se vyhlašuje vždy veřejně jménem republiky, určený okruh nálezů se vyhlašuje ve Sbírce nálezů a usneseni Ústavního soudu, která' se k tomu účelu zřizuje. Účastníkům řízení a jejich zástupcům se nálezy, usnesení a další písemnosti doručují do vlastních rukou.
Specifická povaha řízení před Ústavním soudem se projevuje též v tom, že návrh zákona předpokládá možnost uložení poměrně vysoké pořádkové pokuty (až 50 000-Kč, a to usnesením samotného předsedy senátu, resp. předsedy Ústavního soudu ve věcech projednávaných v plénu), a že účastník řízení zásadně ani v případě úspěchu ve věci nemá proti jinému účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení. Povinost nahradit náklady řízení jinému účastníkovi může soud pouze uložit „v odůvodněných případech podle výsledků řízení".
*     * *
Bylo by příliš smělé pokoušet se o závažnější kritické hodnocení úpravy ústavního soudnictví v době, kdy v platnosti je jen část celkové právní úpravy a kdy i pokud jde o tuto nyní platnou část, totiž příslušné části Ústavy, se teprve postupně odkrývá její obsah. Tento článek proto měl za cíl provést alespoň některé úvahy nad ústavními východisky a místem Ústavního soudu v našem ústavním systému, poukázat na některé charakteristické rysy jeho kompetencí - včetně těch, které mají za cíl omezit přístup k Ústavnímu soudu - a podat informaci o směru dalších legislativních opatřeni, která jsou nutná k naplnění příslušných ustanovení Ústavy.
JIŘÍ PŘIBÁŇ
PARADIGMATICKÁ NAPĚTÍ V TZV. KRITICKÉ PRÁVNÍ VĚDĚ A HNUTÍ CRITICAL LEGAL STUDIES
Každé dnešní pojednání o kritické právní vědě nemůže nemít za jeden z ústředních bodů svých úvah hnutí Critical Lega) Studies (CLS), jemuž se podařilo opanovat široký Ji prostor kritického právního myšlení. Nesporně fascinující flexibilita tohoto původně velmi politizovaného hnutí pak vyvolává otázku po povaze proměn v pojetí kritičnosti právní vědy během posledních dvaceti let. Hlavním smyslem tohoto článku by tedy měla být snaha poukázat na několik z mnoha vazeb mezi původními myšlenkami CLS a těmi kritickými východisky, která se nejprve vyvíjela mimo samotné hnutí a která byla později do značné míry přijata mnohými představiteli Critical Legal Studies za vlastní, čímž podstatně ovlivnila samotný charakter tohoto hnutí.
I. STRUČNÝ NÁSTIN VÝVOJE HNUTÍ CRITICAL LEGAL STUDIES
Na hnutí Critical Legal Studies se zřetelně ukazují všechny nedostatečnosti a mezery každé klasifikace teoretických východisek a každé snahy proměnit tato východiska v intelektuální hnutí s jasnými představami o sobě samém. V případě tohoto hnutí je vše navíc komplikováno původní představou o politické, silně levicové angažovanosti, jakou sdíleli na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jeho zakladatelé. Politická aktivita a zaujetí některých představitelů Critical Legal Studies potom zastínily užší teoretické principy hnutí a nové způsoby formulování klasických problémů právní vědy, jejichž originalita je mnohem zajímavější a má trvalejší povahu než jednotlivé politické postoje.
Již samotné pojmenování celého hnutí, objevujícího se nejprve ve Spojených státech v první polovině sedmdesátých let, odkazuje na postavení, jaké chce v rámci právní vědy zaujímat. Přitom je příznačné, že kritičnost jako základní atribut zdaleka neplatí pro všechny představitele, kteří se k tomuto hnutí dnes hlásí. Panuje zde značná pluralita a rozmanitost jednotlivých textů jednotlivých autorů. Jediným důvodem, proč se stále ještě užívá jednotného označení a hovoří se o celkovém, intelektuálně ujednoceném hnutí, je snaha takřka všech autorů o zpochybnění či přinejmenším relativizaci tzv. oficiální právní vědy s jejími způsoby legitimování chování politických a právních institucí soudobé západní společnosti.
Jeden ze silných, sociálně politických i intelektuálních zdrojů inspirace celého hnutí bychom nalezli v protestním hnutí a univerzitních vzpourách na konci 60. let. Třebaže tyto vzpoury byly potlačeny a neutralizovány mocenským aparátem i dalšími
institucemi západní demokratické společnosti a přestože intelektuální pozadí těchto studentských rebelií bylo často velmi nejasné a roztříštěné, nejednalo se v žádném i případě pouze o náhlé vzplanutí radikalismu u části studentské mládeže. Příčiny byly pochopitelně velmi rozmanité a lišily se podle jednotlivých zemí a univerzit, avšak za společný rys je možné považovat prohlubující se proces rozpadu důvěry v moderní instituce pluralitní demokracie na straně veřejnosti.
Absence širšího sociálního konsensu a schopnost moderního politického systému chovat se a reprodukovat zcela autonomně a nezávisle na vůli veřejnosti, to vše vedlo : k zvětšujícímu se napětí mezi občanem a politickým systémem (Habermas 1973 : 96an) Třebaže v tomto ohledu nevedelo protestní hnutí k žádné změně, celkové napětí se na počátku 70. let stává jedním z hlavních témat právních studií, hlásících se k tradici kritického myšlení. Do oblasti právní vědy se toto téma přitom dostává zprostředkovaně přes témata a jazyk sociologických a politických teorií. Texty předcházející bezprostředně ustavení Critical Legal Studies se tak zabývají převážně právem jako ■/ specifickým normativním systémem, který ve společnosti funguje především jako systém produkující stabilitu, neutralizující napětí a nárokující si univerzální výklady toho, co je a co má být považováno za normální, správné a spravedlivé. První texty CLS jsou pak typické svým mimořádným zájmem o zkoumání spojitostí mezi uplatňováním ■ práva a panující politickou vůlí, v čemž je obsažen i budoucí velmi silný akcent na požadavek reformy práva ve smyslu politických priorit (srov. Unger 1976).
Kromě bezprostředního vlivu protestů z konce 60. let se jako rozhodující pro konstituování ideových obsahů „kritických studií" ukazuje také většina liberálních politických hnutí a s nimi spojených ideologií, typických pro 70. léta. Nejnápadnější je , v těchto souvislostech samozřejmě ideologie feminismu, která navíc snad jako jediná měla ze všech rozmanitých ideových proudů širší dopad na život společnosti a která se do značné míry také adaptovala i v tzv. oficiální politice.
Pokud se jedná o samotné teoretické inspirace Critical Legal Studies, potom je možne mezi nej výraznější řadit zpočátku Frankfurtskou školu. Myslitelé jako Adorno nebo Horkheimer, ale stejně tak i Marcuse měli velmi silný vliv v době konstituování celého hnutí, kdy je v něm možné vysledovat silné sympatie k myšlenkám rekonstrukce ■ společnosti, rozpracování konceptu individuální svobody v podmínkách širokého sociálního konsensu a překonání nedostatků modelu liberální demokracie (k tomu srov. např. Marcuse 1992 a Unger 1975). )-
Od samotného počátku však existuje v celém hnutí vedle právě zmíněného intelektuálního postoje, jasně navazujícího na některé modernistické představy o sociální dynamice, a pokroku, také postoj značně odlišný. Reprezentují jej radikální texty některých „duchovních autorit" studentských bouří ve Francii jako F. Lyotarda nebo VI. Foucaulta, které však na rozdíl od tradice Frankfurtské školy zcela postrádají jazyk hlásající komplexní sociální změnu, svobodu individua založenou v realizaci a naplnění
jeho vlastní identity, která má univerzální platnost atd____       Typická témata tzv.
postmoderního obratu ve filozofii a v sociálních vědách, tj. například rozpad velkých teorií a univerzálních výkladů světa (Lyotard 1984, kap. 1 a 7), konec subjektu nebo '■. rozpad legitimujících procesů ve společnosti, byla zpočátku v textech Critical Legal Studies spíše výjimečná. Postupem času se však stávala stále populárnějšími a u jisté
části představitelů CLS tato témata nakonec úplně vytlačila původní politizovaný jazyk, kterým se hnutí kdysi vyznačovalo. V této době, kdy se přístupy Critical Legal Studies stále více prosazovaly také v Evropě, již dokonce Peter Fitzpatrick a Alan Hunt citují v úvodu k britskému sborníku Critical Legal Studies jako reprezentativní postoj Lyotardovu výzvu, abychom se „zapojili do války proti totalitě, stali se svědkem neprezentovatelného, aktivovali diference" (Fitzpatrick 1987, Lyotard 1984 : 82).
