ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) I. J., 2) V. B., oběma zastoupeným advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 32/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 1999 č.j. 20 Co 377/99-95, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že důvody pro jeho vydědění, uvedené zůstavitelkou Z. Š., zemřelou dne 10.4.1995, v listině o vydědění ze dne 14.12.1994, nejsou dány. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nejsou pravdivé údaje uvedené v listině o vydědění, že by o zůstavitelku od roku 1985 neprojevoval zájem a že by jí odmítl poskytovat pomoc, kterou s ohledem na svůj věk a zdravotní stav potřebovala. Ve skutečnosti žil (spolu s manželkou) se zůstavitelkou (svojí matkou) až do konce léta roku 1989 ve společné domácnosti, odkud se odstěhoval na žádost zůstavitelky. I po svém odstěhování se podle svých možností o zůstavitelku staral, navštěvoval ji a prováděl práce podle jejích požadavků. Vztahy se zůstavitelkou se zhoršily až v poslední době, a to pod vlivem žalovaných; zůstavitelka proto jeho návštěvy a pomoc odmítala.

Žalované namítaly, že žalobce krátce poté, co se oženil, opustil společnou domácnost se zůstavitelkou a odstěhoval se "neznámo kam". Po celou dobu se se zůstavitelkou nestýkal a pouze si u zůstavitelky ponechal, proti její vůli, trvalé bydliště. Tvrzení žalobce o tom, že by se o zůstavitelku staral a pravidelně ji navštěvoval, není pravdivé. Vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou se nezhoršily v poslední době; šlo o stav trvající "posledních deset let" a žalobce se nezúčastnil ani pohřbu zůstavitelky.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.4.1997 č.j. 42 C 32/96-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení každá 4.070,- Kč "na účet Advokátní kanceláře JUDr. M. M.". Na základě provedených důkazů dovodil, že vztahy v rodině zůstavitelky byly považovány do roku 1985 za dobré. K narušení těchto vztahů došlo výměnou bytu v B a přestěhováním žalobce zůstavitelkou v jeho nepřítomnosti do jednoho pokoje v bytě v B. a zejména v roce 1989, v němž bylo pro vážné rozpory mezi zůstavitelkou a manželkou žalobce ukončeno na žádost zůstavitelky "jejich krátké společné soužití". Po odstěhování žalobce a jeho manželky pečovaly o zůstavitelku její matka, která s ní žila ve společné domácnosti, obě žalované, sousedka Z. V. a D. H. Důvody uvedené zůstavitelkou v listině o vydědění považoval soud prvního stupně za "účelová tvrzení", neboť bylo prokázáno, že se zůstavitelka zúčastnila svatebního obřadu žalobce v roce 1988 a že se žalobce spolu s manželkou na žádost zůstavitelky přistěhoval do jejího bytu (i když společné soužití trvalo jen krátce). Po odstěhování žalobce byla péče o zůstavitelku zajištěna a zůstavitelka žalobce ani o žádnou pomoc nežádala. Soud prvního stupně za tohoto stavu věci uvěřil žalobci v tom, že zůstavitelka "jakoukoliv pomoc a projev zájmu potomka, který by jako potomek projevovat měl", svým jednáním (pokládáním telefonů, nevpuštěním žalobce do bytu, když ji přišel navštívit, tvrzením, že neví, kde žalobce pracuje, ačkoliv jí to žalobce sdělil, nepravdivým tvrzením, že žalobce neviděla od roku 1985) znemožnila. Protože existence důvodů uvedených zůstavitelkou v závěti a listině o vydědění ze dne 14.12.1994 nebyla žalobci prokázána, je žaloba důvodná.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.5.1998 č.j. 20 Co 362/97-56 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.250,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.350,- Kč, vše "na účet" advokátky. Po doplnění dokazování zopakováním výslechu žalobce a výslechem svědkyně K. O. dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil skutková zjištění "a následně nesprávně dovodil odpovídající právní závěry". Podle odvolacího soudu důvod k vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 obč. zák. nemůže spočívat v tom, že by žalobce nepozval zůstavitelku na svou svatbu nebo že by se s manželkou od zůstavitelky odstěhoval a "nehodlal s ní dále bydlet". Důvod vydědění může být spatřován pouze v tom, že žalobce o zůstavitelku trvale neprojevoval takový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst.1 písm.b) obč. zák.). Na základě provedených důkazů odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení, že by o zůstavitelku v době po odstěhování ze společné domácnosti projevoval zájem (navštěvoval ji, telefonoval jí, zjišťoval její zdravotní stav v nemocnici) a že by zůstavitelka "toto" odmítala. Oproti výpovědím svědků J. P. a S. N. (jejichž údaje navíc ani spolehlivě neprokazují, že by se žalobce se zůstavitelkou "kontaktoval a tato ho vyhodila"), ostatní svědci uvedli, že žalobce o zůstavitelku nejevil zájem a žádným způsobem ji "nekontaktoval". Odvolací soud v tomto směru akcentoval výpověď svědkyně K. O. (důvěrné přítelkyně zůstavitelky, která znala všechny členy rodiny a poměry v rodině panující a která není ve věci "citově zainteresovaná ve prospěch žádné strany"), která uvedla, že žalobce po odstěhování z domácnosti zůstavitelky o ni vůbec nejevil zájem a že zůstavitelce se nepodařilo zjistit, kde žalobce pracuje a navázat s ním kontakt, ačkoliv se o to snažila. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba není důvodná.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.4.1999 č.j. 21 Cdo 1778/98-69 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl ke shodnému závěru jako odvolací soud, že důvod vydědění žalobce nemůže spočívat v tom, že by žalobce nepozval zůstavitelku na svou svatbu nebo že by se s manželkou od zůstavitelky odstěhoval a "nehodlal s ní dále bydlet". Závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal neexistenci důvodu vydědění spočívajícího v tom, že by o zůstavitelku neprojevoval opravdový zájem, který by jako její syn měl projevovat, neměl podle názoru dovolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud v tomto směru odvolacímu soudu vytknul, že nepřihlédl ke zjištění, že soužití žalobce a jeho manželky se zůstavitelkou v roce 1989 bylo provázeno neshodami, jakož i k tomu, že zůstavitelka žalobce a jeho manželku vyzvala, aby se odstěhovali, že zůstavitelka krátce poté, co žalobce a jeho manželku vyzvala, aby se odstěhovali, se rozhodla žalobce vydědit, což učinila listinou sepsanou formou notářského zápisu ze dne 3.11.1989, a že zůstavitelka uvedla v listině o vydědění nepravdivé údaje; tyto skutečnosti měl odvolací soud zvážit i tak, zda, popřípadě jak se toto rozhodnutí zůstavitelky promítlo do jejích dalších (pozdějších) vztahů k žalobci. Dovolací soud dále shledal chybným postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků J. P. a S. N.) a v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř. dovodil z důkazů provedených soudem prvního stupně odlišná skutková zjištění, aniž by tyto důkazy - kromě výslechu žalobce a svědkyně K. O. - zopakoval.

