Právo a národnost /národ, menšiny, jazykové právo/ Salus populi suprema lex esto. Blaho národa nechť je nejvyšším zákonem. Cicero „Slovo ,národ’ znamenalo rozličné věci rozličným lidem v rozličných dobách a v rozličných jazycích.“ /výsledek jednoho kolektivního mezinárodního výzkumu z roku 1939/ RÁDL, Emanuel. Válka Čechů s Němci. Praha : Melantrich, 1993. /1. vyd 1928/ 1) tzv. organické (kmenové) pojetí: v zemích na východ od Rýna (v Německu, v zemích bývalého Rakouska-Uherska, v Rusku i na Balkáně) 2) tzv. politické pojetí: západně od Rýna (národnost ve smyslu státního občanství) GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: J. Hříbal, 1993. ústřední teze celé práce: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ /s. 67/ Předpoklad vzniku nacionalismu: rozlišovací znaky pro „vládce“ a „ovládané“: jazyk, geneticky přenášené rysy, kultura. „Nacionalismus je princip, který usiluje o to, aby politická a kulturní jednotka byly shodné.“ Cíl: „jeden jazyk, jeden národ, jeden stát“ /sjednocení Itálie 1861-1866-1870 a Německa 1871/ /200 států, 800 efektivních nacionalismů, 8000 jazyků/ dvě „provizorní“ definice národa: kulturní a voluntaristická 1) Dva lidé patří ke stejnému národu, když a jedině když sdílejí stejnou kulturu, při čemž kultura znamená soubor myšlenek a znaků a představ a způsobů chování a dorozumívání. 2) Dva lidé patří ke stejnému národu, když a jedině když uznávají jeden druhého za náležejícího ke stejnému národu. Jinými slovy člověk dělá národy; národy jsou plody lidských přesvědčení, loajality a solidarity. Národ a národnost 1918-1950: od vůle přes rasu ke kultuře a zpět k vůli základní dělení – hlediska: 1) objektivní (nezávislé na vůli jedince): organické (kmenové) či kulturní pojetí národa se svými kritérii: jazyk (první republika, sčítání lidu 1930), rasa (válka, norimberské zákony), kultura (po válce, dekrety) 2) subjektivní (vůlí podmíněné): politické či voluntaristické pojetí / za Rakouska podle „obcovací řeči“; sčítání lidu 1921 – nebyla výkladová směrnice, ale podle „Návodu“ „národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk“ (čsl. národnost, Židé, Cikáni); sčítání 1930 sčítání, přesné instrukce ve vládním nařízení; 1950 – „příslušnost k národu, s jehož kulturním a pracovním společenstvím je sčítaný vnitřně spjat“, uznání samostatné slovenské národnosti, vypadla cikánská národnost – sociální skupina; sčítání 1991 – také moravská národnost…/ Meziválečná právní věda: František WEYR (1879-1951), profesor ústavního práva na brněnské právnické fakultě: „Národem (nation) rozumí se zpravidla část lidstva, jež jest téhož původu, mravů a jazyka a která má společnou tradici (kulturu) a historii.“[1] Rozlišuje „národ“ ve smyslu etnologickém (rasovém), který je dán společným původem, a národ ve smyslu kulturně-politickém, pro který je určující stejný jazyk, i když to není jediný znak příslušnosti k národu. Předpokladem existence národa ve smyslu kulturně-politickém je uvědomění si této příslušnosti. Jazykové právo v poválečné Evropě a v Československu · zabývá se vymezením a způsoby užívání státního jazyka a jazyka národnostních menšin · zásady rovnoprávnosti (př. Finsko, Švýcarsko) x zásada přednosti (př. výlučně Polsko, Estonsko; s prvky jazykové rovnosti: př. Československo, Španělsko) · zásada promíšenosti / personality (př. Finsko) zásada x oddělení / teritoriality (př. Švýcarsko) /blíže: SOBOTA, Emil. Jazykové právo v evropských státech. Praha: Orbis, 1934./ Rakousko: 8. dubna 1848 – Kabinetní list Ferdinanda V. bod 1) Národnost česká budiž položena za základ tak, že se česká řeč ve všech větvích státní správy a veřejného vyučování s řečí německou v úplnou rovnost staví. do r. 1851 čeština vedle němčiny tzv. vnitřní úřední řečí (1897 tzv. Badeniho jazyková nařízení, jazyková rovnoprávnost, brzy zrušena) od července 1849 do prosince 1852 – oficiální vydávání říšského zákoníku v 10 jazycích ČSR: Do vydání jazykového zákona zásadní význam plenisimární usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 1919 (Boh. adm. V/1919). V něm soud vyložil oblast jazykového práva v souvislosti se vznikem samostatného československého státu (státní jazyk v Československu po 28. říjnu 1918) „Převratem z 28. října 1918 nastala změna důsledkem toho, že bylo dlužno československý národ pokládati za státotvorný živel nového státu, a že proto řeč česká (slovenská) stala se jazykem, v němž stát svými orgány projevuje svou vůli, či že řeč česká (slovenská) nabyla významu, který měly dříve fakticky, a v Uhrách podle zákona, řeč německá a maďarská.“ Státní základní zákon č. 142/1867 ř. z., o všeobecných právech státních občanů (20 čl.) čl. 2. Před zákonem jsou si všichni státní občané rovni. čl. 19. Všechny národní kmeny jsou rovnoprávné a každý národní kmen má nedotknutelné právo na hájení a péči o jeho národnost a jazyk. Rovnoprávnost všech v zemi běžných jazyků ve školách, úřadech a ve veřejném životě je uznávána státem. … Ústavní listina ČSR 1920 (Hlava pátá „Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské“ § 106-127) § 106 (1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. (2) Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje. [podle čl. 2 tzv. minoritní Saint-Germainské smlouvy ze dne 10. září 1919] (3) Tituly smějí být udíleny jen, pokud označují úřad nebo hodnost. Toto ustanovení se netýká akademických hodností. Hlava šestá „Ochrana menšin národních, náboženských a rasových“ (§ 128-134) § 128 (1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství. [podle čl. 7 tzv. minoritní Saint-Germainské smlouvy ze dne 10. září 1919] (2) Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání. (3) Státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu. (4) Tím však nejsou dotčena práva, jež státním orgánům v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných zákonů z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného dozoru. § 129 Zásady jazykového práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny. § 130 Pokud státním občanům přísluší podle všeobecných zákonů právo zakládati, říditi a spravovati vlastním nákladem ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, jsou státní občané, nehledíc k národnosti, jazyku, náboženství a rase, sobě rovni a mohou v těchto ústavech volně používati svého jazyka a vykonávati svoje náboženství. Zákon čís. 122 Sb. z. a n. ze dne 29. února 1920 podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně: § 1 Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky (čl. 7. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a mezi Československem, podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919). Jest tedy zejména jazykem, 1. v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5 a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení, 2. v němž upraven jest hlavní text státovek a bankovek, 3. jehož používá branná moc při velení a jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem jazyka toho neznalým užíti lze také jeho jazyka mateřského. Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, upraveny budou nařízením. § 2. O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení: Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres. Nařízením bude ustanoveno, pokud a při kterých soudech a úřadech, jichž působnost obmezena jest na jediný okres, a sice okres s takovou národní menšinou, jakož i soudech a úřadech jim instančně bezprostředně nadřízených, lze obmeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku strany. Za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě jen v tomto jazyku vznésti. […] V okresích s národní menšinou podle odst. 2. použíti jest při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů a při jich zevních označeních také jazyka národní menšiny. § 3. Samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati. Ve schůzích a poradách jejich jest vždy možno tohoto jazyka užívati; návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné musí se státi předmětem jednání. Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná. Povinnost přijímati podání v jiném než v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jazyk jiný ve schůzích a poradách mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2. § 4. Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku. Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání. § 5. Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin, děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9. smlouvy St. Germainské). ________________________________ [1] WEYR, František. Heslo „Národ“. In HÁCHA, Emil, HOETZEL, Jiří, LAŠTOVKA, Karel, WEYR, František (edd.). Slovník veřejného práva československého. S. II. I-O. Brno: Polygraphia; R. M. Rohrer, 1932, s. 761.