Záznam Praha 21. júna 1946 schůze představitelů stran Národní fronty Čechů a Slováků, konané v pátek dne 21. června 1946 o 10. hod. dopolední v budově Úřadu předsednictva vlády Přítomni: podle prezenční listiny. Předseda vlády Zd.Fierlinger zahajuje schůzi v 10.50 hod., poukazuje na to, že právě bylo rozdáno účastníkům schůze znení usnesení slovenské Národní fronty k návrhu dohody, který projednala poslední schůze představitelů Národní fronty Čechů a Slováků, a doporučuje, aby se tento návrh usnesení četl. Přítomní přednosta legislativního odboru ministerstva vnitra čte poté návrh odstavec za odstavcem a zároveň se provádí o něm rozprava. Předseda Slovenské národní rady dr. J. Lettrich doporučuje, aby se v prvním odstavci úvodní části škrtla slova „uvážiac situáciu na Slovensku a“, která považuje za zbytečná, a účastníci schůze projevují s tím souhlas. Ministr dr.H. Ripka má pochybnosti o tom, zda vyhovuje znění druhého odstavce úvodní části, pokud doplňující dohodu má uzavříti vláda s předsednictvem SNR. Náměstek J. Ursíny to považuje za formální věc, poněvadž také dohody ze dne 2. června 1945 a 11. dubna 1946 byly uzavřeny mezi těmito partnery. Ministři V. Majer a V. Nosek upozorňují, že vláda Československé republiky je vládou celostátní a tedy československým činitelem, v němž jsou také Slováci, pročež nemůže dobře býti smluvním partnerem. Náměstek J.Ursíny poukazuje na to, že tomu tak bylo při dřívějších dohodách. Ministr dr.H.Ripka navrhuje, aby se věc formulovala tak, že se představitelé politických stran usnesou doporučiti vládě dále uvedené změny a doplňky k dohodám ze dne 2. června 1945 a 11. dubna 1946. Dochází k dlouhé rozpravě za účasti předsedy vlády Zd. Fierlingera, který má za to, že i novou dohodu musí uzavříti staré smluvní strany, kdežto ministři V.Majer a V.Nosek trvají na tom, že dohodu nemůže dobře uzavříti vláda se Slovenskou národní radou. Předseda vlády Zd.Fierlinger se domnívá, že by to bylo účelné z hlediska vlivu vlády na parlament. Konečně se schůze usnáší, že se přijme formulace ministra dr.H.Ripky, která dává vládě možnost, aby za souhlasu představitelů všech stran Národní fronty Čechů a Slováků dřívější dohody doplnila svým usnesením. Čte se čl.1,ods.1 usnesení Slovenské národní rady a dodatkem k němu ustanovení ústavného zákona č.65/1946 Sb. o Ústavodárném národním shromáždění, týkající se zákonodárné působnosti Slovenské národní rady. Náměstek prof.dr.Stránský upozorňuje, že tu jde o novum, neboť zavádí se pro usnesení vlády předpoklad prezence většiny slovenských členů. Předseda vlády Zd.Fierlinger to považuje za naprosto pochopitelné. Naproti tomu zastávají ministři V.Kopecký a V.Majer opačné stanovisko, neboť toto ustanovene by umožňovalo slovenským členům vlády mařiti svou absencí ve schůzích vlády její usnesení, kterým by se vyjádřila proti zamýšlenému nařízení Slovenské národní rady. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger podotýká, te proti takovému postupu slovenských ministrů jsou prostředky, zejména presidentovo právo vyměniti vládu. Ministr V.Majer má za to, že jde nejen o teoretickou možnost sabotáže ve formě absence, ale také o věc zásadní. Dohoda má přece působiti k upevnění dosavadního stavu a k utužení myšlenky jednotného státu, a tu se najednou vláda rozděluje na část českou a část slovenskou. To odporuje podle řečníkova přesvědčení ústavě a vláda nemá práva, aby se na něčem takovém usnesla. Takové usnesení by také z hlediska ústavy nebylo závazné pro vládu. Předseda vlády nemá ani práva, aby zjišťoval vedle předepsané prezence pro platnost usnesení vlády tako ještě prezenci podle složení národnostního. Z těchto důvodů doporučuje řečník, aby příslušná věta byla vynechána. Náměstek prof.dr.J.Stránský zastává stanovisko, že by dohoda mohla obsahovati toto ustanovení, jelikož nejde přece o normu, nýbrž o dohodu politickou. Ministr V. Majer nesouhlasí s tímto názorem a domnívá se, že v každé schůzi vlády, kde je dostatečná prezence, může každý člen vlády žádati, aby se o určité věci hlasovalo bez ohledu na národnostní složení, t.j. na to, zda je přítomna většina slovenských členů. Ministr V.Kopecký je téhož mínění a ohrazuje se proti tomu, aby slovenští ministři měli jakési právo veta. Ministr dr.H.Ripka chápe plně tyto zásadní pochybnosti a námitky obou řečníků. Jinak má ovšem za to, že i slovenští ministři jako každý člen vlády mají povinnost zúčastniti se schůze vlády, nebrání-li jim v tom velice vážné důvody. Kdyby nebyli přítomni z politických důvodů, měl by jistě předseda vlády možnost zakročiti proti nim. Ministr J.Ďuriš se připojuje přesto k stanovisku ministrů V.Kopeckého a V.Majera. Ministr dr.H.Ripka dodává, že svou poznámkou nechtěl vysloviti souhlas s navrženým zněním, ale jelikož jde o radikální změnu dosavadních dohod, mělo by se přece najíti řešení, z něhož bude patrno, že nejde o majorizování slovenských členů vlády. Ministr V.Majer trvá na svém stanovisku a považuje jinak za samozřejmé, že již podle dosavadní praxe vláda neučiní takové rozhodnutí bez prezence Slováků. Nepatří to však do oficiální dohody. Generální sekretář komunistické strany poslanec Rudolf Slánský myslí, že celá věc nemá vlastně praktického významu, neboť slovenšťí členové vlády mají vždy možnost vyvolati politickou krizi tím, že podají demisi. Ministr V.Kopecký podporuje tento názor. Předseda vlády Zd.Fierlinger připomíná, že se podle usnesení slovenské Národní fronty nežádá souhlas většiny slovenských ministrů, nýbrž jen jejich přítomnost bez ohledu na jejich meritorní stanovisko. Ministr V.Majer trvá na tom, že předseda vlády nemá právo zjišťovati prezenci podle národnostního složení. Ministr V.Kopecký varuje před jakoukoliv úpravou, která by působila dojmem „česko-slovenské vlády“. Náměstek J.Ursíny vysvětluje, že se právě žádalo jednomyslné rozhodnutí slovenských členů vlády a že nynější text usnesení představuje již kompromis. Ministr V.Majer uplatňuje, že by vláda nemohla použíti svého veta, kdyby se většina slovenských ministrů nezůčastnila po dobu čtyř týdnů jejích schůzí. Dr.J.Lettrich je přesvědčen, že z hlediska vlády tato věc nemá praktického významu. Naproti tomu je velice důležitá pro slovenské stanovisko. Vláda má možnost svými interními opatřeními dosáhnouti toho, aby slovenští ministři navštevovali schůze vlády a byli vždy přítomni, je-li toho třeba. Jde však o to, aby na Slovensku nemohl nikdo tvrditi, že se rozhodnutí vlády, jímž se odmítá osnova nařízení SNR, stalo bez přítomnosti většiny slovenských ministrů a aby mohl tvrditi, že to „odmítli Češi“. Předseda vlády Zd.Fierlinger dává na uváženou, zda by se slovenští ministři nemohli dáti zastoupiti jiným ministrem, nemohou-li osobně přijíti. Dochází o tom k výměně názorů mezi tímto řečníkem a ministrem dr.H.Ripkou, který má za to, že to v poměru ministra a státního tajemníka v ministerstvech zahraničných věcí, zahraničního obchodu a národní obrany není možné. Poslanec Rudolf Slánský a ministr V.Kopecký se vyslovují znovu proti jakémukoliv národnostnímu dělení vlády. Náměstek Ursíny považuje za vyloučené, že by slovenští ministři po dobu plných čtyř týdnů nechodili do schůzí vlády. Zaručuje jménem Demokratické strany, že se takový případ nestane. Náměstek V.Široký souhlasí s tím, že jde o otázku psychologickou, ale jelikož jsou zde zásadní námitky a jelikož každý člen vlády má vždy možnost navrhnouti v následující nebo kterékoliv příští schůzi vlády, aby vláda znovu jednala o věci, kterou již rozhodla, měli by slovenští ministři tuto možnost také v případech odmítnuté osnovy nařízeni SNR. Z tohoto hlediska myslí řečník, že se příslušná pasáž může klidne vynechati. Ministr V.Majer opakuje, že považuje za samozřejmé, že vláda nebude o takových věcech jednati bez účasti většiny slovenských ministrů, ale do dohody to nepatří. Ministr dr.H.Ripka chápe plně to, co chtějí slovenští kolegové, zejména předseda dr.Lettrich. Jde o to, aby zde nebyl dojem, že o věcech slovenských rozhodují Češi bez Slováků. Náměstek Ján Ursíny poukazuje na ustanovení ústavního zákona č.65/1946 Sb., které vymezuje působnost SNR na poli legislativni. Ministr V.Kopecký zastává stanovisko, že se tady stala chyba v parlamentu a že se věc neměla takto formulovati. Ministr V.Kopecký naproti tomu zdůrazňuje, že chyba se projevuje již existující nejistotou. Ministr J.Ďuriš je přesvědčen, že celá věc má význam jen z hlediska možné sabotáže a že jinak je dostatečná záruka proti majorizaci Slováků dána tím, že každý slovenský člen vlády může v následující schůzi navrhnuti změnu usnesení učiněneho bez přítomnosti většiny slovenských členů. Jakékoli dělení vlády na české a slovenské členy vlády znamená dualismus. Dr.J.Lettrich poukazuje na to, že ministr J.Ďuriš pri jednání ve slovenské Národní frontě předse souhlasil s usnesením a ministr J.Ďuriš to popírá. Dr.F.Hodža zdůrazňuje znovu psychologický význam navrženého ustanovení. Na Slovensku převládá dosud názor, že se v těchto věcech stále chybuje a že dosavadní úprava je nedostatečná. Tomu má právě čeliti navržené znění. Ministr V.Kopecký doporučuje kompromis potud, že by se nestanovil požadavek prezence slovenských členů vlády, nýbrž požadavek, aby předseda vlády zvláště upozornil slovenské členy na to, že se ve schůzi bude jednati o osnově nařízení SNR. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger souhlasí s tímto návrhem. Poslanec Rudolf Slánský má za to, že taková věc patří do jednacího řádu vlády, nikoliv do dohody. Ministr dr.H.Ripka jest pro návrh ministra Kopeckého s tím,aby se z psychologických důvodů pojal do dohody, která předce není ústavním zákonem. Po dalších poznámkách předsedy vlády Zdeňka Fierlingera, náměstka J.Ursínyho a ministrů dr.H.Ripky a V.Kopeckého usnáší se schůze, že místo slov „za účasti většiny slovenských členů“, která budou vynechána, má stanoviti v dohodě, že předseda vlády vyrozumí o takovém bodu programu zvláště všechny slovenské členy vlády. Po upozornění přednosty legislativního odboru ministerstva vnitra a příslušné výměně názorů opravuje se rozpor v čl.1, ods.1 mezi 6. a 9. řádkem potud, že se slovo „dva“ v šestém řádku nahrazuje slovem „čtyři“. Dále se opravuje v dvanáctém řádku slovo „může“ na „nemůže“. Poslanec R.Slánský přednáší po té vážné pochybnosti k poslední větě tohoto odstavce, má za to, že nelze stanoviti, aby rozhodce dělal ústavně právní výbor ÚNS. Náměstek prof.dr.J.Stránský jest téhož názoru, hlavně proto, že výbor je pouhým orgánem Národního shromáždění, který sám na venek nevystupuje, takže by rozhodnutí muselo činiti celé ÚNS. Doporučuje však, aby přítomní uvážili, co to prakticky znamená. Podle povahy věci půjde o kompetenční konflikt mezi ÚNS a SNR. Nemá smyslu, aby o takovém konfliktu rozhodovala jedna strana, t.j. ÚNS. Náměstek J.Ursíny vysvětluje, že šlo o to, aby rozhodnutí vlády nebylo rozhodnutím konečným a aby se našel nějaký objektivní orgán, který by rozhodoval o věci, týkající se kompetence v oboru legislativy. Náměstek prof.dr.J.Stránský myslí, že za tohoto stavu věci by to mohlo býti přece ÚNS, přičemž to bude míti význam spíše psychologický než praktický. Ministr V.Majer považuje dotyčnou větu za zbytečnou. ÚNS je nejvyšším a jediným celostátním zákonodárním orgánem v republice. Jeho slovenští členové mají vždy možnost uplatniti při jednání o konkrétní osnově, že zákonodárná působnost stran této osnovy přísluší SNR a nikoliv ÚNS. Konečné rozhodnutí o tom přísluší však za všech okolností ÚNS a je zbytečné, aby se to stanovilo v dohode. Náměstek prof.dr.J.Stránský dává na uváženou, jak by se věc dostala jinak do ÚNS, ne-li na podklade návrhu. Ministr konzist.rada P.Fr.Hála hájí názor, že předseda SNR nemůže ÚNS předložiti přímo vůbec nic a že vše musí jíti cez vládu, která jest jedině oprávněna činiti ÚNS návrhy. Náměstek prof.dr.J.Stránský to považuje za samozřejmé a jinak by se věc také nepraktikovala. Ministr V.Kopecký dává na uváženou, zda by se neměla ustanoviti zvláštní rozhodčí komise. Náměstek prof.dr.J.Stránský upozorňuje, že i tam, kde vláda rozhodla pro zákonodárnou kompetenci SNR, nebude ÚNS takovým rozhodnutím vázano, neboť je nad vládou. Iniciatívou svých členů může takové rozhodnutí změniti. Ministr V.Majer myslí, že tím spíše jest ona věta zbytečna. Náměstek msgre dr. J.Šrámek dává otázku, kdo má rozhodovati o takových věcech v ÚNS, v jaké formě a v jakém řízení. Ministr V.Majer jest přesvědčen, že ÚNS nebude ani povinno, ani oprávněno rozhodovati o takových kompetenčních konfliktech, i kdyby mu vláda příslušné návrhy předložila. Nespadá to do jeho právomoci vymezené ústavní listinou a předseda ÚNS bude nucen vrátiti předsedovi vlády takové návrhy. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger přednáší námět, aby se obnovila činnost Ústavního soudu. Náměstek prof.dr. J.Stránský je proti takovému námětu, neboť dlužno si uvědomiti, že ústava jest jaksi „na vodě“. Určité její části platí, ale nemůže býti sporu o tom, že jiné části byli revolucí odstraněny a že můžeme aplikovati ústavu jen pokud je to v souladu s vymoženostmi revoluce. Ústavní soud by nebyl na míste, neboť na revolucii nelze jíti s paragrafy. Mohlo by se státi, že by Ústavní soud prohlásil volbu presidenta republiky za neplatnou, poněvadž nebylo postupováno podle ústavy z roku 1920 a poněvadš nebyla zvolena druhá komora. Co potřebujeme, není Ústavní soud nýbrž nějaký rozhodce. Dr.J.Lettrich konstatuje, že to jest také názor slovenských činitelů. Náměstek prof.dr.J.Stránský chápe plně stanovisko Slováků, kteří se obávají, že by zde byla teoretická možnost pro vládu zredukovati zákonodárnou působnost SNR na nulu, kdyby prostě větovala všechny osnovy jejích nařízení. Rozhodce jest třeba z psychologických důvodů. Ministr V.Kopecký myslí, že by se veto mohlo předložiti ústavněprávnímu výboru ÚNS a ten by vypracoval návrh pro plénum. Ministr V.Majer upozorňuje, že ani vláda, ani Slovenská národní rada, ani Národní fronta nemohou dáti ÚNS žádné příkazy a úkoly. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger má za to, že se věc může státi předmětem jednání ÚNS na podklade výkladu ministerského předsedy nebo některého člena vlády. Ministr V.Kopecký se přimlouvá za to, aby se takové věci dostávali do ÚNS, neboť tým se vzájemný poměr Čechů a Slováků v oboru legislativy bude projednávat veřejně na půde parlamentu a dojde alespoň k náležité otevřené výměně názorů za účasti veřejnosti. Ministr V.Majer trval na stanovisku, že se veto musí vynechat z důvodu ústavněprávních a jinak se obrací na adresu slovenských kolegů s poznámkou, že jde o politickou dohodu, jejíž splnění může býti splněno zas jen politickými sankcemi. Kdyby vláda zněužívala práva veta, vyvodili by slovenští její členové z toho prostě politické důsledky. Dr.F.Hodža konstatuje, že zde nejde přece vůbec o věc, která by zásadně spadala do kompetence vlády, nýbrž o činnost zákonodárnou, která vládě neprísluší. Z tohoto hlediska není také dotčena působnost vlády, bude-li zde objektivní orgán, který přezkoumá její rozhodnutí ve věci legislativní. Úkolem dnešní porady je jen najíti takový vhodný orgán. Ministr J.Ďuriš poukazuje na to, že vláda, posuzujíc osnovy nařízení SNR, bude zkoumati také mimo jiné, zda jsou v souhlasu s vládním programem. To jest politická, nikoliv legislativní otázka. Za důležitejší však považuje otázku, zda vláda, bude-li míti za to, že jde o věc celostátní, bude moci se sama chopiti iniciativy a navrhnouti příslušné legislativní opatření ÚNS. Ministr V.Kopecký dává na uváženou, zda by vláda neměla rozhodovati podle své volné úvahy, v kterých případech jest třeba předložiti věc ÚNS, poněvadž jsou dosti důležité. Ministr dr.H.Ripka pochybuje, že by ÚNS mohlo dobře rozhodovati o tom, zda určitá předloha jest nebo není v rozporu s vládním programem a politickou dohodou. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger zastává stanovisko, že parlament je také politické a ne jen zákonodárné fórum. Poukazuje na to, že jedná o prohlášeních vlády, že má právo interpelací a rezolucí a že jest vůbec nejvyšším kontrolním orgánem v státním zřízení, který může zasahovati i do všech politických věcí. Ministr V.Nosek čte poté § 18 jednacího řádu poslaněcké sněmovny a poukazuje na to, že sněmovna jedná podle ustanovení § 2 tohoto paragrafu o návrzích a prohlášeních vlády. Myslí proto, že by sněmovna mohla jednati také o návrhu, aby posoudila osnovu, zda se týká věci celostátní či nikoliv. Ministr V.Majer nesdíli tento názor, maje za to, že NS může v legislativních věcech jen činiti usnesení o konkrétních názorech. Náměstek prof.dr.J.Stránský je opačného názoru a myslí, že by vláda musela formulovati návrh, aby NS rozhodlo, zda určitá osnova upravuje věc, která patří do kompetence SNR či nikoliv. Ministr V:Majer upozorňuje, že by také mohlo jíti o pouhé nařízení. Ministr dr.H.Ripka se táže, co se stane, rozhodne-li ÚNS proti vládě. Náměstek msgre dr.J.Šrámek má za to, že by vláda pak musela odstoupiti. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger je toho názoru, že by se tak muselo státi jen ve vážných případech. Náměstek msgre dr.J.Šrámek doporučuje, aby se takové věci řešili jako otázky politické mezi stranami a nikoliv v parlamentu. Dříve se tak dálo v rámci koalice, na jejíž místo nastoupila nyní Národní fronta. Ministr V.Kopecký upozorňuje, že by se věc musila stylizovati jasně tak, aby nemohla vznikonouti domněnka, že k dotčenému usnesení ÚNS je podle čl.9 ústavního zákona č.65/1946 Sb. třeba souhlasu většiny přítomných členů ÚNS, zvolených na Slovensku. Náměstek J.Ursíny považuje takovou obavu za zbytečnou, neboť osnova nařízení SNR se nemůže nikdy vztahovati na věc, která se týká ústavně právního postavení Slovenska. Poslanec R.Slánský připomíná, že někdy může jíti o věci celkem podřadné, které budou míti zásadní význam jen z hlediska resortního. Nepovažuje za účelné, aby se v takovém případě zaměstnávalo ÚNS. Takové věci by měla řešiti Národní fronta. Ministr V.Majer je téhož názoru. V Národní frontě se nehlasuje, tam se věci vyřizujou dohodou. Dr.J.Lettrich uplatňuje, že by bylo ideálním řešením, kdyby před rozhodčím činitelem mohly hájiti svá stanoviska obě strany, t.j. vláda a SNR, ale to by bylo příliš složité, mohlo by to vésti k častým státním krizím, které si nikdo nepřeje, a proto se hledá nějaké praktické stanovisko, které by bylo přijatelné pro obě strany a vyhovovalo jak politickému, tak i legislativnímu aspektu problému. Ministr dr.V.Šrobár se vyslovuje pro navrženou úpravu s tím, že by místo výboru rozhodovalo plénum ÚNS. Ministr V.Nosek má za to, že půjde vlastně jen o výklad toho, co je stanoveno v ústavním zákoně č. 65/1946 Sb. o působnosti SNR, a že proto nemůže býti námitek proti příslušnosti ÚNS. Ministr V.Kopecký dává znovu na uváženou, zda by rozhodčí orgán neměl vstoupiti v činnost jen jde-li o věci zásadní, nebo bude-li vláda považovati za nutné po zralé úvaze. Docent dr.Krajina připomíná, že se žádá, aby úprava z psychologického důvodu byla na straně Slováků. Jde o výklad ústavy o legislativní právo SNR, a proto odpovídá podle jeho názoru, bude-li o tom rozhodovati zákonodárný sbor. Náměstek prof.dr.J.Stránský má dojem, že schůze jedná o celkem bezvýznamné věci. Je třeba si uvědomiti, že SNR nemůže vydati nařízení, odmítne-li ji vláda, poněvadž pak se bude musit jíti do ÚNS. Dokud ÚNS nerozhodne, nemůže se nařízení SNR uskutečniti. Prakticky to znamená odložení rozhodnuti na dlouhou dobu , a proto bude ono ustanovení dohody neškodné. Náměstek J:Ursíny upozorňuje, že se přirozeně jednotliví poslanci v ÚNS mohou v takových věcech chopiti iniciativy. Docent dr.Krajina žádá, aby se věc formulovala v každém případě tak jasně, aby nemohla vzniknouti pochybnost o tom, že nikdy nemůže jíti o otázky ústavně právní. Ministr V.Kopecký žádá, aby bylo výslovně řečeno, že ÚNS činí rozhodnutí prostou většinou hlasů. Náměstek prof.dr.J.Stránský doporučuje, aby se tyto věci nepředkládali v ÚNS, nýbrž komisi právníků. Dr.J.Lettrich uvádí, že se o tom také uvažovalo, že by to mohli býti členové najvyššího soudu. Ministr V:Kopecký vyslovuje se znovu pro usnesení ÚNS, učiněné prostou většinou hlasů a dodává, že se již těší na příslušné opravy v parlamentě. Ministr V.Majer má za to, že by nemohlo jíti o formální usnesení ÚNS, nýbrž jen o posudek nebo vyjádření. Naproti tomu zastávají předseda vlády Zdeněk Fierlinger a ministr dr.V.Šrobár stanovisko, že půjde za všech okolností o usnesení ÚNS, neboť jinak nemůže sněmovna vydati posudek nebo vyjádření. Ministr V.Majer vyslovuje obavu, že předseda ÚNS, bude-li mu taková věc předložena, vrátí ji bez jakéhokoliv meritorního rozhodnutí s tím, že to nespadá do kompetence ÚNS. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger opakuje, že k jednání ÚNS může dojíti po výkladu předsedy vlády a že to nemusí býti formální návrh. Náměstek msgre dr.J.Šrámek poznamenává, že pak by zase muselo dojíti k vyjádření slovenských poslanců nebo ministrů, kteří by zaujali svoje stanovisko, a místo aby se taková politická diference vyřešila politickou dohodou mezi stranami, muselo by se o ní jednati veřejně v Národním shromáždění. Náměstek prof.dr.J.Stránský poukazuje na to, že není dobře možné, aby se tyto věci řešili politicky, poněvadž Národní fronta nemůže dělati rozhodce, neboť nehlasuje. Náměstek msgre dr.J.