Proniknutí postmoderních paradigmat do Critical Legal Studies dnes způsobuje, že se vytrácí původní představa o jednotě teoretických principů a praktické právní politiky, jak ji reprezentují například Ungerovy texty. Jisté reziduum by snad bylo možné nalézt ještě v marxistickém slovníku například Alana Hunta, avšak v současnosti je pro naprostou většinu textů CLS, jež sledují nějaký politický cíl, typický vedle kritické strohosti právě pragmatismus a instrumentální důraz na řešení právních problémů (k tomu např. Kennedy, D. 1986). Postmoderní obrat, oproštěný od klasické politické rétoriky, v sobě navíc obsahuje možnost nekonvenčně tematizovat „věčné" problémy právní vědy, takže se stává přitažlivým i pro ty filozofy a sociology práva, pro něž není tak důležitý přívlastek „kritický" jako vůbec původní možnost postavit tradiční právní problémy do nových souvislostí.
Smyslem následujících analytik bude tudíž snaha poukázat na jistou základní rozdílnost paradigmat nejen v rámci Critical Legal Studies, ale vůbec soudobé kritické právní vědy v nejobecnějším smyslu slova. Tato rozdílnost je dána již chápáním kritičnosti jako politické angažovanosti na straně jedné a jako intelektuální distance na straně druhé. Také z toho důvodu byly zvoleny dvě osobnosti, reprezentující tyto protiklady. Ono napětí v kritické právní vědě lze přitom velmi dobře vymezit i skutečností, že zatímco Roberto M. Unger je všeobecně považován za zakladatele a ústřední postavu hnutí CLS v jeho prvním období, právní studie Stanley Fishe náleží vlastně mimo úzký rámec CLS, třebaže myšlenky v nich obsažené byly v mnohém určující při artikulování postmoderního obratu v textech CLS. Fish se také k CLS přímo nehlásí a jeho kritiky klasických děl moderní jurisprudence jsou zároveň kritikou původních myšlenek CLS.
II. ROBERTO MANGABEIRA UNGER
Roberto M. Unger byl tím, kdo vlastně během první poloviny sedmdesátých let ve Spojených státech uvedl celé hnutí do akademického života. Za určitý mezník se potom zpravidla označují jeho dvě knihy z poloviny sedmdesátých let - Vedení a politika (Knowledge and Politics) z roku 1975 a o rok později následující Právo v moderní společnosti (Law in Modern Society). Pro obě knihy je typické, že právo je v nich pojímáno v nejširších souvislostech a slouží spíše jako fenomén, na kterém lze demonstrovat charakteristické rysy určitých společností, především potom výjimečnost společnosti moderní, založené na liberálních principech. Jinak se obě knihy zaobírají kritikou společnosti v nejširším smyslu slova a způsob, jakým jejich autor klade sociální problémy, náleží zcela do tradice kritické sociální teorie, ze které teprve lze implicitně uvažovat o kritické teorii právní (Ungerův „manifest" pod názvem Critical Legal Studies Movement vychází až v roce 1983).
«1
Kniha Vedení a politika je především polemikou s koncepty liberálního myslení, svobody a společnosti, na jejichž dobovou ohraničenost se Unger snaží poukázat. Vychází přitom ze známého protikladu skutečnosti a normy, resp. hodnoty, jenž je v liberálním myšlení novodobé Evropy nejkomplexněji vyložen v díle Kantově. Unger však vedle této antinomie nalézá v moderní liberální společnosti i řadu dalších. .., obdobně závažných a v rámci této společnosti neřešitelných antinomií jako např. jednotlivec - společnost,  společenství - společnost,  zvykové právo -  státně i byrokratické právo, teorie - skutečnost, rozum - vůle atd.... Jestliže je však tato ;i liberální společnost plná nepřekonatelných protikladů, jež ohraničují a omezují směr ji sociálního vývoje, zbývá vůbec otázka, za jakých okolností a z jakých historických příčin liberální společnost vznikla, co je jejím pecifikem a kde spočívají její nejpůvodnější hodnoty. Unger při hledání odpovědi vychází z tradičních schémat moderní sociální teorie jako jsou vztahy řádu a změny, stability a konfliktu nebo i dominance a kooperace. To vše je potom v knize Právo v moderní společnosti ř zasazeno do tradiční typologie právní vědy, která rozlišuje právo podle kritérií vzniku, formálnosti struktury, funkcí atd. ... na právo zvykové a právo byrokratické. Do této typologie, mimořádně významné především pro anglo-americkou právní kulturu a vědu, jsou potom zahrnuty jednak všechny vazby a odlišnosti mezi moderními a předmoderními formami sociálního života (tedy základní téma všech tzv. velkých sociálních teorií v klasických dílech Durkheima, Tónniese, Webera aj.), | ale zároveň i samotné typologie celých společenských uspořádání v jejich historickém | vývoji. Rozpad feudálního řádu v Evropě a nástup liberálních myšlenek umožňuje | podle Ungera potom jasněji diferencovat společnosti na kmenové (s převahou f rodových osobních vazeb a vztahy trvalé dominance), aristokratické (s vyšším § stupněm  diferencovanosti,  formálnějšími  a  nikoli  výlučně osobními  vazbami) | a liberální. Posledně jmenovaná společnost je charakteristická tím, že je v ní jasně § diferencován  vztah  společnosti  či jednotlivých jejích  části  na  straně jedné f a jednotlivce na straně druhé. Podle Ungera „v této společnosti každý jednotlivec | náleží do velkého množství zvláštních skupin, ale každá z těchto skupin se dotýká | pouze ohraničené části jeho života" (Unger 1976 : 143). Množství těchto skupin | v liberální společnosti roste, takže nakonec se rozkládá tradiční rodové vymezení | osobnosti, která je napříště vnímána jen jako svazek rozmanitých sociálních rolí. j „Jednotlivci vstupují do vzájemných vztahů častěji v neosobních kontextech jako jsou § trh či byrokracie .. ." (1976 : 144) a vysoká míra odcizení se tak stává liberální | společnosti vlastní. Přestože se na jedné straně zvyšuje rozpad „původní"' identity | osobnosti, nelze tvrdit, že by se tradiční osobní vztahy z liberální společnosti vytratily | docela. Univěrzalismus sociálního života je pro liberální společnost sice typický, ale f nikoli výlučný, jak o tom ostatně vypovídají nejrůznější nacionálni hnutí a ideologie, I vznikající v liberálním prostředí. Antimonie vztahu cizinec-příslušník společenství J není tak vlastní jen partikulární rodové společnosti, má mnohem širší kontext a nelze | ji v žádném sociálním uspořádání eliminovat. Liberální společnost, ve které se I rozpadá zkušenost života ve společenství, tak vlastně bezprostředně ohrožuje svou vlastní stabilitu.
Moderní právo - jeho systémovost
V liberální společnosti sehrává právo podle Ungera velmi důležitou integrativní úlohu. Unger dokonce, zcela v tradici Durkheimově, považuje právo vedle dělby práce za nejdůležitější objekt makrosociologického zkoumání (1976 : 44). Typologie práva je vedena v rovině protikladu moderních a předmoderních forem sociálního života. Pro právo zvykové p typickým znakem, že neodlišuje jasně skutečnost od právní povinnosti a každá odchylka od normy zároveň znamená přetvoření pravidla samotného (1976:49). Zvyk není nikterak veřejně deklarován ani nemá pozitivně stanovenou formu, je vlastní rodové společnosti, která je ve své podstatě nestrukturovaným celkem jednotlivých společenství. Přestože se zvyk a tedy částečně i zvykové právo objevují pochopitelně i v diferencovaných společnostech, těmto společnostem je vlasmi právo byrokratické či regulativní (Unger 1976 : 58an). Od zvykového práva se odlišuje právě svým veřejným a pozitivním charakterem. Je formalizovane a jeho výkon se úzce váže ke speciálnímu aparátu donucení, který je ustaven jakoby nad veškerou společností. Právní povinnost je jasně odlišena od ostatních sociálních zvyků a právo, namísto toho, aby bylo „spontánně produkováno společnosti"', je ustaveno prostřednictvím politického panství. S tím bezprostředně souvisí problém byrokracie jako zvláštní sociální skupiny, který je v mnohém pro Ungera určující. Unger hodnotí historický význam byrokracie zcela ve shodě s Weberovým pohledem, avšak mnohem více než Weber akcentuje nutnost omezení jejího politického vlivu a panství. Otázka kontroly byrokracie je tak i ve vztahu k právu otázkou ústřední, jelikož upadá význam tvorby a artikulování právních norem ze života jednotlivých společenství a nastupuje cenu'alizovaná tvorba práva v byrokratických aparátech.
