsobu splácení jsou tedy úroky hrazeny průběžně, jistina je však
umořována pomaleji.
4. Jak již bylo zmíněno, dispozitivnost ustanovení o splatnosti poskytnutých prostředků
(úvěrové jistiny) a úroků z úvěru umožňuje stranám ujednat ve shora uvedeném směru
nejrůznější modifikace a dohodnout se i na sankci za prodlení s úhradou splatných částek –
typicky na úroku z prodlení. Jeho výši si účastníci úvěrového vztahu podle § 369 obch. zák.
mohou ve smlouvě dohodnout (i v tomto případě v souladu se zásadami dobrých mravů a
poctivého obchodního styku, popř. s přihlédnutím ke specifikům spotřebitelského úvěru);
pokud tak neučinili, je dlužník v prodlení povinen hradit věřiteli úroky z prodlení určené
předpisy práva občanského, tj. ust. § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ust. vl. nař. č.
142/1994 Sb. ve znění vl. nař. č. 163/2005 Sb. (ve výši repo sazby ČNB platné k prvému dni
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů). V dohodách o
úrocích z prodlení bývají zahrnuta i ujednání o tom, která součást celkového dluhu jim bude
podléhat, tj. zda se závazek dlužníka k úhradě úroků z prodlení vztahuje pouze k prodlení se
zaplacením úvěrové jistiny (popř. poplatků za správu úvěru aj. služby), nebo zda má být úrok
z prodlení požadován i z dlužných smluvních úroků (tzv. anatocismus). Ujednání o placení
úroků z prodlení ze smluvených úroků je však aktuální judikaturou Nejvyššího soudu
považováno ve smyslu § 39 obč. zák. za neplatné pro rozpor se zákonem, neboť občanský
ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníkovi příslušenství (úrok
z prodlení) pro případ prodlení s úhradou příslušenství pohledávky. Účastníci se však
mohou dohodnout na tom, že neuhrazené smluvní úroky budou připisovány k jistině, tj.
pozbudou dosavadní charakter příslušenství pohledávky a stanou se její částí [viz níže
citovaná rozhodnutí].
K odst. 3
5. Ustanovení odst. 3 o oprávnění dlužníka vrátit poskytnutý úvěr před dobou
stanovenou ve smlouvě by systematicky náleželo spíše do § 504. Vzhledem k dispozitivnosti
úpravy lze dohodou stran možnost předčasného splacení úvěru ve smlouvě vyloučit, vázat na
souhlas věřitele či na stanovené podmínky [srov. § 343 obč. zák.], popř. ujednat, že dlužník
je povinen zaplatit nejen úroky za dobu do skutečného vrácení poskytnutých peněžních
prostředků, ale rovněž za dobu, do níž tyto prostředky podle smlouvy vráceny být měly, popř.
za část této doby; tento postup je odůvodňován možnými ztrátami věřitele při náhradním
umístění volných prostředků. Podobná smluvní ujednání by však přirozeně neměla vybočovat
z rámce dobrých mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku (v opačném případě by
výkon z nich vyplývajících nároků nepožíval právní ochrany – viz § 265). Ve smlouvách o
spotřebitelských úvěrech musí být právo dlužníka na předčasné vrácení úvěru zakotveno
vždy; spotřebitel pak má právo na takové snížení úroků, aby v důsledku předčasného splacení
úvěru nezískala žádná ze stran na úkor druhé nepřiměřený prospěch (§ 4 odst. 2 písm. b), § 11
zák. č. 321/2001 Sb.).
Judikatura:
Občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníkovi
příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Tím
není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny.
(35 Odo 101/2002 <http://www.nsoud.cz>)
Smluvní ujednání o placení úroků z prodlení ze smluvených úroků je ve smyslu § 39 obč. zák.
neplatné pro rozpor se zákonem.
