Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2010
Spisová značka:33 Cdo 2776/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2776.2008.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dobré mravy
Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 236 odst. 1 o. s. ř.
§ 51 obč. zák.
§ 39 obč. zák.
§ 3 odst. 1 obč. zák.
§ 544 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B

33 Cdo 2776/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně F. R. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. R. H., zastoupenému advokátkou, o 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 15/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2008, č.j. 28 Co 31/2006-112, takto:


I. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2008, č.j. 28 Co 31/2006-112, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá; jinak se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.840,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Z. F., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 8. 2005, č.j. 18 C 15/2003-71, (mimo jiné) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 450.000,- Kč s 3,5 % úroky z prodlení od 9. 12. 2002 do zaplacení (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně provedl dokazování listinami (smlouvou „mandátní exkluzivní“ ze dne 25. 1. 2002, kupní smlouvou ze dne 19. 8. 2002, výpovědí smlouvy ze dne 17. 9. 2002, výzvou ze dne 11. 11. 2002), z nichž zjistil, že žalobkyně označená jako mandatář a žalovaný s manželkou označení jako mandant uzavřeli 25. 1. 2002 smlouvu označenou jako „smlouva mandátní exkluzivní uzavřená na základě dohody stran podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku“, v jejímž článku I.2. se žalobkyně zavázala zajišťovat pro žalovaného a jeho manželku příležitosti k prodeji označených nemovitostí v katastrálním území Č. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou jeden měsíc po doručení výpovědi druhé straně a bylo dohodnuto, že do 25. 5. 2002 účastníci smlouvu nevypoví. Minimální kupní cena byla v článku I.3. mandantem stanovena ve výši 7.500.000,- Kč. V článku II.1. se účastníci dohodli, že smlouva se uzavírá jako exkluzivní s tím, že mandant se zavazuje po dobu její platnosti neuzavřít s jinou osobou smlouvu o zajištění prodeje ani smlouvu o prodeji nemovitostí. V článku II.2. bylo ujednáno, že zajistí-li mandatář příležitost uzavřít s třetí osobou kupní smlouvu, je mandant povinen s touto osobou kupní smlouvu prostřednictvím mandatáře uzavřít, a to i v případě, že mandátní smlouva již nebude v platnosti. Při porušení této povinnosti se mandant zavázal zaplatit do patnácti dnů od výzvy mandatáře smluvní pokutu ve výši 6 % z nejnižší mandantem požadované ceny uvedené v článku I. V článku II.3. se pro případ, že vypoví smlouvu dříve než v termínu uvedeném v článku I.2. nebo po dobu platnosti smlouvy uzavře s jinou osobou smlouvu o zajištění prodeje či nemovitosti prodá nebo s nimi bude jiným způsobem disponovat, mandant zavázal zaplatit mandatáři do patnácti dnů ode dne, kdy jej k tomu mandatář písemně vyzve, smluvní pokutu ve výši 6 % z nejnižší požadované ceny uvedené v článku I.3. Ve smlouvě nebyla sjednána úplata za činnost mandatáře. Žalovaný s manželkou kupní smlouvou ze dne 19. 8. 2002 prodali nemovitosti za kupní cenu 5.800.000,- Kč Ing. P. H. a R. M. (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly 21. 8. 2002). Žalovaný s manželkou vypověděli mandátní smlouvu výpovědí ze dne 17. 9. 2002, doručenou žalobkyni 18. 9. 2002, a požádal žalobkyni o vyčíslení nákladů, které vznikly se zajištěním předmětu smlouvy. Žalobkyně výzvou z 11. 11. 2002 vyzvala žalovaného s manželkou k úhradě smluvní pokuty podle článku II.3. mandátní smlouvy. Výzvu převzala 22. 11. 2002 manželka žalovaného. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně zejména vyhodnotil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako innominátní podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s tím, že základním obsahem právního vztahu touto smlouvou založeného je závazek žalobkyně k zajištění kupujícího na nemovitosti a závazek žalovaného a jeho manželky respektovat exkluzivitu žalobkyně a nikterak ji neobcházet. Vzhledem k bezúplatnosti smlouvy (v praxi realitních kanceláří je standardní, že provizi nehradí prodávající, ale kupující) se nejedná o smlouvu mandátní podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“). Vztah mezi účastníky se neřídí obchodním zákoníkem ve smyslu jeho § 262, neboť žalobkyně vystupovala jako podnikatelka a žalovaný s manželkou jako běžní občané. Protože realitní kancelář nemá právo ani na úhradu vynaložených nákladů (tyto zásadně hradí z provize kupujícího, respektive je nese sama v rámci podnikatelského rizika), nejde ani o smlouvu příkazní podle § 724 a násl. obč. zák. Ačkoliv žalovaný mohl smlouvu kdykoli po 26. 5. 2002 vypovědět a uplynutím výpovědní doby smlouvu ukončit, v době její platnosti a v době, kdy mu žalobkyní byli stále zprostředkováváni zájemci o koupi, svůj jediný závazek ze smlouvy porušil, realitní kancelář obešel a uzavřel kupní smlouvu sám. Žalovanému proto vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty sjednané pro případ porušení uvedené povinnosti (§ 544 obč. zák.) ve výši 6 % z 7.500.000,- Kč, tj. 450.000,- Kč, splatné do patnácti dnů od 22. 11. 2002, kdy byla manželce žalovaného jako solidární dlužnici doručena výzva žalobkyně. Jelikož uplynutím lhůty k plnění se oba dlužníci ocitli v prodlení, vznikl žalobkyni nárok na úroky z prodlení, jejichž výše činí 3,5 % p.a., tj. dvojnásobek diskontní sazby platné k prvnímu dni prodlení (9. 12. 2002). Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného stran neplatnosti ujednání článků II.1. a II.3. smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Sjednání exkluzivity ani sjednání smluvní pokuty za její porušení nic nebrání a v rozporu s dobrými mravy není ani způsob stanovení a výše smluvní pokuty. Realitní kancelář poskytující služby prodávajícímu zdarma a nesoucí náklady s nimi spojené ze svého s tím, že tyto budou kryty až z provize získané od kupujícího, se může proti riziku svého obejití takto zajistit. Činí-li obvyklá výše provizí placená kupujícími b. realitním kancelářím 3 – 5 % z ceny zakázky (což je skutečností obecně známou /§ 121 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“/ a mezi účastníky nespornou /§ 120 odst. 4 o.s.ř./), pak sjednaná smluvní pokuta ve výši 6 % z minimální ceny nemovitostí je vyhovující, neboť v sobě nese i sankční prvky. Soud prvního stupně ještě zdůraznil, že rozporu s dobrými mravy se dovolává subjekt, který sám porušil jediný jeho ze smlouvy vyplývající závazek.