Vedle obou právě zmíněných typů je zde však podle Ungera ještě třetí typ, který je vlastní pouze moderní liberální společností - právní systém (Unger 1976 : 66). Na rozdíl od práva byrokratického splňují právní systém a jeho normy požadavek obecnosti při tvorbě legislativy a stejně tak i požadavek jednotné aplikace. Zatímco byrokratický výkon práva ještě neznamená v konkrémím případě použití nestranných norem, právní systém vylučuje ve své ideální podobě jakékoli osobní zaangažovaní v právních kauzách a obecné normy lze aplikovat jen podle obecně platných, nestranných pravidel. To předpokládá především oddělení výkonné správní moci od moci soudní stejně jako zákonodárné. Tento strukturní požadavek a základní předpoklad ústavem' právního systému se podařilo uskutečnit právě v evropských liberálních společnostech, ve kterých jc tak vedena jasná hranice mezi veřejným a soukromým životem, když veřejná sféra je artikulována obecnými povinnostmi v právní normě. Distinkce mezi skutečností a povinností je jasně zformulovaná, ale zároveň zbavená libovůle jisté mocenské skupiny či jejího aparátu. Moc v liberální společnosti tak dostává povahu nikoli personalizovaných výkonů, nýbrž abstraktního principu vlády práva (rule of law). Napříště vládnou neosobní normy a na nich založené instituce, zatímco jednotlivé sociální skupiny usilují o získání pouze dočasného vlivu v tomto právně mocenském systému. Takto ustavený právní systém liberální společnosti umožňuje uvolnit a rozvinout nesmírnou sociální dynamiku, která v těchto společnostech spočívá. Přesto však i tento systém má podle Ungera své vlastní hranice, které je možné překonat pouze sociální rekonstrukcí.
Post-Iiberální společnost. Rekonstrukce liberálních ideji.
Veškeré úvahy a teoretické konstrukce maji v Ungerově díle své přesné určení, svůj konečný cíl. Jejím rekonstrukce soudobé' západní společnosti. Unger totiž sociální teorii chápe jako kritickou a hodnotící vědní disciplínu, jejímž posláním je racionalizovat výklady sociálního života a zároveň z takovéto pozice následně navrhovat dokonalejší a ideálnější formy sociálního uspořádání. Liberální společnost je ohraničena ve své sociální dynamice a ve své schopnosti rozvoje, tedy v tom, co Unger považuje m základní a určující sociální fenomén ve všech moderních společnostech. Aby tenlo vývoj nebyl brzděn a nedošlo nakonec k sociální retardaci, musí být transformován* původní instituce liberální společnosti. Přitom se jedná především o transformaci právních a mocensko-politických struktur. Vláda práva a depersonalizace moci sjce omezuje jednotlivé skupiny v jejich dominantím sociálním a politickém postavení, ale ' přesto jsou podle Ungera ve stratifikační linii jisté sociální skupiny, které jsou z podílu • na moci a politickém rozhodování vyloučeny. Avšak je-li sociální hierarchie a řád podle Ungera jen momentálním rozložením sil a výsledkem konfliktů mezi jednotlivými sociálními skupinami, potom je zřejmé, že moderní idea svobody bude mít v autorových očích především podobu co možná nejrovnějšího postavení nejrozmanitějších skupin v rámci celého politického a právního systému. A v tom spočívá i pochopení smyslu ■ rekonstrukce západní společnosti, která podle Ungera již začala v sedmdesátých letech a která má podobu státu blahobytu (welfare state). Tato post-liberální společnost je výsledkem postupující neschopnosti původních liberálních institucí zajistit komplexnost sociálního života ve zkušenosti jednotlivce (Unger 1976 : 262an). K tomu se váže především ztráta původní identity, vyplývající z osobních vztahů a bezprostředního prožívání sociální skutečnosti. Rozestupující se propast mezi světem norem a povinností na straně jedné a světem aktuálních zkušeností na straně druhé způsobují potom odcizení veřejného života (redukovaného pouze na svět norem) a omezování života ' soukromého. Smyslem rekonstrukce v makrosociologickém smyslu potom je otevření prostoru pro demokratický a rovný politický diskurs nejširších skupin a zájmových sdružení. Avšak tento postup je vyvolán původně aspektem sociálně psychologickým, , totiž snahou obnovit lidskou a občanskou důvěru v politický svět a možností identifiko- ' vat s nimi své vlastní zájmy. Jádrem veškerého hodnocení a kritiky liberální i post-liberální společnosti je tak úsilí o transformaci sociálního já ve smyslu překlenuli protikladu mezi veřejným a soukromým, mezi společností a jedincem. ;
Štěstí a dobro jednotlivce je v Ungerově díle zřetelně formulováno jako možnost účastnit se bezprostředně politického a veřejného života. Uspořádání státu blahobytu, kde jsou již obsaženy silné korporativní prvky a reflexe života v neformalizovaných společenstvích, k tomu částečně směřují. Stejně tak však podle Ungera k obratu směrem ■ k post-liberální společnosti přispívají i některé vybrané prvky stránicko-byrokratických aparátů zemí reálného socialismu. Unger dokonce původně společnost, která by měla vzejít z obratu post-liberální společnosti ke státu blahobytu nazývá socialistickou (1975 : 23, 189-190). Završení a proměna sociálního uspořádání, které mají nastolit opětovnou jednotu mezi zájmy a cíli sociálního já a sociální komplexní organizace, jsou otázkou plánovaných politických akcí a Unger nevylučuje ani možnost náhlého obratu
revolučního. I každá taková změna však může vést jen k posílení sociální stability a Unger v těchto souvislostech zcela přebírá Mannheimovu terminologii, když hovoří o organickém modelu sociální a politické organizace. Vedle apriorní povahy sociálního celku a jakéhosi holismu Ungerovy teorie se pod tímto označením myslí i dynamická proměnlivost sociálních institucí v konkrétním historickém čase a jejich směřování ke komplexnějšímu a dokonalejšímu organizování sociálního a politického života (1976: 264).
Postaveni Ungerových idejí v celkovém kontextu CLS
Na Ungerových knihách překvapí čtenáře již způsob vyjadřování. Neuvěňtelně lehce zformulované myšlenky, jasné a jednoznačné vyjadřování, úsporný sloh a pestré využívání klasických a tudíž všeobecně známých schémat sociální vědy, to vše obráží hlavní smysl všech autorových studií. Tím je úsilí oslovit prostřednictvím vědy nejširší občanskou veřejnost a politicky na ni působit. Výslovně se k tomuto úsilí Unger hlásí i v knize The Critical Lega! Studies Movement (1983), kde vedle levicové orientace a proměny právního systému prostřednictvím politické akce hlásá konstruktivistické a praktické založení sociální a právní vědy. Kritika je mu přitom pouhým východiskem utváření dokonalejších sociálních modelů a posléze jejich uskutečňování.
Na Ungerových textech se ukazuje jistá inspirace Marxovým ideálem angažované vědy, třebaže uvažovat o Ungerovi jako o přímém pokračovateli marxistického myšlení by bylo velmi zjednodušené. Mnohem více společného má Unger s již zmiňovanou tradicí Frankfurtské školy. Jedná se především o typicky modernistické uvažování o společnosti, její neustálé možnosti vývoje směrem k dokonalejším formám a o schopnostech subjektů sociálního života aktivně do tohoto vývoje zasahovat a v zásadě ho svým jednáním teprve konstruovat. Subjekt stojí jako centrum všech úvah o transformaci společnosti. Existují apriorní významy a smysl jeho sociálního života, které se mohou vyplňovat (nikoli však vyplnit!) v konkrétních historických podmínkách. Sociální subjekt a společnost je potom tedy možné, ale zároveň i zákonité a nutné transformovat. Je nutné konstruovat takové podmínky, které povedou nejen k formální politické svobodě subjektu, nýbrž i k autentické svobodě individuální, která je od svobody politické sice neoddělitelná, ale zároveň na ni neredukovatelná (srov. Adomo 1974, Marcuse 1969).