Šrámek zdůrazňuje, že se takové rozpory mají vyříditi politickou dohodou. Náměstek prof.dr.J.Stránský vysvětluje, že tu půjde o činnost rozhodčí, nikoliv o dohodu, a Národní fronta, která nehlasuje, že (se) pro takovou činnost nehodí. Náměstek msgre dr.J.Šrámek ohrazuje se proti tomu, že by Národní fronta nemohla hlasovat. Poukazuje na to, že se Národní fronta kdykoliv a o každé věci může usnésti, že ji rozhodne hlasování, a to většina hlasů. Rozhodně se nedoporučuje, aby se s takovými rozpory chodilo do parlamentu. Náměstek J.Ursíny se dovolává znovu zkušenosti, že působnost SNR jako zákonodárného sboru je podložena ústavním zákonem a že proto je dána kompetence parlamentu. Náměstek msgre dr.J.Šrámek a ministr V.Kopecký vyslovují politování nad tím, že došlo k takové ústavně právní zákonné úpravě. Upozorňují, že byla provedena teprve v parlamentě a proti názoru vlády. Náměstek msgre dr.J.Šrámek k tomu dodává, že nyní jde jen o politickou dohodu a že proto rozpory podle této dohody mají býti zase rozhodovány politickou Národní frontou. Půjde vždy o politické řešení. Poslanec R.Slánský doporučuje, aby si schůze vyhradila rozhodnutí a pokračovala v debatě o dalších bodech usnesení. Ministr dr.H.Ripka navrhuje, aby místo ÚNS rozhodovala komise, složená z předsedy vlády, předsedy ÚNS a předsedy SNR. Účastníci schůze projevují souhlas s tímto řešením. Provádí se poté rozprava o čl.1,ods.2. Ministr V.Nosek se dotazuje, jak se bude vykládati pojem „podstatné věcné změny“. Dr.J.Lettrich vysvětluje, které úvahy vedli k tomuto omezení. Důvodem pro opětné skoumání vlády nemají býti čistě formální nebo stylistické směny. Náměstek msgre dr.J.Šrámek se dotazuje, kdo rozhodne o tom, o jaký druh změn jde. Poslanec R.Slánský má obavy, že by se při takových změnách opakovala celá procedura podle čl.1,odst.1. Dr.J.Lettrich potvrzuje správnost této doměnky jakož i okolnost, že předsednictvo SNR bude povinno znovu předložiti osnovu, ale učinní tak ještě předtím, než se v SNR bude hlasovat o osnově. Poslanec R.Slánský čte poté čl.1,odst.2 návrhu dohody, projednaného v poslední schůzi Národní fronty a poukazuje na podstané rozdíly. Ministr V.Nosek upozorňuje, že usnesení slovenské Národní fronty je podstatně kratší a má jiný význam. Dr.J.Lettrich vysvětluje, že v případě rozporů mezi vládou a SNR nastupuje zase rozhodčí komise. Náměstek msgre dr.J.Šrámek dává na uváženou, zda vyhovuje tříčlenná rozhodčí komise, je přesvědčen,že tomu tak není, neboť jde o politické otázky. Po výměně názorů doporučuje dr.J.Lettrich, aby rozhodčím orgánem bylo předsednictvo vlády, doplněné předsedy ÚNS a SNR. Účastníci schůze souhlasí s tím a pozměňují dřívější své usnesení v tomto smyslu. Poslanec R.Slánský má za to, že se mohlo hned od začátku říci, že rozhodčím orgánem budou předsedové stran. Ministr V.Majer namítá, že nejde o totéž, neboť zde budou rozhodovati členové rozhodčí komise jako členové předsednictva vlády a mimo to budou tam předsedové obou zákonodárných sborů. Ministr V.Nosek poukazuje poté znovu na text ustanovení článku 1,odst.2 původního návrhu dohody. Dr.J.Lettrich žádá, aby se místo o znění mluvilo jen o změnách, neboť proti původnímu znení nemůže vláda dodatečně uplatňovati námitky.Účastníci schůze projevují souhlas. Dr.Brůha namítá, že navržené řešení nevyhovuje, neboť nebylo by účelné, aby SNR nejprve odhlasovala osnovu a aby pak vláda posuzovala provedené změny. Z psychologických důvodů mají býti změny zkoumány a schváleny předtím, než se bude hlasovati. Projevuje se všeobecný souhlas s tímto názorem a předseda vlády Zdeněk Fierlinger formuluje věc poté tak, že SNR, bude-li chtíti provésti v osnově nařízení změny schválené vládou, předloží tyto změny vládě, ježto předtím bude se o nich hlasovati v plénu SNR a může se v jednání se SNR pokračovati teprve, jakmile vláda tyto změny schválila. Kdyby vláda změny neschválila, bude postupováno podle odst.1 tohoto článku a rozhodne rozhodčí komise, složená z předsednictva vlády a předsedů ÚNS a SNR. Dr.Brůha dává na uváženou, zda by se nemělo stanoviti, že nařízení SNR budou vyhlašována též ve Sbírce zákonů a nařízení, upouští však od tohoto namětu, když ministr V.Nosek vysvětluje, že by to bez změn dekretu o Sbírce zíkonů a nařízení nebylo možné. Ministr V.Nosek se vrací k č.1,odst.3 návrhu dohody české Národní fronty, který čte, a předseda vlády Zdeněk Fierlinger považuje tuto věc za důležitou. Ministr V.Nosek vysvětluje, že se stran nařízení SNR, kterými překročila svou pravomoc, musí něco státi, neboť nejde snad o ojedinelé případy, nýbrž o celou řadu takových zasahů. Jako příklad uvádí nařízeni o fotogrammetickém ústavu pro Slovensko a o doplnění některých ustanovení katastrálního zákona ze dne 14. května 1946, které bylo vyhlášeno v částce 12 Sb.n.SNR pod č.67 Dr.J.Lettrich konstatuje, že tu jde o otázku unifikace zákonodárství a že ve slovenské Národní frontě byla vznesena námitka určité diskriminace nařízení Slovenské národní rady proti tisovským zákonům, které by revizi nepodléhaly. Domnívá se, že by se problém unifikace musil řešiti na širší bázi celostátní. Dr.Brůha upozorňuje, že podle čl.3 protokolu o jednání ze dne 11. dubna 1946 má býti utvořen pro tyto úkoly koordinační orgán při Úřadě předsednictva vlády, skládající se ze tří Čechů a tří Slováků. Ministr V.Kopecký považuje tento problém rovnež za velice důležitý a doporučuje, aby se revidovala také nařízení sboru pověrenců. Je třeba likvidovati všechny tyto rozdíly, a proto trvá na dotyčném ustanovení. Dr.J.Lettrich se domnívá, že by se musely také revidovati protektorátní předpisy. Ministr V.Majer vysvětluje, že se to stále děje, nehledě k tomu, že protektorátní předpisy jsou pouze použivatelné a ne platným právem. Dr.Brůha je proti pojmu použivatelnosti, který označuje za právnické unikum. Náměstek J.Ursíny se přimlouvá za společné řešení na obouch stranách. Náměstek msgre dr.J.Šrámek považuje unifikační problém za důležitý, avšak také složitý. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger dává na uváženou, zda by se SNR nemělo uložiti, aby do tří měsíců zjednala pořádek. Náměstek msgre dr.J.Šrámek to považuje za vyloučené a připomíná, že ministerstvo unifikace v první republice nevyřešilo problém sjednocení práva ani za dvacet let. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger se domnívá, že by nejdřív měla míti koordinační komise lhůtu k návrhům, a pak Slovenská národní rada. Dr.F.Hodža upozornil, že věc není tak jednoduchá, poněvaž máme v určitých úsecích české předpisy, které na Slovensku nevyhovují, nebo staré společné předpisy, které na Slovensku byly zrušeny. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger zastává stanovisko, že bude třeba zrušiti vše, co odporuje myšlence jednotného právního řádu, resp. sladiti různé předpisy v obou částech státního území. Ministr V.Nosek pochybuje, že by se koordinační orgán podle čl.3 protokolu ze dne 11. dubna 1946 pro tyto úkoly hodil. Poslanec R.Slánský upozorňuje na znační rozsah legislativních úprav, o které půjde, a na to, že některé zásadní problémy, jako obnovení právního pořádku, konfiskace zemědělského majetku, retribuce apod. jsou řešeny samostatnými normami slovenskými. Ministr V.Nosek se táže, kdo takovou odpovědnou a rozsáhlou práci má konati. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger doporučuje, aby vláda zřídila komisi právníků a předsednicctva vlády, která by proskoumala všechny normy vydané Slovenskou národní radou a předložila vládě do šesti měsíců návrhy na úpravu směřující k sjednocení právního řádu. Ministr J.Ďuriš se domnívá, že to nestačí a že by lhůta byla příliš dlouhá. Dr.F.Hodža připomíná, že půjde o znační počet norem, který bude třeba zkoumati a že by proto vláda měla dáti komisi příslušné vodítko. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger myslí, že proti tomu není námitek a že komise bude postupovati podle naléhavosti jednotlivých norem. Zároveň by převzala úkol koordiinačního orgánu podle čl.3 protokolu z 11. dubna 1946. Závazek Slovenské národní rady, vyříditi příslušné osnovy podle návrhů komise schválených vládou, by se musel ovšem také stanoviti. Dochází k opravě a výměně názorů o tom, jakým spůsobem se unifikace prakticky má provésti. Slovenští řečníci a zejména dr.F.Hodža souhlasí s tím, že by se zasadně tak musilo státi celostátním zákonem. V některých případech bude ovšem také třeba pozměňujícího nařízení SNR, v jiných případech se SNR omezí na nařízení zrušovací nebo zrušení vysloví celostátní zákon. Ministr V.Kopecký doporučuje, aby název komise byl „Zvláštní odborná unifikační komise právniků“. V závěru se konstatuje, že se tady unifikace provede celostátnímy zákony, popřípadě rozšířením účinnosti příslušných norem vydaných pro země české nebo příslušními nařízeními Slovenské národní rady, která někdy budou míti jen povahu nařízení zrušovacích. Předseda vlády konstatuje také, že je nyní třeba schůzi ukončiti a dohodnouti se o tom, kdy se představitelé Národní fronty zase sejdou. Po poznámkách předsedy dr.J.Lettricha a dr.F.Hodži, kteří zdůraznili, že se chtějí ještě dnes odpoledne vrátiti do Bratislavy a že jsou zítra, v sobotu, zaněprázdněni, dospívá se k dohodě, podle níž se další schůze představitelů politických stran sdružených v Národní frontě Čechů a Slováků bude konati dne 24. června 1946 o 10. hodině. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger končí poté schůzi v 13.05 hodin. Zapsal: Dr.P.Körbel Zápis Praha 24. jún 1946 Zápis schůze představitelů politických stran sdružených v Národní frontě Čechů a Slováků, konané v Praze dne 24. června 1946 o 10.hood. v budově Úřadu předsednictva vlády. Přítomni: podle prezenční listiny. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger zahajuje schůzi v 10.20 hod., vítá přítomné a konstattuje, že legislativní odbor Úřadu předsednictva vlády v dohodě s legislativním odborem ministerstva vnitra vypracoval upravené znění první části zymýšlené doplňující dohody na podkladě jednání v poslední schůzi Národní fronty Čechů a Slováků. Na jeho žádost čte přednosta legislativního odboru ministerstva vnitra tuto část dohody, a to úvodní pasáž a čl.1 (příloha A). Z podnětu předsedy vlády Zdeňka Fierlingera a po výměně názorů nahrazuje se v článku 1 čtyřtýdenní lhůta pro předkládání návrhů nařízení SNR lhůtou dvoutýdenní, pročež se v osmém řádku slovo „čtyři“ nahrazuje slovem „dva“ a v třináctém řádku slovo „čtyř“ slovem „dvou“. Náměstek K.Gottwald žádá pak vysvětlení k čl.1,odst.2 a náměstek J.Ursíny uvádí, že i tam jde o to, aby vláda mohla zkoumat, zda věcné změny, na nichž se usnesla Slovenská národní rada proti původnímu návrhu nařízení, řeší snad věc, která nepatří do kompetence SNR, nebo otázku rozporu s vládním programem nebo platným zákonem. Jelikož v poslední schuzi nebyla stanovena lhůta, během které Slovenská národní rada má podle čl.1,odst.3 vydati nové nařízení podle usnesení vlády, učiněného ve smyslu tohoto ustanovení, rozvíjí se rozprava o tom, jaká lhůta se má určiti. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger doporučuje lhůtu dvou týdnů, přednosta legislativního odboru Úřadu předsednictva vlády upozorňuje, že tu nejde o úkon vlády, nýbrž o normu zákonodárného sboru, který má výbory, jež projednávají a připravují osnovy na podkladě návrhů sboru pověřenců, a předseda vlády Zdeněk Fierlinger dopooručuje poté čtyřtýdenní lhůtu. Předseda SNR dr.J.Lettrich poukazuje na to, že u složitých osnov může býti i tato lhůta příliš krátká a konečně se dospívá k dohodě, že se slova „nejdéle do...předsednictvu“ nahrazují slovy „ve lhůtě stanovené vládou“. Ministr V.Nosek připomíná pak ještě, že ve výpočtu společných věcí, náležijících do působnosti Národního shromáždění, který je obsažen v dohodě ze dne 2.června 1945, scházejí některé důležité odbory, jejichž celostátní úprava je v zájmu státu nezbytná. Je to zejména organizace vnitřní správy, tj. zásadní věci organizace a působnosti národních výborů, zejména jejich volby a jednání, i jejich územní a vnitřní organizace, dále problém župního nebo jiného zřízení i postavení obcí jako samostaných právních subjektů, a úprava finančního hospodářství svazků územní samosprávy. Podle ministrova názoru není možno, aby tyto zásadní otázky byly řešeny v každé části státu jinak. I ve federativní Jugoslávii byl nedávno odhlasován celostátní zákon o národních výborech, kdežto u nás jsou v českých zemích na straně jedné a na Slovensku na straně druhé předpisy zvláštní, i když podobné. V dohodě z 2.června 1945 je čl.2,odst.2,č.20, který určuje jako společné věci také „věci, které se mají na základě vzájemné dohody jednotně upraviti“. Zřejme bylo přitom myšleno na podobné případy a je jen třeba si to ujasniti, jaký bude foormální postup v těchto případech. Účast slovenských ministrů při usnášení se na osnově takového zákona ve vládě a účast slovenských poslanců při odhlasování takového zákona v Národním shromáždění jest jistě touto vzájemnou dohodou. V zájmu jasnosti bylo by záhodno, kdyby bylo konstatováno výslovně v dohodě, která se dnes projednává, nebo v dodatkovém protokolu k ní, že „vzájemnou dohodou“ podle zhora zmíněné dohody z 2. června 1945 o společných věcech je rozuměti dohodu, jíž se dosáhne při projednávání příslušné osnovy zákona ve vládě a v Národním shromáždění. Dr.J.Lettrich vítá tento námět, který považuje za samozřejmý, neboť i Slováci jsou pro jednotní legislativní úpravu těchto problémů Doporučuje, aby se dnes projednávaná dohoda doplnila přímo vhodním ustanovením. Náměstek K.Gottwald se přimlouvá rovněž za toto řešení, které se přijímá, přičemž se stylizace ponechává legislativním právnikům. Schůze přistupuje poté k jednání o čl.2 usnesení slovenské Národní fronty k původnímu návrhu doplňující dohody a přednosta legislativního odboru ministerstva vnitra čte čl.2,odst.1 o výkonné moci. Poukazuje na rozdíl mezi usnesením slovenské Národní fronty a návrhem dohody vypracovaným českou Národní frontou, zejména na to, že v českém návrhu je obor výkonné moci sboru pověřenců přesně vymezen a poodle toho také určen rozsah výkonné moci vlády na Slovensku. Naproti tomu obsahuje znění navržené usnesením slovenské Národní fronty dvě negativní definice, které se navzájem nedoplňují, a proto považuje řečník text českého návrhu za výhodnější. Dále upozorňuje na to, že v poslední větě čl.2,odst.1 usnesení slovenské Národní fronty je rozpor, pokud se nejprve mluví o přímém výkonu ministrovy pravomoci, dále se však říká, že se tento přímý výkon děje prostřednictvím pověřenectva. Náměstek J.Ursíny vysvětluje, že tímto dodatkem má jen býti čeleno možnému vzniku dvou exekutivních orgánů na Slovensku, které by působily vedle sebe. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger nepovažuje takovou obavu za důvodnou, neboť půjde jen o pravomoc ministra jako celostátního orgánu. Ministr dr.H.Ripka zastává stanovisko, že smyslem tohoto ustanovení je jen, aby např. ministr vnitra měl možnost poslati na Slovensko svého sekčního šéfa s určitým úkolem a aby tento úředník mohl pak úkol také splniti. Dr.J.Lettrich doplňuje vysvětlení náměstka J.Ursínyho poznámkou, že se uvedenou větou má pověřenectvo zapojiti do ministrovy činnosti, aby se tato činnost nevyvýjela za pověřencovými zády. Ministr V.Kopecký zdůrazňuje, že jest na celém světě výsadou a právem vládnoucích činitelů, že mohou vykonávati svou pravomoc, zejména moc kontrolní, náhle a překvapujícím spůsobem. Taková pravomoc by se stala iluzorní, kdyby se musila vykonávati prostřednictvím kontrolovaných orgánů. Ministr dr.H.Ripka zastává stanovisko, že toto ustanovení souvisí s ustanovením čl.2,odst.4, kde se upravuje poměr pověřencův vůči ministrovi. Chápe z hlediska psychologického pochybnosti představitelů slovenské Národní fronty, ale na druhé straně naráží se zde na problém, který není problémem specificky slovenským, nýbrž vyskytuje se také v poměru ministrů k zemským národním výborům a jejich referentům a musí býti konečně jednou vyřešen, nemá-li býti trvalý zmatek. Ministr je si vědom, že z hlediska politického je situace na Slovensku poněkud odlišná, ale z hlediska administrativního je ve všech částech území stejná. Tam musí býti dána nadřízenost ministrova a jeho úřadu, a proto nemohli by ministři také souhlasiti s tím, že se v čl.2,odst.4 vylučuje možnost pokynů a směrnic úředníků příslušného ministra. Administrativa musí přece fungovati, a tu je nutno si uvědomiti, že v ústředním úřadě dělá ministr osobně jen nejdůležitější věci sám, Ostatní věci dělají vedoucí úředníci, to je sekční členové a jen tam, kde si nejsou jisti, zda by ministr souhlasil s určitým opatřením, rozhoduje ministr konkrétně o věci sám. Je to však podle povahy věci jen nepatrná část denní agendy ministersrva. Vydá-li v konkrétním případě sekční šéf jménem ministrovým nějaký pokyn nebo směrnici, které se pověřenci nebudou zdát býti správnými, bude míti vždy možnost obrátiti se na ministra osobně. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger souhlasí s tímto názorem a domnívá se, že pověřenec má v oboru celostátní agendy sám postavení vyššího úředníka podobně jako sekční šéf. Dr.J.Lettrich to popírá, zdůrazňuje, že pověřenec není byrokratem, nýbrž má spíše funkci státního sekretáře. Ministr V.Kopecký je opačného názoru, zejména pokud jde o agendu celostátní. Tam má politickou odpovědnost ministr a pověřenec je jen jeho výkonný orgán. Náměstek prof.dr.J.Stránský se zabývá rozdílem mezi dikcí, že sbor pověřenců je odpověden vládě nebo že jí je podřízen. Domnívá se, že tyto dva výrazy nejsou totžné, že odpověden je vlastně každý občan, ale tím není dána podřízenost. Kdyby mělo zůstati při výrazu „odpověden“, pak by se zde musilo obdobně jako v čl.2,odst.4 také říci, že i sbor pověřenců je povinen říditi se pokyny a směřnicemi vlády. Nestačí vlastně ani tento výraz, nýbrž mělo by se mluviti konkrétně o rozhodnutích. Ministr V.Nosek konstatuje, že nikdo nechce posílati na Slovensko trvale české výkonné orgány. Půjde vždy při výkonu ministrovi pravomoci jen o zcela přechodné úkony, jako komise, delegace apod. Jako příklad uvádí ministr delimitační komisi při jednání se Sovětským svazem ve věci Podkarpatské Ukrajiny. Dr.J.Lettrich navrhuje poté, aby se záverečná část čl.2,odst.1 formulovala „prostřednictvím, popřípadě v součinnosti pověřenectva“. Náměstek K.Gottwald nepovažuje takové řešení za vhodné, neboť ministr musí míti v určitých případech právo zakročiti sám, zejména kdyby pověřenec překročil svou pravomoc, jak se to stalo u pověřenca pošt, který dal vytisknouti zvláštní slovenské známky. To by se mohlo také opakovati u peněz. Je jasné, že u poslední věty ttohoto odstavce jde o výjimečné ustanovení. Kdyby se toto ustanovení mělo omeziti obdobně tak, jak je to větě předcházející, stalo by se úplně bezpředmětním. Ministr konzist.r.P.F.Kála je téhož názoru. Ministr dr.P.Drtina dává na uváženou, zda by se závěrečná část odstavce nemohla upraviti na „popřípadě v součinnosti s pověřenectvem“. Poslanec R.Slánský doporučuje, aby se přímo výkon ministrovi pravomoci ometoval na mimořádné případy. Poslanec Bašťovanský je přesvědčen, že nikomu nejde o to, aby vnikly na Slovensku vedle pověřenců a pověřenectev zvláštní orgány se stejnou pravomocí, a to se má právě vyloučitti formulací navrženou slovenskou Národní frontou. Na druhé straně je pravda, že tato formulace není právě šťastná, poněvadž vlastně je v rozporu s tím, co se říká ve větě předcházející. Snad byy se mohlo přímo uvésti, že výkonem ministrovy pravomoci nemají býti zřizovány zvláštní orgýny na Slovensku vedle pověřence a pověřenectva. Náměstek prof.dr.J.Stránský považuje výraz „součinnost“ za nejasný, nehledě k tomu, že někdy bude třeba spoupůsobení pověřence a v jiných případech nikoliv. Podle jeho názoru postačí, bude-li se přímo výkon ministrovy pravomoci díti na Slovensku s vědomím pověřencovým, aby měl možnost evidence a kontroly, zda se nezasahuje do jeho kompetence. Dochází poté k dohodě, že se přímí výkon ministrovy pravomoci na Slovensku má díti s vědoomím příslušného pověřence. Dr.J.Lettrich žádá pak, aby se tento výkon omezil podle námětu poslance Slánského na mimořádné případy. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger to nepovažuje za dobře možné, poněvadž může také jíti o řádné případy. Téhož názoru je ministr Kopecký. Dr.Brůha navrhuje, aby se do druhé věty tohoto odstavce vsunulo za slovo „působí“ slovo „zpravidla“. Náměstek J.Ursíny je proti tomuto výrazu, který podle jeho názoru nevyhovuje postránce jazykové a doporučuje místo něho slovo „zásadně“. Předseda dr.J.Lettrich se přimlouvá za tento výraz, který podle jeho přesvědčení také lépe vyjadřuje snahu, aby se důkladným a úplným začleněním pověřenců a pověřenectva do státního aparátu stal jakýkoliv přímý zásah ministrův na Slovensku bezpředmětným a zbytečným. Ministr V.Kopecký poukazuje na to, že je třeba, aby si účastníci schůze dobře uvědomili, jaký význam má vlastně celé ustanovení čl.2,odst.1. Jde o výkon pravomoci ministra jako člena celostátní vlády na kterékoliv části státního území. Tuto pravomoc musí přece ministr míti všude a musí míti možnost zjistiti, co se dělá kdekoliv na státním území, neboť má na tom oprávněný zájem a nikdo mu nemůže odpírati právo, aby se o tom přesvědčoval, poukazem na nějakou autonomii. Dr.Brůha má za to, že tato věc souvisí s otázkou, zda pověřenci jsou ve věcech spadajícich do pravomoci Slovenské národní rady podřízeni Slovenské národní radě nebo jen ministrovi. Náměstek prof.dr.J.Stránský uvádí, že podle správné poznámky přednosty legislativníhoo odboru Úřadu předsednictva vlády jde vlastně o zbyteční spor a nedorozumění. Pravomocí ministrovou, kterou má vykonávati podle poslední věty čl.2,odst.1, se nerozumí nějaká konkrétní pravomoc, jež by byla v rozporu s rezortní a instalační pravomocí pověřence a pověřenectva, nýbrž jde o pravomoc vyhrazenou ministrovi, o které má jen platiti, že ji může vykonávati bez újmy pro pravomoc pověřence a pověřenectva na Slovensku obdobně tak, jak ji může vykonávati v českých zemích bez újmy pro pravomoci zemských národních výborů a jejích referátů. Ministr dr.H.Ripka souhlasí s ministrem V.Kopeckým v tom, že je třeba zjednati v těchto věcech jasno, neboť dosavadní nejasný stav je jen logickým důsledkem, že máme prakticky vlastně dva státy. Ministr V.Kopecký poznamenává,že máme dvojí státní správu, načež ministr dr.H.Ripka zdůrazňuje, že to také znamená vlastně dvojí stát. Věc by byla jasnější, kdyby pověřenectva měla stejnou působnost jako zemské národní výbory. Tomu však tak není,nýbrž je zde značný rozdíl a nebude-li věc uspokojivým způsobem upravena, potrvá dosavadní nepořádek dále. Ministr V.Majer navazuje na text čl.2,odst.1 českého návrhu dohody, pričemž vyslovuje názor, že by stačilo úplně, kdyby z tohoto odstavce zůstaly první a poslední věta. Kdyby se pak četly tyto dvě věty v souvislosti s čl.1 nové dohody, bylo by jasné, jakou pravomocc mají na Slovensku vláda a její členové. Náměstek prof.dr.J.Stránský poznamenává, že z hlediska juristického má ministr Majer úplně pravdu. Jde však o to, že dosavadní praxe neodpovídá tomuto stavu a že účelem dohody je, aby nežádoucí stav byl odstraněn. Proto je na místě obšírnější a jasnější formulace. Náměstek K.Gottwald je téhož názoru a nechápe, jak ministr Majer může přijíti s takovým názorem. Také ministr konzist.r.P.Fr.Hála doporučuje co nejjasnější formulaci, i kdyby byla rozsáhlejší, aby bylo zcela jasné, co patří do pravomoci vlády a co do pravomoci sboru pověřenců. V této souvislosti žádá ministr V.Majer ještě, aby se schůze také vrátila k textu české Národní fronty, pokud se jím úzký výkon moci sboru pověřenců vymezuje pozitivně odkazem na rámec nařízení Slovenské národní rady. Dr.F.Hodža uvádí, že by to nestačilo, neboť dotyčný úsek pravomoci sboru pověřenců je také určen uherskými předpisy, předpisy první republiky a předpisy tzv. Slovenského státu, pokud tyto předpisy upravují věci, které by dnes patrily do normotvorné působnosti Slovenské národní rady. Ministr V.Nosek dává na uváženou, zda by se výraz „v rámci nařízení“ neměl nahraditi formulací „v rámci nařizovací moci“. Dochází k dlouhé rozpravě o této věci, v níž dr.F.Hodža navrhuje, aby se výslovně mluvilo o normotvorné pravomoci Slovenské národní rady, nehledě k tomu, zda příslušná věc byly snad před její působností upravena dřívějším zákonodárním činitelem. Náměstek K.Gottwald a předseda vlády Zdeněk Fierlinger považují také bližší vysvětlení za zbytečné, zastávají stanovisko, že věc je vzhledem k obsahu čl.1 nové dohody naprosto jasná,že by výslovný odkaz na normy z dřívější doby dikci jen zbytečně komplikoval a že se také nedoporučuje, aby se zde stala zmínka o normotvorné činnosti Tisova státu. Ministr dr.V.Šrobár poskytuje v této souvislosti informace o zákonodárné působnosti za maďarského režimu na Slovensku. Konečně se formuluje ustanovení čl.2,odst.1 takto: „Výkonná moc na Slovensku v rámci normotvorné pravomoci Slovenské národní rady podle čl.1 vykonává sbor pověřenců, popřípadě jednotliví pověřenci, kteří jsou odpovědni za její výkon Slovenské národní radě. V ostatních věcech má výkonnsou moc na Slovensku vláda, popřípadě jednotliví ministři, přičemž jako výkonné orgány působí zásadně pověřenci a jejich úřad; ministr je však oprávněn vykonávat svou pravomoc na Slovensku též přímo orgány svého úřadu s vědomím příslušného pověřence. Pokud nařízení Slovenské národní rady,vydané před účinností tétto dohody, upravilo věc, kteřá nepatři do kompetence Slovenské národní rady, má výkonnou moc vláda, popřípadě příslušní ministři.“ Čte se poté čl.2,odst.2 návrhu slovenské Národní fronty a předseda vlády Zdeněk Fierlinger upozorňuje, že k ustanovení o jmenování předsedy sboru pověřenců prezidentem republiky má legislativní odbor Úřadu předsednictva vlýdy vážné námitky. Předseda dr.J.Lettrich vysvětluje, že slovenská Národní fronta vycházela z úvahy, že prezident republiky jmenuje na Slovensku také vysoké úředníky, přičemž by nebylo logické, aby členy sboru pověřenců a zejména předsedu sboru pověřenců jmenoval prezident republiky. Ministr dr.H.Ripka nepovažuje tuto obdobu za případnou, neboť na rozdíl od úředníků je pověřenec politickým funkcionářem, který vykonává vládní a výkonnou moc a je podřízen vlídě, resp.ministrovi. Za tohoto stavu věci je zcela logické, že jmenovací právo vykonává stran pověřenců vláda. Naproti tomu nemůže ministr souhlasiti s tím, aby předseda sboru pověřenců byl ministr-Slovák. Nepovažuje to za účelné z důvodů praktických, neboť není dobře možné, aby slovenský člen vlády mohl účelně zastávati obě funkce. Nejde však jen o tuto praktickou otázku, nýbrž také o to, že neí dobře možné, aby předseda nižšího výkonného a vládního sboru byl zároveň členem sboru vyššího, kterému nižší sbor odpovídá. V tom spatřuje ministr inkompatibilitu. Náměstek prof.dr.J.Stránský zastává stanovisko, že by jmenovací právo prezidentovo u předsedy sboru pověřenců do určité míry odpovídalo představám prezidenta republiky, které měl již při jednání o těchto ústavně právních věcech v Londýně. I tam projevoval prezident republiky někdyy přání, aby předsedové zemských národních výborů byli jím jmenováni, popřípadě aby potvrzoval jejich volbu. Řečník má za to, že by bylo skutečně na místě, aby volba tak důležitého funkcionáře podléhala schváleni prezidenta republiky. Dochází k další dlouhé debatě za účasti ministra dr.H.Ripky, který znovu vysvětluje, proč není pro kumulaci funkcí předsedy sboru pověřenců a člena vlády, kdežto náměstek K.Gottwald vidí v takovém sloučení funkcí značnou výhodu z hlediska praktického. Byla by tím zaručena lepší spolupráce vlády a sboru pověřenců a lepší možnost kontroly ze strany vlády. Pokud jde o jmenovací právo, je řečník přesvědčen, že by prezident republiky za daného stavu věci nesouhlasil s tím, aby před ústavně právním vyřešením postavení Slovenské národní rady a sboru pověřenců měl jmenovati předsedu sboru pověřenců, neboť tím by skutečně vznikla představa o dvou vládách. Náměstek prof.dr.J.Stránský poukazuje na to, že prezident republiky jmenuje vyšší úředníky na Slovensku, pročež není dobře možné, aby pověřence, který je nad nimi, jmenovala jen vláda. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger nesdílí toto stanovisko, neboť u pověřence nejde o úředníka, nýbrž o politickou funkci. Stejné stanovisko zajímá ministr V.Majer. Naproti tomu trvá předseda dr.J.Lettrich na názoru, že není možné, aby vláda jmenovala pověřennce. Neníli možno, aby předsedu sboru pověřenců jmenoval prezident republiky, pak bude třeba, aby všechny členy sboru pověřenců jmenovalo předsednictvo Slovenské národní rady za souhlasu nebo se schválením vlády. Ministr nemůže býti předsedou sboru pověřenců ze zásadních důvodů, neboť to by znamenalo, že bychom se vrátili k poměrům v první republice, kdy jsme měli ministra jako člena vlády, který byl ministrem s plnou mocí pro Slovensko. Náměstek prof.dr.J.Stránský dává na uváženou, zda by se další jednání o tomto bodě nemělo odložiti na pozdější schůze tak, aby obě Národní fronty měly možnost dalších porad. Ministr V.Kopecký argumentuje, že vláda je nejvyšším a nejširším politickým orgánem ve státě, který vykonává politickou vládní a výkonnou moc ve všech případech, kde není vyhrazena prezidentu republiky. Z toho plyne, že má zajisté také právo, aby jmenovala všechny členy sboru pověřenců, jenž jest jí podřízen. Kdyby se toto jmenovací právo dalo prezidentu republiky, pak by vznikla skutečná personální unie, prezident by na jedné straně jmenoval vládu, na druhé straně sbor pověřenců a okolnost, že Demokratická strana zastává toto řešení nasvědčuje tomu, že nerespektuje celostátní vládu, že ji stále bryskuje a že není pro ústřední vládu. Dr.J.Lettrich zdůrazňuje, že nezná žádnou ústřední vládu, neboť Československo má jen jednu vládu. Ministr V.Kopecký odpovídá, že Slováci nemluvili vždy tak, ale dr.J.Lettrich trvá na svém. Náměstek prof.dr.J.Stránský má určité pochybnosti, zda řešení, podle nehož by vláda jmenovala pověřence, skutečně vyhovuje. Připomíná, že prezident republiky jmenoval zemské prezidenty a pověřenec je vlastně více než prezident. Ministr V.Majer poukazuje na to, že to by nebylo rozhodující, poněvaž u pověřence jde o politickou funkci, nikoliv o státního úředníka. Jinak dlužno ovšem uvážiti, že sbor pověřenců a jeho členové podléhají Slovenské národní radě, resp. jsou ji odpovědni, takže by jmenovací právo předsednictva Slovenské národní rady bylo zásadně odůvodněno. Také ministr dr.H.Ripka má určité pochybnosti, zda je možné, aby sbor, který má přece mnohem větší pravomoc než nějaký národní výbor a dokonce i větší pravomoc než zemský národní výbor, byl jmenován vládou. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger poukazuje na to, že právě poněvadž sbor pověřenců má tak širokou pravomoc, která mu je vyhrazena vládou, je na mistě, aby vláda měla také určittý vliv na jeho jmenování. Ministr konzist.rada P.Fr.Hála se vyslovuje pro jmenovací právo vlády, přičemž odůvodňuje tento svůj názor samozřejmou snahou po vytvoření jednotné společné státní administrativy. Sbor pověřenců musí proto podléhati vládě a jednottlivý pověřenec svému ministrovi. Náměstek J.Ursíny upozorňuje, že vlastně není podstatný věcný rozdíl mezi českým návrhem a návrhem slovenským. Podle českého návrhu má členy sboru pověřenců jmenovati vláda na návrh předsednictva Slovenské národní rady, kdežto podle druhé alternativy slovenského návrhu má členy sboru pověřenců jmenovati předsednictvo Slovenské národní rady se souhlasem vlády. Půjde tedy v obou případech o součinnost těchto dvou činitelů, z nichž žádný nemůže jmenování provésti bez druhého. Z psychologického hlediska bude však rozhodně lepším řešení, podle něhož by jmenovací právo bylo formálně u předsednictva Slovenské národní rady. Meritorně nemůže toto předsednictvo stejně nic dělati bez schválení vlády. Ministr V.Majer se připojuje k tomutto názoru. Také ministr dr. P.Drtina konstatuje, že chtěl, když se přihlásil k slovu, říci v podstatě totéž jako náměstek J.Ursíny. V tomto stadiu, kde přece jde jen o přechodnou úpravu na pdkladě politické dohody, která má míti platnost do definitivního ústavně právního vyřešení poměrů zemí českých na straně jedné a Slovenska na straně druhé, nezáleží tolik na formalitě. Bude ovšem třeba stanoviti zcela jasně, že jmenovací právo má předsednictvo Slovenské národní rady jen po předběžním schválení vlády. Poté dochází k dlouhé debatě o otázce odpovědnosti sboru pověřenců a jednotlivých pověřenců ve Slovenské národní radě. Předseda SNR dr.J.Lettrich trvá na teto odpovědnosti, pričemž poukazuje na to, že Slovenská národní rada vykonává zákonodárnou moc svými nařízeními, že je úkolem sboru pověřenců a jednotlivých pověřenců, aby tato nařízení vykonávali, tj. prováděli, takže je samozřejmé, že musí býti odpovědni zákonodárnému sboru, od něhož příslušné normy pocházejí. Ministr V.Kopecký namítá, že tu jde o politickou odpovědnost, nikoli o podřízenost, že však zároveň sbor pověřenců a pověřenci vykonávají státní moc ve věcech celostátních a v této své funkci musejí rozhodně býti podrobeni vládě a jednotlivým ministrům. Náměstek K.Gottwald potvrzuje správnost tohoto názoru a konstatuje, že ze všech projevů mluvčích Demokratické strany vyplývá nedostatek dobré vůle. Kdyby jim skutečně šlo o upevnění jednoty Československé republiky a o posílení autority vlády, nečinili by stále námitky a nehleděli by snižovat tuto autoritu a ignorovat vládu při každé příležitosti. Dr.J.Lettrich a náměstek J.Ursíny popírají, že by to bylo jejich úmyslem, dovolávají se však jinak Košického programu. Ministr dr.H.Ripka má dojem, že se chodí jakoo kolem hoorké kaše. Jak již jednou uvedl, projevuje se obdobný problém také v českých zemích, i když nemá tak politický aspekt. Má na mysli postavení zemských národních výborů. Je přesvědčen, že i zemské národní výbory, třebas se stále mluví o samosprávě, musí přece , ajen býti podrobeny ministru vnitra, neboť v poslední řadě je za jejich činnost odpověden Národnímu shromáždění ministr vnitra. Ministr má dojem, že neprávem žijeme ještě stále v představách o dvojí koleji, ačkoliv přece nyní tato dvojí kolej má býti odstraněna a máme míti ve státní správě jen jednu kolej. Podle jeho přesvědčení musí býti výkonná moc v celém úseku odpovědna na celém státním území, tedy také v úseku samosprávy. Je ovšem pravda, že někdy půjde o maličkosti, kde zákrok ministrův nebude aktuální. Půjde-li o jednotlivou kašnu nebo o jednotlivou kanalizaci, není třeba, aby se ministr staral o věc. Musíme si však uvědomiti, že tam, kde se například vyskytnou nedostatky kanalizace ve větším rozsahu, bude to problém, který nebude míti jen místní význam, půjde zejména o zdravotní aspekt a bude zajisté dán důvod, aby zakročilo příslušné ministerstvo zdravotnictví. Náměstek prof.dr.J.Stránský doporuňuje, aby se o věci příliš neteoretizovalo. Je samozřejmé, že každý problém samosprávy má celou řadu aspektů, a zejména pokud jde o komunální věci možno konstatovat, že téměř všechny mají také určitý aspekt veřejné bezpečnosti. Třeba proto rozlišovat mezi politickou odpovědností a byrokratickou podřízeností. Ministr V.Nosek je téhož názoru a uvádí jako důkaz byrokratické poodřízenosti národních výborů, že jejich členy bere do přisahy a jelikož zase členové nižších národních výborů jsou bráni do přísahy vyššími národními výbory, je tím zabezpečena hierarchická výstavba národních výborů z hlediska byrokratického. Předseda vlády Zd.Fierlinger myslí, že by se snad přesto vystačilo v poměru sboru pověřenců vládě s pojmem odpovědnosti, bude-li věc mezi stranami zcela jasná. Náměstek K.Gottwald zastává stanovisko, že pro novou úpravu státní správy bude směrodatná otázka, jak se vyřeší problém kompettence. Dosud trpí naše státní správa tím, že všechny věci jsou příliš centralizovány, že se vše rozhoduje v ústředním úřadě a že následkem toho místní úřady nemají vlastně žádnou kompetenci. Musíme veřejnou správu decentralizovat, a to je jediná správná cesta pro vyřešení příslušných problémů. Jinak musí ovšem zustati při služební podřízenosti, neboť opak toho by způsobil chaos. Dr.F.Hodža poukazuje na to, že ustanovení čl.2,odst.4, resp. také ustanovení čl.2,odst.3 jsou dány dostatečné záruky pro kontrolní a zrušovací právo vlády. Má na mysli slovenské znění usnesení slovenské Národní fronty. Předseda vlády Zd.Fierlinger se přimlouvá za to, aby se hledalo kompromisní řešení. Náměstek K.Gottwald připomíná, že podle českého návrhu mají všichni členové sboru pověřenců vykonávatti slib do rukou předsedy vlády a trvá na tom, aby toto ustanovení zůstalo v platnosti. Ministr koonzist. rada P.Fr:Hála se připojuje k tomuto požadavku, neboť je třeba, aby takovýmto spůsobem byl dán výraz služební podřízenosti sboru pověřenců vůči vládě. Dr.J.Lettrich namítá, že podle toho, jak si to představují čeští členové dnešní schůze, byl zemský prezident velkým pánem proti předsedovi sboru pověřenců. Řešení, které se navrhuje z české strany by znamenalo, že by sbor pověřenců nebo pověřenec nemohl zříditi ani nemocnici bez souhlasu vlády nebo ministra. Náměstek K.Gotttwald konstatuje, že tu nejde o zřizování nějakých nemocnic, takové věci se musejí decentralizovat tak, aby admiinistrativa nebyla příliš těžkopádná a aby se mohly vyřizovat místně a rychle. Jde však o zásadní problémy, jako o bezpečnost, zdravotnictví, finance a pod. Poslanec R.Slánský uvádí jako další důležitý úsek zásobování. Ministr V.Kopecký trvá na tom, aby v těchto zásadních věcech byla důsledně uplatňována nadřízenost vlády a podřízenost sboru pověřenců. Náměstek K.Gottwald se zmiňuje v této souvislosti ještě o tom, že vlastně v první republice samospráva byla ve skutečnosti paskvilem a že věci větší důležitosti vyřizoval zemský prezident, který byl přímo podřízen ministrovi vnitra. tyto předválečné poměry nelze vůbec srovnati s tím, co je dnešním stavem na Slovensku. Poslanec Slánský pojednává pak o odpovědnosti referentů zemského národního výboru tomuto národnímu výboru a tím nepřímo také ministrovi vnitra. Náměstek K.Gottwald opakuje poté, že je přece jen podezřelé, že se členové Demokratické strany tak urputně brání každému pokusu o sjednocení veřejné správy, že si všude chtějí nechati jakási zadní dvířka a je třeba uvážiti, co to politicky znamená. Dr.J.Lettrich se ohrazuje proti takové domněnce, poukazuje na to, že návrh slovenské Národní fronty je návrhem všech čtyř stran sdružených v této frontě, že je třeba si uvědomiti, že dnes, v roce 1946 máme jiné poměry než v roce 1938, a že by nebylo záhodno, aby se na Slovensku mohlo tvrditi, že se u Košického programu opakuje historie s Pitttsburskou dohodou. Ministr V.Kopecký polemizuje energicky s touto poznámkou, poukazuje na to, že také Košický program stojí na půdě jednotného státu a v důsledku toho jednotné státní správy a že za dnešního stavu Česi uznávají plně samobytnost slovenského národa. Ministr J.Ďuriš navazuje na poznámku dr.Lettricha, že slovenský návrh je výsledkem jednomyslného usnesení slovenské Národní fronty. Zastáva názor, že to neznamená, že by jednotlivý představitelé slovenské Národní fronty nemohli přistoupiti pŕi společné schůzi stran Národní fronty Čechů a Slováků na změny, mají-li za to, že takové změny jsou nutné v zájmu jednoty státu. Je jistě správné, že sbor pověřenců bude vykonávati, resp. vykonáva na Slovensku určitou pravomoc na podkladě nařízení Slovenské národní rady a že z tohoto hlediska má také určitou odpovědnost vůči Slovenské národní radě. Jinak je jasné, že i každý komunální problém může býti takového rozsahu, že se z něho stane ottázka celostátní. Jako důkaz uvádí ministr případ obecného býka, který, pokud půjde o jednotlivou obec, nemuže přirozeně býti zájmem nějakého vyššího správního orgánu. Pujde.li však o nějakou zásadní úpravu stran obecních býků, která se dotýká většího počttu obcí, pak to bude otázka celostátní vyživovací nebo zemědělské politiky a není možné, aby celostátní ministr nebo celostátní vláda neměli náležitého vlivu. Není-li samospráva v některém úseku v souladu s celostátní politikou, musí přece vláda, resp. příslušný ministr míti právo zakročiti. Předseda vlády Zd.Fierlinger čte poté návrh nové formulace čl.2,odst.2, podle kterého by toto ustanovení znělo:“Ve smyslu předcházejících ustanovení je sbor pověřenců odpovědný vládě. Členy sboru pověřenců jmenuje po předběžném schválení vlády předsednicctvo Slovenské nároodní rady. Členové sboru pověřenců vykonávají slib do rukou předsedy vlády.“ Konstatuje, že přítomní souhlasí s tímto kompromisním návrhem, který odpovídá výsledkům rozpravy. V tomto stadiu jednání se dotýká předseda vlády Zd.Fierlinger jiné véci, která s dnešním jednáním nesouvisí a patří vlastně spíše do vlády. Jde o návštěvu britské parlamentní delegace, které byla již několikrát odložena a stala se nyní naléhavou. Tajemník Národního shromáždění dr.Madar, který se v tomto okamžiku dostavuje do jednací síně, poskytuje informace o složení této delegace a o dosavadnim jednání s ní. Vyslovuje domněnku, že by nebylo záhodno, kdyby delegace, která má býti hostem našeho Nároodního shromáždění, neměla příležitost zůčastniti se alespoň dvou nebo tří schůzí Národního shromáždění. Kdyby přijele ihned, je nebezpečí, že by se po dobu jejího pobytu v Praze Národní shromáždění ještě nesešlo. Ministerstvo zahraničných věcí souhlasí s návštěvou a doporučuje ji. Náměstek K.Gottwald se domnívá, že se v prvních čtrnácti dnech měsíce července naše Národní shromáždění určitě sejde. Předseda vlády Zd.Fierlinger myslí rovněž, že tomu tak bude, jinak zastává stanovisko, že není námitek, aby delegace přijela, neboť bude přece úředovat předsednictvo nového Národního shromáždění, které je již ustanoveno a mimo to může jako hostitel také vystupovati alespoň částečně vláda. Předseda sděluje poté dr.Maadarovi, aby v tomto smyslu věci vyřídil s ministerstvem zahraničních věcí. poté odchází předseda vlády a předsednictví schůze přejímá náměstek V.