ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) A. Z., a b) J. Z., obou zastoupených advokátem, proti žalované J. V., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 75/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. října 2004, č. j. 23 Co 81/2004-551, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. října 2004, č. j. 23 Co 81/2004-551, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 18 C 75/99-512, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 18 C 75/99-512, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby žalované jako prodávající byla uložena povinnost uzavřít s nimi coby kupujícími kupní smlouvu ohledně pozemků parc. č. 97 a 98/9 v kat. úz. S. ve znění specifikovaném ve výroku, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení vynaložených státem. Žalobci se domáhali nahrazení projevu vůle žalované na základě smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 6. prosince 1994 a dodatku k ní ze dne 5. září 1995. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že smlouvu o budoucí smlouvě uzavřela v omylu a smlouva je tak neplatná podle § 49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žalobu však zamítl s odkazem na § 50a odst. 3 ObčZ, když vyšel z toho, že závazek žalované uzavřít kupní smlouvu zanikl v důsledku změny okolností, z nichž účastníci při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě vycházeli. V době uzavření smlouvy totiž byly pozemky zemědělskou půdou. V roce 1996 však byly územním plánem obce výhledově určeny k zastavění a v roce 2001 byly přeřazeny z výhledového období pro výstavbu do období návrhového. Tím se jejich cena zvýšila přibližně desetinásobně, žalovaná má nyní v úmyslu pozemky využít sama a v tom lze spatřovat podstatnou změnu okolností mající za následek zánik jejího závazku uzavřít smlouvu. Změnu okolností je nutno posuzovat k datu rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu), neboť teprve rozhodnutím soudu by byla smlouva uzavřena. Ostatně i kdyby bylo možno přisvědčit žalobcům, že je třeba vycházet ze stavu z roku 1999, do kterého byla žalovaná povinna smlouvu uzavřít, nelze přehlédnout, že již v té době šlo o pozemky výhledově určené k zastavění a že jejich cena byla o 80% vyšší než cena dohodnutá ve smlouvě o budoucí smlouvě. Na žalované tedy nelze spravedlivě požadovat, aby se žalobci zamýšlenou kupní smlouvu uzavřela.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 23 Co 81/2004-551, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ze znění dodatku ke smlouvě z 5. 9. 1995 dovodil, že přinejmenším pro žalovanou bylo účelové využití pozemků důležité, když na jeho změnu byla vázána rozvazovací podmínka, jež byla v tomto dodatku sjednána. Proto změna využití pozemků je kvalifikovanou změnou okolností, z nichž žalovaná při uzavření smlouvy vycházela. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně ohledně okamžiku, ke kterému je třeba změnu okolností posuzovat, a v této souvislosti zdůraznil, že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vyhlášení, takže dojde-li kdykoli od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do dne rozhodnutí soudu k naplnění podmínek § 50a odst. 3 ObčZ, nelze požadavku na nahrazení projevu vůle pro zánik závazku vyhovět. Konečně odvolací soud sice přisvědčil žalobcům, že závěr o kvalifikované změně okolností nelze založit na prostém porovnání hodnoty pozemků, ale poznamenal, že v daném případě soud prvního stupně na tomto porovnání pouze demonstroval význam změn plynoucích z možnosti využití pozemků k zastavění.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V něm namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem, že vzhledem ke změně rozhodujících okolností zanikl závazek žalované uzavřít s nimi kupní smlouvu, a vytkli odvolacímu soudu především to, že vzal za prokázané, že změna, na níž je tento závěr vybudován, se týkala právě těch okolností, z nichž účastníci při uzavření smlouvy vycházeli, aniž by žalovaná cokoli takového tvrdila a tím méně prokazovala. Ustanovení § 50a odst. 3 ObčZ lze aplikovat jen výjimečně a právě proto musí ten, kdo zánik závazku namítá, nést důkazní břemeno ohledně splnění všech zákonem požadovaných podmínek. Odvolací soud měl tedy striktně vycházet ze znění smlouvy a dodatku k ní a respektovat zásadu, že ujednání, která nebyla sjednána v rozporu se zákonem a ve zlém úmyslu, je nutno dodržovat, stejně jako zásadu smluvní volnosti vycházející z § 2 odst. 3 ObčZ. Žalobci dále namítli, že tvrzený zánik závazku podle § 50a odst. 3 ObčZ bylo nutno posuzovat k datu, kdy měl být tento závazek splněn, t. j. ke konci roku 1999. Výklad přijatý odvolacím soudem by vedl k tomu, že by v průběhu doby mohl zaniknout závazek jen díky obstrukcím žalované a délce soudního řízení. Závěrem žalobci shrnuli otázky, které podle jejich přesvědčení zakládají zásadní právní význam napadeného rozsudku, a navrhli, aby byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobců založena. I když totiž napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, byla jeho prvým rozsudkem (ze dne 26. října 2001, č. j. 18 C 75/99-327, zrušeným k odvolání žalobců usnesením odvolacího soudu ze dne 13. května 2005, č. j. 24 Co 31/2002-362) žaloba rovněž zamítnuta a nejde tedy o odlišné dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Většina otázek, které žalobci v dovolání vytýčili jako zásadní, se týká zjišťování skutkového stavu věci, t. j. dovolacího důvodu, který – jak bude dále vysvětleno – v této věci uplatnit nelze. Nicméně otázkou, dokdy může změna okolností způsobit zánik závazku podle § 50a odst. 3 ObčZ, se dovolací soud ve svém rozhodování dosud nezabýval, a k jejímu řešení je tak dovolání žalobců přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací soud tedy – poté co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky § 241 odst. 1 a 4 OSŘ – přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobci obsahově vymezili, a shledal dovolání opodstatněným.

