KNIHY ŽIVÉ VĚDY SVAZEK 1. VYDÁVÁ NAKLADATELSKÉ A VYDAVATELSKÉ DRUŽSTVO „NOVÁ OSVĚTA" V PRAZE. ŘÍDÍ JUDr JOSEF TURECEK, fiiDNÝ PROFESOR KARLOVY UNIVERSITY. PRÁVO, KŘIVDA A NEPRÁVO S HLEDISKA DNEŠNÍ DOBY NAPSAL JUDr JOSEF TURECEK, ŘÁDNÝ PROFESOR KARLOVY UNIVERSITY V PRAZE V ÚNORU 1946 NÁKLADEM NAKLADATELSKÉHO A VYDAVATELSKÉHO DRUŽSTVA „NOVÁ OSVĚTA" ZAPSANÉHO SPOLEČENSTVA S RUČENÍM OMEZENÝM V PRAZE. 7> ÚSTÍEDNÍ KNIHOVNA PRÁVNICKÍ FAKUITY UJr ' Cíl STARÝ f QM inv. Knihám živé vědy na cestu do života: Byl jsem požádán někdy v červnu 1945 nakladatelským a knihkupeckým družstvem y>Nová osvěta^, abych redigoval sbírku vědeckých publikací. Podle představy zástupců družstva má jiti o spisy, ve kterých by se v prvé radě řešily otázky a problémy v současné době zvláště významné. Domnívám se, že věda má sloužiti životu. Není znakem vědeckosti,, utíká-li spisovatel od života a spatřuje-li dokonce v umrtvování vědy zvyšování její hodnoty. V některých oborech to není ani dobře možné; nekohstatuji to, abych tyto obory snižoval. Právě naopak prohlašuji, že se vůbec na heslo »Věda pro vědu« dívám s určitou dávkou skepse. Vycházeje s tohoto hlediska, nazval jsem sbírku, která počíná vycházeti, »Knihámi živé vědy«. Pravděpodobně není daleko od pravdy tvrzení, že si dnes sami autoři budou v jednotlivých vědních úsecích voliti themata aktuální. Takovým spisovatelům chce vydavatelstvo sbírky Knih živé vědy podati odhodlaně pomocnou ruku k tomu 3 cíli, aby věda mohla ze všech svých sil život nejenom usnadňován, nýbrž i činiti jej mravnějším a krásnějším. Knihám živé vědy přeji, aby čtenářstvu ve svých intencích sloužily dobře, aby mu byly oporou, rádcem, útěchou a v neposlední řadě aby věrnému čtenářstvu přinesly mnohý hodnotný duševní požitek, získaný příjemnou i radostnou četbou a studiem spisů vysoké úrovně. W ' Univ. prof. Dr Josef Turecek. 4 .J Právo, křivda a neprávo s hlediska dnešní doby. Předneseno v Sociologickém klubu dne 18. ledna 1946. Vvodem. Večer v pátek dne 18. ledna 1946 jsem měl v Sociologickém klubu, ve společenském odboru Masarykovy společnosti sociologické v Praze, přednášku na thema vPrávo, křivda a neprávo s hlediska dnešní doby«. Plná přednášková síň a svěží debata, která se pro-táhla takřka do půlnoci, mne na místě samém přesvědčily o hlubokém zájmu našeho lidu o základní problémy dneška. V tomto mém přesvědčení mne utvrdil ohlas, který měla má přednáška v denním tisku. »S v o b o d n é n o v i n y« dne 20. ledna t. r. na s. 5 pod značkou »ir« napsaly o mé přednášce: »Po dlouhé době opět něco, co už dávno nebylo vídáno: naplněná přednášková síň. Poslucháčstvo věru dychtivě naslouchalo v pátek v budově YMCA jasným a poučným slovům prof. Josefa Turecka. Jádrem jeho přednášky byla zásada;, že stát, vytvorivší různá pravidla a zákony pro vrstvu a rasu vládnoucí a jiná pro národy porobené, není schopen vytvořit uspokojující právní řád v pravém slova smyslu. V době národní nesvobody jsme často slýchali mluvit o německém právu a německém pořádku. Po osvobození jsme pátrali po posudku a vědeckém odsouzení tohoto pathologického práva; profesor Turecek definoval právnicky to, co ostatní lidé cítili a nedovedli přesně vyjádřit. « Dne 22. ledna t. r. otiskl o uvedené přednášce B. K. na str. 4 »P r á v a l i d u« toto: »Není divu, že toto thema vzbudilo velký zájem a vy-volalo živou a dlouhou debatu mezi pátečními návštěvníky 7 Sociologického klubu v Ymce. Těžké prožitky z doby okupace, norimberský proces, lidové soudy, naše revoluce a nutnost vtělit její ovoce v nový právní řád, to jsou zku' šenosti, jež vedou i právního lajka k úvaze o těchto třech pojmech. Univ. prof. JosefTure cek v úvodní přeď nášce pojednal o nich, jakožto jevech sociálních a podal mnoho cenných podnětů, jež velmi vhodně ilustroval ne' dávnými událostmi, i když sociolog by mu mohl vytknouú poněkud nejasné směšování kriterií sociologických a ethic-kých.« % Ve »S v o b o d n é m sl o v ě« v H. vydání ze dne 2. února t. r. na s. 3 pod značkou »/z« a pod titulem »Demokracie, toť diskusen čteme: »Roste zájem o diskusní matinée, o diskusní večery všeho druMu. Lidé nechtějí slyšet jediný názor. Rádi vidí, jak se na různé otázky dívají lidé různých směrů. Na dis' kusních večerech Sociologického klubu, na diskusích po-řádaných Kulturní politikou i na jiných podnicích obdobných vidíme stále více účastníků, zejména z řad mládeže. Vidíme, jak zejména mladí lidé přemýšlejí o všem, co čtou, jak nevěří slepě všemu, co se jim k věření předkládá, jak si všichni pomalu po letech vdiktovaného silentia navy-káme jmenovat věci pravými jmény, říkat si pravdu do očí, jít problémům na kloub. Turečkova přednáška o prá' vu a neprávu v Sociologickém klubu, slovenská debata v téže společnosti, rušná matinée o poměrech v českém tisku v Ústřední knihovně, co zdravého kvasu bylo jen v těchto podnicích z poslední doby, a jak si při takových příležitostech vděčně uvědomujeme, j ak ý je to dar, svoboda slova, a jak jsme blaženi, že se už nemusíme tetelit strachy před konfidentským notýskem. Než diskus-ní slova — nesmějí zůstat jen pouhými slovy — význam diskusí je v tom, aby nás učily jasněji myslet a poctivě jednat — každá akademická diskuse musí vést ke konkrétním podnětům a k jejich důsledné realisaci. Teprve pak Masarykovo okřídlené slovo nezůstane pro nás jen planým heslem.