V průběhu dalšího řízení žalobce změnil se souhlasem odvolacího soudu žalobu tak, že se na základě stejných rozhodných skutečností domáhal, aby bylo určeno, že je dědicem po zůstavitelce Z. Š., zemřelé dne 10.4.1995.

Krajský soud v Brně v dalším řízení vyslechl účastníky řízení a svědky Z. B., Z. V., J. P., S. V., Z. J., D. H., J. Š. a P. K., provedl důkaz listinami a rozsudkem ze dne 31.8.1999 č.j. 20 Co 377/99-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem po zůstavitelce Z. Š., zemřelé dne 10.4.1995 a že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 13.250,- Kč k rukám advokátky; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.175,- Kč k rukám advokátky. Při posuzování otázky, zda žalobce projevoval o zůstavitelku opravdový zájem, který by jako její syn měl projevovat, odvolací soud dovodil, že "i přes rozsáhlé dokazování byla většina důkazů podpůrná". Tvrzení žalobce, že o zůstavitelku zájem projevoval, ale zůstavitelka jeho zájem odmítala, potvrzovaly výpovědi svědků J. P., S. N. a J. Š. Tvrzení žalovaných, že žalobce se o zůstavitelku od svého odstěhování nezajímal, potvrzovali svědci Z. B., Z. V., Z. J., S. V., D. H., K. O. a P. K. Při hodnocení výpovědí svědků odvolací soud akcentoval, že Z. V. (sousedka zůstavitelky) zůstavitelku "pravidelně, skoro každodenně" navštěvovala a že Z. J. v bytě zůstavitelky od podzimu 1993 až do její smrti bydlel, avšak žádný z nich nebyl přítomen pokusu žalobce "o kontakt" se zůstavitelkou, a to ani v době, kdy zůstavitelka měla narozeniny nebo svátek. Podle odvolacího soudu je zarážející, že žalobce se nekontaktoval ani s ošetřujícím lékařem zůstavitelky P. K., aby se informoval na její zdravotní stav nebo o jejím úmrtí, přestože se s tímto svědkem znal již z dřívější doby. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce "v řízení neprokázal, že by o zůstavitelku projevoval opravdový zájem a tato jeho projevy odmítala". Skutečnosti, že zůstavitelka převedla na základě smlouvy ze dne 16.12.1992 členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na žalovanou 1), která pak dne 30.11.1994 předložila smlouvu o převodu těchto členských práv a povinností zpět na zůstavitelku, nemají pro rozhodnutí této věci význam, neboť tyto převody se odehrály v době, kdy žalobce již se zůstavitelkou nebydlel, a bylo na zůstavitelce "jako na individuální člence družstva a výlučné nájemkyni", jak s bytem disponovala. Vzhledem k tomu, že nezájem žalobce o zůstavitelku ve smyslu ustanovení § 469a odst.1 písm.b) obč. zák. je dán, nemůže být žaloba důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle názoru žalobce bylo v řízení prokázáno, že zůstavitelka uvedla v listině o vydědění nepravdivé údaje. Zůstavitelka sepsala první listinu o vydědění již dne 3.11.1989 (bezprostředně poté, co se žalobce s manželkou od ní odstěhoval) a druhou listinu o vydědění dne 14.12.1994 (přibližně pět měsíců před svou smrtí). Bylo prokázáno, že není pravdivý údaj obsažený v druhé listině, že žalobce o ni neprojevuje žádný zájem, že byl u ní na návštěvě naposledy v roce 1985, když jej prosila, aby se k ní s manželkou nastěhoval, což odmítl, neboť byla přítomna na svatbě žalobce, která se konala v květnu 1988, a žalobce s manželkou společně bydleli se zůstavitelkou do září 1989, přičemž "pravidla" soužití stanovila zůstavitelka podle svých představ. Dokazováním bylo rovněž prokázáno, že i po odstěhování se nadále o zůstavitelku zajímal, avšak zůstavitelka jeho zájem odmítala. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení výpovědí svědků nevzal v úvahu, že svědci vypovídali o skutečnostech, které jim sdělila zůstavitelka, ačkoliv z listinných důkazů je zřejmé, že zůstavitelka neuváděla vždy pravdu. Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že svědkyně Z. B. uvedla před odvolacím soudem, že se zůstavitelkou "nebydlela trvale, pouze přijížděla", přestože před soudem prvního stupně tvrdila, že "v B. fakticky bydlela stále". Podle názoru žalobce odvolací soud řádně nevyhodnotil skutečnost, že v době od 16.12.1992 do 30.11.1994 byla členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu žalovaná 1). I když bylo právem zůstavitelky, jak se svým družstevním bytem nakládala, je "pozoruhodné", že o této skutečnosti žalovaná 1) nehovořila a že o ní nevěděl Z. J., který v té době v bytě bydlel jako "podnájemník", ani sousedi Z. V. a S. V.; vyplývá z toho, že údaje, které zůstavitelka sdělovala osobám ve své blízkosti, byly "nejméně kusé a neodpovídaly celé pravdě". Při hodnocení důkazů měl odvolací soud přihlédnout i k tomu, že žalobce do svých 35 let (než se oženil) žil se zůstavitelkou a vždy jí pomáhal. Byla to zůstavitelka, která si nepřála další soužití, i když žalobce v tomto směru respektoval i názor své manželky. Z výpovědí svědků a žalované 1) vyplynulo, že zůstavitelka neusilovala o žádný kontakt se žalobcem, ačkoliv věděla, kde bydlí a kde pracuje. Žalobce poukazuje na to, že odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 č.j. 21 Cdo 1778/98-69 a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b) obč. zák. zůstavitel může vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.

Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

V posuzovaném případě žalobce v žalobě i v průběhu řízení tvrdil, že o zůstavitelku projevoval jako její syn zájem, že však zůstavitelka jeho zájem odmítala; z výše uvedeného je nepochybné, že tvrzení žalobce má pro právní posouzení této věci význam. Odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce své tvrzení neprokázal. S tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst.3 písm.c) o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednes�� účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Již v předchozím rozsudku ze dne 8.4.1999 č.j. 21 Cdo 1778/98-69 dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu nepřihlédl ke zjištění, že soužití žalobce a jeho manželky se zůstavitelkou v roce 1989 bylo provázeno neshodami a že to byla zůstavitelka, která žalobce a jeho manželku vyzvala, aby se odstěhovali. V této souvislosti mělo být přihlédnuto - jak se dále uvádí v uvedeném rozsudku dovolacího soudu - též k tomu, že zůstavitelka se již krátce poté, co žalobce a jeho manželku vyzvala, aby se z bytu odstěhovali, rozhodla žalobce vydědit. Učinila tak listinou sepsanou formou notářského zápisu dne 3.11.1989, v níž jako důvod vydědění uvedla, že žalobce s ní "odmítá bydlet, přesto, že je vážně nemocná a potřebuje cizí péči". Rozhodla-li se zůstavitelka vydědit žalobce již začátkem listopadu 1989 a uvedla-li přitom důvod vydědění v rozporu se skutečností, měl odvolací soud pečlivě - také s přihlédnutím k výpovědi svědka P. K. před soudem prvního stupně ze dne 1.4.1997, který zůstavitelku charakterizoval jako "velice energickou ženu" - zvážit, zda, popřípadě jak se toto rozhodnutí zůstavitelky promítlo do jejích dalších (pozdějších) vztahů k žalobci.

