Dossenův příběh se podobá příběhům mnoha jiných padělatelů začínaly tím, že určité dílo bylo téměř nevědomky vydáváno za cenný 0 * nál.8 Jakmile si však tito umělci uvědomili, že pevnost zvanou obchod s ním není tak těžké dobýt a pokořit, osmělovali se postupně k promyšlen krokům a operacím, až se z nich nakonec stali zdatní profesionální podvod níci. Tento vývoj připomíná tzv. teorii rozbitého okna, kterou v roce 198 formulovali kriminologové James Q. Wilson a George Kelling.9 Podle jejich teorie společnost nebo její určitá část, která navenek vypadá jako zločinná se nakonec zločinnou skutečně také stane. Teorii ilustruje základní symbol budova s rozbitými okny situovaná v problémové lokalitě. Vnější nepořádek a neuspořádanost podporují dojem, že celá lokalita je místem, kde jsou nepo řádek a vandalismus normou a procházejí bez trestu. Dané místo se tak stává podhoubím, které přitahuje stále závažnější projevy výtržnictví i vysloveně kriminálního jednání. Tento názor lze vztáhnout i na stupňující se protiprávní činnost jednotlivců, počínaje graffiti na zdech či drobnými projevy vandalismu a konče mnohem závažnějšími zločiny.
Teritoriální i personální aspekt teorie „rozbitého okna" lze aplikovat i na padělatelství. Padělatelé rychle rozpoznají, že umělecké prostředí je prostorem, ve kterém jsou drobné zločiny a protiprávní jednání (jako například praní špinavých peněz formou hotovostních plateb, záměrně chybné připisování autorství uměleckých děl za účelem zisku, prodej nelegálně nabytých archeologických nálezů či vyvezených starožitností) celkem běžné a často zůstávají bez postihu. Jde tedy o prostředí, které je ke zločinným aktivitám celkem vstřícné. Padělatelé jako Alceo Dossena a John Myatt (s nímž se seznámíme v následující části této kapitoly) často začínají nenápadně, drobnými úspěchy, které je časem povzbudí k závažnější trestné činnosti.
ZNIČUJÍCÍ PODVODY S DOKLADY PROVENIENCE UMĚLECKÝCH DĚL: JOHN MYATT A JOHN DREUUE
Postup založený na podvodech s proveniencí uměleckých děl, který vymyslel John Drewe, se bohužel ukázal jako daleko nebezpečnější než kterékoli doposud používané varianty podobného jednání. Při jeho realizaci navázal Drewe spolupráci s nepříliš úspěšným umělcem Johnem Myattem, z něhož udělal svého dvorního padělatele.10
John Myatt (narozen roku 1945), syn farmáře, vystudoval umění a brzy poté v sobě objevil talent napodobovat styly významných umělců působících především na počátku dvacátého století. Jako malíř se ale neuchytil a živil se jako učitel. Když se v roce 1985 rozvedl, pověsil učitelství na hřebík, aby mohl
více času se svými malými dětmi. Zároveň začal uvažovat o tom, jest-T*V1 si přece jen nemohl přivydělat prodejem napodobenin obrazů ve stylu 'mýcn malířů. V časopisu Priváte Eye zveřejňoval inzeráty tohoto znění: "p avé napodobeniny. Obrazy z devatenáctého a dvacátého století za 150 li-" " Myatt maloval kopie dle přání zákazníků, a podepisoval je svým jmé-Na tom nebylo nic protiprávního a Myatt touto cestou prodal několik
Ben Nicholson, J955 (zátiší), 1955, olej a tužka na John Myatt, podle Bena Nicholsona, Kohoutek, plátně, 57,1 x 45,4 cm detaily nejsou známy
obrazů. Dokázal se sice uživit, ale vyskakovat si nemohl. Jedním z jeho zákazníků se stal i jistý John Drewe.
Jednoho dne kontaktoval Drewe Myatta aby mu sdělil, že aukční síň Christie's zařadila do své nabídky jednu z jeho „pravých napodobenin" v domnění, že jde o originál francouzského kubistického malíře Alberta Gleizese. Obraz se prodal za 25 tisíc liber (Drewe ho od Myatta koupil za 150 liber). Drewe navrhl Myattovi spolupráci a ten, ačkoli sám o zločinecké dráze nikdy neuvažoval, jeho vábení podlehl.
Myatt se pustil do tvorby padělků, které v pravidelných intervalech vozil Drewemu do Londýna. Napodoboval styl pozoruhodně širokého spektra umělců z počátku dvacátého století, včetně Chagalla, Le Corbusiera, Giaco-mettiho, Matisse, Bena Nicholsona, Jeana Dubuffeta a mnoha dalších. Policie odhadla, že Myatt v období několika málo let vytvořil okolo dvou set padělků. V porovnání s některými jinými padělateli se to může zdát jako poněkud skromný údaj, je ovšem třeba brát v úvahu, že pochází z policejních podkladů
a nikoli z úst dopadeného padělatele, který se většinou snaží ohromit veřej, nost svou produktivitou. Policie se domnívá, že díky spolupráci s Drewem si Myatt přišel na zhruba 275 tisíc liber.