« Bylo mne líto, že jsem pro nevelkou prostornost přednáškové síně nemohl na rozpravný večer pozvati své fakultní posluchače ve větším množství. Prosím je, aby se spokojili s mrtvou literou, pokud jim bylo živé slovo nedostupné. S opravdovou radostí jsem vyhověl žádosti členů studentské koleje spolku Hradčanských kolejáků, abych jim někdy v polovici března t. r. svou přednášku o právu, křivdě a neprávu na debatním večeru zopakoval. Aby veřejnost, co možná nejširší, měla pomůcku k ujasnění pojmů, jež nám všem, kdož jsme byli v hermeticky uzavřeném životním prostoru nacistickém, víří hlavou, rozhodl jsem se vydati přednášku tiskem a ve formě, v jaké byla přednesena. Umožnil mně to těsnopisný záznam přednášky, který pořídil můj posluchač pan Jiří B ělohubý, jemuž za to srdečně děkuji. Předmět přednášky sám o sobě a prokázaný interes o ni ukazují, že přes svůj malý rozsah je publikace, kterou předkládám veřejnosti, vhodným zahájením sbírky, nazvané Knihami živé vědy. 8 9 Paní a pánové! »P r á v o, křivda a neprávo s hlediska dnešní společnost i.« Tak se jmenuje má přednáška. Půjde v ní o vrcholně obtížný úkol, neboť ústřední pojem práva, na nějž navazujeme při křivdě i neprávu, je v literatuře po celá desetiletí takřka chronicky sporným. Výklad označených pojmů vyžaduje vypětí pozornosti i se strany poslucháčstva. Obecně se uznávalo a uznává, že se právo tvoří ve společnosti lidí. Je společnostním zjevem. Já se domnívám, že jest jednou z forem života lidské společnosti. Chápeme-li neprávo jako protiklad práva, který vykazuje jakous takous podobu práva, je nepochybně také neprávo zjevem společnostním. A konečně, křivda se pojímá zhusta tak, že je kritickým odsudkem nežádoucího vztahu mezi dvěma nebo více lidmi. Tedy všechny tři pojmy — právo, křivda i neprávo — mají společný znak: jsou společnostními útvary. A tak se dobře hodí za thema jediné přednášky, která může míti právě pro ten spoléčnostní prvek ráz přednášky právněsociologické. Povývojové stránce můžeme konstatovat, že se všecky tři řečené pojmy v životě lidské společnosti vyznačují vysokým stupněm vitality, ať už se díváme nazpět nebo ať usuzujeme do budoucna. Pro minulost — asi nechybuji, říkám-li, že právo, křivda i neprávo provázejí člověčenstvo od vzniku lidské společností, když si odmyslíme mythologický stav zlatého věku, kdy prý podle II O v i d i a lidstvo žilo o své ujme a bez pout zákonných, jednalo přímo a zachovávalo věrnost. Do budoucna — možná, že nebudu špatným prorokem, když, přihlížeje k povaze lidské duše, o které praví náboženství, že je nakloněna ke zlu, prohlásím, že všechny tři zjevy — právo, křivda i neprávo — jako apokalyptičtí jezdci budou doprovázet! naši společnost až do jejího zániku nebo do přeměny ve stav blaženosti, jak se rozmanitým způsobem kon- " kretní náboženství vyjadřují. ^ Y. mé přednášce neběží o to, abychom líčili, jaké byly v&různých dobách názory na právo, křivdu a neprávo. Chceme si pouze říci, jak dnešní člověk kriticky tyto pojmy posuzuje. Takejpo názvoslovné stránce jsou jména právo a křivda prastarými složkami v lidské řeči. Jinak je tomu po mém soudu, pokud jsem mohl nahlédnouti do literatury, s názvem »neprávo«. Ten pokládám za nový. Když jsem se jako každý z vás za doby německé okupace československých zemí takřka krok za krokem setkával s lidmi, z jejichž očí, zalitých slzami a krví, vyzíralo zoufalství, trpěl jsem i jako člověk i jako právní theoretik a přemýšlel jsem usilovně, jak nazvali společnostní zjev, který nás tak deptal. Setkával jsem se s lidmi, kteří, nečekajíce odpověď anebo — lépe řečeno — čekajíce určitou odpověď, se tázali mlčky svým vzezřením nebo výslovně: »Gopak tohle je nějaké právo?!« Zkoumal jsem různá pojmenování, když jsem jim f chtěl odpověděli, zkoušeľjsem na př. výrazy »lžiprávo, pseudoprávo, paprávo« a přesvědčil jsem se, že patrně < nejvhodnejším bude název »neprávo«. Toto slovo se zrovna f vnucuje tou intensitou záporu — ne-právo. Je vhodné též proto, že se od něho mohou tvořiti přídavná jména, jako neprávni norma, neprávni předpis a pod. Opíraje se. o názor jazykozpytce myslím, že je termín »neprávo« i jazykově správný. Pojmem a jménem »neprávo« dával jsem a chci dát odpověď všem těm, kteří přišli pod kola německé mašinérie a dobře cítili, třebas neměli právnického vzdělání, že to, v čem jsme žili, nebylo prostředí právní. Onoho výrazu užiji také v nadpisu knihy, kterou mám přichystánu k tisku. Chceme aspoň zhruba nastínit — o nic více nemůže jiti v jediné přednášce — podstatu práva, křivdy a nepráva; jinak vyjádřeno, načrtneme pojem práva, křivdy a nepráva. Nikdy jsem nemohl srovnali v hlavě, jak mohla část tisku v březnu 1939 česky psát o obdivu, který máme mít vůči nacistické pravovědě pro to, co vykonala na poli