K uvedeným zjištěním nepřihlédl a naznačeným způsobem odvolací soud nepostupoval - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - ani při novém rozhodování věci. Žalobce proto právem odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování v rozporu s ustanovením § 243d odst.1 větou druhou o.s.ř. neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu.

Tvrzení žalobce o tom, že o zůstavitelku projevoval jako její syn zájem a že zůstavitelka jeho zájem odmítala, potvrdili svědci J. P., S. N. a J. Š. s tím, že rozhodné skutečnosti jim jsou převážně známy ze sdělení žalobce. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - nezjistil žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nevěrohodnost těchto svědků nebo na nepravdivost jejich údajů, a takové okolnosti nevyplývají ani z obsahu spisu.

Žalobkyně tvrzení žalobce popřely a od počátku řízení uváděly, že žalobce se o zůstavitelku od svého odstěhování nezajímal, že ji ani žádným způsobem nekontaktoval a že si u zůstavitelky ponechal, proti její vůli, trvalé bydliště. Svědci, kteří tvrzení žalovaných podporovali, věděli rozhodné skutečnosti převážně od zůstavitelky. Při hodnocení těchto důkazů měl odvolací soud přihlédnout také k tomu, že - jak bylo dokazováním zjištěno - zůstavitelka ani v důvodech vydědění obsažených v listinách ze dne 3.11.1989 a ze dne 14.12.1994 vždy neuvedla pravdivé údaje.

Svědkyně Z. B. ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 10.10.1996 uvedla, že je od roku 1973 vdova a že "když má dcera Z. Š. byla nemocná, ta byla od mládí nemocná, bydlela stále u ní, jen v případě, když byla v nemocnici, odjela zpět do G.". Před odvolacím soudem dne 13.7.1999 tato svědkyně oproti tomu uvedla, že "s dcerou Z. Š. v B. trvale nebydlela", že "bydlela v G.", že "když bylo potřeba, vždycky za dcerou přijela", že když "byla dcera nemocná, dojížděla za ní do nemocnice, jinak domů, nejčastěji to řešila tak, že ráno rychlíkem přijela a večer jela zpátky". I když je nepochybné, že tyto údaje nemohou vedle sebe obstát a že jsou způsobilé zpochybnit věrohodnost této svědkyně, odvolací soud nevěnoval rozdílům ve výpovědi svědkyně Z. B. pozornost a při hodnocení důkazů se jimi nezabýval.

V průběhu řízení před odvolacím soudem bylo zjištěno, že zůstavitelka, která byla členkou stavebního bytového družstva M. v B. a nájemkyní družstevního bytu v B., převedla smlouvou, předloženou družstvu dne 16.12.1992, svá členská práva a povinnosti na žalovanou 1 a že dne 30.11.1994 předložila žalovaná 1) družstvu smlouvu, kterou převedla členská práva a povinnosti zpět na zůstavitelku. I když žalobce v družstevním bytě v době uvedených převodů členských práv a povinností nebydlel a i když zůstavitelka byla oprávněna se svými členskými právy a povinnosti nakládat podle vlastního rozhodnutí, šlo nepochybně o dispozice s majetkem zůstavitelky, které pro ni (pro její poměry) a pro osoby jí blízké byly (musely být) významné. Odvolací soud proto měl k okolnostem převodů členských práv a povinností v družstvu vyslechnout žalovanou 1) a ostatní účastníky a vědomost o těchto převodech - jak správně uvádí žalobce - též promítnout do hodnocení výpovědí svědků, kteří o vztazích zůstavitelky se žalobcem byli informováni výlučně nebo převážně zůstavitelkou.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a že v jeho hodnocení důkazů je z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor. Skutková zjištění, která vedla k závěru, že žalobce "v řízení neprokázal, že by o zůstavitelku projevoval opravdový zájem a tato jeho projevy odmítala", proto nemají oporu v provedeném dokazování.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. ledna 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu