Kanonické právo

4. Právní obyčej - consuetudo (kán. 23-28)

V kanonickém právu je právní obyčej dalším pramenem práva. Je považován za nejlepšího vykladatele zákona.

4.1 Pojem právního obyčeje (kán. 23 a 25)

Obyčej má dva konstitutivní prvky:

  • zvyk - převládající uniformní jednání zákonotvorného společenství (od diecéze výše, viz juridikce) chápané jako závazné
  • schválené zákonodárnou autoritou - explicitně či implicitně

4.2 Druhy obyčeje

Podle působnosti:

  • celocírkevní (skoro neexistují)
  • partikulární (drtivá většina)

Podle vztahu vůči zákonu:

  • ve shodě se zákonem (iuxta legem);
  • mimo zákon (præter legem);
  • proti zákonu (contra legem)

4.3 Vznik obyčeje (kán. 24 a 26)

  • obyčej nesmí být v rozporu s božským právem;
  • může být navozen jen tehdy, je-li rozumný (rationabilis);
  • doba pro navození mimoprávního nebo protiprávního (nikoliv však zákonem výslovně zapovězeného!) obyčeje je 30 plných, za sebou jdoucích let; časový požadavek může být zkrácen, když představený chování navozené obyčejem schválí dříve (výslovně – oficiální souhlas, nebo mlčky – nic nenamítá);
  • proti kanonickému zákonu, který obyčej pouze zapovídá (ne zakazuje!; tzv. prohibiční doložka), může být navozen pouze obyčej stoletý nebo nepamětný.
Účinnost a platnost obyčeje je dána schválením, kdy se dosavadní zvyk stává obyčejem = závazným pravidlem jednání (má normativní dopad).

 4.4 Zrušení obyčeje (kán. 28)

  • novým obyčejem
  • zánikem normy, kterou rozvíjí
  • upuštění z užívání (desuetudo)
  • kompetentním zákonodárcem
  • normativním právním aktem: běžný zákon - 30leté obyčeje (tedy také tacite=mlčky); ovšem stoleté či nepamětné obyčeje - pouze v případě výslovného zrušení (expressis verbis)