Drewe si coby hybatel společného „podnikání" uvědomoval, že samotná stylová podobnost, jakkoli dokonalá, nestačí na to, aby přesvědčila současný umělecký svět, že bylo objeveno nějaké doposud neznámé dílo velkého umělce. Byl si také dobře vědom toho, že klíčem k úspěchu jsou přesvědčivé doklady o provenienci díla. Originály, jež byly malovány olejovými barvami, Myatt údajně padělal pomocí emulzních barev a lubrikačního gelu. Rozdíl mezi olejovými a emulzními barvami by tedy podle něj měl bez obtíží lehce rozpoznat kterýkoli expert. Doklady provenience obrazů, které obstarával Drewe, byly však natolik přesvědčivé, že se bližší zkoumání Myattových padělků nezdálo být nutné.
John Drewe u stolu ve svém domě
Drewe správně pochopil, že inteligentní padělatelé nekopírují existující díla, nýbrž tvoří díla nová ve věrohodném stylu a co je ještě důležitější, s přesvědčivou historií či příběhem, díky němuž lze dílo vydávat za nově objevený originál. Drewe tedy začal doklady provenience uměleckých děl falšovat; vytvářel historické archivní dokumenty, které měly věrohodně prokazovat původ podvodného uměleckého díla. Falšoval dopisy, faktury, účty a inventární záznamy z galerií a muzeí, které už neexistovaly, ale i ze soukromých sbírek již nežijících osob. Pravost takových dokladů bylo prakticky nemožné ověřit. Falešné dokumenty následně vkládal do řádných archivních složek.
£dyž aukční síň zvažuje zařazení určitého díla do své nabídky, prochází historické záznamy, aby si ověřila, zda je dílo uvedeno v catalogue raisonné ničíce, který má být jeho autorem. Experti pátrají v knihách a archivech po dokladech o původu díla i tehdy, když prodejce disponuje pouze minimální či pádnou dokumentací tohoto druhu. Dosažená kupní cena uměleckého díla je zpravidla tím vyšší, čím detailněji zmapovaný profil a historii to které dílo má.
Existují dva důvody, proč se umělecké předměty s doloženou proveniencí v aukcích lépe prodávají. Prokázaný původ uměleckého díla ubezpečí potencionální kupce o legitimitě celé transakce. Posiluje dojem, že jejím předmětem je originál, který není kradený. Příběh spojený s nabízeným uměleckým dílem, který často souvisí s jeho proveniencí, je součástí jeho celkové atraktivity. Zmapování vlastnické historie díla v co nej širším rozsahu totiž uměleckému předmětu dodává na historickém a kulturním významu, který překračuje jeho estetické kvality. Z těchto důvodů se tedy galerie a aukční síně snaží k provenienci uměleckých děl nalézt maximum podkladů. Jinak řečeno, přesvědčivá provenience je klíčem k úspěšnému padělatelství.
V případě Myattových obrazů byli experti zprvu zmateni. Měli před sebou díla, která vypadala jako Chagallovy nebo Giacomettiho originály, ale v souborných soupisech děl těchto umělců o nich žádné záznamy nebyly. Dalším krokem tedy bylo prověřit, zda předchozí badatelé v archivních záznamech něco nepřehlédli. A právě tady nalezli dokumenty, které do různých archivů podvodně vložil John Drewe.
Nalezení doposud neznámých dokladů provenience uměleckého díla představuje pro badatele dvojnásobný úspěch. Nejenže takové dokumenty svědčí o pravosti díla, ale mohou být užitečné i pro budoucí výzkum. Podobné objevy mohou nastartovat nejednu kariéru. Myattovy padělky byly auten-tizovány a následně prodávány jako originály právě díky Dreweho zfalšovaným dokumentům.
Drewe tímto způsobem pronikl do řady archivů, včetně takových institucí jako Victoria and Albert Museum, Tate Gallery a Institut moderního umění v Londýně - a pravděpodobně i do mnoha dalších, o kterých ještě nevíme. Victoria and Albert Museum posléze zorganizovalo rozsáhlou prověrku všech archivů, s jejichž záznamy mohl Drewe manipulovat. Cílem bylo tyto archivy očistit od podvržených materiálů tak, aby budoucí badatelé neměli tendenci zpochybňovat pravé archivní záznamy.11 Problém samozřejmě tkví v tom, že jakmile jsou seriózní archivy zapleveleny zfalšovanými historickými doklady, nepůsobí ani trochu důvěryhodně. Lze pak zpochybňovat pravost všech jednotlivých složek, které jsou zde uložené. Metoda falšování dokladů provenience uměleckých děl j e tedy vysoce destruktivní, neboť dokáže zpochybnit spolehlivost i těch nejzáklad-nějších pramenů, z nichž čerpá věda a akademická vzdělanost.