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy a doplnění dokazování smlouvou o výhradním zprostředkování prodeje nemovitosti uzavřenou 6. 8. 2001 mezi manžely H. jako zájemci a G. a. s. jako zprostředkovatelem a dále výslechy jednatelky žalobkyně a žalovaného se ztotožnil se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil z listinných důkazů, jakož i s právním posouzením smlouvy uzavřené mezi účastníky jako platné smlouvy innominátní podle § 51 ob��. zák., nikoli však s právním závěrem stran platnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku II.3. z hlediska jejího souladu s dobrými mravy. Odvolací soud předeslal, že se zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení žalované smluvní pokuty pouze v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, jíž žalovaný s manželkou prodali předmětné nemovitosti Ing. P. H. a R. M., neboť výhradně s touto skutečností žalobkyně v žalobě, jakož i v celém řízení před soudem prvního stupně, svůj požadavek na zaplacení smluvní pokuty spojovala. Porušení jiné smluvní povinnosti žalovaného zajištěné smluvní pokutou žalobkyně netvrdila, z jiného důvodu než pro uzavření kupní smlouvy zaplacení smluvní pokuty nežádala. Ani po poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. další skutečnosti ani důkazy neuvedla. Odvolací soud proto s poukazem na ustanovení § 211a a § 212a odst. 3 o.s.ř. nepřihlížel k novým skutečnostem a důkazům uváděným žalobkyní, která až při druhém jednání před odvolacím soudem uvedla, že porušení povinnosti zajištěné požadovanou smluvní pokutou spatřuje ve třech bodech, a sice – vedle uzavření kupní smlouvy a jí předcházející smlouvy o budoucí smlouvě v době trvání exkluzivity smlouvy - též v tom, že již v květnu 2002 byl inzerován prodej předmětných nemovitostí prostřednictvím jiné realitní kanceláře (k tomu poukázala na výpis zakázky na realitním serveru r.cz s datem zadání zakázky 9. 5. 2002) a dále v tom, že žalovaný neuzavřel kupní smlouvu se žádným z vážných zájemců zajištěných žalobkyní připravených zaplatit kupní cenu 7.000.000,- Kč, ač následně uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě s cenou podstatně nižší. Odvolací soud nato uzavřel, že výše smluvní pokuty sjednané pro případ prodeje předmětných nemovitostí žalovaným a jeho manželkou odporuje dobrým mravům, a je proto neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Uvedl, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že v četných případech platí realitní kanceláři provizi nejen kupující ale i prodávající. Zásadní roli v tom podle názoru odvolacího soudu hraje poměr nabídky a poptávky na trhu s realitami a atributy konkrétní nemovitosti. Není-li pochyb o tom, že činnost realitní kanceláře směřuje k získání provize, jeví se poskytnutí jejích služeb zájemci o prodej nemovitosti bez nároku na provizi až za podbízivé. Odvolací soud přitom poukázal na to, že žalovaný (s manželkou) se pokusili dříve než prostřednictvím žalobkyně nemovitosti prodat prostřednictvím brněnské realitní kanceláře G. a. s. na základě smlouvy o výhradním zprostředkování prodeje ze dne 6. 8. 2001, v níž byla provize zprostředkovatele sjednána ve výši 2,5 % z kupní ceny uvedené ve smlouvě ve výši 7.500.000,- Kč za stavbu a zařízení a 1.500.000,- Kč za pozemek a dále 10 % z částky tuto cenu přesahující (vše s připočtením 5 % DPH). Smluvní pokutu sjednanou ve výši 6 % z minimální požadované kupní ceny 7.500.000,- Kč (tj. 450.000,- Kč) shledal odvolací soud nepřiměřenou povaze a hodnotě zajištěného závazku, z něhož pro žalovaného neplynula povinnost k poskytnutí plnění žalobkyni, přičemž přihlédl také k výši provize, kterou mohla žalobkyně při realizaci prodeje reálně očekávat od kupujícího v rozmezí 300.000,- Kč až 319.600,- Kč (tj. 4 % z minimální až 4 % z vyjednávací kupní ceny), jakož i k tomu, že žalobkyni s výjimkou takto možné ušlé provize žádná konkrétní škoda nevznikla; zohlednil také okolnosti, za nichž byla smlouva obsahující ujednání o smluvní pokutě uzavřena. Podle odvolacího soudu sjednaná výše smluvní pokuty překračuje její účel spočívající v pohrůžce majetkové sankce. Za nerozhodné pro posouzení otázky souladu smluvní pokuty s dobrými mravy pak měl odvolací soud okolnosti, které vedly žalovaného (a jeho manželku) k uzavření kupní smlouvy, jíž předmětné nemovitosti prodali.

Rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ napadla žalobkyně dovoláním, v němž ohlásila všechny dovolací důvody (§ 241a odst. 2, 3 o.s.ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) napadá závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Podle dovolatelky odvolací soud kromě toho, že ignoroval tři základní funkce smluvní pokuty (motivační, sankční, reparační), náležitě nezohlednil zejména to, že ze strany žalovaného šlo o „flagrantní a opakované“ porušení jeho jediného závazku ze smlouvy, že žalobkyně poskytovala služby žalovanému zdarma, že žalovaný zhatil hlavní smysl založeného právního vztahu, že výše uplatněné smluvní pokuty činila pouze třetinu sankce, na niž měla žalobkyně podle smlouvy nárok, že žalovaný je osobou zběhlou v obchodních jednáních a má dlouhodobé zkušenosti s podnikáním na realitním trhu. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se „při provádění důkazů dostatečně nezabýval“ tím, jak smluvní strany přistupovali k plnění svých závazků (z obsahu spisu přitom vyplývá, že žalovaný porušil smlouvu několikrát). Odvolacímu soudu také vytýká, že chybně za nové skutečnosti a důkazy považoval žalobkyní uvedenou právní kvalifikaci skutkového děje, který musel být soudu z obsahu spisu zřejmý. Měl-li odvolací soud dříve provedené dokazování pro posouzení otázky přiměřenosti uplatněné sankce za nedostatečné, měl je doplnit nebo věc za tím účelem vrátit soudu prvního stupně. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud „nepřipustil doplnění dokazování“, ačkoli zkoumal platnost ujednání o smluvní pokutě oproti soudu prvního stupně rozsáhleji, a sice z hlediska její přiměřenosti, a byť jí navrhované důkazy byly již ve spisu soudu prvního stupně obsaženy, toliko nebyly „explicitně jmenovány“. Tímto byla žalobkyně zkrácena na svých procesních právech. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Má za to, že smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a tomu odpovídá i provedené dokazování. Navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).

Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není důvodné.

Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají.

Opodstatněné nejsou výtky týkající se vad řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že i tento soud se při posouzení otázky platnosti článku II.3. smlouvy výší sjednané smluvní pokuty z pohledu dobrých mravů zabýval, námitka, že toto hledisko vzal na zřetel až odvolací soud, proto není důvodná. Navrhovala-li žalobkyně provedení důkazů k novým skutečnostem (že žalovaný porušil smlouvu opakovaně, že smlouvu porušil tím, že neuzavřel kupní smlouvu se žádným ze zájemců zprostředkovaných žalobkyní) uplatněným v rozporu s ustanoveními § 211a a § 205a o.s.ř., nelze odvolacímu soudu vytýkat, že k nim nepřihlížel.

