ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy              JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva K.,  zastoupeného  advokátem, proti žalovanému L. P.,  o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 901/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2004, č. j. 11 Co 870/2003-28, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2004, č. j. 11 Co 870/2003-28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 11 Co 870/2003-28, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Mostě (soudu prvního stupně) ze dne 7. dubna 2003, č. j. 33 C 901/2002-6, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 6 v M., ulici B. č. p. 2392,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Na základě skutkového zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od prosince 2001 do října 2002 ve výši 9.875,- Kč bez poplatku z prodlení, soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Oba soudy vzaly z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že žalovaný je svobodný, v bytě bydlí sám a dosahuje měsíčního výdělku ve výši 10.000,- Kč až 11.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž za prokázáno, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně dne 19. května 2003, žalovaný dluh spolu s poplatkem z prodlení uhradil v pokladně žalobce, že nadále běžné nájemné řádně platí, že předmětný byt hodlá odkoupit a že souhlasil i s úhradou všech nákladů vzniklých žalobci v tomto řízení. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je na místě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž  uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem přijatým odvolacím soudem s odkazem na ustanovení § 3 odst 1. obč. zák., a to proto, že odvolací osud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. Podle dovolatele odvolací soud především opomenul, že žalovaný, který jako svůj měsíční příjem uváděl částku 10.000,- Kč až 11.000,- Kč, „neplatil řádně nájemné po delší časové období“ (od prosince 2001 do října 2002), ačkoliv výše nájemného byla relativně nízká tj. 1.564,- Kč, resp. 1.469,- Kč měsíčně“; je tedy zřejmé, že „upřednostňoval jiné platby než hrazení nájemného“. Podle názoru dovolatele odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalovaný nevyvinul snahu dluh uhradit, „dluh neuhradil ani po jednání u OS v M. dne 7. 4.2003, kdy bylo ve věci rozhodnuto, dluh uhradil teprve po doručení písemného vyhotovení rozsudku OS v Mostě“. Podle dovolatele nelze ani přehlédnout, že „působí jako bytové družstvo, které je založeno za účelem zajišťování hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů, nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, která by přinášela zisk“, a že rozhodnutí odvolacího soudu se ve svém důsledku „dotýká majetkových poměrů jeho členů, kteří musí přispívat zvýšenou měrou za nájemníky, kteří neplní své povinnosti“. Z uvedených důvodů je právní posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesprávné a „navíc v podstatě toleruje ze strany žalovaného … nezaplacení nájemného a úhrad za služby, neboť při použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. postačí dlužníkovi uhradit dluh v průběhu odvolacího řízení a veškeré ekonomické dopady nese žalobce, který žalobu podal oprávněně a soud prvního stupně jí v plném rozsahu vyhověl“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedl, že nájemné neplatil z důvodu „velmi špatné finanční situace způsobené nízkým příjmem ze zaměstnání a očekáváním narození dítěte“, že „přestože dluh uhradil a splnil další podmínky, pronajímatel nevyhověl jeho ž��dosti o odkoupení bytu … a on byl nucen byt opustit a hledat nový byt“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. února 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda ze skutečností zjištěných odvolacím soudem lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a  oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm.  d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence  tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne       29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl, dospěl odvolací soud – na základě skutečností zjištěných z důkazů provedených v odvolacím řízení – k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu zamítl. Přitom rozhodující význam při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přisoudil skutečnosti, že dne           19. května 2003 žalovaný dluh spolu s poplatkem z prodlení uhradil v pokladně žalobce, a přihlédl také k tomu, že nadále běžné nájemné řádně platí, že předmětný byt hodlá odkoupit a že souhlasil i s úhradou všech nákladů vzniklých žalobci v tomto řízení. V rozporu s výše citovanou judikaturou se však nezabýval otázkou, z jakého důvodu žalovaný v rozhodné době nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu neplatil, resp. jaká byla v době neplacení nájemného jeho sociální situace a zda příčinou neplacení nájemného byla výlučně jeho objektivně existující tíživé sociální situace.

V naznačených souvislostech není možno ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.). Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemce uvedenou povinnost neplnil po relativně dlouhou dobu, nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. podle názoru dovolacího soudu pominout příčiny neplacení nájemného a přiznat bez dalšího rozhodující význam skutečnosti, že nájemce dodatečně (v daném případě navíc až poté, co mu bylo uloženo dlužnou částku zaplatit soudním rozhodnutím – platebním rozkazem) dlužnou částku uhradil. Klade se zde totiž otázka, zda lze z důvodu pouhého dodatečného zaplacení dlužného nájemného bez jakékoliv sankce tolerovat neplacení         (a to navíc déletrvající) nájemného nájemci, který nemá výrazné sociální problémy, jinak řečeno zda lze pouze z důvodu dodatečného zaplacení dlužného nájemného nájemcem po žalobci – pronajímateli – bez dalšího spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena. Dovolateli lze tak přisvědčit v názoru, že odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zohlednil především okolnosti prospívající žalovanému, dostatečně nepřihlédl k okolnostem vyznívajícím v neprospěch žalovaného a především se nedostatečně zabýval okolnostmi na straně žalobce. V této souvislosti není ani bez významu, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§ 120 odst. 2 o.s.ř.), u nichž neplatí omezení stanovené v § 205a odst. 1 o.s.ř. (srov.     § 205a odst. 2 o.s.ř.). Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení   § 3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné, a proto i nesprávné; dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn oprávněně.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci              (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu