K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel (velmi stručně shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku), že kupní smlouva ze dne 26. dubna 2004, od které žalovaná odvozuje nabytí svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem od původně žalované 1) HMO logistika Olomouc a. s., se sídlem Olomouc Holice, Hamerská 624/19, identifikační číslo osoby 47675918, dříve Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., je absolutně neplatným právním úkonem. Odvolací soud tento svůj právně kvalifikační závěr učinil na základě následující právní argumentace:

„…důvodem neplatnosti je především skutečnost, že původně žalovaný 1) nebyl v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2003, č. j. 15 Co 365/2002-329, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2003, bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je původně žalovaný 1), když kupní smlouva ze dne 4. 2. 1999 byla shledána absolutně neplatnou. Právě na základě tohoto rozsudku byl jako vlastník nemovitostí zapsán žalovaný 1). Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Cdo 510/200č(4)-392, byl rozsudek krajského soudu zrušen, věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a z důvodu zpětvzetí žaloby byl rozsudek zrušen a řízení zastaveno, přičemž usnesení nabylo právní moci 9. 5. 2007. Původně žalovaný 1) jako prodávající uzavřel s žalovaným 2) jako kupujícím kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem dne 26. 4. 2004 a na jejím základě byl žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Podle okresního soudu v době uzavření této kupní smlouvy nebyl prodávající vlastníkem převáděných nemovitostí a nemůže se tedy jednat o platný právní úkon. V tomto směru se okresní soud správně zabýval argumentací žalovaného, pokud jde o aplikaci ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. a uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že mezi původně žalovaným1)a žalovaným 2) byla úzká spojitost, když jednatelem původně žalovaného 1) se stal dne 25. 3. 1999 Ing. M. K., který je rovněž místopředsedou představenstva žalovaného 2). Za této situace žalovanému musela být známa skutečnost, že ve vztahu k vlastnickému právu k předmětným nemovitostem u soudu probíhá řízení, kdy v rámci tohoto řízení po zpětvzetí žaloby nedošlo k zápisu vlastnického práva k těmto nemovitostem na žalobce a kupní smlouva ze dne 26. 4. 2004 byla uzavřena za účelem ztížit žalobci s ohledem na znění ustanovení § 243d o. s. ř. procesní postavení v žalobě na určení vlastnického práva. Vzhledem k těmto skutečnostem okresní soud tuto kupní smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou, dle § 39 občanského zákoníku, neboť se příčí dobrým mravům, když smyslem kupní smlouvy nebyl převod vlastnického práva z původně žalovaného 1) na žalovaného 2), ale snaha ztížit, či znemožnit v budoucnosti znovu obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem…Nad rámec odvolací soud dodává, že důvodem neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2004 je rovněž skutečnost, že kupní smlouva nebyla jejími účastníky myšlena vážně, navíc byl touto smlouvou obcházen zákon a zároveň, jak řekl okresní soud, se příčí dobrým mravům. Smyslem předmětné smlouvy totiž nebyl ve skutečnosti převod vlastnického práva ze společnosti HMO logistika Olomouc, a. s. (původního žalovaného 1) na žalovaného, ale…snaha ztížit či znemožnit v budoucnu znovu obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem…“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, ve kterém dovozuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, posoudil dovolatelkou vymezené právní otázky odchylně od specifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu (v otázkách propadné zástavy, zajišťovacího převodu práva, určitosti písemného právního úkonu, neplatnosti právního úkonu z důvodu, že se příčí dobrým mravům, použití § 243d o. s. ř. a předvídatelnosti rozhodnutí). Dovolatelka po obšírné dovolací argumentaci navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu rozsudkem změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se předmětná žaloba zamítá, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Pro případ, že by dovolací soud neaplikoval § 243d písm. b) o. s. ř., dovolatelka navrhla, aby dovolací rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl, případně aby je zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky tzv. propadné zástavy zcela pominul ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Ze zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, vyplývá, že původně žalovaná 1) společnost HMO logistika Olomouc, a. s., resp. dříve Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., byla původní vlastnicí předmětných nemovitostí, které je na základě kupní smlouvy (z rozsudku nalézacího soudu plyne, že „sepsané formou notářského zápisu jako zajišťovací převod práva…“) ze dne 4. února 1999 měla převést na žalobkyni (tehdy IN, s. r. o.), kdy „Kupní cena (ve výši 10.000.000,- Kč) měla být vypořádána zápočtem pohledávky kupujícího vůči prodávajícímu ve výši 10.000.000,- Kč, vzniklé na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 5. 6. 1998, když sjednaná odměna za zprostředkování nebyla uhrazena řádně a včas.“ Soud prvního stupně současně „Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem…zjistil, že tato byla uzavřena dne 4. 2. 1999 mezi společností IN s. r. o. jako zástavním věřitelem a společností Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., jako zástavcem, když účelem zástavní smlouvy bylo zajištění závazku zástavního věřitele ve výši 10.000.000,- Kč vyplývajícího ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 6. 1998 a z prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 2. 1999.“ Nikoliv nevýznamné (pro právní posouzení této věci) je také zjištění nalézacího soudu, z nějž rovněž při rozhodování vycházel odvolací soud, a to, že „Z protokolu o výpovědi Z. Š. ze dne 7. 2. 2002 [roz. ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 14 C 120/2001, tj. ve sporu tehdy žalující společnosti Hanácký masokombinát Olomouc, a. s. proti žalovaným 1) IN s. r. o., a 2) IES Plasty spol. s r. o., o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem] soud zjistil, že… K zajištění provize zprostředkovatelské smlouvy byla sjednána smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem a následně zajišťovací převod práva formou kupní smlouvy…“

Za takto zjištěných skutkových poměrů věci bylo ovšem povinností soudu prvního stupně, a pokud ten tak neučinil, pak odvolacího soudu, posoudit ve světle judikatury dovolacího soudu (ve které jsou řešeny zákonem souladné limity pro obsahové vymezení právního institutu zajišťovací převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, a to i ve formě kupní smlouvy), zda posledně zmíněné (dva) právní úkony, s ohledem na jejich obsah a účastníky sledovaný účel, nevytvářejí podklad pro právně kvalifikační závěr o tom, že posledně zmíněná kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy, resp. je v kolizi s § 39 obč. zák. Dovolatelka v podaném dovolání se tak důvodně dovolává reflexe rozsudku (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (jenž byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém je řešena problematika zajišťovacího převodu vlastnického práva a právně kvalifikační limity stran (ne)platnosti převodních smluv v závislosti na tom, jak byla mezi účastníky sjednána jejich vzájemná práva a povinnosti. Na tomto místě lze připomenout, že v rozsudku ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, pak Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Bylo tedy pochybením odvolacího soudu, resp. obou soudů, pokud se uvedenými - v judikatuře ustálenými - právními názory, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nezabývaly.

Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z téhož důvodu dle § 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g, věta druhá, o. s. ř.). V případě opětovného posuzování otázky aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně (odvolací soud) neopomene rovněž reflektovat závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3148/2005.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.