Akademické psaní Úvod do argumentace Mgr. Martin Hapla

Obsah

● ● ● ● ● ● ● ●

OBECNĚ O ARGUMENTACI Etymologie slova argumentace Vymezení a druhy argumentace Struktura argumentu Toulminovo schéma argumentu Dedukce, indukce a abdukce Klamné argumenty a problematika zamlčených premis Tři základní pravidla pro tvorbu argumentů PRÁVNÍ ARGUMENTACE Význam argumentace v právu Argumentace v rovině skutkové a v rovině právní Argumentace v rovině de lege lata a v rovině de lege ferenda Specifické argumenty právní logiky Argumentace judikaturou

● ● ● ● ● ●

Etymologie slova argumentace

●

Slova jako argument či argumentace pocházejí z latinského výrazu argumentum (důkaz, apel), který je odvozen od slovesa arguere (dokázat, obvinit).

Vymezení a druhy argumentace

●

●

● ●

Argumentace je přesvědčování uváděním argumentů (tj. důvodů či důkazů). Představuje lidské jednání, zatímco argument je abstraktní strukturou. Počátky soustředěného zájmu o argumentaci můžeme nalézt ve starověkém Řecku (souvisí s působením Sofistů). Jako první tuto problematiku vědecky uchopil Aristoteles. Aristoteles nenapsal o argumentaci ucelené pojednání, ale pojednává o ní v různých souvislostech ve více spisech (např. soubor Aristotelových spisů o logice Organon – v jejich rámci zejména dílo První analytiky pojednávající o sylogismu, Topiky, O sofistických důkazech, Rétorika – v této práci mimo jiné zkoumá problematiku zamlčených premis).

Vymezení a druhy argumentace

●

●

●

Rozlišujeme argumentaci v užším, logickém smyslu (zdůrazňuje logickou správnost argumentů) a v širším smyslu (představuje přesvědčování, někdy je nazývána též argumentací eristickou, což ovšem může vzbuzovat negativní konotace). Tři přístupy k argumentaci rozlišuje Tomáš Sobek: 1) konsenzuální (účelem argumentace je racionální překonávání sporu mezi subjekty), 2) rétorický (cílem argumentace je ovlivnit druhého, přesvědčit ho, aby uznal náš názor a v souladu s ním změnil svůj vlastní postoj), 3) epistemický (cílem argumentace je poznání pravdy). Tomáš Sobek dále uvádí, že s argumentací advokáta spojujeme spíše rétorický přístup, zatímco od soudce očekáváme epistemický.

Struktura argumentu

●

● ●

Předpoklad (premisa) – to, co je uvedeno jako důvod pro závěr argumentu; každý argument by měl mít nejméně dvě premisy. Závěr (konkluze) – to, co argument tvrdí a zdůvodňuje. Argument dále obsahuje indikátory premis (např. na základě, protože, vzhledem k apod.) a indikátory závěru (např. a proto, takže, tedy apod.).

Toulminovo schéma argumentu

●

●

●

●

Stephen Toulmin (1922 – 2009) byl anglický filosof, autor díla The Uses of Argument (1958). Usiloval o navrácení argumentace do komunikace, všímal si též analogií mezi procesem před soudem a vedením argumentace ve sporu dvou stran. V jejich rámci rozlišuje tři fáze: 1) Iniciační fáze (vznesení žaloby, tvrzení a protitvrzení), 2) Následná fáze (předložení důkazů a svědectví pro a proti), 3) Konečná fáze (vynesení rozsudku, formulování závěru). Stephen Toulmin si dále klade otázku, zda opravdu při tvorbě argumentu postupujeme tak, že z premis vyvozujeme závěr. Toulmin konstruuje teorii, podle které ve skutečnosti přicházíme s určitou ideou (závěrem), kterou za pomocí argumentačních schémat teprve následně testujeme.

Toulminovo schéma argumentu

F ——→ proto C ↓ ↓ pokud W pokud ne R ↓ na základě B F = facts C = claim, conclusion W = warrant (oprávnění, zaručení) R = rebuttal (vyvrácení C) B = backings (podklady, podpůrná fakta)

● ● ● ● ●

Toulminovo schéma argumentu

●

● ● ●

●

●

Toulminovo schéma argumentu analyzuje argument v „celku argumentace“ – v komunikaci. Na začátku argumentace máme vždy C, které chceme obhájit. Odvoláváme se přitom na F. Náš oponent nám může položit otázku, jak souvisí náš závěr s předkládanými fakty (tj. nadnést požadavek na dokázání oprávněnosti a vhodnosti F pro C). Oponentovi tak musíme poskytnout W, tedy obecné hypotetické tvrzení, které autorizuje krok od F k C. R představuje popis podmínek, za kterých neplatí W – tedy z F neplyne C.

Dedukce, indukce a abdukce

● ●

●

DEDUKCE Jedná se o způsob logického myšlení, kdy se od obecného postupuje k jednotlivému. Pokud máme správně formulovány premisy, nemůžeme dospět k mylnému závěru. INDUKCE Jedná se o postup od jednotlivého k obecnému, z pozorování jednotlivých případů jsou vyvozovány všeobecné závěry. Rozlišujeme indukci úplnou a neúplnou. V případě úplné indukce má závěr stejný stupeň jistoty jako u dedukce. U indukce neúplné je závěr pouze pravděpodobností (nelze vyloučit existenci příkladu, který správnost indukce vyvrátí).

● ●

●

Dedukce, indukce a abdukce

● ●

ABDUKCE Představuje druh úsudku, při kterém vytváříme hypotézu pro pozorované jevy. Z pravdivého závěru usuzujeme na předpoklady, které jej mohly způsobit.

Dedukce, indukce a abdukce

●

●

●

DEDUKCE: Všichni králíci v klobouku jsou bílí. Tito králíci jsou z klobouku. Tito králíci jsou bílí. INDUKCE: Tito králíci jsou z klobouku. Tito králíci jsou bílí. Všichni králíci v klobouku jsou bílí. ABDUKCE: Všichni králíci v klobouku jsou bílí. Tito králíci jsou bílí. Tito králíci jsou z klobouku.

Klamné argumenty a problematika zamlčených premis

●

● ●

●

V rámci argumentace se můžeme setkat s celou řadou chybných či neetických argumentů. Velmi významná je v této souvislosti i problematika zamlčených premis. Chybné argumenty = falácie, zamlčené premisy = enthýménata. Mezi nejčastější typy chybných nebo klamných argumentů můžeme zařadit: Argumentum ad hominem (útočí se na toho, kdo argumentuje – nikoliv na argument), argumentum ad verecundiam (dovolávání se autority), argumentum ad ignorantiam (z nemožnosti dokázat určité tvrzení dovozuje, že platí tvrzení opačné), argumentum ad baculum („argumentace holí“), unáhlené zobecnění, klamná analogie, klamná dichotomie, argumentace kruhem, podsunutá argumentace a mnoho dalších.

Klamné argumenty a problematika zamlčených premis

●

●

●

O klamné argumentaci pojednává mimo jiné i slavná práce Arthura Schopenhauera Eristická dialektika čili umění dostati v každé debatě za pravdu. Arthur Schopenhauer zde nejprve vymezuje pojmy logiky a dialektiky a následně uvádí soubor 38 argumentačních klamů včetně řady příkladů jejich použití, stejně jako náčrtu různých strategií, jak se jim bránit. Například první ze Schopenhauerem uváděných klamů spočívá v rozšiřování odpůrcovy teze, aby byla snáze napadnutelná a naopak zužování teze vlastní, aby ji bylo možné snáze hájit.

Klamné argumenty a problematika zamlčených premis

Klamné argumenty a problematika zamlčených premis

●

●

Klamnými argumenty se zabýval také Karel Čapek ve své knize Marsyas čili na okraj literatury, konkrétně části Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky. „3. Třetí figura sluje Caput Canis. Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický; jste-li duchaplný, lze říci, že jste duchaplnický; jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální; jste-li nakloněn abstraktním důvodům, lze vás s výhodou nazvat neživotným intelektuálem, a tak dále. Pro zručného polemika není prostě vlastnosti, přesvědčení nebo duševního stavu, který by nebylo možno pojmenovat názviskem, jež samo o sobě odhaluje úžasnou prázdnotu, tupost a malost potíraného odpůrce.“

Klamné argumenty a problematika zamlčených premis

●

●

Klamnými argumenty se zabýval také Karel Čapek ve své knize Marsyas čili na okraj literatury, konkrétně části Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky. „3. Třetí figura sluje Caput Canis. Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický; jste-li duchaplný, lze říci, že jste duchaplnický; jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální; jste-li nakloněn abstraktním důvodům, lze vás s výhodou nazvat neživotným intelektuálem, a tak dále. Pro zručného polemika není prostě vlastnosti, přesvědčení nebo duševního stavu, který by nebylo možno pojmenovat názviskem, jež samo o sobě odhaluje úžasnou prázdnotu, tupost a malost potíraného odpůrce.“

Tři základní pravidla pro tvorbu argumentů

● ● ●

Nepoužívejte předpojatý a emociálně zabarvený jazyk. Vyjadřujte se jednoznačně. Eliminujte ve své argumentaci zamlčené premisy – tedy otevřeně vyjádřete, co v argumentaci zůstává nevysloveno anebo je mlčky předpokládáno.

Význam argumentace v právu

●

●

●

●

Schopnost argumentace má pro právníky zcela zásadní význam. Úzce souvisí zejména s problematikou interpretace práva. Jako stěžejní se jeví zejména v tzv. hard cases – složitých případech, které postrádají jednoznačné řešení. Právě existence více možných řešení právního případu nutí právníka k tomu, aby řešení, které si zvolí, zdůvodnil dostatečným množstvím adekvátních argumentů. Angloamerická právní tradice přímo upřednostňuje tzv. diskurzivní způsob psaní. Autor ve svém textu načrtne více možných řešení právního případu a následně předkládá argumenty, kterými se snaží zdůvodnit, proč si z nich zvolil právě to anebo ono konkrétní řešení.

Argumentace v rovině skutkové a v rovině právní

●

●

●

Argumentace může probíhat v rovině skutkové nebo v rovině právní (rozlišování těchto rovin má velký význam například v procesním právu ve vztahu k opravným prostředkům). Rovina skutková – souvisí s otázkami typu kdy, kde, jakým způsobem se stal pro právo relevantní skutek. Rovina právní – souvisí s právní klasifikací skutku, se subsumpcí skutkových dějů pod právní normy.

Argumentace v rovině de lege lata a v rovině de lege ferenda Argumentace může rovněž probíhat v rovině de lege lata nebo v rovině de lege ferenda. Rovina de lege lata – argumentujeme v rámci platného práva, snažíme se toto právo zjistit, interpretovat a analyzovat. Rovina de lege ferenda – uvažujeme o právu, jaké by mělo v budoucnu být, co by jako právo mělo platit.

●

●

●

Specifické argumenty právní logiky

● ●

●

●

Argumentum a contrario Argumentum a fortiori - argumentum a maiori ad minus - argumentum a minori ad maius Argumentum per analogiam - analogia legis - analogia iuris Argumentum reductione ad absurdum

Specifické argumenty právní logiky

● ● ●

●

ARGUMENTUM A CONTRARIO (důkaz z opaku) Opírá se o zákon vyloučení třetího. Jsou-li dvě možnosti (žádná další již není) a právní předpis výslovně stanoví něco o jedné z nich, pak to neplatí pro možnost druhou. Stanoví-li tedy právní předpis něco o nemovitostech, pak to neplatí o movitých věcech.

Specifické argumenty právní logiky

●

●

Výraz „argumentum a contrario“ někdy slouží i k označení „argumentum per eliminationem“. V případě tohoto argumentu vycházíme z existence taxativního výčtu a konkrétního případu, který není podřaditelný pod žádnou z jeho položek. Per eliminationem se tedy norma na tento případ neaplikuje. U demonstrativních výčtů se naopak používá „argumentum a simili“. V případě tohoto argumentu sice konkrétní případ taktéž není podřaditelný pod žádnou z jednotlivých položek výčtu, avšak v některém relevantním ohledu se těmto položkám podobá. A simili se tedy norma na tento případ aplikuje.

Specifické argumenty právní logiky

●

●

●

●

ARGUMENTUM A FORTIORI (uvažování od silnějšího k slabšímu a naopak) Tento argument spočívá v úvaze, že platí-li něco o větším (silnějším, více škodlivém), pak to tím spíše platí i o menším (slabším, méně škodlivém). § 128 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník stanoví: „Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak.“ A fortiori lze dovodit, že tím spíše má tuto povinnost i držitel věci, který není jejím vlastníkem. Tento argument nemá spolehlivý logický základ, nýbrž se zpravidla opírá o různé teleologické úvahy stojící v jeho pozadí.

Specifické argumenty právní logiky

● ●

●

●

●

ARGUMENTUM PER ANALOGIAM (výklad podle podobnosti) Využití analogie je přípustné pouze v některých případech (je zakázáno např. v trestním právu hmotném). Analogia legis – Spočívá v tom, že na otázku zákonem neřešenou, analogicky vztáhneme takové ustanovení zákona, které řeší otázku podobnou. Např. § 611 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník stanoví, že se na směnnou smlouvu analogicky použijí ustanovení o kupní smlouvě. Analogia iuris – Spočívá v tom, že otázku zákonem neřešenou posuzujeme podle obecných zásad právních. Jedná se o nepravou analogii.

Specifické argumenty právní logiky

● ● ●

ARGUMENTUM REDUCTIONE AD ABSURDUM Spočívá v poukazu na nesmyslné důsledky určitého výkladu. § 25 odst. 5 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky stanoví: „Ministerstvo vnitra ověří správnost údajů na peticích namátkově na náhodně vybraném vzorku údajů u 8500 občanů podepsaných na každé petici. Zjistí-li nesprávné údaje u méně než 3 % podepsaných občanů, nezapočítá Ministerstvo vnitra tyto občany do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ § 25 odst. 6 téhož zákona: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra postupem podle odstavce 5 nesprávné údaje u 3 % nebo více než 3 % podepsaných občanů, provede kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu [...]. Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u 3 % nebo více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici

Specifické argumenty právní logiky

●

●

počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.“ Ministerstvo vnitra při výpočtu souhrnné chybovosti v obou kontrolních vzorcích postupovalo tak, že procentuální údaje z jednotlivých vzorků sečetlo. Nesprávnost tohoto postupu můžeme prokázat právě s pomocí argumentum reductione ad absurdum. Pokud by jeden vzorek obsahoval 50% nesprávných údajů a druhý 60%, dosáhla by souhrnná chybovost vypočítaná podle MV 110%. Od 50 000 podpisů, které by hypotetický kandidát předložil, by se muselo odečíst 55 000, což je zjevně absurdní.

Argumentace judikaturou

●

Argumentovat je možno též odkazem na judikaturu. S touto argumentací však souvisí několik problémů: 1) Argumentace nepublikovanou judikaturou: Soudy ve svých rozhodnutích dříve argumentovaly judikaturou, která nebyla nikde publikovaná a pro účastníky řízení tedy nedostupná. V roce 2002 tuto praxi ostře kritizoval ESLP. V současné době se tento problém do značné míry vyřešil v souvislosti s rozvojem internetu a právních informačních systémů. 2) Neurčité a vágní citace judikatury: Soudy v některých případech ve svých rozhodnutích odkazují na „ustálenou judikaturu“ či „soudní praxi“, aniž dále upřesní, o jakou judikaturu se jedná a kde ji lze nalézt. Tento jev kritizoval např. ÚS ve svém Nálezu ze dne 29. června 2005, sp. z. I. ÚS 83/04.

Argumentace judikaturou

3) Argumentace právními větami judikátu: Právníci často při práci s judikaturou vycházejí z tzv. právních vět, které však mnohdy nemusejí přesně odpovídat skutečnému vyznění judikátu. Mnohdy je ostatně vybírají a formulují vydavatelé judikatury a nikoliv původní tvůrci příslušných soudních rozhodnutí.

Doporučená literatura

●

●

●

●

●

●

ČAPEK, Karel. Marsyas, čili, Na okraj literatury: 1919-1931. 4. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, 185 s. HARVÁNEK, Jaromír et al. Teorie práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998, 341 s. ISBN 8021017910. HLOUCH, Lukáš. Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 348 s. ISBN 9788073803032. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, xvi, 247 s. ISBN 8071790281. KÜHN, Zdeněk et al. Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2006, xxii, 234 s. ISBN 8090378609. SCHOPENHAUER, Arthur. Eristická dialektika. 1. vyd. Havlíčkův Brod: En, 1991, 54 s. ISBN 80-901070-0-1.

Doporučená literatura

●

SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 330 s. ISBN 9788090402454.