JUDr. Jiřina Gojová, asistentka soudce Ústavního soudu
K ochraně spotřebitele i ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku
JIŘINA GOJOVÁ
Porušení práva na spravedlivý proces představuje taková interpretace ustanovení na ochranu spotřebitele, a to i ve vztazích podřízených režimu obchodnímu zákoníku, která vede k odmítnutí jejich aplikace na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová.
Podle nálezu sp. zn. I. US 1930/11 ze dne 10. 1. 2012
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která na reklamní prezentaci obchodní společnosti D., konané v prostorách jednoho z olomouckých hotelů, uzavřela svou podstatou formulářovou kupní smlouvu, v níž vyjádřila vůli koupit diamantové šperky v hodnotě 110 000 Kč. Smlouva byla podřízena režimu obchodního zákoníku a spolu s ní stěžovatelka podepsala i tzv. Osvědčení o účasti na školení, zaměřené na problematiku investic do drahých kamenů, což byl úkon nezbytný k nabytí nabízených šperků a při zaplacení ceny do dvou dnů od podpisu smlouvy představoval nárok na slevu z ceny ve výši 30 000 Kč. Obsahem osvědčení byl závazek mlčenlivosti účastníka školení, které zároveň směřovalo k zapojení účastníka do obchodního systému společnosti na základě nabízené mandátní smlouvy. Na další firemní prezentaci stěžovatelka podepsala i mandátní smlouvu, poté však celou věc a její okolnosti uvážila, od smluv odstoupila a domáhala se vrácení kupní ceny.
Obecné soudy žalobu zamítly. Konstatovaly, že stěžovatelka byla v době uzavření smlouvy vedena v živnostenském rejstříku a že k nákupu přistoupila z pozice podnikatelky. Dovodily tak z kupní smlouvy ve spojení s obsahem Osvědčení o účasti na školení a převzatých závazků (sjednaná možnost dalších nákupů drahých kamenů, závazek zachovávat mlčenlivost a další povinnosti) s tím, že chování stěžovatel-ky nesvědčilo o běžném spotřebitelském přístupu. Z tohoto důvodu také nemohla odstoupit od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 57 odst. 3 občanského zákoníku, neboť aplikace tohoto ustanovení by přicházela v úvahu pouze v případě, že by kupní smlouvu uzavírala jako spotřebitel - nepodnikatel; odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu obchodního zákoníku (§ 345 odst. 1) hodnotily jako neplatné, protože k podstatnému porušení smlouvy nedošlo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že se v průběhu obou firemních prezentací ocitla v postavení spotřebitele, a vyloučila, že by při uzavírání kupní smlouvy vystupovala jako podnikatelka jen proto, že byla takto vedena v živnostenském rejstříku. Výklad obecných soudů označila za formalistický, pomíjející smysl právní úpravy k ochraně spotřebitele, a s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod žádala, aby Ústavní soud rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušil.
Při posouzení merita sporu, tj. zda stěžovatelka uzavírala kupní smlouvu v pozici podnikatele nebo v pozici spotřebitele, bylo evidentní, že se stěžovatelka dožadovala ústavně právního přezkumu interpretace a aplikace podústavního práva. Byť Ústavní soud není k přezkumu správnosti výkladu a použití tzv. jednoduchého práva povolán, může tak učinit tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ve své rozhodovací praxi dává opakovaně najevo, že základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem např. v důsledku svévole, kterou představuje nerespektování kogentní normy, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
Ve své dřívější rozhodovací praxi Ústavní soud formuloval závěry k postavení spotřebitele, a byť tak judikoval v případě právních vztahů vzniklých před transpozicí komunitami úpravy do českého právního řádu zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jsou jeho závěry relevantní i de lege lata.
160
Právní fórum 4/2012
Yvdxcssa.ee: pro poskytnutí spotřebitelské ochrany .£ nerf'Tse >:->iaveni spotřebitele při uzavírání =c"I-:'-í pn>resccainim dodavatelem, a to s ohledem zi ; k ;Lr.c->r. 22. zxsž dochází ke kontraktaci (větší pro-ťesimlr: zk_i^csi prodávajícího, lepší znalost práva a dosr^pucs: rr^-~ca služeb a možnost jednostranně stanovit snť.u-.i:; podmínky cestou formulářových smluv). Pro uková vztahy je charakteristické, že podnět ke smfaivráími jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami apod. Společným znakem právní úpravy spotřebitelských smluv je tedy snaha vyrovnat tuto faktickou nerovnost ve prospěch osoby - spotřebitele cestou práva. Základním prostředkem ochrany spotřebitele (vedle absolutní neplatnosti tzv. unfair terms) je tak právo od uzavřené smlouvy odstoupit, přičemž vznik tohoto práva není následek nedostatku náležitostí právního úkonu, či porušení právní
povinností, ale projev ochrany spotřebitele, který má možnost narušit princip pacta sunt servanda.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících Ustavní soud dospěl k závěru, že ve stěžovatelčině věci byly naplněny předpoklady, jež odůvodňovaly aplikaci § 57 občanského zákoníku. Jestliže obecné soudy aplikaci tohoto ustanovení odmítly, buď s akcentem na později uzavřenou mandátní smlouvu, v níž byla stěžovatelka označena jako podnikatelka, či s odkazem na obsah kupní smlouvy (připravený obchodní společností pořádající prezentaci v podobě formuláře neumožňujícího kontraktační jednání), přijaly závěry, jež se ocitly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavněprávního hlediska představovala zásadně nesprávná interpretace ustanovení zaměřených na ochranu spotřebitele (§ 52 a násl. obč. zák. i ve vztazích podřízených režimu obchodního zákoníku - § 262 odst. 4 obch. zák.), resp. odmítnutí tato ustanovení aplikovat, porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ustavní soud z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Právní povaha činnosti profesionálního sportovce
JUDr. Milan Podhrázký, PhD., soudce Okresního soudu v Berouně
MILAN PODHRÁZKÝ
V případě profesionálních sportovců není protiprávní uzavírání jiných než pracovních smluv (mezi sportovci a jejich kluby). Z daňového hlediska pak může sportovec působit též jako osoba samostatně výdělečně činná.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, čj. 2 Afs 16/2011-78, www.nssoud.cz.
Relevantní ustanovení:
§ 2 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
O tom, že sport v dnešní době představuje celospolečenský fenomén, již pochybuje málokdo. Projevem významného celospolečenského postavení sportu pak zcela logicky musí být i vzájemné prolínání sportu a práva, které (troufám si tvrdit) je stále intenzivnější. I v našem prostředí se tak čím dál častěji můžeme
setkat s odbornými publikacemi, které se vzájemným vztahům práva a sportu věnují, přičemž stranou nezůstává ani judikatura našich nejvyšších soudů, které se již v některých svých rozhodnutích k právním otázkám souvisejících se sportem taktéž vyslovily. Popisované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
Právní fórum 4/2012
161