práva. Myslím, že by dnes onen tisk rád o 180 stupňů obrátil a vykládal neméně horlivě o tom, kolik toho poplenila nacistická pavěda v oboru práva nebo — podle mé terminologie — kolik toho německá národnesoeialistická lživěda napáchala v oboru nepráva. Nikdy jsem nemohl srovnali v hlavě, jak mohla část tisku česky psaného v letech 1940 až 1945 pojednávat o podstatě práva; není ani uměním ani vědou dojiti ať už jasnou a jednoduchou cestou nebo blýskavými, až nápadně složitými operacemi k závěru, který se plně shoduje s německým, speciálně s prušáckým pojetím, k závěru, že prá* vo je moc. Po stopách takových »objevných« názorů bychom hladce došli k představě, že to, v čem jsme žili, bylo právní prostředí; možná, že by se dospělo i k tomu, že nacističtí pravopsavci byli dokonce výkvětem právníků, zatím co se za ně lidstvo bude musiti hluboce stydět po celou dobu trvání lidské společnosti, leda že by degeneračnim procesem kleslo ve stvůry jim podobné. 12 13 Kdybychom přijali mínění, že právo je moc, pak neměli pravdu ti ubožáci, kteří třeba mlčky říkali: »To přece není žádné právo!« Pak nemá pravdu ani etymologie slova právo, která právem označuje to, co je pravé a přímé, co není křivé, co není pokřivené. Právo, křivdu a neprávo nesmíme bez rozmyslu mí-síti s představami, které jsou odvozeny od pojmu zákon, ' lex. Z historického vývoje mám na mysli princip legitimity a ilegalitu. _ Právní dějiny nás poučují o tom, že p r i n c i p 1 e-g It i m i t y, jak jej chtěla nastolit v Evropě po velké revoluci francouzské a po napoleonských válkách Svatá aliance, znamenal v mém pojetí volání po návratu k neprávu. Měl ožiy^iout řád ve smyslu představ předrevolučních, řád, jehož základním znakem byla nerovnost obyvatel v pravo-tvorné společnosti: na jedné straně privilegované stavy, nadané politickými právy, na druhé straně ostatní lid, který měl být jenom předmětem vládní moci. Princip legality dnes u nás znamená volání po právu, volání po právní kontinuitě se stavem, který byl před nacistickou okupací v našich zemích. Je to snaha, vyvoditi důsledky z drastické okolnosti, že jsme byli násilně obsazeni, že období to můžeme vhodně označit ve smyslu svých dějin druhým obdobím Bramborů v Cechách. Ilegalita — nyní hodně běžný pojem — je zjev označený slovem, které je také odvozeno ze zákona. Kdo žil v ilegalitě v době okupace, byl hrdina. Ilegalita, znamenající volání po právu, je čestným životem. Kdo žije % dnes v ilegalitě za hranicemi a volá proti našemu státu po neprávu, je v očích slušných lidí zrádcem. ; Na rozdílu mezi zákonem a právem buduje dějovou krisi básník ryzího češství, tvůrčího slovanství a přímo živelného lidství Svatopluk Čech v Lešetínském kováři, z něhož uvádím aspoň toto místo: »J m é n e m z á k o n a!« »G o p o z á k o n u!« zvolal Prokop, vyšed odhodlaně z postav bědných hlučivého shonu. »P r á v o na mistrově stojí straně. Kovárny té zachtělo se pánu — to váš zákon! Má-li jediný hltoun všechno mít?! Je vládcem lánů, luk a lesů, celé dědiny, jemu všechna dolina již patří, jemu slouží bídně za podnoží na sta otroků nás. — Blesky boží!« Pojem ilegality i pojem principu legitimity dostane tedy výplň podle toho, zda zákon upravuje právo nebo neprávo. To je nutný důsledek okolnosti, že zákon je toliko obalovou slupkou, která kryje buď právo nebo nepr.áv o. . Známá je poučka převzatá z římského práva: »S u m-mum ius, s u m m a saepe iniuria — vrcholné právo, často vrc ho 1 n é b e z p r á v í«. S touto zásadou přesto, že máme úctu k jejímu stáří, k patině její starobylosti, musíme velmi opatrně zacházet a hodnotili ji s náležitou rozvahou, neboť ani zdaleka nevyjadřuje svätou pravdu. Jestliže v řeholi: »Vrcholné právo -— vrcholné často bezpráví« znamená předvětí tolik, co »v r c h o 1 n é oprávnenú' nějaké osoby, pak je s největší pravděpodobností zásada správná a pravdivá. Ale tak nebyla v minulosti ona paremie chápána. Římský »p r i n c e p s legibus s o 1 u t u s« — vládce zbavený zákonné vázanosti, Macchiavelliho il Principe — všemohoucí kníže, stát obdařený ve smyslu překonané nauky pojmově neomezenou suverenitou, vlastník podle starší doktríny nadaný pojmově neomezeným právem vlastnickým, by vesměs musili být oděni andělským rou- 14 15 ehem, musili by mít andělské vlastnosti, aby vrcholné oprávnění nevedlo často k příkoří a křivdám. Při tom při všem nikoho ve snu nenapadne při jiti v této souvislosti s příklady italského »i 1 d u c e« a německého »f ii h-r e r a«. Zásada »summuin ius, summa saepe iniuria« byla chápána dokonce jinak. To »summum ius« se vykládalo jako vrcholné úsilí o to, aby životbyl ve sho- ~ | dě se zákonem. I tady musíme rozeznávat, zda zákon, f 0 jehož zachovávání přímo shyloekovsky usilujeme, upra- ^ vlije právo nebo zda normuje neprávo. Jestliže je v zákon vtěleno právo, pak je nepochybně paremie trojnásobně nesprávná; právo totiž nesměřuje ke křivdě, nevede často ke křivdě.a dokonce často nespěje k vrcholné křivdě — protože^rivdu přivodili vůbec nemůže. Když v předvětí probírané poučky znamenají slova »summum ius — vrcholné právo« snahu upravit život podle zákonů, obsahujících neprávo, pak jest řehole proste zbytečná, protože je jasné, že vrcholné neprávo směřuje velmi často k vrcholným křivdám. Právo, křivdu a neprávo nevyloží jenom právník. Jsou to pojmy tak spletité, že se musí užiti výsledku bádání různých věd, abychom, zkoumajíce jich podstatu, došli k relativně bezpečným závěrům. Velmi význačnou funkci tady budou míti především právo-věda, zvláště právní dějepis, potom sociologie a psychologie, při pojmu nepráva po zkušenostech minulých let 1 psychiatrie. ■ & Obtíž je zdvojnásobena při pojmu práva, neboť n ä- 1 zvem právo se odedávna kry j í dva po j m y: mluví se jednak o právu ve smyslu objektivním neboli « o objektivním právu, o právním řádu, a mluví se také o subjektivním právu, o právu ve smyslu subjektivním neboli o oprávnění a právní povinnosti. 16 Právní povinnost je vlastně vystupňovaným právem, neboť, mám-li povinnost určitým způsobem jednat, musím míti též právo tak jednati. Právní povinnost a subjektivní právo jsou pojmy příbuzné, můžeme tudíž s nimi zásadně zacházeli stejným způsobem. Avšak za utopii pokládám literární snahy touž definicí nebo týmiž pojmovými znaky vyložit jak právní řád tak pojem oprávnění a právní povinnosti. Nezbude proto nic jiného než zvláště uvažovat o právu ve smyslu právního řádu a o právu ve smyslu oprávnění a právní povinnosti. Z právního řádu vyvěrají v pravotvorné společnosti oprávnění a právní povinnosti; je tedy oprávnění a právní povinnost posterius a právní řád prius.' Právo v objektivním smyslu, objektivní právo neboli právní řád je složitý pojem: Jeho základem je soustava pravidel, kterou v hranicích svých omezených možností vytvořila organisovaná společnost lidská pro zevní, to je smysly člověka postižitelná jednání (včetně opomenutí) lidí. Páteří řečené soustavy jsou ta z jejích pravidel, která v mezích lidskosti upravují účelu soustavy přiměřený způsob, jakým se mají členové společnosti donucovali k tomu, aby zachovávali daná pravidla, a stíhati za to, že jich nedbali. Ü č e 1 e m této soustavy jest jednak zajišťováním bezpečnosti a pořádku, spravedlnosti a slušnosti ve vzájemných poměrech lidských umožňovati svobodné ukojo-vání potřeb člověka, jednak pečovati o to, aby se životní úroveň členů společnosti zvyšovala. Pojmovým znakem jmenované soustavy je úspěšné úsilí o to, aby se veškerý život ve společnosti skutečně přibližoval rozsahu i obsahu úpravy, dané uvedenou soustavou pravidel. — Je podružnou otázkou, jak budeme nazývat jednotlivé 17 složky právního řádu. Soustavu pravidel samu lze pojme-novati složkou normativní nebo — chcete-li — pravidlovou. Garancie a sankce můžeme označiti mocenskou složkou nebo prvkem garančním či sankčním. Účel soustavy pravidel je prvek účelový, teleologický. Úspěšné úsilí o to, aby se život dál podle pravidel, aby se opravdu přibližoval úpravě dané pravidly, lze pokládati za funkční prvek. Jde tu o to, jak se pravidla v živote osvědčují. Můžeme také mluvit 0 prvku verifikačním, ověřovacím, protože zkoumáme, zda se pravidla v životě zachovávají. Nápadné na tomto pojetí právního řádu je možná to, že se nezmiňuji o rovnosti členů ve společnosti. Mám za to, že je to zbytečné, když výslovně operuji se svobodou lidí á Nápadné na uvedeném pojetí právního řádu je také toto: Především u prvku normativního, u té soustavy pravidel, říkám, že pravidla dává lidská společnost v mezích svých možností, v mezích svých omezených možností. Zdůrazňuji tedy, že možnosti pravotvorné společnosti nejsou neomezeny a v každé společnosti každý vztah považuji za pojmově omezený jak přírodními zákony, tak i spo-lečnostně, existencí druhých lidí. To musí o pravotvorné společnosti nutně platiti zrovna v moderní době. Společnost, která by se domnívala, že má možnosti neomezené, by nepochybně nezplodila právní řád. V pojmu právního řádu operuji také humanitou. Garancie a sankce se mají pohybovat v mezích lidskosti, avšak mají být účelu společnosti přiměřené. Jako právník 1 jako člověk jsem odpůrcem smutně proslulé falešné humanity, pseudohumanity, ale nikdy nemůžeme — respektujíce náležitě účel práva — prvek pravé humanity opustit. Snad nejspornější bude ú Č e 1 právního řádu. Při něm povyšuji pečovatelskou činnost pravotvorné společnosti na integrující část účelu práva. Tím se odchyluji od celé řady právníků. Domnívám se totiž, že nebyl by to právní řád, kdyby byl zabezpečen pořádek, snad i slušnost, spravedlnost, ale kdyby se pravotvorná společnost zásadně nestarala o kulturní a existenční statky lidské, kdyby na př. zbytečně při technických, hygienických, lékařských vymoženostech nechávala umírat serie lidí hlady, podvýživou, kdyby jí kulturní statky člověka byly veličinou neznámou. Velmi důležité je uvědomit si při účelu práva, že konečným cílem právního řádu jest umožňovali svobodný úkoj potřeb lidí. V omezování nevidím konečný cíl práva. Naopak, konečnou metou právního řádu je dávati člověku ve společnosti možnost svobodně jednati. I toto mé mínění narazí leckde na odpor. Funkční znak je po mém soudu také pojmovým znakem práva. Mířím na ono úspěšné úsilí společnosti o chování se podle daných pravidel. Nepokládám za právní řád, co je napsáno v zákonech, jestliže to není uskutečňováno, jestliže to v lidské společnosti — abych se tak vyjádřil — nežije. O právní řád se opírají práva v subjektivním smyslu, o p r á v n ě,n í a právní povinnosti. 0 subjektivním právu bylo napsáno hodně knih, vědeckých i málo vědeckých. Nejlépe bude, když budeme postupovat podle názorné metody při výkladu subjektivního práva a právní povinnosti. Protože jsem řekl, že subjektivní právo je" posterius proti pojmu právního řádu, a celkem jsme si načrtli pojem řádu právního, můžeme již tento pojem předpokládat. Nemusíme už, popisujíce subjektivní právo a právní povinnost, mluvit o lidech; užijeme prostě známého pojmu právního řádu, neboť víme, že se řád právní tvoří v lidské společnosti, že jeho složkou jsou pravidla adresovaná lidem, pravidla daná pro jednání lidí, pravidla, 18 19 která mají vyhovovat potřebám člověka a upravovali vzájemné vztahy mezi lidmi. Až budu vycházeti z této místnosti, budu vykonávat 8vé oprávnění. Můžeme říci: budu mít možnost jed-nati. Když si představíme, že my všichni tady jsme pravo-tvornou společností, pak vy všichni kromě mne budete mít nutnost určitým způsobem se chovat čili nutnost jednati. Obsahem této nutnosti je cosi negativního, vy mne nesmíte f ve výkonu mého práva svobodně odejít rusiti. A tak lze prohlásit, že oprávnění je právním řádem upravenou sou-sťfivou možnosti jednat a jí odpovídajících nutností jednati. Často se stává, že korelátem možnosti, aby jeden člověk jednal, jest ještě nutnost, aby druhý člověk jednal trochu jinafcj^faež nerušil člena lidské společnosti^ Starší terminologie říkala, že zezvláštního titulu je někdo povinen plniti jiné osobě, má právní povinnost a ta jiná osoba je oprávněna. Na naší definici se nic nezměnilo. Počítali jsme s pluralitou nutností jednati, která stojí proti možnosti jednati, takže nastíněný pojem subjektivního práva kryje i tyto případy. Jeden je oprávněn žádat na druhém plnění, má možnost jednati, a všichni ostatní v pravotvorné společnosti mají nutnost jednati — nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva a povinného v plnění jeho povinnosti opřené (abych užil starého názvosloví) o zvláštní titul: o smlouvu, o speciální předpis zákonný atd. Při právní povinnosti budou proti sobě stát jenom nutnosti jednati. Máme-li právní povinnost jednati, tedy máme nutnost jednati. Ostatní všichni mají také nutnost jednati, ale záporného obsahu, nutnost nerušiti povinného ve výkonu jeho povinnosti. Proto je právní povinnost právním řádem upravenou soustavou nutnosti jednat a jí odpovídajících nutností jednati. Ještě zhuštěněji vyjádřeno: Je právní povinnost právním řádem uprayenou soustavou vzájemných nutností jednati. Nejzhuštěněji de- finováno: Právní povinnost je právním řádem upravenou soustavou nutností jednati. Sloučíme-li popisy oprávnění i právní povinnosti v jeden celek, dospějeme k tomuto závěru: Oprávnění, po případě právní povinnost, je právním řádem upravenou soustavou možnosti, po případě nutnosti, jednat a jí odpovídajících nutností jednati. Snad nebude na újmu srozumitelnosti, když se ještě kratčeji vyjádříme: -Oprávnění, po případě právní povinnost, je právním řádem upravenou soustavou možnosti, po případě nutnosti, a jí odpovídajících nutností jednati. Připomínám, že pojmy »m o ž n o s t i« a »n u t n o-s t i« nejsou novinkou zaváděnou do právních věd. Možnost a nutnost jsou odedávna uznávané kategorie, bez kterých se neobejdou ani logika ani jiné vědy duchové Či přírodní. Je samozřejmé, že předmět bádání a účel té neb oné vědy uzpůsobují rozsah, obsah, vlastnosti a vůbec povahu pojmů možnosti a nutnosti. Znovu podtrhuji, že možnosti pravotvorné společnosti jsou pojmově omezené a že tedy jsou také pojmově omezeny možnosti, které se odvozují z právního řádu. Každé oprávnění a každá právní povinnost je pojmově omezena. Konstrukce »práva« pojmově neomezeného ohrožuje základy pravotvorné společnosti a legalisuje zvůli. To platí na př. i o právu vlastnickém, to se dneska nemůže popírat ani pro suverenitu státu, o to se nyní musí opřít i moc společenstva kulturních st á t ů reálně myslících, to zavazuje i při právech, která z dějinných důvodů nazýváme občanskými svobodami. Koncepce pojmově neomezeného oprávnění a pojmově neomezené právní povinnosti obsahuje v sobě zhoubný rakovinný prvek anarchie a tyranidy, v nichž hynou svoboda a lidství. Když jsem před lety psal práci o kultových právech 20 21 k věcem, postavil jsem se výslovně za názor, že v 1 a s t-níkovo právo je pojmově omezené. Šel jsem dále; už tehdy jsem hájil thesi, že suverenita státu, moc vydávali právní normy a chování se podle daných předpisů vynucovati, je také pojmově omezená, máme-li ji po- ? kládati za oprávnění nebo právní povinnost. Tenkráte jsem se tu a tam setkal s úsměškem a těšilo mne, že jsem před krátkým časem v závěrečné schůzi světového studentského J sjezdu »17. listopad 1945« z oficiálních úst slyšel údiv nad I tím, jak by bylo možné, aby na jedné zemské polokouli I by|b snad osmdesát suverénních, neomezených celků nazývaných státy. Tady je kořen nesnází překážejících v tom, aby se zájemci, sdružení ve společenstvu kulturních států, dohodli způsobem opravdu zásadním. Dnes musí býti moderně cítícímu právníkovi a právnímu sociologovi jasné, že jest pojmově omezena suverenita státu, která může a má být posuzována jako oprávnění nebo — chcete-li a mně je to sympatičtější — jako právní povinnost. Pojmově omezené jsou i svobody občanů. Z historických důvodů je označujeme svobodami, ačkoli běží > s právnického hlediska o práva* dokonce o základní občanská práva. Důvod pojmové omezenosti svobod občanských tkví v prosté existenci více členů pravotvorné společnosti. Školský příklad: Robinson si mohl v mezích možností daných přírodními zákony dělat, co chtěl, dokud nepřijal k sobě Pátka. Jakmile se sejdou dva lidé, znamená to pro ně nutné společnostní omezení ve svobodě jednali, jestliže mají účastníci žít v poměrech jen trochu snesitelných a ncmají-li zešííeti ze vzájemného strachu před sebou. Spo- I lečnost ovládaná ideologií o pojmově neomezených ^oprávněních a právních povinnostech* — zcela bezpečně klesne na lidskou smečku, od níž by se musel s hnusem odvrátit i odchovanec džungle, jak o tom psal K i p 1 i n g. V pojmu slušnosti je obsažena nezbytná ukázněnost, což jest jenom v souladu s představou svobod pojmově ome- zených. A slušnost ve společnostních vztazích jsem začlenil v účel právního řádu. Jestliže bylo porušeno právní pravidlo, vyjadřujeme se o tom, kdo je nezachoval, že jednal protipráv-n ě, bezprávně. Zhusta bývají protiprávním jednáním zasažena subjektivní práva a právní povinnosti. Uvědomí-li si osoba, dotčená ve svých právech či povinnostech, že jí bylo ublíženo, nebo jestliže si to uvědomí jiní členové pravotvorné společnosti anebo snad ,ten poškozený i jiní členové, mluvíme o tom, že byla spáchána křivda. V pojmu křivdy se vyskytuje subjektivní prvek. Vyspělá pravotvorná společnost nelibě nese, došlo-li ke křivdě, třebas byl zkrácen v prvé řadě jednotlivec. To je obecný společnostní zájem vyspělé společnosti pravotvorné na tom, aby bezpráví byla potírána. Společenstvo kulturních států nedobře snáší po případě i okolnost, že vládní orgány konkrétního státu utlačují své vlastní občany. Bez nebezpečí pro sebe samy nemohou demokracie se založenýma rukama přehlíželi vládní režim falangistického Španělska. Oplně obdobná je situace při pravotvorné společnosti státní. Společnostní citlivost na spáchané křivdy je barometrem kvality pravotvorné společnosti. Celek tu méně tu více reaguje na bezpráví a křivdu, i když si je postižený sám neuvědomil. Proto justiční omyly ohrožují důvěru v právní řád. Právo pečuje garanciemi o to, aby bezpráví a křivdy byly zjevy, pokud možná, řídkými. Sankcemi se snaží pravotvorná společnost křivdy zahladiti a uspokojit poškozené. Na garančním a sankčním poli vykonávají velmi důležitou funkci úřady, soudy civilní i trestní, soudy veřejného práva, na př. u náš nejvyšší správní soud. Jestliže bylo zneužito soudcovské moci a tím byla způsobena křivda, dávají pravotvorné společnosti možnost syndikátních žalob na náhradu škody. Syndikátní 22 23 žaloba smeruje proti soudci, který moci zneužil, nebo proti státu anebo proti oběma. Pokud jde o správní moc, tady otevřeně konstatuji toto: Zásada ručení za právní výkon veřejné správy musí zůstat cílem, ke kterému musí směřovati společnost, chce-li | se záslužně označovat čestným přídomkem společnosti pra- I votvorné. Idea právního státu není překonána. | Jak je to u výkonu vládní moci? Zde jsou I právní řády zhusta velmi nedostatečné. Často nezbývá nic 1 jiného-než revolučním aktem setřásti se sebe jho diktátora, § despoty, tyrana, oligarchické skupiny. Je však pozoruhodné, že princip právního ručení nerevolučního i na tomto úseku pomalu, ale jistě proniká. Na př. hlava státu podle té4Č&oné ústavy odpovídá za velezradu. Je zářným mezníkem ve vývoji mezinárodního práva trestního, že zásluhou dynamických právníků naproti právníkům statickým byl po této světové válce princip o útočné válce jako zločinu tak proveden, že odpovídá hlava i suverénního státu, odpovídají ostatní nositelé vládní moci, odpovídá zákonodárný sbor, odpovídají generální štáby. Dnes, díky Bohu, nemusí lidstvo nečinně čekat na to, aby se nové předpisy trestního práva mezinárodního staly praktickými teprve v budoucnu, až přijde nová válečná vichřice. Lidé, opravdoví lidé, se nemusí dívat na to, jak zločinci proti humanitě dožívají život podobně jako kdysi zločinec první světové vojny, exkaiser Vilém, na zámcích, aniž si tito j bývalí vládci připustí výčitku svědomí ze svých mnoho- j násobných zločinů. Křivda může býti spáchána jednotlivcem i kolektivem, jmenovitě většinou státního lidu konkrétního státu. Křivdu může spáchati na poli mezinárodního práva kulturní společenstvo států. Křivdit se může jednotlivci i kolektivu. Jakkoli jsem přívržencem názoru, že