Ze znění § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle nich je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ), a proto je v případě takového dovolání dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Svými výtkami týkajícími se skutkového závěru odvolacího soudu, že došlo ke změně okolností, z nichž účastníci vycházeli při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, jakkoli je označují jako výhrady proti právnímu posouzení věci, žalobci v podstatě namítají, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků a ani jinak nevyšly v řízení najevo, čili uplatňují právě dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ (srovnej blíže rozsudek z 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 22/1998 pod č. 161/1998). Ten ovšem vzhledem ke shora uvedenému v případě dovolání žalobců uplatnit nelze a těmito námitkami se tudíž dovolací soud nemohl zabývat. Dovolacímu přezkumu mohl být podroben toliko právní názor odvolacího soudu, že změnu okolností ve smyslu § 50a odst. 3 ObčZ je nutno posuzovat k okamžiku vyhlášení rozsudku, který žalobci zpochybnili výtkou, jež je i podle obsahu dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 50a odst. 3 ObčZ závazek (podle odst. 1) zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Otázku, ke kterému okamžiku je nutno změnu okolností posuzovat a dokdy tedy může dojít tímto způsobem k zániku závazku, zákon výslovně neřeší. Odvolací soud se přiklonil k názoru, že tato změna je (vzhledem k ustanovení § 154 odst. 1 OSŘ) relevantní kdykoli až do vyhlášení rozhodnutí v řízení vedeném podle § 50a odst. 2 ObčZ (srovnej obdobně Švestka/Jehlička/Škárová/Spáčil a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání 2006, C. H. Beck, str. 320). S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje. Podmínkou platnosti smlouvy o budoucí smlouvě je mimo jiné to, aby obsahovala ujednání o době, do které bude budoucí smlouva uzavřena (§ 50a odst. 1 ObčZ). Marným uplynutím této doby vzniká té smluvní straně, která trvá na splnění závazku k uzavření smlouvy, právo domáhat se u soudu, aby prohlášení vůle druhé smluvní strany, jež je nečinná nebo přímo uzavření smlouvy odmítá, bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (odst. 2 téhož ustanovení). Zákon tedy předpokládá, že v případě řádného plnění povinností vyplývajících pro smluvní strany ze smlouvy o budoucí smlouvě bude zamýšlená smlouva uzavřena nejpozději do konce sjednané doby. Je-li budoucí smlouva takto uzavřena, nemůže mít následná změna okolností splňující kritéria § 50a odst. 3 ObčZ za následek zánik závazku, neboť ten již byl splněn a neexistuje. Okamžikem, dokdy může být změna okolností relevantní, je tedy v takovém případě uzavření smlouvy. Z tohoto pohledu pak lze přisvědčit žalobcům, že není žádného důvodu zvýhodňovat tu smluvní stranu, která není ochotna své závazky ze smlouvy o budoucí smlouvě plnit dobrovolně a v důsledku toho probíhá soudní řízení, a okamžik, dokdy bude mít změna okolností vliv na trvání závazku, posouvat až do doby rozhodnutí soudu v tomto řízení; to platí tím spíše, že by žalovaná strana – v očekávání změny – mohla řízení záměrně protahovat. Dovolací soud tedy dospívá k závěru, že změna okolností ve smyslu § 50a odst. 3 ObčZ může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze v případě, že k ní došlo od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí doby, do níž měla být smlouva uzavřena. Pozdější změna okolností, byť i taková, jakou má na mysli § 50a odst. 3 ObčZ, již zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě za následek nemá.

Jestliže odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z jiného právního názoru, vyložil nesprávně ustanovení § 50a odst. 3 ObčZ a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušit (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem OSŘ). Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně (který je založen na stejném právním názoru jako rozsudek soudu odvolacího a posouzením změny poměrů do roku 1999 se zabývá jen okrajově, výlučně z hlediska zvýšení ceny pozemků), byl zrušen v celém rozsahu i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá OSŘ).

Vzhledem k tomu, že skutkový stav věci může ještě doznat značných změn, nepovažuje dovolací soud zatím za nutné ani vhodné vyjadřovat se k otázce, co lze v daném případě považovat za změnu okolností ve smyslu § 50a odst. 3 OSŘ.

V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2007

Vít Jakšič

předseda senátu