V Ungerově díle má své důležité místo také idea sociálního vývoje jako pokroku, která je založena v ideji společného a individuálního dobra, jež se realizuje v dějinách společnosti (1975 : 23). Dobro individuální je vzhledem k apriornosti sociálního světa odvozeno od uskutečňování dobra společenského. To však není, jak již bylo naznačeno v problému transformace sociálního subjektu, možné reálně nikdy završit, ale je možné se k němu neustále přibližovat tím, že konstruujeme podmínky pro uskutečňování dokonalejších sociálních řádů. Záměrně deklarovaná spekulativnost Ungerovy sociální teorie (1976: 268) potom umožňuje vnímat ji v dlouhé řadě ideálních a utopických konceptů společnosti, tradovaných od doby vzniku Platónovy Ústavy. Avšak Unger, poučen Hegelem, chápe spekulaci zároveň jako konkrétní fakt a tedy i jako nástroj politického boje, což ho zase naopak přibližuje k nejrozmanitějším ideovým proudům levicového myšlení ve 20. století, k nimž se ostatně veřejně hlásí.
sec
III. NOVÁ ARTIKULACE PRÁVNÍ VĚDY - STANLEY FISH
Modernistické pojímání sociálni i právní teorie jako fundamentu sociálních změn se postupně i v rámci Critical Legal Studies počalo jevit jako omezené co do schopnosti vypovídat o faktickém životě společnosti. Myšlenka změny prostřednictvím angažovanosti jednotlivce či skupiny ve světě politiky se společně s myšlenkou obnovy či konstruování organického a harmonického života stávaly stále více iluzorními. Politické i sociální systémy soudobé západní společnosti se totiž ukázaly jako schopné neutralizovat a absorbovat i zcela zásadní otřesy a zpochybnění sebe sama. Dokonce jsou schopné přeformulovat požadavky radikálních změn a v modifikované, sobě přizpůsobené podobě tyto požadavky prosazovat. Příkladem zde může sloužit postupná proměna boje za rovná práva jednotlivých rasových skupin ve Spojených státech, kdy se původní hnutí proti oficiální moci a aparátům na počátku osmdesátých let s konečnou platností přestrukturovalo do jednoho z mnoha elementů těchto aparátů samotných. Je potom pochopitelné, že v této atmosféře celkové převahy „velkých sociálních systémů" se i v právní a politické vědě čím dál více prosazují paradigmata dekonstrukce a post-strukturalismu. Tento intelektuální pohyb je sice velmi pestrý a nesourodý, avšak stává se pro něj typická snaha tematizovat především rozhodující převahu systémů v životě západní spotřební společnosti, rozpad sociální identity a subjektu vůbec, neexistenci jednotných význammů v celkovém životě společnosti apod. Všem těmto nejrůznějším názorům je potom společná i rezignace na úspěšnou možnost komplexní proměny této společnosti.
Zajímavé je sledovat, jak tyto názory postupně pronikaly do právní vědy, která se vyznačuje mimořádným vlivem tradice a rigiditou promýšlení problémů. Předem vyloučené bylo nalézt konstitutivní shodné plochy mezi tradiční filozofií práva a post-moderním chápáním právního nebo sociálního systému. Obdobně nesnadné vsak bylo i pronikání post-moderního uvažování do rámce kritické právní vědy, protože jeho dopad na praktickou politickou činnost je nejasný a ve své podstatě ambivalentní. Také z toho důvodu vznikají rané texty, zabývající se post-moderním vymezením právního systému, právního myšlení a otázkou jejich dekonstrukce, mimo vlastní rámec hnulí Critical Legal Studies. Přes výraznou kritičnost vůči tradičnímu právnímu myšlení jsou tyto texty poněkud „podezřelé" právě pro svou politickou nevyhraněnost. Není potom překvapivé, že rozpracování post-modemího obratu v právní vědě je zprvu považováno pouze za jakousi marginální záležitost, která se vlastního práva ani tolik netýká. Představiteli hnutí CLS je zpočátku tento obrat reflektován jen v těch případech, kdy lze některé myšlenky interpretovat v přímých politických souvislostech, jež jsou ve shodě s celkovým politickým obrazem hnutí. S postupujícím rozkladem tohoto obrazu se však post-moderní obrat ukázal jako nej inspirativnější intelektuální proud, který umožňuje „externí pohled" na právo a zároveň kritický přístup k jeho zkoumání.
Jednou z výrazných a pravděpodobně nejoriginálnějších postav je v tomto ohledu jistě Stanley Fish, zabývající se literární kritikou, teorií a kritikou textu a odtud i textů právně filozofických. Fish také uvedl do americké právní vědy některé Derridovy myšlenky, jež se dotýkají nejen dekonstrukce právního textu, ale především problémů legitimity právního řádu a vztahu fyzického donucení, výlučné moci a práva. Je možné říci, že
Fishovy studie, třebaže jejich autora mnohé od CLS odlišuje (k tomu srov. např. Derrida 1991 : 18), se staly postupem doby jednou z hlavních cest, jak rozvinout kritické myšlení v právní vědě a nezůstat přitom v zajetí úzkých politických schémat. •
Fishův pojem kontextu
Pojem kontextu je jedním ze základních východisek všech úvah Stanley Fishe o právu a právním myšlení. Jedná se o pojem rozpracovaný v autorových literárních studiích a jeho význam pro studie právní lze rozpoznat pouze na pozadí obecných vlastností, které Fish kontextům přisuzuje. Je to především jejich neohraničená a neohraničitelná pluralita, která znamená, že neexistuje jeden univerzálně závazný text (tedy v sociologickém i právním smyslu kodifikovaný záznam a závazný výklad dovolených či tolerovaných forem sociálního života), od něhož by se ostatní texty (jiné formy sociálního života a jejich kodifikace) odvozovaly jen jako jisté kontexty (tedy jako formy a kodifikace odvozené a podřízené). Všechny kontexty mají potom pouze partikulární povahu (1989 : 412), jsou navzájem uzavřené, autonomní a neproniknutelné. V tom také spočívá hlavní obsah Fishovy kritiky Ungera, kterého chápe jako autora mesianistickébo stylu, snažícího se rozkrýt apriorní univerzální významy.
Další charakteristickou vlastností je také kontingence*) jednotlivých kontextů (1989 : 432), což má nesmírný dopad na každé uvažování o politické autoritě či panství. Jestliže neexistuje univerzální legitimující text a četné kontexty jsou nejen na sobě vzájemně nezávislé, nýbrž i zcela kontingentní, potom vzniká naléhavá otázka legitimování každé sociální a politické autority. „Autorita kontingentních schémat sdružení není otřesena jednoduše vědomím jejich kontingence. Navíc, samotnou kontingentní autoritu nelze oslabit jako takovou, protože partikulární projevy kontingentní autority byly zpochybněny a odmítnuty. Kontingenci samotnou nelze nikdy posuzovat. Lze posuzovat pouze ty části a hierarchie, které vyplývají z instituce některého jiného kontingentního plánu ... Prostě kontingenci - skutečnost, že každý formativní kontext je přezkoumatel-ný - nelze nikdy překonat, a to ani částečně: dostává pouze novou formu ve vítězství (vždy dočasném) jedné částečné představy nad drahou" (1989 : 432).
Toto vymezení v sobě obsahuje některé další vlastnosti, jež Fish přiznává kontextům, jako například rovnocennost, nestabilita a absence formy (např. 1989 : 295an). Dekonstrukce sociálního subjektu do značné míry vyplývá z jeho postavení v současném světě, které ho neustále nutí opravovat či měnit poznatky o tomto světě a jeho jednotlivé deskripce. Základní postoj jednotlivce potom spočívá v neukotvenosti, jež je důsledkem mnohosti kontextů produkovaných světem. I tyto jednotlivé kontexty však zároveň mění své výpovědi a postrádají pevné formy. Toto však vedle rozpadu modeme chápané sociální identity zároveň znamená i ohromný impuls k neustálému hledám svobody a otevřenosti při přeartikulování kontextů. Fish dokonce tvrdí, že zpochybnění vlastních kontextů je úplné a zpochybnitelnost je jejich podstatou (1989 : 144, 428).
*) Přidržuji se zde tohoto překladu angl. contingency, jelikož se ujal v českých filozofických i sociologických textech. Jinak by pravděpodobně nej adekvátnějším českým pojmem pro překlad byla nahodilost.