se filmy o na- cistických zvěrstvech mají předvádět Němcům, přece mne nikdo nepřesvědčí o tom, že německý národ nevěděl, co se děje za ostnatými dráty sběrných táborů. Sovětské filmy o způsobu, jakým se zacházelo v nacistickém Německu se sovětskými občany tam zavlečenými, dokumentárně svědčí o tom, že mám pravdu. Mnichov byl porušením mezinárodního práva, byl zradou na myšlence kolektivní bezpečnosti, byl bezprávím na demokratickém státě, byl křivdou na majoritě československého lidu. A to, co následovalo po Mnichově, burcovalo veřejné mínění světa, bušilo na spánky všech lidí dobré vůle, kteří měli smysl pro lidství. Otázky zahlazení křivd jsou velmi obtížnými problémy právnickými, a to proto, že je tu moment subjektivní — pocit křivdy. Na př. osoby duševně choré musí býti před bezprávím zvýšenou měrou chráněny. Naproti tomu se musí i společnost náležitě zabezpečovati proti zuřivcům a šílencům. Jdu tak daleko, že prohlašuji, že duševně chorým se může jeviti též kolektiv — státní lid, který jde slepě za běsem a vyvrhelem. Lidstvo bude museti v budoucnu vyvinout silnou dávku pozornosti, ostražitosti a solidarity, aby se ochránilo proti útočníku, dneska sraženému na kolena, proti státu, kde majorita státního lidu vyniká vůlí až k úplnému fanatismu, má důkladně pracující rozum, ale ztratila cit. Nastínili jsme si pojem křivdy, společnostního kore-íátu k pojmu oprávnění a právní povinnosti. Jde nám teď o protějšek právního řádu; ten nazývám neprávem. Běžně se mezi právníky hovořívá o dobrém a špatném právním řádu. Srovnává se horší á lepší řád právní. Říkává se, že právní řád je zdravý, když většina členů pravotvorné společnosti dobrovolně plní právní povinnosti vůči společnosti. S řečenými pojmy však po zážitcích včerejších a až příliš čerstvých naprosto nevystačíme. K tomu, abychom 24 25 popsali určité závadné společnostní zjevy, potřebujeme něco vskutku negativního. Tímto něčím opravdu záporným je pojem nepráva. Přiznávám zásluhu nacistickým »právníkům«. Postarali se o to, aby se lidé pro budoucno vážně zabývali nejenom podstatou práva, nýbrž i pojmem nepráva a snad v prvé řadě pathologickým stavem, který typujeme jako neprávo. Jinak se sotva vyhneme oprávněné výtce, kterou by mohla na dnešní generaci vznésti příští pokolení, výtce, H že lidstvo nepotrestalo nacistické zločince, že nevyhubilo německou národněsocialistickou myšlenkovou soustavu a že nemělo zájem na právních prostředcích proti tomu? aby mohla vzniknout a bujet nová ideologie, nacismu po- dobiíáť 2a neprávo pokládám pravidla pro jednání lidí, která fungují, jako by byla pravidly právními. Chtějí mít funkci právního řádu. Možná, že se pyšně právními pravidly také nazývají, ale mají podstatnou závadu, podstatný nedostatek v některém prvku nebo v některých prvcích, které musí býti splněny, abychom mohli mluvit o pojmu práv a. Každou závadu nemůžeme hned bez rozmyslu a bez hodnocení jejího významu tak radikálně odsoudit, že bychom řekli, že jejím následkem je neprávo. Musíme shledati podstatný nedostatek v některém pojmovém znaku práva. Neprávem může být celý soubor pravidel, který funguje místo právního řádu. Neprávem může býti též určitý úsek řádu jinak právního. Neprávem může býti také jednotlivé pravidlo v právním řádu — neprávni norma. Nemělo by smysl a nebylo by snad ani s úspěchem možné snažiti se dokonale vypočítat všechny druhy vad, při kterých by se mohlo jednat o neprávu. Velmi dobře vystačíme s doklady z let nemnoho vzdálených. Odpusťte mi, Že tu bude hodně zvučet názvosloví samospasitelné- ho jazyka německého. Činy Němců jsou bohatou studnicí poučení o neprávu. Uvedu pouze některé ukázky nepráva. Podstatná vada může býti přímo v normativním prvku. Pravidla netvoří soustavu, jsou chaotická. Ruku v ruce s tím půjde asi okolnost, že lidé jsou nedostatečným způsobem organisováni. Jsou to případy »Faustrecht — pěstního nepráv a«, při kterém nemusíme ihned mysliti na staré doby společnosti lidské. Vada může rovněž tkví ti v tom, že se soustava pravidel skládá z takových ustanovení, jež znamenají bezduchý formalismus, z pravidel, která jsou svou podstatou neživotná. Zhusta tu bývá organisace společnosti předi-mensována. Snad by bylo možné označení »b y r o k r a-tické nepráv o«. Pojmu byrokracie zde užívám v špatném slova smyslu, nikoli v dobrém pojetí odboro-vosti. Bez členů společnosti, kteří by byli odborně vzděláni pro jednotlivá povolání — a je nutné počítali sem také právníky, se žádná pravotvorná společnost dnešní doby neobejde; to je prvek byrokratický, který beze škody pro lidskou společnost nemůžeme odsuzovat. Aby nedocházelo k osudovým záměnám, bude lépe pojmenovali nutnost odborného vzdělání orgánů pravotvorné společnosti prvkem odborovosti, kterou musíme podporovat, ať už jde o lékaře, profesora, inženýra, učitele, kvalifikovaného dělníka -atd. nebo v neposlední řadě o kultivovaného právníka.. Hluboce a nebezpečně by se mýlila společnost, kdyby usuzovala, že právu rozumí každý a že právníci jsou zbytečnou přítěží. Jsou lidé, kteří vynikají zvláštní