Drewe chladnokrevně přesvědčoval své přátele a kolegy, aby se vydáVaj-za vlastníky originálních obrazů, jejichž autorem byl ve skutečnosti Myatt Dopisoval si s rodinami zemřelých umělců, aby z nich vymámil potvrze" ní pravosti obrazů, které ovšem daný umělec nikdy nenamaloval. Přemluvil svého známého Clivea Bellmana, aby mu pomohl s prodejem několika patlaných obrazů pod záminkou, že jde o originály, jejichž prodej pomůže Z{s kat důležité archivní dokumenty o holokaustu. Přiměl svého dlouholetého přítele Daniela Stokese, aby se vydával za vlastníka padělaného obrazu Bena Nicholsona, tentokrát s historkou o tom, že výtěžek z prodeje pomůže jedné chudé rodině. Drewe se pohyboval na hraně sociopatie a zároveň byl až bezohledně chytrý.
Scotland Yard zatkl Johna Myatta v září roku 1995. Sledovali jej již d.elší dobu a věděli i to, že mozkem a vůdčí osobností tohoto zločineckého podniku je John Drewe, neboť Dreweho zhrzená milenka Bat-Sheva Goudsmi- I dová informovala o jeho aktivitách policii i Tate Gallery. Myatt se okamži- I tě přiznal a nabídl policii pomoc při dopadení Dreweho, kterého postupem doby začal z osobních důvodů nesnášet - Drewe byl nejen nedůvěryhodný, ale také nebezpečný. Myatt policii podrobně popsal své padělatelské meto- I dy a zdůraznil, že používal dokonce i jiné druhy materiálů než umělci, které kopíroval. Podle něj by experti měli být schopni tento rozdíl rozpoznat velmi snadno. Nabídl Scotland Yardu pomoc i při vyšetřování jiných padělatel-ských kauz, a tato spolupráce pokračuje dodnes.
John Myatt při práci ve svém ateliéru, 2011
na
16
okraj
dubna roku 1996 zatkla policie i Johna Dreweho v jeho domě v Reigate i Londýna. Našla u něj předměty, které používal k výrobě falešných
dok tin
mentu, včetně různých certifikátů původu a falešných historických lis-hodlal založit do archivů. Myatt byl odsouzen k trestu odnětí svo-V   j^lce jednoho roku nepodmíněně za spáchání trestného činu spiknu-účelem podvodu. Za dobré chování byl propuštěn po čtyřech měsících, p we byl odsouzen na šest let a propuštěn byl po dvou letech výkonu trestu.
Zatímco Drewe se po propuštění vytratil z veřejného života, kariéra Joh-a Myatta tePrve naPm0 začala- Jako tolik jiných padělatelů umění, kteří byli zatčeni a odsouzeni, čekala i Myatta po propuštění z vězení sláva a bohatství. Jeho originální plátna se prodávají za pěti až šestimístné částky, a stejně je tomu i v případě jeho mimořádně kvalitních „pravých padělků", které podepisuje svým nyní již proslaveným jménem. V roce 2007 se prodala práva na zfilmování jeho životního příběhu a podobně jako před ním Tom Kea-ting je i Jonn Myatt hvězdou vlastních televizních pořadů na stanici Sky Arts Fame in Frame" (Zarámovaná sláva), ve kterém maluje portréty celebrit ve stylu různých známých umělců, a „Virgin Virtuosos" (Panenští virtuosové), v němž před zraky kamer maluje kopie známých obrazů.
ELY SAKHAIA JEHO PODVODNÉ KOPIE
Většině lidí se pod pojmem padělatelství nejspíš vybaví kopírování existujících uměleckých děl. Jak jsme však viděli v předchozích kapitolách, pro padělatele je většinou výhodnější vytvářet „ztracená" umělecká díla nebo díla ve stylu známých umělců, jež by se dala pokládat za originály. Problém s kopírováním existujících uměleckých děl spočívá v tom, že kopii od originálu lze relativně snadno rozpoznat. To však ještě neodradilo některé jedince od toho, aby to alespoň nezkusili. Připomeňme si v této souvislosti mýtus vytvořený kolem krádeže da Vinciho Mony Lisy z pařížského Louvrů v roce 1911. Eduardo de Valfierno, argentinský delikvent, si měl údajně tuto krádež objednat, aby následně prodal šest kopií Mony Lisy nic netušícím sběratelům (viz str. 150). Podle jeho plánu by pak každý z nich věřil tomu, že vlastní ukradený originál a tak by o své akvizici jistě diskrétně pomlčel.11
Kromě holého faktu, že Mona Lisa byla skutečně odcizena - Vincenzem Peruggiou -, není na celé historce ani špetka pravdy. I přesto však tento mýtus žije dál vlastním životem, především proto, že rezonuje s určitými myšlenkovými stereotypy o zločinech v oblasti umění; chvástavě aristokratická verze Robina Hooda pěkně zatočila se zbohatlíky a chtěla jim pustit žilou. Navzdory šíření Valfiernova mýtu se však s padělatelství m v podobě kopírování slavných uměleckých děl setkáváme jen výjimečně. Existuje však přinejmenším