Ostření knih.v.. —nz
Jestliže taková je podstata kontextů, potom je vedle jejich vzájemné rovnocennosti i zřejmým důsledkem také nemožnost upřednostňovat jeden či druhý kontext. Kontexty se mnohem více ospravedlňuji ve svém existování jakýmsi spontánním sebe-produková-ním ve světě, jehož nejniternější zákonitosti je pouhý chaos. Při tomto sebe-produkování ; kontextu je také teprve produkována a ustavována realita jako taková. Není v žádném 1 případě na kontextech nezávislá a nepředchází je. Proto také žádná realita, ani realita politická, nemá a nemůže mít univerzální'platnost (1989 : 60an). Sebeprodukce kontextů souvis/bezprostředně s jejich uzavřenosti, což ve vztahu k realitě znamená, zeje vždy ; ustavena vnitřním světem jistého partikulárního kontextu a nikoli např. v rovině střetu či i jiného spojení jednotlivých kontextů. Zde jistě není bez zajímavosti připomenout zřejmou podobnost mezi Fishovou tematizaď kontextu a jeho projevů v sociálním životě na straně jedné a „produkováním diskursu" jako jedním z ústředních témat v díle M. Foucaulta na straně druhé (Foucault 1974).
Momentální tvar každého kontextu sestává z předem určených kontrastů, obsažených j v ustavujícím plánu kontextu, a dále z „volného" působení či otevřené textury, jejíž , rozsah a obsah je dán povahou plánu (1989 :425). Tento plán je však v působení kontextu nečitelný, takže vnímáme spíše onu absenci formy a neukotvenost, jež je patrná obzvlášť při paralelním působení jednotlivých kontextů. Důležitá je přitom i schopnost kontextu sama sebe transformovat a přetvářet do jistých modifikací. Vedle tohoto však není možné opomenout donucovací schopnost každého kontextu. Fish tvrdí, že „všechny kontexty jsou stejně (ačkoli diferencovaně) donucovací" (1989 : 424). Tím i se chce naznačit, že neexistuje kontext, který by zásadně a zcela osvobodil individuum i či celé skupiny od vnějšího tlaku. Člověk se vždy nalézá v rámci více kontextů a jako : takový se podřizuje nezávisle od své vlastní vůle jejich vnitřním vztahům, pravidlům a životu. Každý kontext je tedy, řečeno jazykem tradiční sociologie či právní věd\ represivní.
Zde se však naskýtá asi nejzásadnější otázka celého tématu kontextu v díle Stanley Fishe - otázka vztahu vnitřního světa kontextu a míry jeho svobodné interpretace subjekty v něm zahrnutými. „Co je zdrojem interpretační autority: text nebo čtenář?" ptá 1 se na počátku svého eseje Change Stanley Fish (1989 : 141) a nesměřuje tuto otázku ani zdaleka pouze do oblasti literami teorie. Naopak jí přikládá silný politický a především právní význam.. Při pokusu nalézt odpověď vychází potom z teze, že povaha každého interpretačního aktu je společenská a že tyto akty jsou organizovány podle vlastních • pravidel textu samotného. Ani text ani čtenář nemohou tedy nárokovat autoritativní postavení při interpetačních aktech, protože vlastní pravidla textu ještě neznamenají shodu ve významech, a zároveň jednotliví interpreti nemohou libovolně interpretovat i nadindividuální textové strutury. Obě tyto složky jsou tak vkomponovány do interpreta- \ tivmlio společenství, které svými intersubjektivně platnými výklady uvádí texty do života (1989 : 142). Otázka textu a kontextu je tedy potom vždy otázkou partikulárních společenství, které texty vnášejí do sociálního světa a které je představují ve světě již i jako polétavé, partikulární a neustavitelné kontexty. Každý text je tedy nakonec vždy akceptován jen jako jistý kontext. V tomto napětí mezi individuálními intepretacemi textu a jeho vlastní strukturou je také artikulována samotná otázka po svobodě jednotlivce v čase smrti subjektu a dekonstruování jednoznačných významů. Svoboda
již napříště nemá s ubstanciální podobu, nýbrž podobu mnohosti partikulárních kontextů, v nichž je člověk zahrnut, a jistoty toho, že žádný kontext napříště nemůže uzurpovat výklady toho, co je lidským dobrem a štěstím.
Kontext soudobého práva
Jako velmi reprezentativní pro Fishovy úvahy o právní vědě i právu samotném se ukazuje jeho esej Force, kde polemizuje s Kartovým rozlišováním mezi pravidlem a donucením v právu. Podle Fishe totiž v konečném pohledu na právo „vždy existuje nějaká zbraň u vašeho spánku" (1989 : 520), ať skutečně nebo v podobě rozumu či jiných sociálně zavazujících elementů. Tato myšlenka vede Fishe dokonce k aforismu, že „zbraň u vaší hlavy je vaše hlava", kterým ukazuje na donucující síly v nás samotných, jež nám nakonec ukládají určité požadavky na jistá chování, zatímco jiná chování zcela vylučují. Právo je tedy jedním z těch sociálních fenoménů, jež nejsou vytvářeny nějakou tradicí či konsensem, nýbrž jejichž hlavním produkujícím momentem je síla a donucení. Nakonec je donucení nezbytným prvkem a předpokladem každé normativity. Kontexty obecně produkují určitá omezení a vnucují jisté vzory svým subjektům, což je mimořádně zřetelné právě u kontextů práva. Právo je stejně jako každý jiný kontext založeno nikoli v jakési komunikaci či všeobecném souhlasu, nýbrž vyplývá z něho především apriorně produkované donucení, které vzniká spontánně a neurčitě kdesi v rámci intepretativního společenství. To však nikterak neznamená, že Fishem zastávaný názor o donucení jako základní vlastnosti vlády práva v soudobých společnostech by byl v přímých souvislostech spjat s teorií suveréna, známou například z některých pozitivistických či normativistických přístupů. Právě naopak jsou tyto názory hlavním cílem Fishovy kritiky právních a politických teorií, jelikož v sobě zahrnují univerzalistické interpretace světa politiky, ustavují pouze jeden závazný právní kontext a ostatní případné kontexty apriorně ze svého prostoru vylučují. Vztah fyzického přímého donucení je tak nutné chápat jen jako jednu z určujících vlastností právního kontextu, ze které však nelze nárokovat žádné sociálně a politicko-integrující přístupy, protože samotná povaha každého kontextu je obecně anti-integrující a destabilizuje všechny jednotné a uniformní výklady.
Abychom mohli tyto zdánlivě kontradiktorní názory ve vztahu k faktické povaze právního systému pochopit, bylo by vhodné dříve se zmínit o Fishově pojetí ironie a její vazbě na kontexty práva. Ironii totiž autor nechápe jako nějaký stav nebo výtvor, nýbrž jako určitý způsob čtení textu a vlastně jako „interpretativní strategii, která si produkuje objekt své vlastní pozornosti" (1989:194). Ironie je tak způsobem produkování určitých skutečností, a to způsobem, který si je vědom své relativnosti, temporality a omezeného dosahu. Ironie je tak tou nejpůvodnějsí dekonstrukcí skutečnosti, jejíž součástí je i člověk se svou subjektivitou. Ironie nás zbavuje pokušení interpretovat a zakládat skutečnosti jednoznačně a výlučně, tedy zakládat impéria ať myšlenek nebo skutečných politických řádů. Ačkoli to výslovně není v jednotlivých esejích řečeno, ironie u Fishe má sociální a politické funkce velmi podobné jako jí přikládá ve svých úvahách Richard Rorty. Lze dokonce říct, že Rortyho liberalismus a liberální myšlenka v díle Stanley Fishe jsou si v mnoha ohledech velmi podobné.
559
Z úvah o ironii lze jíž snadno odvodit základní náhledy Stanley Fishe na problémy spojene' s faktickou povahou právního systému. Ten není konstruktem rozumu, nýbrž konstruktem vzniklým z interpretace (1989 : 395). Právo jako interpretativní konstrukt v sobě potom neobsahuje jediné závazné obsahy a výklady, jež se mu snaží'podsouvat tradiční právní věda. Je mnohem více spontánně vyprodukovaným prostorem, do kterého mnoho subjektů vstupuje s vlastními způsoby jeho interpetování. Pluralita mínění o právu je sice redukována jistými institucionálními bariérami, nicméně není a nemůže jimi být vyloučena. Právo není tudíž žádným předpokladem integrity, jak se domnívá například Dworkin (Dworkin 1986), nýbrž v sobě obsahuje partikulárnost, temporalitu a polétavost stejné jako ostatní kontexty společnosti. Obsahy práva se mění podle interpretů právních textů.