vlastností, ať už zděděnou nebo získanou, vlastností ztěžovat a ztrpčovat život bližních bezduchými formalitami. Z takových jedinců se tvoří a doplňuje byrokracie, jíž musíme vypovědět nemilosrdný boj, který nesmí uhasnout jako nějaké módní heslo s jepicím životem. Klame sám sebe, kdo se domnívá, že byrokraty v za- 27 vrženíhodném smyslu mohou být pouze formálně vzdělaní právníci. Takovým byrokratem může být jtejně dobře lékař, inženýr, profesor, důstojník jako řemeslník a dělník nebo obchodník či živnostník, zkrátka každý člen pravotvorné společnosti. Pusťme takového člověka ke spisům, žádejme na něm písemný projev a uvidíme, kolik nesnází natropí. Podstatná vada soustavy pravidel se může vyskyt-nouti také v mocenském prvku, při zárukách a sankcích. ^ Garancie a sankce jsou tak spletité nebo nedostatečné, že v celé řadě případů nelze dosíci ve spo-lečnostním životě stavu, který by odpovídal daným normám. Konkrétně mohu uvésti školský příklad: Asi málo pomůže ^ljmentační nárok, podle hmotného práva vynikající, někomu, kdo bude museti snad desetiletí čekat na to, až konečně dosáhne soudního výroku, podle kterého má nárok na výživné. Význam procesního práva a nepráva nesmíme nikdy podceňovati. Na vysvětlenou dodávám, že procesním pravém jest onen úsek právního řádu, jímž sekupravuje organisace a příslušnost úřadů (soudů), jakož i řízení před nimi; předpisy právního řádu, které nejsou procesními normami, tvoří hmotné právo. Podstatná vada může spočívati v tom, že při mocenském prvku zásadně není dbáno lidskosti a že sankce jsou příliš kruté, nepřiměřené účelu pravotvorné společnosti. Může se stát, a myslím, že to bylo právě v nacistickém neprávu, že krutost pravidel je ještě předstižena praksí, úsilím společnosti extrémně vyhověli daným pravidlům; tu se pak nedostatek v prvku mocenském kombinuje s nedostatkem ve funkčním prvku. Nejsme daleko od pravdy, označírae-li proto nacistický režim sadistickým neprávem. Podstatné nedostatky se mohou projevili při účelovém prvku: soustava pravidel nezná svobodu člověka. soustava pravidel nezná pečovatelský úkol pravotvorné společnosti, nezná kulturní potřeby člověka. Despotické, asociální, barbarské neprávo-— to by byla jména, jež by se nám tady pravděpodobně hodila. Vada se může jeviti rovněž v tom, že společnost tvořící neprávo vychází z představy pojmově neomezených svých možností. Národ, který chtěl tvořiti jiná pravidla pro »Übermenschen«, pro »Herrenvolk« a jiná pro porobené národy, nebyl schopen stvořili právní řád. Leckdo z nás by se nevzpíral tomu, abychom si vypůjčili pro tento druh nepráva představu z psychiatrie a nazvali jej vel i-k ašským neprávem. Konečně upozorním ještě na chorobu ve funkci, v prvku verifikačním: Společnost má psané zákony, snad krásné zákony, ale nikdo se zásadně nestará o to, aby se podle nich skutečně žilo — j de tu o papírové neprávo. Staří říkali: »K dyž práva nejdo u.« Co tedy jde? Neprávo, nepráva. V minulých dobách zaskočila mnohdy církev se svým kulturním posláním a s vyspělým právem kanonickým prostřednictvím krásného institutu »iustitia denegata — odmítnutá spravedlnost«. Když světské orgány vůbec nefungovaly nebo odmítly v konkrétním případě činnost, zastoupily je církevní 60udy. Úprava pravidel může býti též tak vadná, že dává příležitost k t. zv. Paragraphenreiterei: Ustanovení, které se dostalo do základních zřízení pravotvorných společností po velmi krvavých bojích, ustanovení, podle něhož osoba zatčená má býti z rukou policejního orgánu co nejdříve odevzdána do rukou soudu, je cenným institutem právního řádu. A v nacistickém Německu? Nebyl to výsměch lidství a právu, když se osobě, převáděné z policejní do soudní vazby, vystavoval zvláštní akt opřený o paragrafy a o zákony, zatím co každý člověk, jak neodsouzený, tak i ten, kdo byl 28 29 odsouzen a odpykal si již trest, mohl bez dalšího býti vzat do policejní ochranné vazby na dobu neurčitou, zcela jistě na doživotí, když policejní orgán jeho průvodní list opatřil poznámkou o tom, že návrat je nežádoucí? Krátké a kruté doživotí člověka takto všemocnou tajnou státní policií postiženého! Také uznané zásady o vyvlastňovaní se pokládají za kus právní kultury. Nebyl to vůči ní poškle-bek, když se část prodajného tisku, česky psaného, snažila v letech nesvobody dokazovat, že právo je dokumentováno aktovkou, v níž nacisté přinášeli vyhlášky o povinnosti obyvatel mnoha vesnic do několika hodin se vystěhovat a nechat na místě veškerý svůj majetek, jak stojí a leží; prý právo bylo přímo v oněch vyhláškách hýřících zákony a paragrafy, vyvěšovaných na BeneŠovsku i jinde ve středních Cechách a publikovaných s rozkošnickou překvapi-vostí i sad ismem! Již před prvou světovou válkou se octla v právně-sociologické literatuře německým jazykem uveřejněné poučka o velmi skrovném účelu práva; podle ní má právo zjednávali pořádek ve společnosti. Připojme k tomu skutečnost, že se nacisté úředně a nestoudně, tiskem i rozhlasem vychloubali, že, kamkoli v Evropě vkročí, všude zavedou pořádek. »Ordnungsrečht — pořádkové neprávo