7.
Prohlášení nezávislosti československého národa
jeho prozatímní vládou československou -tzv. Washingtonská deklarace z 16. října 1918"
V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6. ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.
Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odná-rodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.
141 Prohlášení - Deklarace nezávislosti československého národa - vzniklo ve Washingtonu 16. října 1918, ale jako místo vydání je uvedena Paříž s datem 18. 10. 1918. Proto se též datum vydání běžně uvádí jako datum vzniku. Deklarace odmítala jednoznačně císařský manifest Karla I. z 16. 10. 1918, který proponoval federalizaci Rakousko-Uherska pod vládou Habsburků a transformaci Rakouska ve federaci čtyř států: rakousko-německého, českého, jihoslovanského a ukrajinského. Deklarace byla koncipována T. G. Masarykem, ale její originál nemá žádné podpisy. Jen průvodní dopis k němu nese podpis T. G. Masaryka (viz J. B. Kozák, T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha 1968). Deklarací doručil T. G. Masaryk prezidentovi USA Wilsonovi 17. 10. 1918, den před odpovědí prezidenta centrálním mocnostem, ve které přiznal Čechům i jižním Slovanům právo na sebeurčení a samostatnost. Prezident vyzval rakouskou vládu jednat přímo s československou vládou v Paříži. Císař Karel I. poté vyzval Národní výbor v Praze (ustavený v létě 1918 v novém složení) k přímé účasti na jednáních, vedoucích k předání moci do rukou první vlády československého státu (24. 10.), resp. k vyhlášení samostatného československého státu Národním výborem (28. 10.).
Zahraniční akce vedená T. G. Masarykem byla podstatným způsobem posílena 14. 10._1918 uznáním prozatímní československé vlády (skládající se z T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika) ze strany dohodových států. Koncem října císař souhlasil s tím, aby se skupina vedoucích českých politiků vedených Dr. Karlem Kramářem (předsedou Národního výboru) setkala ve Švýcarsku se zástupci emigrace, vedenými Edvardem Benešem. Delegace domácích politiků plně podpořila zahraniční akci s její politickou linií i programem. Byl přijat společný program, ve kterém bylo stanoveno:
1) Československé země budou mít státní zřízení republikánské.
2) Veškerá jednání prozatímní vlády v Paříži se schvalují - kabinet bude doplněn, jakmile to situace umožní.
3) T. G. Masaryk byl označen za hlavu výkonné moci (prezidentem republiky).
4) Dr. K. Kamář bude ministerským předsedou, Dr. Beneš ministrem zahraničí, generál Štefánik ministrem národní obrany. Vláda bude mít 14 členů - z toho jeden Němec, tři Slováci (Šrobár, Hodža, Ivanka) a zbytek Češi (Rašín, Šámal, Švehla, Klofáč, Soukup, Habrman, Staněk).
(Viz Jan Galandauer, Vznik Československé republiky 1918. Programy, projekty, perspektivy. Svoboda, Praha 1988, str. 230, který jako pramen uvádí zprávu Dr. Beneše, V Ženevě a v radě spojenců. Jednání s pražskou delegací v Ženevě v říjnu 1918. Naše účast v jednání o příměří s centrálními mocnostmi v listopadu 1918 in Naše revoluce 111., 1925-1926, str. 1-29.)
Text převzat z publikace Dr. E. Beneš, Světová válka a naše revoluce, díl III. Čin a Orbis, Praha 1931, str. 472, kde je jako pramen uveden Offlcial U. S. Bulletin, vol. 2, čís. 411 z 19. 10. 1918, str. 3.
35
Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a s Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.
Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.
Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním Rakousko-Uherským z r. 1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický útok Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnost-nějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho predvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami bez souhlasu zástupců lidu.
Nemůžeme a nechceme nadále žít pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světového míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení.
Odmítáme svatokrádežné tvrzení, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.
Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského,
nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady proléval národ náš krev před stoletími, v památných válkách husitských, za tytéž zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.
Načrtneme jen hlavní zásady ústav československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.
Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.
Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastnený pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.
Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národností a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednávány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.
Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.
Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen - demokracie je vítězná; - na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla - vytoužený věk lidstva vzchází.
Věříme v demokracii - věříme ve svobodu - a ve svobodu vždy větší a větší.
Dáno v Paříži, dne 18. října 1918.
profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí, generál Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany, Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a ministr vnitra
36
37