Fish se při těchto názorech velmi blíží některým myšlenkám tzv. právních realistů, třebaže například roli soudce již nepřisuzuje schopnost rozkrýt a aplikovat významově jednotné normy, které se mají přibližovat ideálům spravedlnosti (k tomu srov. např. Ross 1956). Napříště se soudce stává jen jedním z mnoha interpretů právních kontextů, který má sice v celkové hierarchii právních struktur zásadní postavení, nicméně jehož nárok na rozkrytí spravedlnosti a toho, co je právo, je jen jedním z mnoha nároků všech účastníků interpretace práva. Navíc, dočasnost lidského pobytu relativizuje výklady práva i v samotné soudcovské organizaci, jelikož nově příchozí soudci opět interpretují právo v rámci zcela odlišných, partikulárních sociálních tlaků.
Postava soudce se nakonec i ve Fishově případě stává ústředním bodem úvah o právu v soudobé společnosti, když především zpochybňuje soudcovství jako činnost poskytující stabilní významy právním textům. Takto chápe soudcovství například Hart (Hart 1961). Fish potom svou kritikou odmítá cosi, co Hart nazývá „kánony interpelace" (1989 :512), které uvádějí v život obecná právní pravidla. Podle Fishe totiž soudce jednak při interpretování vychází z jistých obecných pravidel, ale zároveň svou činností tato pravidla samotná teprve formuluje. O obecných pravidlech je tedy možné hovořit jen jako o íemporálním výsledku interpretativní činnosti soudce. Právo se tak stává specifickým proměnlivým kontextem se svými vnitřními pravidly a dynamikou, což se zdaleka však nevztahuje pouze na činnost soudce, nýbrž zasahuje právní systém jako celek. A v tomto odmítání klasických schémat právní teorie i v blízkosti jistých Fishových myšlenek k právnímu realismu, přestože jsou mu jeho konstitutivní rysy v zásadě cizí, lze také spatřovat podstatu jeho kritičnosti.
IV.. SOUČASNÁ ZÁKLADNÍ TÉMATA CLS
V této závěrené kapitole se opět vrátíme k hnutí Critical Legal Studies, jelikož se bezesporu jedná o nej silnější a nej výraznější intelektuální proud v kritické právní vědě během posledních dvaceti let. Jak se ukazuje, toto hnutí do sebe vstřebalo mnohé vnější a cizí inspirace, které podstatně ovlivnily jeho podobu. Dekonstrukce právního systému, textu a jeho výkladů stejně jako subjektů práva se přitom ukázala jako velmi originální východisko kritiky a zároveň jako re-interpretace světa právních norem a právního myšlení. I zde má kritika přitom ve své podstatě dvě roviny: kritiku paradigmat sociálních a právních věd a dále kritiku samotných faktických komponent právního
a sociálního světa. To je zřejmé i tehdy, když se pokusíme vysledovat některé základní okruhy problémů a témata, která jsou dnes v rámci CLS považována za aktuální a konstitutivní ve vztahu k samotnému hnutí.
A. Právní test. Kritika právního pozitivismu.
Již ve výkladu myšlenek Stanley Fishe bylo naznačeno, že ústředním tématem kritické právní vědy se postupně stává interpretace textu, tedy vzájemné vazby a postavení interpretujících subjektů a vlastního textu. Hlavní smysl tohoto tématu přitom v oblasti právní vědy spočívá v otázce lidské autonomie a míry svobody, a to nejen při interpretování. Právo v moderní liberální společnosti je charakteristické pochopitelně svou kodifikovaností, pozitivismem a systematičností uspořádaných celků norem (srov. Hart 1961). Takto vysoce strukturovaný celek má své zřejmé a komplexní reprezentování v právních textech, jimiž nejsou pouze zákoníky, soubory správních
rozhodnutí atd____Otázkou zůstává, jaký je smysl a jaké jsou obsahy a významy všech
těchto textů a jejich vzájemných propojení, jestliže soudobá liberální společnost odmítá všechny koncepce apriorně obecného dobra a každé sociální hodnoty nebo morální normy prohlašuje za omezené a soukromé světy závazků a povinností, které nemohou legitimovat normy a povinnosti stanovené právem. Co potom legitimuje tento liberální systém pozitivního práva v čase rozpadu velkých systémů norem a hodnot?
Analytická jurisprudence a tradiční právní věda vycházejí z předpokladu, že všechny právní texty a normy v nich stanovené mají své vlastní obsahy a významy, které' jsou v zásadě neodvozené a identifikovatelné pouze v procesu tvorby a aplikace těchto právních textů (k tomu např. teze o tzv. „vnitřním pohledu" v díle R. Dworkina (Dworkin 1986, kap. 1.). Základní podmínkou „správné interpretace" je tedy institucionální diferenciace mezi tvorbou právních norem a jejich aplikováním. Avšak tradiční jurisprudence tím vlastně stojina pozici hodnotově neutrálních a univerzálně závazných výkladů, což je hlavním předmětem kritiky ze stany představitelů CLS. Podle nich totiž neexistuje nic takového jako neutrální výklady práva a jednotné významy právních norem. Namísto toho existují pouze relativně samostatné a obecně zformulované právní texty, které ovšem vznikají vždy z nějakých sociálních souvislostí, jež tyto texty v samotném stadiu zrodu podstatným způsobem předurčují a ovlivňují (srov. Mathiesen 1980: 190an). Aplikace práva potom podle představitelů CLS není ničím jiným než uvedením jistých norem opětovně do jejich aktuálního sociálního kontextu. Lidé aplikující právo jsou především sociálními bytostmi, takže všechny právní normy v sobě v konkrétním čase svého uskutečnění nesou již konkrétní obsahy, které z tohoto času vyplývají a jemuž odpovídají. Právo není aplikováno tím, že jsou održeně hledány významy slov a vět v právních textech, nýbrž uváděním těchto slov do momentálního sociálního prostředí. Ve svém eseji The Structure of Blackstone' s Commentaries dochází Duncan Kennedy k závěru, že právo není žádným koherentním ani logicky a formálně nerozporným systémem, nýbrž systémem, jemuž je vlastní především úsilí o rozkrytí a uskutečnění podmínek sociální spravedlnosti. To zároveň znamená, že se v něm projevují a odráží zcela konkrétní tlaky a napětí existující ve společnosti jako celku i v jejích jednotlivých částech. Právní text potom není žádným celkem, nýbrž rozpadá se
již v okamžiku svého vzniku na mnoho parciálních výkladů. Jeho vznik je tak vždy doprovázen dekonstruováním sebe sama, což je jednak umožněno již základní diferencí mezi tvorbou práva a aplikací, a dále také diferencí mezi logikou textu a logikou jeho '■■ tvůrce. Soudobý právní systém, ať v kontinentální či ostrovní právní kultuře, tak není > v rámci CLS obecně pokládán za systém pozitivního práva, nýbrž za neustálé a destabilizující prostupování se a vzájemné překračování parciálních výkladů práva, jež mají své pouze momentálně pevné sociální významy.
B. Vazba práva a jeho legitimování
Otázka legitimity právního řádu patří mezi základní problémy každého proudu v právní vědě, takže se jí nemohou vyhnout ani díla z oblasti CLS. Jak ovšem l/.u považovat za právo legitimní v době, kdy neexistuje jeho jednotný výklad a kdy se významy právních textů rozpadají do četných interpretačních rovin? Při hledání: odpovědi se pochopitelně nelze odvolávat na klasická pozitivistická schémata, známá například od Kelsena, Austina nebo Harta. Například Hartův koncept obecného pravidla je rozložen a zpochybněn již tím, že si nárokuje obecnost a implicitně předpokládá ; jakýsi všezahrnující sociální konsens (Hart 1961 : 77-92). Pro soudobou společnost jc podle CLS typická totiž právě absence i toho nejužšího konsensu, jelikož partikulámost sociálních hodnot a mnohost sociálních sdružení prakticky znemožňují jakýkoli diskurs I či komunikaci v rámci celku společnosti. Stejně tak je absurdní uvažovat o racionaliu-tohoto konsensu, která se v Hartových knihách předpokládá, jelikož sociální život podle CLS ve své podstatě postrádá jakýkoli fundující předpoklad, tedy také racionální ! konsens. Sociální život údajně produkuje racionalitu jen jako vedlejší výtvor vlastního pohybu.