Namítá-li dovolatelka, že skutková zjištění soudu nejsou v souladu s obsahem provedených důkazů, je její kritika vystavěna výlučně na zohlednění výše uvedených nových skutečností, které v odvolacím řízení uplatnila, aniž byly splněny předpoklady uvedené v § 211a a § 205a o.s.ř.

Z pohledu námitek uplatněných v dovolání zbývá přezkoumat závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřenosti.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Se závěrem odvolacího soudu, že v souzené věci je smluvní pokuta sjednaná ve výši 6 % ze stanovené minimální kupní ceny ujednáním neplatným podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, se lze ztotožnit. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba v daném případě posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti, která nebyla splněna. Podle článku II.3. smlouvy byla smluvní pokuta sjednána pro případy, že žalovaný vypoví smlouvu uzavřenou se žalobkyní do 25. 5. 2002 nebo po dobu platnosti smlouvy uzavře smlouvu o zajištění prodeje s jinou osobou nebo nemovitosti prodá (osobě nezprostředkované žalobkyní) nebo s nimi bude jiným způsobem disponovat. Smluvní pokutou zajištěný závazek, pro jehož porušení se žalobkyně zaplacení smluvní pokuty domáhala, tudíž spočíval v povinnosti neprodat nemovitosti po dobu platnosti smlouvy uzavřené se žalobkyní. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že smluvní pokutou nebyla zajištěna povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni odměnu (provizi) za sjednání příležitosti k uzavření kupní smlouvy (ani obdobná povinnost kupujícího). Povinnost zaplatit provizi žalovanému nikdy nevznikla a smlouva předpokládala, že taková povinnost žalovanému nevznikne ani v budoucnosti (tj. ani v případě, že dojde k uzavření zprostředkované smlouvy), neboť žalobkyně se ve smlouvě zavázala, že bude žalovanému (a jeho manželce) zajišťovat příležitosti k prodeji nemovitostí bezúplatně a dokonce nebyla sjednána ani povinnost nahradit žalobkyni náklady, které by jí v této souvislosti vznikly. Provizi měl žalobkyni platit výlučně až kupující a prodávající se na její úhradě neměl nijak podílet. Posuzovat přiměřenost výše smluvní pokuty vzhledem k výši provize (ať už obvyklé či předpokládané v konkrétním případě) proto nelze. Jinak řečeno, výši smluvní pokuty je třeba poměřovat především se zřetelem k zajištěné povinnosti, nikoli z pohledu závazku, který měl v návaznosti na smlouvu uzavřenou mezi účastníky teprve vzniknout, navíc nikoli žalovanému, nýbrž kupujícímu.

Má-li být smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přiměřená jednotlivým funkcím, které má plnit, jeví se v posuzovaném případě její sjednaná výše nepřiměřená. Jak funkci preventivní, tak i funkci sankční by smluvní pokuta z hlediska dobrých mravů v dané věci plnila i tehdy, byla-li by sjednána nižší částkou. I tak by byla pro žalovaného dostatečným stimulem ke splnění jeho povinnosti a dostatečnou sankcí pro případ, že jí nedostojí. Závěr, že sjednaná smluvní pokuta z rámce dobrých mravů vybočuje, se projevuje o to výrazněji, je-li její výše uvažována z pohledu uhrazovací funkce. Pro naplnění této funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat. Převyšuje-li však výrazně výši skutečně vzniklé škody, je výše smluvní pokuty nepřiměřená a ujednání o ní je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Vzhledem ke všem okolnostem posuzované věci má dovolací soud za to, že sjednaná smluvní pokuta výrazně převyšovala škodu, se kterou bylo možné rozumně počítat jako s důsledkem uskutečnění prodeje předmětných nemovitostí kupujícímu nezprostředkovanému žalobkyní. Vedle toho, že smlouva byla mezi účastníky sjednána jako bezúplatná je pak třeba též zohlednit, že žalobkyně žalovanému nezprostředkovala žádného zájemce, který by byl ochoten za nemovitosti zaplatit požadovanou minimální kupní cenu. Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty nelze přihlížet k tomu, že účastníci sjednali pokuty i pro zajištění jiných závazků žalovaného, a že jejich zaplacení se žalobkyně nedomáhá, přestože by na jejich zaplacení měla rovněž nárok.

Lze uzavřít, že dovolatelce se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání směřující proti výroku o věci samé zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 23.150,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 4.690,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. ledna 2010

předseda senátu