(29 Odo 689/2006 <http://www.nsoud.cz>)
Rozhodnutím sp. zn. 35 Odo 101/2002 ze dne 24.3.2004 se Nejvyšší soud odklonil od svého
dřívějšího právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 4.3.2002, sp. zn. 33 Odo
47/2002, podle kterého se nesplacené smluvní úroky stávají dluhem a věřitel má tak právo
požadovat po dlužníkovi z nich úrok. Nejvyšší soud nově postavil svou argumentaci na
rozlišení hlavního a vedlejšího peněžitého závazkového vztahu. Jestliže kauza směřuje přímo
k zaplacení, jedná se o hlavní závazkový vztah. Vedlejším závazkovým vztahem je vztah
úrokový, který vzniká pouze tehdy, existuje-li mezi účastníky vztah hlavní. Právo požadovat
po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak
věřitel nemá proto, že ani občanský, ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci stěžovatele (sp. zn. 29 Odo 689/2006 citovaném
výše – pozn. aut.) vyslovil závazný právní názor, podle něhož věřitel nemá právo požadovat
po dlužníku příslušenství z příslušenství bez zřetele k tomu, zda věřitel odvozuje své právo
brát úroky z prodlení ze smluvených úroků ze zákonné úpravy, nebo z dohody s dlužníkem.
Ústavnímu soudu nepřísluší podrobovat tento závazný právní názor Nejvyššího soudu
přezkumu z jiných než ústavněprávních kritérií, neboť není další přezkumnou instancí
v systému obecných soudů. V projednávané věci nelze postupu obecných soudů
z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť obecné soudy se námitkami stěžovatele
náležitě zabývaly, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, kterými ustanoveními
aplikovaných právních předpisů se řídily, a jejich výklad těchto ustanovení nepostrádá
rozumné a logicky podložené odůvodnění, tj. není výrazem „libovůle“ nebo „svévole“.
(I. ÚS 1893/08)
Související ustanovení:
§ 500, § 502, § 504, § 369
Související předpisy:
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 121 odst. 3), zák. č. 321/2001 Sb.
§ 504
(Lhůta k vrácení úvěru)
Dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak
do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.
1. Dispozitivní ustanovení § 504 stanoví pro případ, že by lhůta pro vrácení úvěru
nebyla mezi účastníky úvěrového vztahu sjednána, lhůtu jednoho měsíce od výzvy věřitele;
lhůta započne běžet následující den po doručení výzvy dlužníkovi a po jejím marném uplynutí
se dlužník ocitne v prodlení. Věřiteli tak – mimo smluvních úroků - vznikne i nárok na úroky
z prodlení.
2. V praxi se však úvěrové smlouvy, v nichž by lhůta pro vrácení věřitelem
poskytnutých prostředků (spolu s úroky) nebyla předem sjednána, téměř nevyskytují a věřitelé
věnují ujednáním o lhůtách splatnosti úvěru a zajištění závazku k jeho úhradě adekvátní
pozornost.
3. V podrobnostech viz též komentář k § 503 a § 506.
Související ustanovení:
§ 497, § 503, § 506, § 507, § 369
§ 505
(Zajištění závazku)
Zanikne-li nebo zhorší-li se za trvání smlouvy zajištění závazku vrátit poskytnuté
peněžní prostředky, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže tak
dlužník neučiní v přiměřené lhůtě, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby
dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na
zajištění závazků z této smlouvy.
1. V dispozitivních ustanoveních § 505 – 507 vymezuje zákon tři typy situací, v nichž
je věřitel oprávněn od úvěrové smlouvy odstoupit a požadovat na dlužníkovi předčasné
splacení poskytnutého úvěru (včetně úroků z něj).
Jde o následující případy:
– zánik nebo zhoršení zajištění závazku - § 505
– prodlení dlužníka se splácením úvěru v zákonem stanoveném rozsahu - § 506
– nedodržení či nemožnost dodržení sjednaného účelu poskytnutého úvěru - § 507
Vzhledem k tomu, že jde o úpravu dispozitivní, nemusí věřitel možností daných
zmíněnými ustanoveními využít. Vyloučit nelze ani ujednání stran o oprávnění věřitele
odstoupit od smlouvy s obdobnými následky i v jiných případech (např. při vstupu dlužníka
do likvidace, zahájení insolvenčního řízení apod.); úvěrovou smlouvou zakotvené právo
dlužníka splácet poskytnuté prostředky v delším časovém horizontu by však takovým
ujednáním nemělo být prolomeno bez závažných a objektivních důvodů (zejména reálného
ohrožení návratnosti poskytnutých prostředků).
2. Ustanovení o odstoupení věřitele od smlouvy podle § 505 – 507 jsou ve vztahu
k obecné úpravě odstoupení od smlouvy v obchodních závazkových vztazích (obsažené
v § 344 a násl.) ustanoveními speciálními. Důsledkem odstoupení věřitele od smlouvy je zde
vždy povinnost dlužníka vrátit věřiteli celý neuhrazený zůstatek úvěru, který se tak ke dni
účinnosti odstoupení stane předčasně splatným, a to včetně úroků (tj. úroků splatných do dne
odstoupení a rovněž úroků z celého předčasně „zesplatněného“ úvěru ode dne následujícího
po účinnosti odstoupení až do jeho zaplacení). Není-li lhůta pro vrácení takto vyčíslených
dlužných částek sjednána ve smlouvě, je dlužník povinen je uhradit bez zbytečného odkladu
poté, kdy byl věřitelem o vrácení úvěru požádán [srov. § 340 odst. 2].
3. Ustanovení § 505 – 507 byla zákonem č. 370/2000 Sb. (tzv. harmonizační novelou
obchodního zákoníku) doplněna o totožnou poslední větu, jež odstranila pochybnosti v tom
směru, zda odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této
smlouvy (řešené v předchozím období pouze judikaturou, např. rozhodnutím Rc 15/01
zmiňovaným níže). Vzhledem k tomu, že nezměněné zajištění závazku i po odstoupení
věřitele od smlouvy je výslovně zakotveno pouze pro případ odstoupení z důvodů uvedených
v § 505 – 507, je zřejmé, že dohodou stran o možnosti odstoupit od smlouvy z jiných důvodů
[viz výše ad 1] by zánik zajištění závazku případně mohl být vyvolán.
4. Důvodem pro odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy podle § 505 je zánik nebo
zhoršení zajištění závazku (např. úmrtí či zánik ručitele, zánik nebo snížení hodnoty
zástavy), které dlužník přes výzvu věřitele v přiměřené lhůtě nedoplní na původní rozsah.
Z dikce ustanovení plyne, že věřitel musí dlužníkovi stanovit k doplnění zajištění adekvátně
dlouhou lhůtu, která počíná běžet ode dne následujícího po dni, v němž byl dlužník věřitelem
k takovému doplnění vyzván (§ 122 odst. 1 obč. zák.), tj. ode dne následujícího po doručení
písemné výzvy či sdělení výzvy učiněné ústně (jež se ovšem z hlediska důkazního
nedoporučuje).
Judikatura:
Odstoupí-li věřitel od smlouvy podle ustanovení § 506 obch.zák. a je-li proto oprávněn
požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je zástavním právem, zřízeným
k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, zajištěn též závazek dlužníka vrátit věřiteli
požadovanou dlužnou částku s úroky. (Rc 15/01)
Související ustanovení:
§ 300 – 323f, § 340, § 344 - 351
Související předpisy:
§ 152 – 174, § 544 - § 550, § 552 - 558 obč. zák., § 39 - 44a zák. č. 591/1992 Sb. o cenných
papírech
§ 506
(Odstoupení od smlouvy pro prodlení dlužníka)
Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po
dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby
dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na
zajištění závazků z této smlouvy.
1. Ust. § 506 upravuje další - v praxi nejčastěji využívanou - možnost věřitele
odstoupit od úvěrové smlouvy. Jeho účelem je umožnit věřiteli urychlené vymáhání celého
zůstatku neuhrazeného úvěru na dlužníkovi, který se splácením ustal delší dobu před
sjednanou lhůtou pro doplacení úvěru (nebo s jeho splácením ani nezačal); podmínky pro
možné odstoupení (prodlení dlužníka s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po
dobu delší než tři měsíce) jsou přitom konstruovány tak, aby dlužníka chránily před rizikem
odstoupení od smlouvy v případě ojedinělého opoždění splátky.
2. Jedná se opět o ustanovení dispozitivní, a věřitel tedy možnosti jím dané nemusí
využít, popř. tak může učinit později než to ust. § 506 umožňuje; pokud by naopak od
smlouvy odstoupil dříve (při prodlení se dvěma a méně splátkami nebo kratším prodlení se
splátkou jedinou), bylo by jeho odstoupení pro rozpor se zákonem neplatné (§ 39 obč.
zák.), tj. předčasná splatnost zůstatku úvěru by nenastala. Strany si podmínky pro možné
odstoupení věřitele mohou ve smlouvě dohodnout odchylně (vždy však přirozeně
s dodržením zásady dobrých mravů, tj. lhůty možného odstoupení by neměly být výrazně
zpřísňovány). Mnozí věřitelé možnosti odstoupení od smlouvy podle § 506 nevyužívají a
nahrazují je ve smlouvě sjednaným oprávněním „prohlásit úvěr za předčasně splatný“,
uplatnitelným za stejných či obdobných podmínek; v takovém případě je po „zesplatnění“
úvěru dlužník povinen doplatit zůstatek úvěru s úroky stejně jako při odstoupení od smlouvy,
účinky smlouvy však nezanikají a strany se tak mohou dohodnout na její změně (např. na
pokračování ve splátkách).
