Ústavní právo na vzdělání

Vzdělání má nepochybný význam pro svobodný rozvoj osobnosti jednotlivce, možnost jeho uplatnění ve společnosti i pro možnost výkonu jeho dalších základních práv[1]. Nikoli náhodně je proto předmětem zájmu významných mezinárodních organizací[2], jakož i materií regulace v řadě významných mezinárodních dokumentů[3]. V českém právním řádu je základní úprava lidských práv, a tedy i práva na vzdělání, obsažena v Listině základních práv a svobod.

Úprava práva na vzdělání obsažená v Listině je určena každému člověku a to bez ohledu na jeho státní příslušnost. Není vázána ani na splnění jiných podmínek jako např. věk či finanční možnosti. Patrně s ohledem na rozumovou a volní vyspělost jedince v útlém věku při porovnání s významem vzdělání, jak byl již naznačen, je přitom právo na vzdělání koncipováno částečně jako povinnost, a to pokud jde o devět let povinné školní docházky.

Právo na vzdělání je bezplatné, a to pokud jde o vzdělání v základních, středních a vysokých školách zřizovaných státem (včetně škol zřizovaných decentralizovanými samosprávnými celky). V základních školách je vzdělání v délce devíti let povinné, na středních školách při nejmenším všeobecně žádoucí.[4] Společensky prospěšné je též vzdělání vysokoškolské, byť jeho poskytování není únosné a ani žádoucí v takové míře, jako je tomu u stupňů předchozích. Jako bezplatné je proto výrazněji omezeno, a to možnostmi společnosti a schopnostmi konkrétního jedince[5].

Bezplatnost vzdělání ovšem nemůže být chápána tak široce, že by stát měl nést veškeré náklady vznikající při realizaci práva na vzdělání, a to, ani pokud jde o bezplatné poskytování učebnic či jiných učebních potřeb. Naopak dle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 25/94, se bezplatnost vzdělání omezuje toliko na roli státu nést náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu a, především nevyžaduje platbu tzv. školného na základních a středních školách.

Pokud jde o obsah bezplatného práva na vzdělání na vysokých školách, byť uvnitř mantinelů daných Listinou (podle schopností občana a možností společnosti), lze očekávat přístup podobný. Stát jistě nenese odpovědnost za takové materiální zajištění studenta vysoké školy, které by mu umožňovalo neinvestovat do svého probíhajícího vzdělávání jeho vlastní finanční prostředky. Navíc, přestože též na středních školách de facto dochází k limitování práva na vzdělání na konkrétní poptávané instituci na základě možností společnosti (kapacita) a schopností občana (přijati jsou ty nejúspěšnější), lze zde spatřovat jisté rozdíly: možnosti společnosti (počet míst) v případě středoškolských vzdělávacích zařízení sice neumožňují každému studovat na kterékoli škole, kterou si sám vybere, přesto v zásadě platí, že na některé z dostupných středních škol studijní místo získá (jakkoli nelze popřít, že např. střední školy gymnazijního typu poskytují pravděpodobně jiný rozsah a obsah vzdělání, než odborná technická učiliště). Oproti tomu v případě vysokých škol má zřejmý převis poptávky po vzdělání na vysokých školách poskytujících bezplatné vysokoškolské vzdělání nad jeho nabídkou za následek každoroční neúplné uspokojení uchazečů o studium[6].

Konečně přirozené limity v přístupu na konkrétní vysokou školu zdůraznil i Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, když judikoval, že právo na vzdělání na vysoké škole nelze chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje.

Zmínění právní věta je často citována v souvislosti s právem na vzdělání na vysokých školách a hraje důležitou roli v odůvodnění nálezu, který nepovažuje vyloučení rozhodnutí o přijetí ke studiu ze soudního přezkumu za vyloučení přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Jiné místo rozsudku upřesňuje, že Ústavní soud pod právem na studium na vysokých školách podle schopností občana a možností společnosti chápe toliko právo ucházet se o studium na vysoké škole. S tímto názorem lze při nejmenším polemizovat.

V prvé řadě je třeba připomenout, že vysokoškolské vzdělání není jen formálním předpokladem pro výkon budoucího povolání. Vysokoškolské vzdělávání je třeba chápat také jako střednědobý proces vedoucí k všestrannému lidskému rozvoji, a zejména pak k faktické výbavě jednotlivce řadou znalostí a dovedností souvisejících s určitým studijním programem či oborem studia. Ke zmíněnému rozvoji jednotlivce a rozšiřování jeho možností jistě nedochází již samotným absolvováním přijímacího řízení na vysokou školu (tedy realizací práva ucházet se o studium). Právo na vysokoškolské vzdělání je proto třeba chápat v takovém rozsahu, že zahrnuje zejména možnost na vysoké škole za legálních podmínek studovat a úspěšně absolvovat, čehož by, ovšem, nebylo, kdyby neexistovala ústavní garance práva být na vysokou školu za legálních podmínek přijat[7].

Ústavně zaručené právo na bezplatné vzdělání na vysokých školách podle schopností občana a možností společnosti je realizováno prostřednictvím státem zřizovaných institucí sloužících veřejným potřebám, veřejných vysokých škol. Bezplatné vysokoškolské vzdělávání poskytují též vysoké školy státní. Nikoli však v celé šíři studijních oborů, ale toliko v oborech, jejich realizace je pro stát nějakým způsobem strategická. To odůvodňuje jejich zvláštní – jen částečně samosprávné – postavení.

Kromě práva bezplatné vzdělání na vysokých školách, připouští Listina též možnost vzdělání za úplatu, a to na školách zřizovaných osobami odlišnými od státu – osobami soukromého práva. Takové školy, často nazývané jako soukromé, mohou s poskytováním vzdělání spojovat povinnost příjemce hradit přijímané služby, tzv. školné.

Vysoké školy

• Nejvyšší článek vzdělávací soustavy, vrcholná centra vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti
• Hrají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti
• Mají výhradní právo
  • Přiznávat akademický titul
  • Konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem
  • Používat akademické insignie a konat akademické obřady
• Dělí se na veřejné, státní a soukromé (druhy) a univerzitní a neuniverzitní (typy)

Pokud jde o typ vysoké školy, nezáleží přitom, zda jde o vysokou školu veřejnou, státní nebo soukromou. (Je ovšem pravda, že většina veřejných vysokých škol a obě státní vysoké školy jsou univerzitního typu, přičemž ze 46 soukromých vysokých škol jsou univerzitními pouze tři.)

Neuniverzitní vysoká škola uskutečňuje zejména bakalářské studijní programy a jen výjimečně studijní programy magisterské, nemůže se členit na fakult, univerzitní vysoká škola může uskutečňovat všechny typy studijních programů a v souvislosti s tím výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost; jen ona může používat označení univerzita.

České právo rozeznává tři druhy vysokých škol, pro které definuje různé režimy vnitřního uspořádání a různou míru samosprávy, odlišuje je ale také režimem vzniku a právní subjektivitou. Vedle "tradičních" vysokých škol, které jsou veřejnými vysokými školami, rozlišuje zákon též vysoké školy státní a soukromé. Zatímco veřejné a státní vysoké školy slouží zejména k uspokojování veřejných (státních) potřeb, soukromé vysoké školy vznikají zásadně za účelem tvorby vlastního zisku. Pro každý z druhů platí vlastní specifická úprava institucionálních otázek v jednotlivých částech zákona o vysokých školách, ustanovení o činnostech, jimiž vysoké školy naplňují své základní poslání, jsou však společná.

Orgány vysokých škol

Orgány veřejných vysokých škol

• Samosprávné
  • Akademický senát
  • Rektor
  • Vědecká (akad.) rada
  • Disciplinární komise
• Ostatní
  • Kvestor
  • Správní rada

Rozhodnutí

= nenáhodný výběr mezi více variantami

• normativní (o předem neurčených osobách) x individuální (o určité osobě / osobách)
• vnitřní (o zaměstnancích či podřízených orgánech), které není mocenským výkonem veřejné správa x vnější (o adresátech veřejnosprávního působení -> akademických pracovnících a studentech), na něj se vztahuje výhrada zákona:

Čl. 2 Ústavy ČR

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 2 Listiny základních práv a svobod

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanoveným zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.