S rozpadem možnosti racionálního konsensu pochopitelně mizí i možnost legitimov ;it soudobé pozitivní právo principy práva přirozeného. Významná je v těchto souvis lostech například Douzinásova a Warringtonova kritika jednoho z nejvýznamnějšiVh představitelů soudobé přirozenoprávní školy Johna Finnise, nazvaná příznačné On thc Deconstruction of Jurisprudence: Fi(n)nis Philosophiae. Costas Douzinas, jenž pravděpodobně nejvýrazněji rozvinul teorii dekonstrukce sociálního já v oblasti právní vědy, se , tu společně s Ronnie Warringtonem obracejí k Finnisově knize Natural Law and ,' Natural Rights. Napadají tradiční práva, jež lze rozkrýt lidským myšlením a poznat skrze praktický rozum. Tento rozum je však již založen ze života v nějakém společenství ' a principy jim rozkryté jsou tedy již apriorně z tohoto společenství dané. Tak se opět ;-individuální svoboda a lidská racionalita dostávají do područí jistých apriorních ' transcendujících principů - přirozených práv, která Finnis ve své knize formuluje. Proklamovaná snaha vyložit přirozená práva mimo teologii tak vychází zcela planu. Douzinas nakonec dochází k vlastní kritické formulaci o povaze práva, jež je svým způsobem typická pro ten okruh příznivců CLS, kteří se věnují abstraktním filozoficko-právním problémům. Douzinas společně s Warringtonem tvrdí, že ústřední metaforou , západní metafyziky a hrou, kterou s námi se všemi hrál Platón, je „logonomocentrismus, požadavek jednoty mezi jedincem a ostatními v absolutním rozumu zákona" (ed. Fitzpatick 1987 : 45). Logos jako výměr či rozum vede jednotlivce k dobru a obec
usilující o dobro vtěluje tento logos do svých zákonů (nomos). Tato symbolická melafora se u Platóna stává jakousi údajně věčnou hrou, ve které vzniká a je utvářen zákon rozumu. Ovšem toto vlastní přiřazování jistých nomos k našemu logu je nahodilé a neustálé, takže se nikdy k žádané jednotě nelze dopracovat. A v tom nakonec Douzinas vidí smysl právní filozofie, když jí přisuzuje toliko úlohu „dekonstruovat logonomocentrismus v textech zákonů" (1987 : 45).
Nakonec se tedy otázka legitimity a legitimování práva obrací v úlohu každé stávající právo a zákony delegitimovat. Čas legitimity nenávratně vypršel společně s moderní dobou. To ostatně tvrdí v jiných souvislostech například Lyotard nebo Derrida (Lyotard 1984 kap. 2, Derrida 1991). Spravedlnost se jeví jen jako atribut fyzického donucení (Derrida 1991 : 22an). Peter Goodrich v této souvislosti říká, že „... status (kritických) právních studií se soustředí okolo hermeneutiky a rétorických rysů právní moci." (Goodrich 1986 : 209).
Vedle tohoto filozoficko-lingvistického delegitimování soudobého práva však i dnes existují v rámci CLS poněkud tradičnější kritiky legitimnosti soudobého práva. Jsou jimi sociologizující studie, které své kritické naladění velmi často přebírají z marxistické frazeológie a právo chápou především jako výsledek střetů mezi jednotlivými sociálními skupinami. Hlavním představitelem tohoto směru je dnes především Alan Hunt, který se otevřeně a přímo hlásí k marxovské tradici, ačkoli převážně k jejímu sociálně analytickému aspektu, politické kritičnosti a nikoli ke spekulativním myšlenkám. Delegitimování práva se vsak u něho děje nikoli pomocí jednoduché funkcionální analýzy, známé z některých jiných marxistických studií, nýbrž pomocí mnohem komplexnější analýzy pestrosti sociálních zájmů a života jednotlivých skupin soudobé západní společnosti. Hunt také nechápe interní a externí pohled na právo jako dvě nesmiřitelná paradigmata, vlastní právní teorii a sociologii práva, nýbrž snaží se ó relacionistický přístup v právní teorii, ve svém konečném důsledku poměrně blízký některým prvkům obecné sociologické teorie institucí, známé především od Helmuta Schelského. Jedná se zde ve své podstatě o snahu o překlenutí subjekto-objektového vztahu v paradigmatu sociálních věd a o pochopení subjektivního sociálního života 7. rámce obecných vztahů právních institucí. Avšak tento metodologický přístup v Kuntových dílech opět akcentuje především její kritické prvky.
C. Rozpad dichotomie soukromé právo/veřejné právo
Dichotomie právo soukromé a veřejné se ukazuje jako jedna z nejpůvodnějších součástí tradiční právní dogmatiky, přestože bylo v dějinách právního myšlení mnohokrát poukazováno na její omezenou platnost. Hnutí CLS však toto rozdělení právních odvětví vůbec odmítá. Lze vyjít již ze základního principu většiny studií CLS, podle kterého je moderní liberální společnost charakteristická nikoli deklarovanými svobodami jednotlivců, nýbrž dekonstrukcí života jednotlivce jako nezaměnitelné bytosti. Namísto naplnění ideálů lidské individuální svobody je identita člověka jako sociální bytosti artikulována v liberální společnosti pouze skrze svět pravidel a abstraktních standardů chování. To v konečném důsledku znamená nikoli individuální svobodu, nýbrž nutnost podřízení individuálního života objektivně platným normám. Subjekt se
rozpadá a jedinec se stává pouze zástupnou bytostí, což je možné vnímat coby přímý '. důsledek liberálního chápání spravedlnosti jako spravedlnosti formálních a rovných \ pravidel. Jestliže se rozpadají původní individuální světy, potom i problém členění práva na soukromé a veřejné dostává zcela novou podobu a ztrácí svůj substanciálnf smysl (viz Kelman 1987).
Základním studiem, které rozbíjí právnické představy o fundamentálních odlišnostech' \ soukromoprávních a veřejnoprávních institutů, je studium sociální moci, a to nikoli jako ', produktu nějakých jiných vnějších sociálních vazeb, nýbrž jako autonomního fenoménu. Určující vliv na představitele CLS mají v této souvislosti Foucaultovy analytiky moci . v moderní společnosti jako složitého komplexu vazeb, jež v sobě zřetězuji různorodé ; normativní řády. Zdůrazňována je kolonizující povaha politické moci ve vztahu k jednotlivci, a to převážně v tom, že přes deklarovanou neutralitu na sebe tato moc váže i v liberální společnosti mnohé morální vzorce a principy (Sherry 1992). Ty předem vylučují možnost alternativního svobodného chování člověka nejen na veřejnosti, ale i v jeho soukromí. Soukromým se v moderní liberální společnosti stává pouze to, co tato moc jako soukromé nejen uzná, nýbrž co aktivně teprve zformuluje jako oblast soukromého života. A soukromoprávní normy jsou přesně tím náležitým způsobem, jak veřejnou mocí vymezit hranice soukromého života, a tím vlastně mít přímý dohled i kontrolu nad soukromím každého jednotlivce. Charakteristickým a určujícím znakem každé právní normy, tj. i normy soukromoprávní totiž je, že musí být veřejně , deklarována a zajištěna nějakou státní, tedy zcela veřejnou mocí. Kategorie soukromého práva se potom moderní právní věda snaží vztáhnout na vazbu trh/rodina. Jako by tedy teoretický konstrukt právní vědy zde vyplýval z falešného ztotožnění veřejné instituce trhu s chováním subjektů v jejich soukromém životě (Carty 1990: 83-85). Hlavní , kritika CLS ve vztahu k diferenciaci moderního práva na soukromé a veřejné tudíž : spočívá jednak v tom, že každé právo musí být nutně veřejné ve smyslu, že je ' delegované státní mocí. Ta určuje rozsah či prostor autonomie v chování sociálních . subjektů. Dále spočívá v tom, že moderní právní věda podle CLS údajně kolonizovala < autonomní soukromý život tím, že mu přiřazovala zákonitosti chování některých i sociálních institucí, především trhu. Iluzornost celé diferenciace práva na soukromé a veřejné se potom údajně ukazuje v čase krizí liberálních společností stejně jako v celém právním vývoji po roce 1945. Politicko-právní strukturace západních států a jejich fungování, založené na idejích státu blahobytu (welfare state), vypadá tak, že ■ veřejnoprávní prostředky jsou regulovány stále více imaginární oblasti, kdysi vymezované jako oblast práva soukromého. j
D. Aktivní rekonstrukce soudobého právního systému i
V samotném závěru je nutné zmínit se alespoň velmi stručně ještě o dopadu právě zmíněných soudobých principů a intelektuálních schémat hnutí CLS na faktický právní život soudobé západní společnosti. Bylo již řečeno, že jedním z hlavních znaků CLS je aktivní angažování se na rekonstrukci a proměně soudobého právního systému. Zdánlivě odtažité a spise spekulativní problémy neznamenají v CLS ani zdaleka, že v nich jde pouze o akademickou diskusi. Například skutečnost, že soudobé právo nelze jednoznač-
ně a univerzálně legitimovat, ještě neznamená ztrátu samotných představ o náležité povaze a obsazích soudobých právních norem. Smysl každého pokusu o rekonstrukci a náležité obsahy soudobého práva však má i v CLS různé akcenty, což má za následek velmi rozmanité a svou podstatou pluralitní kritická mínění q právní rekonstrukci. Proto také není zcela v pořádku, když je CLS spojováno převážně s feminismem nebo s některými levicově orientovanými ideologiemi od neomarxismu až po teorie multikulturní společnosti. Je totiž zřejmé, že principiální otevřenost a teoretická rozmanitost jsou určujícím znakem dnešní podoby CLS, které je tak schopné absorbovat mnoho myšlenkových proudů, od umírněně liberálních až po velmi radikální. Nakonec i ti představitelé CLS, kteří chápou celé hnutí jako levicově pragmatické, politické seskupení kriticky smýšlejících intelektuálů, si uvědomují podstatně omezenou platnost a možnost dopadu vlastních představ na komplexní život společnosti. Důležitější jsou pro ně potom mnohem více změny v konkrétních ustanoveních trestního nebo správního práva, diskriminující například ženy nebo ekonomicky slabé vrstvy občanů, než zásadní změny v právních principech té či oné společnosti.