Široký. Čte se ustanovení čl.2,odst.4 slovenského návrhu a slovenští činitelé souhlasí s tím, aby se v druhém a třetím řádku škrttla slova „(na však pokyny a směrnicemi jeho úředníků)“. Předseda dr.J.Lettrich žádá, aby naproti tomu do tohoto odstavce bylo pojato doplňující ustanovení, podle nehož ministr neučiní celostátní opatření bez slyšení příslušného pověřence. Má za to, že to bude v zájmu věci tak, aby při celostátních úpravách nemohlo dojíti k řešením, které neodpovídá konkrétně zvláštním poměrům na Slovensku. Náměstkek K.Gottwald považuje takový postup ministrův za samozřejmý a téhož názoru je ministr J.Ďuriš. Ten nadhazuje otázku,co má platiti, kdyby se pověřenec včas nevyslovil a kdyby věc nesnesla odkladu. Dr.J.Letttrich poznamenává, že v takovém případě rozhodne ministr, aniž vyčká vyjádření pověřencova, popřípadě, bude-li čas, obrátí se na vládu, aby věc vyřídila politicky. Dochází ještě k další výměně názorů o tomto doplnéní odstavce 4 za účasti náměstka K.Gottwalda, ministrů V.Kopeckého a konzist.rady P.Fr.Hály a poslance R.Slánského a dr.J.Lettricha. Konečně učiněna dohooda, že se na konci tohoto odstavce vsune věta tohoto znění:“Na druhé straně vydá ministr všeobecné smernice vyhlášky ve věcech celostátních po slyšení příslušného pověřence.“ Čte se znění čl.3 slovenskéhoo návrhu a náměstek K.Gottwald poukazuje na to, že by toto řešení nebylo vůbec řešením, nýbrž znamenalo by jen, že by vše zůstalo po starém. Dr.J.Lettrich zastává stanovisko, že sjednocení kontroly státního hospodářství není za daného stavu věci možné politickou dohodou, nýbrž může se uskutečniti jen zákonnou úpravou. Máme pro výkon kontroly státního hoospoodářství odlišné předpisy v zemích českých a na Slovensku, a pokud nebude vydán jednotný předpis, musejí oba úřady pracovati vedle sebe, přičemž ovšem platí ustanovení čl.8 protokolu ze dne 11. dubna 1946, podla nehož až do vydání jednotného zákona budou oba dosavadní nejvyšší kontrolní úřady v trvalém styku za účelem jednootných kontrolních metood. Obává se, že by se jakoukoliv odchylnou politickou dohodou prejudikovalo toto definitivní řešení zákonem, trvá na tom, že se dosavadní stav nemá změniti, nepovažuje tento problém za tak ožehavý. Náměstek K.Gottwald je opačného názoru. Jednotná kontrola státtního hospodářství je nanejvýš nutná, je nemožný dosavadní stav, podla nehož předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu nemá na Slovensku vubec žádnou pravomoc, řešíme přece v tomto stadiu všechny věci jen přechodně politickou dohodou bez prejudice pro definitivní ústavně právní řešení a řečník nemůže proto pochopiti, proč právě v úseku, který je zvlášť naléhavý,tj.v úseku státní kontroly, má zustati při dnešním neuspokojivém stavu z nějaké obavy, že by se mohl vytvořiti přejudic. Jak si mohou zástupci Demokratické strany dovoliti takovou argumentaci? Je pro to jen jedno vysvětlení, že si nepřejí, aby se jim koukalo do jejich hospodářství. Dr.J.Lettrich se ohrazuje proti tomuto tvrzení, poukazuje na to, že při jednání, které vedlo k protokolu dne 11.dubna 1946, bylo již dosaženo téměř úplné dohody, ale pokus o dohodu ztroskotal, poněvadž předseda NÚKÚ vyslanec dr.J.Friedmann nechtěll souhlasiti s tím, aby předseda NKD byl odpověden také Slovenské národní radě. Kdyby dnes zástupcové českých politických stran souhlasili s takovou úpravou, mohla by se uskutečnit, řečník se však obává, že by to zase nemělo smyslu, poněvadž by předseda NÚKÚ nesouhlasil. Náměstek K.Gotttwald upozorňuje, že by jistě souhlasil, kdyby to usnesla Národní fronta. Může-li býti sbor pověřenců politicky odpověden Slevenké národní radě, není zásadních námitek proti tomu, aby ve věcech čistě slovenských, pokud jsou upraveny nařízeními Slovenské národní rady, byla zde také určitá politická odpovědnost předsedy NKD vuči Slovenké národní radě bez újmy pro jeho služební podřízenost. Jinak třeba si uvědomiti, že Nejvyšši účetní kontrolní úřad může zasahovati ve všech úsecích státních financí, dokonce v obcích. Ministr konzist. rada P.Fr.Hála má za to, že tomu tak není, a poukazuje na to, že NÚKÚ neměl pravomoc zasahovat do hospodářství zemědělské rady v Brně. Čte se poté text čl.3 českého návrhu, která se schvaluje s tím, že se na konci prvního odstavce připojují slova „s vědomím předsedy Nejvyššího kontrolního dvora“ a že se v druhém odstavci vsunuje druhá věta tohoto znění:“Ve věcech působnosti Slovenské národní rady je předseda Nejvyššího kontrolního dvora odpověden též Slovenské národní tadě.“ Při dalším jednání dotazuje se náměstek K.Gottwald, proč ze slovenského návrhu vypadl úplně čl.4 českého návrhu, týkajácí se jmenování vyšších státních zaměstnanců. Dr.J.Lettrich vysvětluje, že se slovenská Národní fronta rozhodla pro toto řešení proto, že při personálních věcech jde o zvlášť ožehavý bood. Měla za to, že vyhovuje zatím jako provizórium řešení podle protokolu ze dne 11. dubna 1946, které jest obsaženo v jeho čl.1. Náměstek K.Gottwald čte poté český návrh, přičemž konstatuje, že podle jeho přesvědčení tento návrh plně vyhovuje a bere dostatečný ohled na slovenská vliv při personální agendě. Bez podnětu resortního pověřence nemůže býti provedeno na Slovensku vůbec žádné jmenování. Dr.F.Hodža má za to, že by se tato ožehavá matérie neměla toho času upraviti, poněvadž úprava, která by znamenala proti dosavadnímu stavu zmenšení slovenského vlivu, způsobila by zlou krev. Myslí, že celý problém není aktuální, poněvadž se stejně v této době státní zaměstnanci nejmenují a je všeobecný zákaz přijímání. Ministr V.Kopecký nesouhlasí s tímto názorem, neboť jde také o povyšování. Je rozhodně třeba, aby vláda a ministři získali priměřený vliv na jmenování úředníků na Slovensku, neboť toho času nemají naprosto žádnou kontrolu a ministr je přesvědčen, že se v úřednickém aparátě na Slovensku nacházejí mnozí lidé, kteří z hlediska státně politického tam nepatří. Mohlo by se státi, že by se nám tam vyskytli takoví lidé jako Kempný nebo Bugár. Dr.J.Lettrich poukazuje na to, že každý ministr má právo dáti si předložiti pověřencem spisy, zejména také spisy personální, takže kontrola ministrova je zabezpečena. Ministr. konzist. rada P.Fr.Hála nepovažuje tento názor za správný, neboť ministr si nemůže vyžádati konkrétní spisy, když o příslušné agendě nic neví, a to je právě dosavadní stav. Ministr V.Nosek upozorňuje, že prottokol ze dne 11. dubna 1946 řeší jen jmenoování nejvyšších státních úředníků od vrchního odborového rady až k sekčnímu šéfovi. Nevyřešena zůstala otázka jmenování odborových radů o vrchních ministerských komisářů, tj. úředníků čtvrté a páté platební stupnice, kteréžto jmenování jest podle ústavní listiny vyhrazeno vládě. Dnešní stav je ten, že v českých zemích tato jmenování provádí skutečně vláda na návrh příslušného resortního ministra a podle doporučení personálního komitétu ministrů. Naproti tomu si Slováci dělají tyto věci sami, asi se sborem pověřenců a jednotlivými pověřenci. U šesté platové stupnice, tj. u ministerskéhoo komisaře mohlo by se snad dospěti k nějaké dohodě na tom podkladě, že by tato jmenování prováděl pověřenec sám a že by je jen oznamoval z důvodů evidenčních a za účelem případné kontroly příslušnému ministrovi. Náměstek K.Gottwald je pro tento způsob řešení. Dr.F.Hodža se vyslovuje znovu pro největší opatrnost při řešení tohoto ožehavého problému. Konstatuje, že v době revoluční měla Slovenská národní rada úplnou neomezenou pravomoc v tomto úseku. Tato pravomoc byla již do značné míry odbourána protokolem ze dne 11.dubna 1946, když Slovenská národní rada vrátila prezidentovi jmenovací právo. Nebylo by záhodno, aby se její jmenovací právo po tak krátké době ještě dále snižovalo. Ministr konzist. rada P.Fr.Hála má za to, že nejde přece o vyloučení slovenského vlivu, neboť ve vládě sedí větší počet slovenských ministrů, kteří spolurozhodují ve věcech personálních a mohou na podkladě informací získaných na Slovensku slovenské věci dobře hájiti. Ministr V.Nosek k tomu dodává, že také v personálním komitétu ministrů jsou tři Slováci, takže dnešní stav je vlastně takový, že sice o jmenování českých úředníků, resp. úředníků v zemích českých rozhoduje vláda složená z Čechů a Slováků na podkladě jednání personálního komitétu ministrů, složeného rovněž z Čechů a Slováků, a to často na návrh resortního ministra, který je také Slovák, kdežtoo na Slovensku má rozhodovat sbor pověřenců, složený jen ze Slováků bez jakékoliv ingerence vlády. Ministtr nepovažuje takový stav za únosný. Náměstek K.Gottwald se připojuje k tomuto názoru, konstatuje, že slovenští činitelé sice v dubnu tohoto roku souhlasili s tím, aby prezident republiky zase vykonával své jmenovací právo, jinak však setrvávají na diskriminaci vlády, kterou prostě ignorují a vůbec nerespektují. Náměstek J.Ursíny naproti tomu namíta, že se zajisté ústavou navrátime ke stavu, který byl v těchto věcech za první republiky, a že proto nutno počítati s tím, že také věci v českých zemích budou jinak řešeny. Jinak dává na uváženou, zda by se definitivní rozhodnutí nemělo odložiti, neboť ve středu se sejde v Bratislavě slovenská Národní fronta a bude míti příležitost, aby se tímto problémem znovu zabývala. Zahajuje se poté rozprava o čl.4 slovenského návrhu, který odpovídá čl.5 českého návrhu. Náměstek J.Ursíny a dr.J.Lettrich vysvětlují, že podle názoru, který se uplatnil na schuzi slovenské Národní fronty, není dobře možné, aby se vvydal zvláštní ústavní zákon o vyřešení ústavně právního postavení Slovenské národní rady a sboru pověřenců, poněvadž by se tím prejudikovalo definitivní ästavně právní vyŕešení celého postavení slovenska v Československé republice. Náměstek V.Široký myslí, že základní otázkou je, zda lze provésti obnovení Slovenské národní rady a národních výborů na Slovensku jen ústavním zákonem, kterážto otázka se hlavně týká Slovenské národní rady, poněvadž tato je do určité míry již zakotvena ústavním zákonem č.65/1946 do československého právního řádu. Dr.J.Lettrich má za to, že je možná úprava na podkladě nařízení Slovenské národní rady a že není třeba ästavního zákona. Opačného názoru je přednosta legislativního odboru ministerstva vnitra, který poukazuje na to, že tím, že se Slovenská národní rada stala československým ústavním činitelem, je vyloučena další zákonodárná právomoc Slovenské národní rady v této věci. dochází k dlouhé výměně názorů o tom, po čemž se dr.F.Hodža připojuje k stanovisku dr.Lettricha, poněvadž se dosud ústavním zákonem otázka volby a organizace Slovenské národní rady nevyřešila, takže v tomto úseku platí dosud příslušná nařízení Slovenské národní rady. Pokud nedojde k celkové definitivní úpravě organizace a složení Slovenské národní rady, může tudíž jednotlivé menší úpravy provésti také ještě Slovenská národní rady svými nařízeními. Náměstek K.Gottwald poukazuje na to, že je možné dvojí řešení. Mohlo by se provésti obnovení Slovenské národní rady a národních výborů na Slovensku obdobně jako v českých zemích na podkladě nařízení vlády s podpisem prezidenta republiky podle ustanovení dekretu o Prozatimním národním shromáždění a národních výborech, nebo může se tak státi nařízením Slovenské národní rady. Přito se bude muset v každém případě příslušné nařízení stylizovati velice opatrně tak, aby se do Slovenské národní rady a národních výborů na Slovensku nemohli dostati nežádoucí živlové. Náměstek J.Ursíny a dr.J.Lettrich nemají zásadních námitek proti tomu, aby se úprava provedla celostátním vládním nařízením s podpisem prezidenta republiky. Ministr V.Nosek a náměstek K.Gottwald upozorňují, že by ovšem nemohlo jíti o pouhé rozšíření účinosti nařízení č.120/1946 Sb. na Slovensko, nýbrž musilo by se vydati nové nařízení, které by v některých zásadních směrech odpovídalo výše citovanému nařízení, ale jinak by muselo býti příspůsobeno zvláštním slovenským poměrům. Náměstek J.Ursíny dodává, že se přece již jednalo o zásadách, podle kterých se má uskutečniti na Slovensku obnovení Slovenské národní rady a národních výborů na podkladě výsledku voleb do Ústavodárného národního shromáždění. Bylo vlastně již dosaženo zásadní dohody. Poslanec R.Slánský má pochybnosti, zda krátké lhůty, které jsou obsaženy v čl.4 slovenského návrhu, budou postačující. Dr.J.Lettrich se domnívá, že tomu tak bude, poněvadž věc je již politicky připravena. Ministr V.Nosek a přednosta legislatiivního odboru ministerstva vnitra se vracejí k otázce formální, přičemž dr.J.Hoffmann trvá na tom, že by se věc měla upraviti ústavním zákonem. Předseda legislativního odboru ÚPV dr.P.Korbel myslí, že tomu tak není a že se ani nedoporučuje, aby se v době, kdy se již připravuje definitivní ústava, provedlo toto zatimní řešení rovněž ústavním zákonem. Dr.F.Hodža souhlasí s přednostou legislativního odboru ministerstva vnitra v zásadní otázce, připojuje se však z praktických důvodů k názoru přednosty legislativního odboru ÚPV. Náměstek K.Gottwald konstatuje, že nemá námitek proti tomu, aby se věc upravila nařízením Slovenské národní rady, bude však záležeti na jeho obsahu. Dochází poté k dohodě, podle níž se znění čl.5 původního českého návrhu, které je nyní čl.4 slovenského návrhu, upravuje takto:“Obnovení na podkladě výsledku voleb do Ústavodárného národního shromáždění se provede, pokud jde o Slovenskou národní radu, do dvou měsíců, pokud jde o okresní národní výbory, do tří měsíců apokud jde o místní národní výbory, do čtyř měsíců ode dne uvedených voleb, a to podle nařízení, které vydá Slovenská národní rada. Náměstek K.Gottwald konstatuje, že tím je vlastně jednání skončeno až na dosud nedohodnutý čl.4 českého návrhu, týkající se jmenování vyšších státních úředníků. Náměstek J.Ursíny dává na uváženou, zda by se nemohlo dospěti i v tomto bodě k dohodě a navrhuje, aby se také jmenováni státních zaměstananců v páté platové stupnici vyhradilo pověřenci, který by je jen oznamoval příslušnému ministrovi. Zaměstnance ve čtvrté platové stupnici by jmenoval sbor pověřenců po předbežném schválení vlády. Ministr V.Nosek nepovažuje za dobře možné, aby se véc takto vyřešila, poněvadž by to znamenalo různý postup v českých zemích a na Slovensku a nebylo by to v souladu s ústavou a dosavadní praxí. Po dalších poznámkách náměstka K.Gottwalda, dr.J.Lettricha a ministra V.Noseka prohlašuje dr.J.Lettrich, že slovenští činitelé souhlasí s tím, aby zaměstnance páté a čtvrté platové stupnice jmenoval sbor pověřenců po předběžném schválení vlády. Náměstek J.Ursíny dodává, že ho toto řešení neuspokojuje. Text čl.4 dohody o jmenování vyšších státních zaměstnanců se poté formuluje tak, že vysokoškolské profesory, státní úředníky a soudce na Slovensku jmenuje podle ústavní listiny na návrh vlády prezident republiky, a to na podkladě návrhu resortního ministra, učiněného z podnětu resortního pověřence. Státní úředníky a soudce, které podle ústavní listiny jmenuje v zemích Čescké a Moravskoslezské vláda, jmenuje na Slovensku sbor pověřenců po předběžném schválení vlády. Zaměstnance, které v zemích České a Moravskoslezské jmenuje ministr, jmenuje na Slovensku pověřenec, který jmenování oznámí příslušnému ministrovi. Náměstek V.Široký konstatuje, že tím bylo dosaženo úplné dohody, které je nyní třeba formulovat a předložiti vládě, aby ji usnesením uskutečnila. Poté se ještě stylizuje celá zpráva o dnešním jednání představitelů politických stran sdružených v Národní frontě Čechů a Slováků, které schváleno. Ministr V.Nosek prohlašuje, že dá nyní poříditi definitivní text doplňující dohody jako podklad pro jednání vlády, ve svém úřadě. Náměstek V.Široký končí poté schůzi v 15.30. Zapsal:dr.P.Korbel,v.r. Příloha Návrh dohody Představitelé politických stran, sdružených v Národní frontě Čechů a Slovváků, uváživše situaci na Slovensku a vycházejíce z dosavadních zkušeností, dospěli shodně k závěru, že v zájmu co nejrychlejšího vyrovnání hospodářské a sociální urovně Slovenska a českých zemí, jakož i v zájmu upevnění státní jednoty, je nutno konkretizovat a částečně pozměnit dohodu mezi vládou Československé republiky a předsednictvem Slovenské národní rady ze dne 2. června 1945, doplněnou podle protokolu o jednání ze dne 11. dubna 1946. Proto uzavírají představitelé politických stran sdružených v české Národní frontě ze strany jedné, a představitelé politických stran sdružených ve slovenské Národní frontě ze strany druhé, navazujíce na výše uvedenou předcházející dohodu ze dne 2.června 1945, tuto doplňující a pozměňující dohodu: Čl.1 Úprava výkonu zákonodárné moci 1. Slovenská národní rada vykonává na Slovensku v mezích příslušných celostátních zákonů zákonodárnou moc formou nařízení ve věcech, které nebyly dohodou ze dne 2.června 1945 vyhrazeny Národnímu shromáždění. Všechny návrhy těchto nařízení, které mají býti alespoň dva týdnyy před schuzí Slovenské národní rady předloženy vládě. Oznámí-li vláda nejpozději do této plenární schůze předsednictva Slovenské národní rady, že osnova upravuje věc, ktera nepatří do kompetencce Slovenské národní rady nebo že řeší otázku v rozporu s vládním programem nebo platným zákonem, nemůže býti tato osnova předmětem jednání v plenární schůzi SNR. 2. Usnese-li se plenární schůze Slovenské národní rady na nařízení na podkladě návrhu, proti nemuž vláda nepodala námitky podle odst.1, předloží schválené jeho znění vládě. Vláda může oznámiti předsednictvu Slovenské národní rady do dvou týdnů, že má námitky podle odstavce 1 proti znění, na nemž se usnesla Slovenská národní rada. Vtakovém případě nemůže býti nařízení podepsáno a vyhlášeno. 3. Vláda může se usnésti, že nařízení vydané SNR před účinnosti této dohody překročuje svým obsahem kompetenci Slovenské národní rady, zejména že zavádí opatření, která jsou v rozporu s opatřeními celostátními v příslušném oboru a že je třeba, aby nařízení bylo zrušeno, a to popřípadě se zpětnou účinností. Slovenská národní rada je povinna vydati na podkladě takového usnesení vlády do tří týdnů ode dne, kdy toto usnesení bude oznámeno jejímu předsednictvu, nové nařízení, jímž se půvoodní nařízení zrušuje, a to popřípadě se zpětnou účinností. Neučiiní-li tak SNR ve stanovené lhůtě, je vláda oprávněna navrhnouti Ústavodárnému shromáždění vydání zákona, kterým se uskuteční toto zrušení. Čl.2 Výkonná moc 1. Výkonnú moc v rámci nařízení Slovenské národní rady má na Slovensku sbor pověřenců, popřípadě příslušný pověřenec. V ostatních věcech má výkonnou moc na Slovensku vláda, popřípadě příslušný ministři, přičemž jako výkoné orgány pusobí pověřenci a jejich úřady. Ministr jest však oprávněn vykonávati svou pravomoc na Slovensku též přímo orány svého úřadu. Pokud nařízení Slovenské národní rady vydané před účinností této dohody upravilo věc, která nepatří do kompetence Slovenské národní rady, má výkonnou moc vláda, popřípadě příslušní ministři. 2. Sbor pověřenců je podřízen vládě. Jeho předsedu jmenuje vláda a řad ministrů-Slováků. oostatní členy sboru pověřenců jmenuje vláda na návrh předsednictva Slovenské národní rady. Všichni členové sboru pověřenců vykonávají slib do rukou předsedy vlády. 3. Vláda může zastaviti výkon usnesení sboru pověřenců, překročuje-li svým obsahem jeho pravomoc, zejména zavádí-li opatření, která jsou v rozporu s celostátními opatřeními v příslušném oboru. 4. Pověřenec jako výkonný orgán podle ustanovení odstavce 1, věty druhé je přímo podřízen příslušnému ministrovi, řídí se jeho pokyny a směrnicemi, podává mu zprávy o činnosti svého úřadu a předkládá mu na požádání spisy. Ministr si může přitom vyhraditi schválení vyhlášek, výnosů a všeobecných vnitřních směrnic, vydávaných příslušným pověřencem a odepříti toto schválení, jsou-li v rozporu s platným zákonem, vládním programem nebo usnesením vlády, zejména dotýkají-li se otázek které si vyžadují jednotné celostátní úpravy. Čl.3 Jednotná kontrola státního hospodářství 1. jednotnou kontrolu státního hospodářství provádí na celém státním území Nejvyší účetní kontrolní úřad v Praze, jehož výkonným orgánem na Slovensku je Nejvyšší kontrolní dvůr v Bratislavě. Nejvyšší účetní kontrolní úřad je však oprávněn vykonávati svou pravomoc na Slovensku též přímo svými orgány. 2. Předseda Nejvyššího kontrolního dvora je přímo podřízen předsedovi Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, řídí se jeho pokyny a směrnicemi, podává mu zprávy o činnosti svého úřadu a předkládá mu na požádání spisy. Nejvyšší účetní kontrolní úřad a Nejvyšší kontrolní dvůr jako jeho výkonný orgán se řídí při výkonu kontroly platnými právními předpisy, pokud jde o kontrolu na Slovensku, též použivatelnými předpisy z doby nesvobody. Čl.4 Jmenování vyšších státních zaměstnanců 1. Vysokoškolské profesory, státní úředníky a soudce na Slovensku jmenuje podle ústavní listiny na návrh vlády prezident republiky, popřípadě vláda, a to na podkladě resortního ministra, učiněného z podnětu resortního pověřence. 2. Zaměstnance, které v zemích české a Moravskoslezské jmenuje ministr, jmenuje na Slovensku pověřenec se schválením příslušného ministra. Čl.5 Budoucí úprava Strany Národní fronty se zavazují, že budou pečovati o to, aby ústavodárnému shromáždění byl předložen návrh zákoona, který vyřeší ústavně právní postavení Slovenské národní rady a sboru pověřenců v rámci jednotné Československé republiky. Po jeho přijetí budou vypsány volby do Slovenské národní rady.