3. Ust. § 506 je ve vztahu k obecným ustanovením o odstoupení od smlouvy pro
prodlení (§ 345 a násl.) v poměru speciality; důsledky odstoupení věřitele od úvěrové
smlouvy se tedy řídí výhradně tímto ustanovením a aplikace § 351 odst. 2 (o povinnosti stran
smlouvy, od níž bylo odstoupeno, vrátit si vzájemně poskytnutá plnění – u peněžních závazků
i s úroky) je v daném případě vyloučena. Proto je věřitel, který odstoupil od úvěrové smlouvy
pro nesplácení úvěru dlužníkem, oprávněn i nadále (tj. až do zaplacení pohledávky) na
dlužníkovi požadovat jak úroky z úvěru, tak i úroky z prodlení (ve sjednané či právními
předpisy stanovené výši) – viz komentář k ust. § 502, 503 a 505.
4. K otázce vlivu odstoupení od smlouvy na zajištění závazku viz komentář k § 505.
Judikatura:
Ustanovení § 506 obch. zák. je speciálním ustanovením k obecnému ustanovení § 351 odst. 2
obch. zák. Proto při odstoupení od smlouvy věřitelem pro nesplacení úvěru dlužníkem budou
nadále účtovány úroky z úvěru i úroky z prodlení (tzv. sankční úroky) v zákonné (§ 369 obch.
zák.) nebo smluvené výši. (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 304/94
z 20. 3. 1995 - Právní rádce 5/1996, s. 227)
Odstoupí-li věřitel od smlouvy podle ustanovení § 506 obch. zák. a je-li proto oprávněn
požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je zástavním právem, zřízeným
k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, zajištěn též závazek dlužníka vrátit věřiteli
požadovanou dlužnou částku s úroky. (Rc 15/01)
Související ustanovení:
§ 344, § 351, § 369‚ § 504, § 505
§ 507
(Odstoupení pro nenaplnění účelu smlouvy)
Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy použity dlužníkem pouze
k určitému účelu a dlužník je použije k jinému účelu nebo jestliže jejich použití
k smluvenému účelu je nemožné, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat,
aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky.
Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.
1. Jedná se o třetí zákonem předpokládaný důvod pro možné odstoupení věřitele od
úvěrové smlouvy [viz komentář k § 505].
2. Důvodem k odstoupení od smlouvy je v tomto případě buď okolnost, že dlužník
použil věřitelem poskytnuté prostředky k jinému než sjednanému účelu (tj. okolnost
zaviněná dlužníkem), nebo situace, kdy prostředky již poskytnuté ke smluvenému účelu
nelze použít (např. při zániku nemovitosti, na jejíž rekonstrukci byl úvěr určen – půjde
zpravidla o okolnosti dlužníkem nezaviněné). Důsledky odstoupení jsou v obou těchto
případech obdobné – věřitel je oprávněn požadovat vrácení poskytnutých prostředků i
s úroky, a to „bez zbytečného odkladu“. Označení částky, jež má být věřiteli vrácena
(„použité a nevrácené prostředky“), je v § 507 sice poněkud odlišné než v § 505 a 506 (podle
nichž jde pouze o „dlužnou částku“), není však zřejmě pochybností o tom, že vráceny mají
být veškeré prostředky, které věřitel na plnění úvěrové smlouvy poskytl (ať již přímo
dlužníkovi nebo jím označeným třetím osobám, a to včetně prostředků, které dlužník nemohl
k původně předpokládanému účelu použít), a smlouvou sjednané úroky z nich do dne vrácení
úvěru.
Související ustanovení:
340, § 344 – 351, § 501 odst. 2
ZDE KONČÍ ČÁST DR. MAREK