Celá tato kapitola má rozšiřující charakter, není předmětem kolokvia.

Biblický základ

Jde o specificky křesťanské posvátné spisy, které jsou nyní druhou částí křesťanské bible zvanou Nový zákon (přesněji "Nová smlouva"). Zde se všechny křesťanské církve shodují ohledně rozsahu (27 knih) i obsahu této sbírky.

Základem Nového zákona je evangelium (řecky euangelion = radostná zvěst), fakticky jde o hlásání neboli kázání, které je zachyceno ve čtveré redakci – podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Byla sepsána očitými svědky či jejich žáky, a to ještě v době, kdy další očití svědci žili.

Lukáš je autorem dalšího důležitého spisu zachycujícího šíření křesťanství v prvých desetiletích (30.–60. léta 1. století) zvaného Skutky apoštolů.

Největší část Nového zákona tvoří listy apoštolů – je jich 21. Dávají většinou odpověď na věroučné i morální otázky, které byly v příslušných křesťanských obcích palčivé. Většina z nich je připisována apoštolu Pavlovi, některé z nich ale biblisté připisují spíše Pavlovým žákům.

Poslední knihou Nového zákona je kniha Zjevení apoštolu Janovi.

Nový zákon není souborem právních předpisů, má náboženský a mravní charakter. Je však základem, z něhož pozdější právní předpisy vycházejí. Biblické předpisy mají v systému církevního práva privilegované postavení jako božské pozitivní (zjevené) právo.

Patristické spisy

Jedná se o díla křesťanských myslitelů z období 1.-7. století. Je jich nesmírné množství (obdobně jako v případě židovského Talmúdu). Jsou psány většinou řecky (vydány jak Patrologia graeca) nebo latinsky (Patrologia latina), ale i v dalších jazycích; velká část nelatinsky psaných děl byla postupně přeložena do latiny.

Obvykle se dělí na:

1. novozákonní apokryfy,
2. rané období tzv. Apoštolských Otců,
3. období apologetů,
4. ranou patristiku 3. století, řeckou a latinskou,
5. vrcholnou patristiku řeckou a latinskou,
6. pozdní patristiku.

Tyto spisy mají obsahově široký charakter, a proto je nelze zařadit pouze do jediné kategorie podle současného rozdělení teologických disciplín. Jedním z obsahových elementů je právní prvek - některé tyto spisy jsou proto řazeny mezi právní sbírky (ovšem ne pouze právní) a jsou řazeny do období ius antiquum.

Církev a církve

Slovní označení

V bibli se v Novém zákoně používá řecké slovo ekklésia (do latiny převzato ecclesia), které etymologicky označuje "svolané shromáždění" - tedy shromáždění těch, kteří dobrovolně přišli na zavolání (což je ideový rozdíl oproti židovské synagóze, protože řecké slovo synagógé etymologicky znamená "přivedené shromáždění" nebo prostě "shromáždění").

Pro označování církve v moderních jazycích se většinou vychází z řeckého sousloví ekklésia Kyriaké nebo ekklésia tú Kyriú = shromáždění Pánovo; z toho např. latinsky Ecclesia, italsky Chiesa, francouzsky Église, španělsky Iglesia, portugalsky Igreja - naproti tomu anglicky Church, německy Kirche, rusky Cerkov, jihoslovansky Crkva, ćesky Církev, slovensky Cirkev.

Zpravidla toto slovo v daném jazyce používá jak pro společenství křesťanů, tak pro jejich bohoslužebnou budovu. Výjimkou je čeština se slovem "kostel" a slovenština se slovem "kostol", které jsou odvozeny od latinského castellum = hrad (a také v polštině, kde Kościół znamená církev, kościół kostel).

Jedna církev a více církví

Zpočátku lze hovořit o jediné křesťanské církvi, ačkoli v té době byl centralismus velmi slabý, šlo o mnohé a rozrůzněné místní církve, které se postupně více organizovaly, zvl. od 4. stol. v návaznosti na správní struktury římské říše. Zároveň bylo třeba v rámci postupné precizace křesťanského učení se vyrovnávat s rozdílnými věroučnými a morálními názory, což bylo úkolem především celocírkevních (ekumenických) koncilů v 1. tisíciletí, konaných na Východě.

Po celé 1. tisíciletí se výrazně profilovaly rozdíly mezi křesťanským Východem (zvl. východořímská říše) a Západem, který vyvrcholil oficiální roztržkou r. 1054 - tzv. velké východní schisma"

• západní (latinská) církev, která sama sebe nazývá katolická, mající společnou hlavu v osobě římského biskupa = papeže,
• východní církve, z nichž velká část se nazývá ortodoxní = pravoslavné (na rozdíl od ostatních, které jsou jinoslavné = nenáležité, a takto je z pohledu ortodoxních církví chápána i západní církev). Tyto církve tvoří volnou jednotu na základě vzájemného uznávání, které nebývá bez problémů.

Organizační jednota západní církve byla ohrožována věroučnými spory, nicméně zůstala dlouhou dobu zachována. Změny:

• oslabena byla v 15. stol. v důsledku tzv. 1. reformace (husitské hnutí), kdy v českých zemích byla církev pod jednou (horní konsistoř u pražského Hradu) a dolní konzistoř (u Panny Marie pod Týnem, Staroměstské náměstí),
• rozbita v 16. stol. v důsledku 2. reformace spojené s postavami Martina Luthera, Ulricha Zwingliho a Jeana Calvina. O té doby se hovoří o katolické církvi na jedné straně (mající stále své centrum v Římě) a o evangelických (či protestantských) církvích na druhé straně, kterých je veliké množství a mezi nimiž stále docházelo (a dosud dochází) ke štěpení.