E. Dodatek
Kritičnost v dnešním pojetí CLS je chápána stejně široce jako samotné hnutí a zahrnuje zrovna tak genealogické studie vězeňského systému jako feministický pohled na ukládání peněžitých trestů. Komplex textů vznikajících v rámci CLS se tak stává ■jakousi dekonstrukcí vlastních témat i dekonstrukcí samotného pojmu kritiky či knticismu. V konečném pohledu je totiž pro hnutí Critical Legal Studies typická nejen pluralita teoretických východisek, nýbrž i rozmanitost konkrétních požadavků na změny v právních řádech soudobých západních zemí. Označit takové hnutí jakýmikoli politickými či ideologickými kategoriemi se potom ukazuje jako nebezpečné zjednodušování celého problému CLS i kritické právní vědy jako celku.
■ Literatura:
; Adorno, T. W„ 1974: Gesellschaftstheorie und Kulturkritik. Frankfurt: Suhrkamp. Boyle, J., (editor) 1992: Critical Legal Studies. Dartmouth Publishing Company Ltd. Carty, A., (editor) 1990: Post-Modem Law. Edinburgh University Press. Derrida, J., 1976: Die Schrift und die Differenz. Frankfurt: Suhrkamp. Derrida, J., 1991: Gesetzeskraft. Frankfurt: Suhrkamp. Dworkin, R., 1986: Law's Empire. London: Fontana Press.
: Douzinas, C, Warrington, R., 1991: Postmodern Jurisprudence. London: Routledge. ;Fish, S., 1980: Is There a Text In This Class? Massachusetts: Cambridge University Press. Fish, S., 1989: Doing What Comes Naturally. Oxford, Clarendon Press.
Fitzpatrick, P., Hunt, A., (editors) 1987: Critical Legal Studies. Oxford: Basil Blackwell Ltd. Foucault, M., 1974: Die Ordnung des Diskurses. München. Goodrich, P., 1986: Reading the Law. Oxford: B. Blackwell Ltd. .Goodrich, P., 1987: Legal Discourse. London: MacMillan Press. Habermas, J., 1973: Legitimationsproblenic im Spätkapitalismus. Frankfurt: Suhrkamp. Hart. H. L. A., 1961: The Concept of Law. Oxford: Clarendon Press. Hunt, A., 1978: The Sociological Movement in Law. London: MacMillan Press.
Ke)man, M„ 1987: A Guide to Critical Legal Studies. Massachusetts: Harvard University Press. f Kennedy, D., 1979: „The Structure of Blackstone's Commentaries". Buffalo Law Review 28. I Kennedy, D., 1986: „Freedom and Constraint in Adjudication: A Critical Phenomenology". Journal oft Legal Education 36, s. 518-562. S Loytard, F.. 1984: The Postmodern Condition: A Report on Knowledge. London: Routledge. Marcuse, H., 1969: Psychoanalýza a politika. Praha: Svoboda. Marc use, H., 1991: Jednorozměrný člověk. Praha: Nase vojsko. Mathiesen, T.: 1980: Law, Society, and Political Action. London: Academie Press. Ross, A., 1956: On Law and Justice. London: Stevens.
Sherry, S., 1992: „The Ghost of Liberalism Past". Harvard Law Review vol. 105 : 918-934. Unger, R., 1975: Knowledge and Politics. New York. The Free Press. Unger, R., 1976: Law in Modern Society. New York; The Free Press.
Unger, R., 1983: The Critical Legal Studies Movement. Massachusetts: Cambridge University Press.
Summary
Paradigmatic Tensions in Critical Legal Science ,; and the Critical Legal Studies Movement 1]
Jin Pfibari :i|
The article wants to give some very basic information about contemporary ideas and critical approaches in if legal science. It describes the genealogy of Critical Legal Studies Movement and shows its intellectual and | ideological change during last twenty years. The main task of the article is to analyze the impact of paradigm i| of deconstructive and post-modem theories on CLS Movement and implicitly on the whole critical |; jurisprudence. Therefore the author decided to describe some of fundamental concepts and attitudes off. Stanley Fish and compare them with attitudes of Roberto M. Unger who was the most influential person in f: CLS Movement in 70-ies and beginning of 80-ies. This comparison can help to understand better the latest \ developments in critical jurisprudence. I!
Because this is the first bigger analytical and informative Czech study about critical jurisprudence and CLS ',' the author also clarifies the fundamental "critical" ideas on the background of explanations of approaches of § analytical jurisprudence (Hart) and traditional theories of natural rights and law (Finnis). The whole article is ft, ihen naturally mote oriented towards the description of originality of some principles of CLS and not towards J};: pragmatic aspects of CLS activity.
PAVEL HOLLÄNDER
POZNÁMKY K POJMU A ŠTRUKTÚRE PRÁVNEJ NORMY
1. POJEM PRÁVNA NORMA
Vo filozofii, logike, a osobitne v právnej filozofii jestvuje rozsiahle množstvo rozmanitých prístupov k objasneniu a vymedzeniu pojmu norma a právna norma. Systematizujúc tieto prístupy jestvuje tiež celý rad ich klasifikácií.1) Za výstižnú považujem klasifikáciu J. Wróblewského, ktorý rozoznáva nasledovných šesť koncepcií významu právnej normy:2)
a) vymedzenie normy ako druhu vety o nejakej objektívnej, nie psychickej skutočnosti, t. j. norma ako odraz spoločenskej skutočnosti,
b) vymedzenie normy ako lingvistického vyjadrenia ekvivalentného vete, ktorá tvrdí existenciu určitých psychických javov (buď individuálnych alebo skupiny), t. j. kognitivistická koncepcia normy,
c) vymedzenie normy ako vyjadrenia určitého individuálneho alebo skupinového psychologického javu, ale nie ekvivalentného s vetou o existencii tohto javu, t. j. non kognitivistická koncepcia normy,
d) vymedzenie normy ako súhrnu viet (zmesi, priradbvacieho súvetia) o určitých objektívnych faktoch a vyjadrenie určitých individuálnych alebo skupinových psychologických javov, t. j. norma ako odraz spoločenskej skutočnosti a súčasne výraz chcenia, vôle, .
e) vymedzenie normy ako časti deduktívneho systému, t. j. norma poznávaná len deduktívnou normatívnou metódou vychádzajúc z metodologického oddelenia sveta kauzality a normativity,
f) vymedzenie podľa ktorého norma samotná je významom správania, t. j. norma vymedzená aplikovaním Tarského sémantickej koncepcie pravdivosti (čo predstavuje aj Wróblewského stanovisko).
Zo všetkých koncepcií pojmu norma chcem výslovne spomenúť aspoň koncepciu H. Kelsena, ktorý významne ovplyvnil skúmanie a objasňovanie tejto kategórie v 20. storočí. Kelsen pôvodne dôsledne vychádzal z noetického dualizmu poznávania sveta .kauzality a sveta normativity. Právnu vedu spájal výlučne s metódami normatívneho skúmania (pričom metódy kauzálneho skúmania právnych javov považoval za súčasť sociológie a nie právnej vedy). Právnu normu definoval pôvodne len ako súčasť deduktívneho systému začínajúceho základnou normou (Grundnorm). Normu stotožnil s pojmom Sollen, leda s pojmom povinovania, resp. toho, čo má byť (čím normu